Obchodní zákoník jako základní norma komerčního práva upravuje problematiku know-how nepřímo, a to v § 17 ObchZ v rámci právní úpravy obchodního tajemství.[2] Pojem obchodního tajemství je podle zákonné úpravy de lege lata vymezen tak, že obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Jak z naznačené definice vyplývá, je obchodní tajemství vymezeno pojmově těmito znaky:
a) chrání skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální hodnotu, ať již materiální nebo nemateriální povahy,
b) tyto skutečnosti nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné,
c) podnikatel má zájem na utajení těchto skutečností a utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje.

Z hlediska persistence obchodního tajemství je nezbytné, aby trvaly všechny shora uvedené znaky; jen za splnění této podmínky můžeme hovořit o obchodním tajemství jako takovém a presumovat jeho ochranu normami obchodního práva. Pokud tedy určitá skutečnost obchodní, výrobní či technické povahy splňuje všechny atributy shora uvedeného legálního vymezení, trvá i ochra­na obchodního tajemství. Za takového stavu má podnikatel, do jehož majetkové sféry obchodní tajemství náleží, výhradní a výlučné právo obchodním tajemstvím disponovat, přičemž tato skutečnost zároveň a contrario znamená, že nikdo jiný, žádná třetí osoba od podnikatele odlišná, takového práva nemá, a v případě, že by právo ke skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy, jež je předmětem obchodního tajemství, uplatnila (např. s právem obchodního tajemství disponovala), je povinnostním subjektem takového protiprávního jednání a nese veškeré právní důsledky z takového jednání plynoucí.

Je však zřejmé, že normy českého komerčního práva ­ pojem know-how nikde explicitně nedefinují a jeho definici podává, a nutno dodat, že pouze sporadicky a neúplně, pouze právní teorie nebo spíše doktrinární literatura.[3] Komparací zákonné úpravy pojmu obchodního tajemství a teoretické definice pojmu know-how lze dospět k závěru, že know-how je v pojetí českého právního řádu způsobilé, samozřejmě za předpokladu své existence, být součástí obchodního tajemství, tak jak bylo obchodní tajemství vyloženo výše.

Důležitou terminologickou distinkcí mezi oběma pojmy, z nichž jeden (know-how) je v rámci shora uvedeného pojetí[4] podmnožinou druhého (obchodní tajemství), je významná skutečnost spočívající v utajování obchodního tajemství; právě utajování totiž není podstatnou (esenciální) náležitostí, resp. pojmovým znakem know-how. Z hlediska právně-teoretického tato význam­ná distinkce však v praktickém právním životě nemá žádné relevance, neboť know-how, které není utajováno a je všeobecně známé, není prakticky obchodovatelné.[5]

Přestože bylo řečeno, že pojem know-how nikde explicitně definován není, přesto se tento pojem v našich právních předpisech objevuje, a to zejména v souvislosti s mezinárodními dohodami ratifikovanými a vyhlášenými ve Sbírce zákonů, kterými je Česká republika vázána.[6] V  souvislosti s pojmovým vymezením know-how je zajímavá komparace se slovenskou právní úpravou hospodářské soutěže, která pojem know-how obsahuje a vymezuje jej přímo legální definicí. Tato úprava je obsažena v zákoně č. 188/1994 Zb., o ochrane hospodárskej súťaže, kde se v § 4 odst. 2 uvádí, že „know-how sú výrobno-technické a obchodné poznatky a skúsenosti“.[7] V českém právním řádu naopak definiční ­ charakteristika obsahu pojmu know-how absentuje a i z tohoto důvodu je někdy interpretace toho, co za know-how ještě považovat a co už nikoli, v právní praxi značně složitá.
 
II. Know-how a obchodní tajemství
Stran relace know-how a obchodního tajemství je nad rámec již řečeného třeba uvést, že se rozhodně nejedná o právní termíny identické. Tyto dva pojmy nelze zjednodušeně ztotožňovat, resp. je zaměňovat. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že obchodní tajemství je osobitým institutem obchodního práva a know-how je jeho možným předmětem. V obráceném vztahu je relace opačná, tzn. platí, že know-how může existovat samostatně a nemusí být součástí obchodního tajemství tvořícího součást majetku podnikatelského subjektu. Další rozdíl spočívá v tom, že know-how nemusí být na rozdíl od obchodního tajemství majetkem osoby, která podniká, ale může být majetkem fyzické anebo právnické osoby, která není podnikatelem ve smyslu § 2 ObchZ (institut obchodního tajemství je ovšem omezený pouze na podnikatelské subjekty). Nazíráno optikou hlediska obsahového je tedy pojem obchodní tajemství obsahově širší a může v sobě ­ zahrnovat rovněž know-how. Jinak řečeno platí, že know-how může patřit mezi předměty, které náleží k podniku a jsou součástí jeho obchodního tajemství.

