Uvědomme si, co problémů by odpadlo uznáním hodnot, které nemají hmotnou podstatu, ale k nimž má přesto jejich majitel stejná práva jako k hmotnému předmětu, za věci v právním smyslu. Vždyť přece i takové objekty lze užívat i brát z nich užitky, lze je držet trvalým nebo opětovným výkonem oprávnění z nich plynoucích (§ 129 odst. 2 ObčZ) a lze je i převést na jiného nebo zdědit. Umělá tripartice právních objektů na věci, práva a jiné majetkové hodnoty (§ 118 odst. 1 ObčZ) poskytuje živnou půdu nejrůznějším spekulativním úvahám, myšlenkovým exhibicím a z toho plynoucím praktickým obtížím. Z pojmového spojení věci v právním smyslu s nehmotným předmětem sice některým představitelům zdejší pozitivistické školy vstávají vlasy hrůzou na hlavě, ale je nutné uvědomit si následující.

Teoretické rozdělení věcí na tělesné, hmotné (res corporales) neboli hmotné statky, a netělesné, nehmotné (res incorporales) neboli nehmotné (ideální) statky odráží romanistickou tradici,²³⁾ podle níž hmotné a nehmotné věci společně vytvářejí majetek určité osoby. Za nehmotné věci se považují ty, které existují jen právně (in iure consistunt). Někdy se poukazuje, že pak je věc ztotožněna se subjektivním právem, a tudíž jde o pojetí hybridní, nehledě k tomu, že vlastnictvím se (prý) rozumělo vždy vlastnictví k věci hmotné.²⁴⁾ Tím se pomíjí alogičnost běžně užívaného argumentu, že označení »nehmotná věc« je nepřesné a sobě odporující, když podstatnou částí věci je hmotná podstata. Přehlíží se totiž nominální povaha definice věci ve smyslu práva. Pro široké pojetí věci jako čehokoli, co je objektem (předmětem) soukromých oprávnění a povinností, je podstatná ocenitelnost v penězích. Existence nehmotných věcí byla u nás odmítnuta občanským zákoníkem z r. 1950 (§ 23) s argumentem, že pojetí nehmotných věcí „odporuje lidovému chápání“.²⁵⁾ Jedná se o ideologický důsledek pozitivismu a materialismu XIX. stol., který se promítl do § 90 BGB („Věcmi ve smyslu zákona jsou jen tělesné předměty.“) a jehož koncept byl vděčně přijat marxistickou právní vědou.

Recepce úzkého pojetí věci jednak z německé pandektní nauky do rakouské civilistiky už počátkem 2. pol. XIX. stol. (Unger, Randa), jednak posléze pod vlivem § 90 BGB, jehož myšlenka pronikla do našeho psaného práva prostřednictvím sovětské právní nauky a udržela se dodnes, vede k oddělení kategorie vlastnictví od kategorie majetku – v tom smyslu, že vlastnictví v objektivním smyslu sice zůstává součástí majetku, ale ne vše, co tvoří majetek je i objektem vlastnického práva. Tak se vytváří napětí mezi úpravou platného občanského zákoníku a pravidlem ústavního pořádku, podle kterého má každý právo vlastnit majetek. Nelze přehlížet, že mnohé právní řády kontinentálního typu odmítají úzký koncept věci v právním smyslu, jaký zvolilo Německo,²⁶⁾ ani to, že pojetí věci v § 90 BGB je i v samotném Německu od počátku předmětem kritiky. Nic není v tom směru přesvědčivější, než výsledky von Barovy a Drobnigovy srovnávací studie (Study on property law and non-contractual liability law as they relate to contract law) z r. 2004 akcentující potřebu širšího pojetí věci.²⁷⁾

