4. Zavinění. Bílá kniha navrhuje, aby ve státech, které pro vznik nároku na náhradu škody vyžadují prokázání, že škoda byla žalovaným zaviněna, byla zavedena vyvratitelná domněnka, že tato podmínka je splněna v případě, že bylo prokázáno porušení soutěžního práva. V České republice se v současné době řídí náhrada škody obchodním zákoníkem, který prokázání zavinění nevyžaduje, a tento bod pro nás tedy nemá v současné době žádný praktický význam; aktuálním by se však mohl stát v souvislosti s rekodifikací českého soukromého práva.

5. Výše náhrady škody. Bílá kniha opouští úvahy o tom, že náhrada škody by mohla plnit nejen funkci kompenzační, a že případný žalobce by měl být k vedení komplikovaného soudního řízení motivován tím, že může vysoudit víc, než byla jeho skutečná škoda (jako např. v USA, kde má žalobce nárok na náhradu trojnásobku vlastní škody),⁹⁾ a navrhuje pouze kodifikaci pravidla, že žalobce má nárok na úplnou kompenzaci, tedy nejen na vlastní utrpěnou škodu (damnum emergens), ale i na ušlý zisk (lucrum cessans) a úroky z prodlení.
Jelikož je vlastní spočítání výše škody v soutěžních věcech mimořádně obtížné, navrhuje Bílá kniha dále, aby Komise vypracovala pro soudy nezávaznou metodiku, která by jim stanovení výše škody usnadnila. Prokázání výše škody však bude v každém případě velmi komplikované.

6. Nepřímí žalobci a passing-on. Pokud například dodavatel v důsledku porušení soutěžního práva dodává svému odběrateli zboží za nepřiměřeně vysoké ceny, může takový odběratel tuto škodu (tj. „přeplatek“ na ceně) „přenést“ na své distributory, kteří budou v důsledku těmi, kdo je poškozen. Otázkou potom je, zda by se dodavatel, pokud by byl takovým odběratelem žalován, mohl bránit tím, že odběrateli škoda nevznikla, neboť ji přenesl na své distributory a zda mohou takoví distributoři tohoto dodavatele přímo žalovat.
Bílá kniha navrhuje jako obecné pravidlo stanovit, že obrana passing-on je přípustná, stejně jako možnost nepřímých žalobců domáhat se náhrady škody.

7. Lhůty. Bílá kniha se zabývá i lhůtami pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu, neboť příliš krátké lhůty by mohly efektivní private enforcement prakticky zablokovat. Navrhuje proto, aby v případech opakujících se nebo trvajících deliktů začala lhůta běžet teprve po celkovém ukončení protiprávního jednání a aby nezačala běžet dříve, dokud poškození neměli reálnou možnost se o porušení práva dozvědět; jedná se tedy o principy, které již v českém právu platí.
Bílá kniha nadto navrhuje, aby pro případy žalob na náhradu škody podaných po rozhodnutí soutěžního orgánu o porušení soutěžního práva byla stanovena speciální, dvouletá promlčecí lhůta. Pokud by se podařilo zakotvit závaznost rozhodnutí NSÚ pro soudy, byla by existence takové lhůty nezbytná, neboť jinak by neměla vázanost soudů pro potenciální žalobce v důsledku promlčení žádný význam.

8. Náklady řízení. Bílá kniha ve vztahu k nákladům řízení navrhuje, aby státy jednak zavedly taková pravidla, která by od podávání žalob neodrazovala a která by dávala soudcům možnost se od obecných pravidel v případech hodných zvláštního zřetele odchýlit, aby vytvářely podmínky směřující k dohodám a smírům mezi účastníky řízení. Jakkoliv se jedná o teze, proti kterým nelze nic namítat, je vzhledem k jejich značné obecnosti sporné, jaký by mohl být jejich praktický význam. Národní procesní právo by ovšem v každém případě mělo těmto požadavkům odpovídat, a to nejen v oblasti soutěžního práva.

9. Vztah k programu leniency. Pro odhalování kartelů má zásadní význam tzv. program leniency, který, zjednodušeně řečeno, spočívá v tom, že podnik, který soutěžní orgán na existenci kartelu upozorní a umožní jeho prokázání, nebude za svou účast v něm pokutován. Panuje přitom obava, aby větší rozvoj žalob na náhradu škody potenciální žadatele o aplikaci programu leniency neodradil, neboť se tím, že se k účasti na kartelu jednoznačně přiznají, stávají pro žalobce snadným „cílem“.
Bílá kniha proto navrhuje, aby soutěžní orgány poskytly těmto „přiznáním“ maximální ochranu a aby je soudům pro účely řízení o náhradě škody vůbec neposkytovaly. Vedle tohoto poměrně jednoduchého opatření pak Bílá kniha nevylučuje ani další úvahy na toto téma, zejména určité omezení rozsahu odpovědnosti žadatele o leniency za kartelem způsobenou škodu, konkrétní návrhy však zatím nepředkládá.

II. Stanovisko České republiky

Podpora private enforcement patří mezi hlavní priority českého Předsednictví v oblasti soutěžního práva. Pokud by Komise do konce roku skutečně přišla s návrhem směrnice, bylo by na České republice, aby jako předsedající země vedla většinu jednání. České stanovisko k Bílé knize tedy má zásadní význam a je dobře, že na rozdíl od Zelené knihy je Úřad zpracoval a zveřejnil.
Úřad návrhy obsažené v Bílé knize plně podpořil a doporučil Komisi, aby po jejich nezbytné konkretizaci připravila k jejich naplnění směrnici. Přijetí takové směrnice by však bylo velmi komplikované, neboť zdaleka ne všechny členské státy aktivity Komise v této oblasti vítají – lze tedy předpokládat, že české předsednictví bude mít obtížnou pozici.
Tento „eurooptimistický“ přístup České republiky k private enforcement je v příkrém rozporu s vnitrostátními legislativními aktivitami. Z v pořadí již sedmé novely zákona o ochraně hospodářské soutěže, která v září předložena Poslanecké sněmovně, totiž byla vypuštěna Úřadem navrhovaná ustanovení, která měla připodobnit systém uplatňování nároků z porušení soutěžního práva pravidlům platným v oblasti nekalé soutěže, a stát se tak základem pro rozvoj private enforcement v České republice, kde k němu podle informací dostupných Úřadu prakticky nedochází.
Realizace dalších kroků na základě Bílé knihy tedy bude obtížná na české i komunitární úrovni.

⁹⁾Zelená kniha navrhovala, aby v případě kartelů měli poškození nárok na dvojnásobek škody, kterou utrpěli.