Z důvodu výše uvedeného nelze bez výjimky akceptovat apriorní předpoklad, že každé know-how musí být součástí obchodního tajemství, neboť know-how může existovat zcela samostatně a nezávisle na jakémkoliv majetku určitého podniku. Z hlediska terminologického (pojmového) lze dále uzavřít, že obchodní tajemství neobsahuje všechny znaky, jaké jsou vyžadovány v případě know-how, a naopak, některé znaky pojmu obchodní tajemství se zase nevyžadují u pojmového vymezení know-how. V kontextu s právní ochranou know-how jako součástí obchodního tajemství je potom nezbytné uvést, že oprávněný subjekt je oprávněn domáhat se proti porušení anebo ohrožení know-how ochrany a využít všech­ny právní prostředky ochrany reglementované normami nekalosoutěžního práva (viz § 53 a násl. ObchZ).

Jak bylo uvedeno shora, know-how z ryze právního pohledu patří mezi tzv. „jiné majetkové hodnoty“ (viz § 118 ObčZ), tzn. není věcí v právním slova smyslu, ale je penězi ocenitelné, a je tedy, resp. může být majetkovou hodnotou, a tedy způsobilým předmětem občansko-právních a obchodněprávních vztahů. Z důvodu, že mezi tzv. jiné majetkové hodnoty lze čítat zejména nehmotné statky, je pak zřejmé, že know-how je nehmotným statkem sui generis.

Stran samotného termínu „nehmotné statky“ lze přitom vyjít z kritéria jejich rozdělení na nehmotné statky, které jsou výsledkem tvůrčí duševní činnosti fyzické osoby, a dále na nehmotné statky, u kterých jejich právní ochrana není spojena s jejich vytvořením, ale „pouze“ s jejich využíváním. Know-how potom tvoří zvláštní podmnožinu nehmotných statků. Specifičnost know-how jako nehmotného statku svého druhu spočívá mj. v tom, co bylo naznačeno výše, že může (ale nemusí) být výsledkem tvůrčí duševní činnosti fyzické osoby.
 
III. Know-how a jeho vztah k předmětům práva průmyslového vlastnictví
Ve vztahu terminologického vymezení know-how k vynálezům, průmyslovým vzorům a zlepšovacím návrhům lze především říci, že vynálezy, které jsou předmětem speciální ochrany podle zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, lze v právním slova smyslu považovat za know-how. Toto konstatování se ovšem vztahuje pouze na vynálezy, které jsou chráněny patenty a podléhají režimu patentového práva. Podnikatel je samozřejmě oprávněn vynález k ochraně podle zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích nepřihlásit a ponechat jej bez patentu a tedy i ochrany; v závislosti na svých vnitřních pohnutkách však přesto může tento patentem nechráněný vynález (nepatentovaný vynález) utajovat před třetími ­ osobami (defensio contra personam tertii). Takto nepatentovaný (nebo i nepatentovatelný) vynález ve smys lu § 4 zákona č. 527/1990 Sb. je nicméně dobře možné podřadit pod definici know-how, tak jak byla podána výše.[8]

Je však zřejmé, že ochrana vynálezů patentem je z hlediska praktického i ryze právního lepší než ochrana nepatentovaného vynálezu prostřednictvím jeho „pouhého“ utajování, neboť v případě vyzrazení know-how, které by mělo mít formu takovéhoto nepatentovaného vynálezu, nemá podnikatel, do jehož majetku předmětné know-how patří, možnost zakázat třetím osobám dispozici s takto „vyzrazeným“ know-how. Netřeba dodávat, že majitel know-how, které je předmětem patentové ochrany, je naopak oprávněn se vůči třetím osobám, které se o know-how podnikatele dozví, domáhat právní ochra­ ny know-how, tak jako každého jiného předmětu svého majetkového práva.