Podíváme-li se z těchto hledisek konkrétně na obchodní podíl v s. r. o., můžeme si všimnout, že doktrína vytvořila konstrukci, podle níž jsou s obchodním podílem spojeny práva a povinnosti povahy majetkové a nemajetkové. Poprvé s tímto konceptem přišla Pokorná,²⁸⁾ která právo společníka s. r. o. účastnit se na řízení a kontrole společnosti z kruhu společníkových majetkových práv vyčlenila; posléze toto pojetí převzala většina literatury.²⁹⁾ Toto pojetí se odchyluje od tradičního vnímání práv společníka společnosti s r. o., podle něho nejsou společníkova práva účastnit se zasedání valné hromady, hlasovat na něm, domáhat se soudního vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, požadovat po jednateli informace o záležitostech společnosti, nahlížet do jejích dokladů právy majetkovými. Setrvale zastávám názor, že toto pojetí není správné, protože vykonávání či nevykonávání všech těchto práv se promítá do majetkové hodnoty obchodního podílu a má bezprostřední ekonomické účinky. Vždyť přece např. u vlastníka pozemku nikoho nenapadne rozdělit jeho práva na majetková a nemajetková podle toho, zda na něm sklízí obilí nebo zda se na něm opaluje. Podle mého názoru myšlenková konstrukce majetkových a nemajetkových práv vtělených do obchodního podílu oslabuje, ba zatemňuje fakt jednotnosti obchodního podílu jako konzistentního objektu majetkových práv, resp. (nebojme se to říci) vlastnického práva. Ještě dál jde – tentokrát doslovným zákonným textem – úprava družstev, ve které je i samotný pojem členského podílu potlačen [až na výjimku v § 226 odst. 1 písm. d) ObchZ] a nahrazen matoucím výrazem „členská práva a povinnosti“.³⁰⁾ To vše vede ke zbytečnému vytváření myšlenkových překážek ztěžujících uchopit stejnorodé jevy jednotným způsobem, aniž však mohou popřít dosah několikrát již zdůrazňovaného ústavního principu.

Široké pojetí věci by mohlo leccos vyřešit, rozhodně však nevyřeší vše. Na to poukázal Pihera v recenzním posudku na rukopis článku, když uvedl, že ústavní pojem vlastnictví nepochybně dopadá i na hodnoty (práva k nim), které vydržet nelze, např. práva duševního vlastnictví, a že např. pohledávku ze smlouvy o úvěru nebude zřejmě možné vydržet, ani budeme- li ji považovat za věc v právním smyslu. Aniž se vzhledem k limitovanému rozsahu textu pouštím do podrobnějšího rozboru, chci k tomu jen stručně poukázat, že obecný právní režim určitých statků nevylučuje existenci zvláštních úprav zavádějících pro některé skupiny režim speciální.

 

Právní názor zaujatý Nejvyšším soudem v usneseních sp. zn. 29 Odo 1216/2005 ze dne 28. srpna 2007 a sp. zn. 29 Odo 794/2006 ze dne 31. října 2007 o možnosti vydržet právo k obchodnímu podílu jako právo absolutní a fakticky se rovnající právu vlastnickému je průlomové z několika hledisek.

Předně neodbourává co do právní ochrany dobré víry nabyvatele jenom rozdíl mezi obchodním podílem a akcií, ale také rozdíl mezi obchodním podílem a movitými věcmi vůbec. Lze mít za to, že tímto přístupem Nejvyšší soud signalizuje praxi, že – bude-li jeho rozhodování nadále konzistentní – poskytne stejnou ochranu i osobě, která dlouhodobě v dobré víře ovládá (drží) podíl v jiné obchodní společnosti, než je s. r. o.,³¹⁾ popřípadě která drží členský podíl v družstvu. Tím se soud přiklání k závěru ústavně konformnímu, třebaže, jak řečeno, je k újmě přesvědčivosti jeho závěrů, že fakt ústavního pořádku a jeho principy ve svém odůvodnění pominul.