Stran vztahu know-how k průmyslovým vzorům lze říci, že situace je ve srovnání se vztahem shora popsaným v zásadě analogická. Jediný spíše faktický než právně významný rozdíl spočívá v tom, že know-how jako nezapsaný průmyslový vzor bude vzhledem k pojmovému vymezení průmyslového vzoru v praxi spíše výjimkou. Stran vztahu know-how k užitným vzorům možno říci, že tento vztah je prakticky shodný se vztahem know-how k vynálezům. Konečně pokud jde o vztah know-how ke zlepšovacímu návrhu, obecně se soudí,[9] že v podstatě každý zlepšovací návrh je určitým typem know-how. Know-how se může stát zlepšovacím návrhem při splnění těchto podmínek:
a) know-how musí být nabídnuto jako zlepšovací návrh,
b) zlepšovatel musí mít oprávnění s tímto know-how nakládat,
c) nabídka know-how (zlepšovacího návrhu) musí být příjemcem akceptována.

Při splnění těchto podmínek má tedy konkrétní know-how i charakter zlepšovacího návrhu. Z právního hlediska lze však hovořit o zlepšovacím návrhu jen ve vztahu k tomu subjektu, který nabídku zlepšovacího návrhu akceptoval. Ve vztahu k ostatním subjektům, vzhledem k neexistenci teritoriální ochrany zlepšovacího návrhu, ale jen ochrany v rámci akceptujícího subjektu, má předkládaný, ale „generálně neakceptovaný zlepšovací návrh“ nadále „pouze“ charakter know-how s tím, že charakter zlepšovacího návrhu by získal vždy pouze za podmínky jeho akceptace jako zlepšovacího návrhu konkrétním akceptantem.
 
IV. Smlouvy o know-how
Know-how se stává předmětem právních vztahů, a to eo ipso zejména právních vztahů závazkových (občanskoprávních i obchodněprávních). Know-how však může být rovněž předmětem vkladu do základního kapitálu obchodních společností a družstev[10] utvářejících se v režimu obchodního zákoníku. K problematice vkladu know-how do obchodní společnosti K. Eliáš[11] uvádí, že „zcela či zčásti jsou vkladem převoditelné i další nehmotné statky svou povahou blízké těm, jež jsou předmětem průmyslověprávní ochrany. Jejich typickými příklady jsou především obchodní tajemství a know-how (obojí se pojmově může překrývat). Pro fenomén nazývaný internacionálně know-how čeština speciální výraz nemá. Samotná právní povaha know-how může být sporná, protože není jisto, jde-li o předmět průmyslověprávní ochrany či nikoli. Bez zřetele na to ale není pochyb, že jde o majetkovou hodnotu, s níž lze soukromoprávními dispozicemi nakládat, přestože výslovná úprava v tomto směru není. Zásadně tedy je know-how také předmětem způsobilým být za podmínek uvedených v § 59 ObchZ vkladem do společnosti“.

Vyloučeno není ani poskytnutí know-how v souvislosti s uzavřením smlouvy o sdružení ve smyslu § 829 a násl. ObčZ, v jejímž rámci se může účastník zavázat poskytnout sdružení know-how jako určitou majetkovou hodnotu (viz § 832 ObčZ). V občanskoprávní i obchodně-právní rovině je pak možné se v právní praxi setkat s inominátními (atypickými, nepojmenovanými) kontrakty (srov. § 51 ObčZ a § 269 odst. 2 ObchZ), jejichž předmětem je vytvoření nebo využití know-how, popř. s kontrakty o převodu, a to koupi nebo darování know-how, a dále se smlouvami o obstarání či zprostředkování know-how.

Know-how lze poskytovat třetím osobám k využití buď bezúplatně, nebo za úplatu. V praxi se přitom setkáváme s poskytováním know-how zejména na základě zmíněných inominátních smluv; podle některých autorů[12] však není vyloučeno ani poskytnutí know-how na základě smlouvy licenční ve smyslu § 508 a násl. ObchZ. Obchodní zákoník v § 508 a násl. upravuje problematiku licenčních smluv k předmětům průmyslového vlastnictví. Takto upravená licenční smlouva se však týká pouze práv, jež vyplývají z průmyslového vlastnictví a nikoliv z jiného duševního vlastnictví. Omezuje se pouze na umožnění výkonu těchto práv a nezahrnuje jejich převod. Z tohoto důvodu jsem názoru, že licenční smlouvu, jejímž předmětem je know-how, lze uzavřít pouze s použitím analogie výše uvedených ustanovení § 508 a násl. ObchZ, nikoli však přímo podle těchto ustanovení, neboť know-how není právem, ale právě a jen „jinou majetkovou hodnotou“. Tak soudí i dosavadní doktrína.[13]

V praxi je ovšem možné setkat se rovněž s nesprávným pojetím termínu know-how, kdy se za know-how nezřídka považuje i to, co jím není.[14] A tak je za know-how považována např. určitá schopnost (vlastnost, charakteristika, talent) fyzické osoby, která disponuje určitými jí danými osobními schopnostmi, které využívá ve své činnosti. Jde o osobní schopnosti, které jsou součástí osobnosti určité fyzické osoby; takové individuální schopnosti spojené s konkrétní fyzickou osobou nelze pochopitelně od fyzické osoby oddělit a tyto schopnosti mohou být sice součástí podniku ve smyslu jeho legální definice uvedené v § 5 ObchZ, nikoli však předmětem obchodního tajemství a už vůbec nemohou být považovány za know-how, a to zejména z důvodu své symbiotické vázanosti na personálně-psychologický substrát svého nositele.
 
V. Právní ochrana know-how
Jelikož know-how je určitá majetková hodnota („jiná majetková hodnota“), kterou je nutné utajovat pomocí institutů, které k takovému utajení slouží, dispozice s ním je tedy obdobná jako dispozice s obchodním tajemstvím, i když know-how jeho předmětem v daném konkrétním případě být nemusí. Samotná práv­ ní ochrana je potom tomuto obchodnímu tajemství poskytována za splnění určitých podmínek, jak v rámci práva nekalé soutěže,[15] tak i v rámci práva trestního.

Právní prostředky ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání jsou upraveny v § 53 a násl. ObchZ. Osoby, jejichž práva byla nekalosoutěžním jednáním porušena nebo ohrožena, se mohou proti rušiteli právem aprobovaného stavu domáhat, aby se svého protiprávního jednání zdržel a závadný stav odstranil. Osoby, jejichž práva byla nekalosoutěžním jednáním porušena nebo ohrožena, mohou dále požadovat na rušiteli právem aprobovaného stavu přiměřené zadostiučinění (satisfakci), které může být poskytnuto i v penězích (relutární náhrada), náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Soud může účastníku, jehož návrhu bylo v dané věci vyhověno, přiznat v rozsudku rovněž právo uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu a způsob uveřejnění (viz § 55 odst. 2 ObchZ).

Vzhledem ke specifické povaze know-how lze z procesního hlediska předpokládat aplikaci oprávnění soudu uvedeného v § 55 odst. 1 ObchZ, z něhož vyplývá, že při ústních jednáních ve sporech týkajících se nekalosoutěžního práva může být rozhodnutím soudu na návrh nebo z úřední moci vyloučena veřejnost, jestliže by veřejným projednáváním došlo k ohrožení obchodního tajemství anebo veřejného zájmu. Toto ustanovení je logické a je odrazem právní povahy know-how, které by mělo být utajováno z podstaty věci, byť toto jeho utajování podnikatel (na rozdíl od obchodního tajemství) zajišťovat nemusí.

Nekalosoutěžní jednání může naplňovat i skutkovou podstatu trestného činu nekalé soutěže podle § 149 TrZ. Zneužití know-how, které tvoří obchodní tajemství, však může být při splnění podmínek postiženo i na základě jiných ustanovení trestního zákona. Pokud know-how tvoří předmět hospodářského tajemství a bude vyzrazeno, může být naplněna skutková podstata trestného činu ohrožení hospodářského tajemství podle § 122 TrZ. Pokud know-how tvoří předmět státního tajemství, může být jeho vyzrazením naplněna skutková podstata trestného činu ohrožení státního tajemství podle § 106 a § 107 TrZ a pokud know-how tvoří předmět služebního tajemství, může být jeho vyzrazením naplněna skutková podstata trestného činu ohrožení služebního tajemství podle § 173 TrZ.[16]

Mezi trestné činy, kterých se lze dopustit vyzrazením know-how, lze dále zařadit trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 TrZ a dále pak tzv. „nevěrná správa“, tj. trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku (srov. § 255 TrZ). Obdobně by bylo možné naplnit vyzrazením obchodního tajemství i skutkovou podstatu trestného činu porušování závazných pravidel v hospodářském styku podle § 127 TrZ.
 