V důsledku toho se soud ocitl argumentačně v půli cesty a zbytečně otvírá prostor kritice. Zejména si lze všimnout rozpaků, s nimiž se usnesení sp. zn. 29 Odo 1216/2005 z 28. srpna 2007 staví k otázce, co vlastně je v daném případě předmětem vydržení. Doslova se zde uvádí: „Za správný však Nejvyšší soud nepovažuje závěr, že vydržením lze nabýt pouze věcné právo, o kterém to stanoví zákon, tedy právo vlastnické nebo právo odpovídající věcnému břemeni“ a opakovaně píše o „možnosti vydržet obchodní podíl“, „vydržení obchodního podílu“ apod. V tom je největší argumentační slabina analyzovaného judikátu. Především je třeba zdůraznit, že se vydržením nabývá právo k nějakému objektu, je-li k vydržení způsobilé a drží-li se po určitou dobu, nikoli tedy objekt sám. Tím je vysvětleno, že i obchodní podíl může být předmětem držby, ačkoli nemá hmotnou podstatu: obchodní podíl držím v důsledku toho, že z něho vykonávám oprávnění, která se s ním pojí. Už Krčmář poukázal, že i kdo drží věc, kdo s ní nakládá jako s vlastní s úmyslem mít ji pro sebe, ve skutečnosti nemá v držbě věc, ale vlastnické právo k ní a že držba věci je ve skutečnosti držbou vlastnického práva a že není zvláštní důvod odlišovat ji od držby jiných práv připouštějících trvalý nebo opětovný výkon.³²⁾ Logika tohoto pojetí je zřejmá, uvědomíme-li si, že – právnicky uvažováno – vydržením (§ 134 ObčZ) se nenabývá věc, ale vlastnické právo k ní; drží-li se tedy vlastnické právo dostatečně dlouho, vydrží se – vždyť právu nabytému vydržením (nikoli objektu samému) se poskytuje právní ochrana.

Náš Nejvyšší soud naopak směřuje své úvahy tak, že osoba, která dlouhodobě fakticky a v dobré víře ovládá obchodní podíl, nevydrží vlastnické právo k obchodnímu podílu, ale obchodní podíl sám. Je vcelku pochopitelné, proč takový ostych. Prohlásit obchodní podíl za vlastnický objekt naráží na setrvalou tendenci zdejší civilistiky držet se stanoviska, že „vlastnictvím se v občanském zákoníku nepochybně míní vlastnictví k věci hmotné.“³³⁾ Stálo by však za zvláštní zdůraznění, že z hlediska ústavního pořádku jde i ve vztahu k obchodnímu podílu o vlastnictví. Pak se logicky nabízí argument, že vlastnické právo k obchodnímu podílu nabývá ten, kdo je dostatečně dlouho drží v dobré víře, analogicky podle zákonných ustanovení o vydržení vlastnického práva k věcem movitým. Nenalezl-li k tomu Nejvyšší soud zatím odvahu, vyjádřeme to zřetelně alespoň v tomto příspěvku.

 

²³⁾„... jsou některé věci tělesné, jiné netělesné. Tělesné jsou ty, kterých je možno se dotknout (...). Netělesné jsou ty, kterých není možno se dotknout. Takovou povahu mají věci, jejichž podstatou je právo“ Gai Inst. 2, 12–14 (překlad J. Kincla, Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách. 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova, 1981, s. 78.) Shodně Inst. II, 2 nebo D 1, 8, 1.

²⁴⁾Např. Boháček, M. Nástin přednášek o soukromém právu římském. I. Úvod – Práva věcná. 1. vydání. Praha : nákl. vl., 1945, s. 58: „Římská právní mluva ztotožňuje totiž vždy právo vlastnické s hmotnou věcí a odděluje pak v majetku osoby práva vlastnická (res corporales), neboli hmotné předměty (corpora), od ostatních práv majetkových, kterým tak zůstává název res incorporales (někdy též iura).“ Obdobně četní další. Leč Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno : Právník, 1932, s. 254, v pozn. 2 poznamenává, že “nelze konečně ničeho namítati proti římskému modu, jmenovati věc namístě práva vlastnického, jež právě absorbuje celou věc, jakož i proti tomu pojetí, že majetek tvoří věci a práva: tu ovšem věc označuje právo vlastnické, tedy rem incorporalem.“

²⁵⁾Srov. důvodovou zprávu k § 23 zák. č. 141/1950 Sb.

²⁶⁾Blíže k tomu Eliáš, K. Pojetí věci v právním smyslu v návrhu občanského zákoníku (Srovnávací studie). In: Dvořák, J., Kindl, M. (eds.) Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha : ASPI, 2005, s. 59 an. Stručně lze poukázat např. na Francii, Belgii, Lucembursko, Španělsko, Portugalsko, Itálii, Skotsko, Québec nebo Švédsko. Draft Common Frame of Reference (Návrh obecného referenčního rámce, někdy označovaný i jako návrh evropského občanského zákoníku) neobsahuje návrh ustanovení o věcných právech, ale k samotnému pojmu věci se dostává nepřímo v ustanoveních o kupní smlouvě, kde se připouští se vztažením možnosti prodeje i na jakékoli formy nehmotného majetku, dokonce včetně práv na plnění závazků, průmyslových práv, práv k dušvnímu vlastnictví a dalších přenosných práv (IV. A. – 1:101 odst. 2).

²⁷⁾K tomu Bezouška, P. Návrh občanského zákoníku a jeho místo mezi evropskými kodexy. Právní rozhledy, XV, 2008, s. 715.

²⁸⁾Srov. Pokorná, J. Subjekty obchodního práva. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1997, s. 166 an.

²⁹⁾Např. Pokorná, J. in: Faldyna, F. et al. Obchodní zákoník s komentářem. I. díl. 1. vydání. Praha : Codex, 2000, s. 432; Dědič, J. in: Dědič, J. et al. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. § 93–175. 1. vydání. Praha : Polygon, 2002, s. 1389; Blaha, M. in: Patakyová, M. et al. Obchodný zákonník. Komentár. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 270 an. (a četní další); posledně citovaný autor uvádí na uvedeném místě (s. 271) i opačné názory.

³⁰⁾Podle mého názoru je snaha pojmenovat tytéž právní jevy v různých souvislostech odlišně výrazem resortního nebo skupinového zájmu konstituovat si pro sebe něco „zvláštního“ a „výjimečného“. Jakkoli je např. pochopitelná a hodná podpory snaha tuzemského družstevního hnutí rehabilitovat družstevní právo, málo logiky má odraz těchto snah např. v křečovitém lpění na samoúčelném pojmu členských práv a povinností a brojit proti pojmu členského podílu s ideologickým zdůvodněním, že družstva a obchodní společnosti je třeba i v tomto směru odlišit; srov. např. Helešic, F. Evropské a české družstevní právo. 1. vydání. Praha : Eurolex Bohemia, 2006, s. 180. Přitom výrazy „členský“, popř. „družstevní podíl“ nejen odpovídají klasické české terminologii (viz např. Randa, A. Soukromé obchodní právo rakouské. Sešit III. 2. vydání. Praha : J. Otto, 1892, s. 188), ale žijí v odborné literatuře dodnes: např. Křepelka, K. Základy československého družstevního práva. 1. vydání. Brno : Právník, 1947, s. 22; Pelikánová, I. v Komentáři k obchodnímu zákoníku. 2. díl. 2. vydání. Praha : Linde, 1998, s. 1184; Dvořák, T. Družstevní právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 68 aj. Poukázat lze i na četné zahraniční úpravy (srov. např. německé Geschäftsanteil).

³¹⁾Podle mého názoru nelze argumentovat, že podíl společníka veřejné obchodní společnosti nebo komplementáře komanditní společnosti nelze převést; podstatné je, že i takové podíly spoluvytvářejí společníkův majetek a že se dědí.

³²⁾Blíže k tomu Krčmář, J. Právnické pojmosloví a právní pojmy. Právník, LXXII, 1933, s. 41 an.

³³⁾Srov. Spáčil, J. in: Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 423 a mnozí další, např. Holub, M. a Pokorný, M. in: Holub, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. Praha : Linde, 2003, s. 273; Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. et al. Občanské právo hmotné. Svazek 1. 4. vydání. Praha : ASPI, 2005, s. 316 nebo Lazar, J. in: Lazar, J. et al. Občianske právo hmotné. 3. vydání. Bratislava : Iura edition, 2006, s. 413 aj.