VI. Závěr
Aby bylo lze určité poznatky považovat za know-how a v důsledku této skutečnosti za předmět závazkového vztahu, musí tedy splňovat minimálně následující znaky. Především se musí jednat o nehmotný statek, vyjádřený ve formě umožňující jeho vnímaní a poznatelnost, tvořený poznatky, zkušenostmi a vědomostmi z různých oblastí společenského života, který má podstatný význam pro jeho uživatele, není všeobecně známý a dostupný, je ocenitelný penězi a má určitou penězi ocenitelnou hodnotu, je využitelný též třetími osobami a není chráněn podle norem upravujících ochranu osobnostních práv.

Know-how je tedy všeobecně pojímáno jako znalosti, zkušenosti či poznatky z oblasti výroby, obchodu, služeb či ekonomiky. Jde tedy o „výrobně-technické, obchodní a jiné poznatky a zkušenosti“. Za poznatky a zkušenosti z oblasti podnikání lze přitom považovat nejrůznější výsledky tvůrčí lidské činnosti, ale rovněž výsledky vytvořené mimovolně, a to zejména výsledky výzkumných, ­ vývojových, expertizních, konstrukčních, projekčních, technologických, poradenských, konzultačních, experimentálních či jiných podobných činností. Za know-how lze dále považovat informace, které byly získány za účelem usnadnění určité podnikatelské činnosti. Jedním ze znaků know-how je, že je pro jeho uživatele užitečné a že ten tím, že s ním disponuje a užívá je, dosahuje pozitivních výsledků, kterých by jinak bez znalosti know-how nedosahoval.

Určité znalosti, zkušenosti či poznatky jsou však způsobilým předmětem občanskoprávních a obchodně-právních vztahů pouze tehdy, nejsou-li všeobecně známé a dostupné. Majitel know-how utajuje, aby nevešlo ve všeobecnou známost a nestalo se dostupným, což by se negativně odrazilo v jeho hodnotě (ceně). Podstatným znakem know-how je, že musí být využitelné třetími osobami. Znak využitelnosti třetími osobami je zásadní pro posouzení povahy určitého know-how z hlediska jeho způsobilosti být předmětem právních vztahů.[17]

Shora uvedené znaky know-how jsou imanentní rovněž předmětům osobnostních práv označovaných jinak než know-how. Za know-how se však mohou považovat pouze takové výrobně-technické, obchodní a jiné poznatky a zkušenosti, které nejsou chráněny „právními normami osobnostními“ a kterým se neposkytuje silnější právní ochrana prostřednictvím norem práva na ochranu osobnosti.
 
Vyšlo též  Právních rozhledech 10/2003.

Poznámky pod čarou:
* Autor je právníkem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.
[1] Srov. in Zábrš, A. Know-how, součást vlastnictví firmy, hospodaření s ním a jeho ochrana. Průmyslové vlastnictví, 1993, č. 2, s. 37.
[2] Speciální ochrana know-how nebyla v minulosti v našem právním řádu zakotvena. S tímto pojmem jsme se mohli setkat v zákoně č. 42/1980 Sb. a ve vyhlášce č. 64/1980 Sb. V předpisech z oblasti průmyslového vlastnictví není tento pojem uveden, a to ani v zákoně č. 527/1990 Sb.
[3] Srov. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001: Know-how (jak na to, vědět jak) označuje nepatentované poznatky výrobní, organizační, obchodní, receptury apod. vyplývající ze zkušenosti. Pojem nemá český ekvivalent. Právo České republiky pojem know-how používá (např. jako druh vkladu společníka do základního kapitálu společnosti v § 59 odst. 3 ObchZ), ale vymezuje ho jen ve vztahu k franšíze (franchising), srov. vyhláška ÚHS č. 5/2000 Sb.
[4] A to právě a jen v mezích tohoto pojetí, neboť know-how součástí (podmnožinou) obchodního tajemství být nemusí. K tomu opět srov. Hendrych, D. a kol., op. cit. sub 3: Pojem know-how není jednotně chápán ani v teorii, někdy je chápán široce včetně nepatentovaných vynálezů a jiných tvůrčích výsledků vývoje, ale i databází, jindy úzce jen jako výrobní a technologické zkušenosti, které lze řadit do průmyslového vlastnictví.
[5] Zábrš, A. op. cit. sub 1.
[6] Mezi nejstarší mezinárodní smlouvy, které tak či onak operují s pojmem know-how, patří např. tzv. Londýnská dohoda o německých patentech z roku 1946 publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 75/1947 Sb. V současné době se pojem know-how objevuje zejména v mezinárodních smlouvách o podpoře a vzájemné ochraně investic, která uzavírala již začátkem 90. let tehdejší ČSFR a po rozpadu federace pak jednotlivé samostatné republiky.
[7] Jak se uvádí in Vojčik, P. Know-how ako predmet majetkoprávnych vzťahov. Průmyslové vlastnictví, 1995, č. 1–2, s. 13, v tomto citovaném ustanovení se dále velice výstižně uvádí, že takovéto výrobně-technické a obchodní poznatky a zkušenosti se považují za know-how jen tehdy, nejsou-li chráněny podle právních předpisů o osobnostních právech.
[8] Obdobně dovozují i někteří jiní autoři zabývající se právní problematikou know-how, srov. Zábrš, A., op. cit. sub 1.
[9] Srov. opět Zábrš, A.,op. cit. sub 1.
[10] Srov. Kopáč, L. K problematice smlouvy o převodu podniku. Právní rádce, 1994. Autor v uvedeném příspěvku dovozuje, že smlouva o prodeji podniku se vztahuje i na jiné majetkové hodnoty spočívající v technických nebo jiných hospodářských znalostech, které nejsou kryty patentním právem a jsou předmětem smluv o know-how. Předpokladem je, že tyto majetkové hodnoty jsou určeny k tomu, aby sloužily k provozování prodávaného podniku.
[11] Srov. Eliáš, K. Vklady do obchodních společností. Právník, 1994, č. 5, s. 39.
[12] Srov. Zábrš, A. , op. cit. sub 1.
[13] Srov. Hendrych, D. a kol., op. cit. sub 3: Know-how lze poskytnout jinému smlouvou o know-how nebo tzv. nepravou licencí.
[14] Srov. Vojčik, P., op. cit. sub 7. „Najčastejšie sa nesprávne za know-how považuje určitá schopnosť (vlastnosť) fyzickej osoby, ktorá má určité osobitné vlohy, a ktoré využíva vo svojej činnosti. Ide o tzv. „osobné know-how“, ktoré je súčasťou osobnosti určitej fyzickej osoby, a ktoré schopnosti, zručnosti nemožno od tejto osoby oddeliť.“
[15] Srov. Hendrych, D. a kol., op. cit. sub 3: Know-how nemá speciální ochranu, ale může být chráněno jako obchodní tajemství, splňuje-li jeho pojmové znaky, popř. v rámci postihu nekalé soutěže [§ 44, § 47 písm. c) ObchZ].
[16] Pod pojmem hospodářské tajemství je nutné rozumět vše, co je důležité pro hospodářskou činnost a v obecném zájmu má být utajeno před nepovolanou osobou. Státním tajemstvím se rozumí vše, co je důležité v zájmu republiky, zejména v zájmu politickém, vojenském nebo hospodářském a má zůstat utajeno před nepovolanou osobou. Služebním tajemstvím se rozumí důležitá skutečnost, která souvisí s činností orgánu státní správy a samosprávy, soudu, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru nebo jiného státního orgánu a v obecném zájmu má zůstat utajena před nepovolanou osobou. Definice výše uvedených druhů tajemství je uvedena v § 89 odst. 10–12 TrZ.
[17] Srov. Hendrych, D. a kol., op. cit. sub 3: Obvykle je požadováno, aby know-how bylo identifikovatelné od ostatních nehmotných statků i od svého původce (know-how je třeba odlišit od goodwillu), vyjádřené srozumitelně a podle popisu (v dokumentaci) ověřitelné, aby znamenalo pro uživatele přínos nebo jinou majetkovou hodnotu a bylo alespoň relativně utajené (může je znát více osob, ale není veřejně dostupné, a nevadí ani, jsou-li známé jednotlivé prvky, je-li jejich složení utajeno – viz zmíněná vyhláška o franšíze).