JUDr. Lukáš Vymazal, Praha*

I. Obchodněprávní vztahy se spotřebitelským prvkem

Scéna první: podnikatel uzavře se spotřebitelem smlouvu o úvěru. Spotřebitel své závazky ze smlouvy týkající se splácení úvěru neplní a podnikatel jej krátce před uplynutím čtyřleté promlčecí doby zažaluje. Spotřebitel vznáší před soudem námitku promlčení a poukazuje na tříletou promlčecí dobu podle občanského zákoníku.
Scéna druhá: podnikatel zvoní bez ohlášení u domu spotřebitele a nabízí mu své zboží. Po chvilce přesvědčování s ním podepisuje kupní smlouvu podle obchodního zákoníku, jejímž předmětem je ono zboží. Kupující (spotřebitel) si přes víkend koupi promyslí a po zjištění, že zboží vlastně nepotřebuje, pošle podnikateli nijak nezdůvodněné odstoupení od smlouvy.
Scéna třetí: podnikatel vede pro spotřebitele běžný účet. Spotřebitel přečerpá prostředky na účtu a dostane se do nepovoleného debetu. Podnikatel vyzve spotřebitele k úhradě dlužné debetní částky a vyúčtuje mu z této splatné částky třicetiprocentní úrok z prodlení ročně v souladu se smlouvou o běžném účtu. Spotřebitel odmítá takovou výši úroku z prodlení akceptovat a poukazuje na výši úroku z prodlení podle občanského práva.
Co mají všechny tyto situace společného? Do obchodněprávního vztahu vstupuje občanskoprávní prvek, a to prostřednictvím ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ. Zatímco ve druhém a třetím případě došlo k adekvátní aplikaci občanskoprávní úpravy,¹ v prvém případě situace zdaleka tak jednoznačná není a o úspěchu výše uvedeného postupu spotřebitele v případném sporu lze pochybovat.
Na následujících řádcích bych se chtěl nastíněným problémem zabývat a zjistit, za jakých podmínek se použijí na právní postavení spotřebitele v jeho právním vztahu s podnikatelem, jedná-li se o obchodněprávní závazkový vztah, ustanovení občanského zákoníku (ObčZ) a o jaká ustanovení ObčZ se bude jednat.
Klíčem k celé záhadě rozsahu průniku spotřebitelské úpravy do obchodněprávních vztahů je ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, které říká: Ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
K citovanému ustanovení se ve svých pracích vyjadřovalo, většinou jen k některým jeho důsledkům, již vícero autorů.² Vzhledem k nejednoznačnosti tohoto ustanovení³ a na druhé straně jeho velkému praktickému významu se pokusím o vlastní interpretaci normy v ustanovení obsažené. Interpretace by měla objasnit, jaká právní úprava se vlastně použije na právní poměry spotřebitele v obchodních závazkových vztazích. Společenský dopad tohoto ustanovení je značný, neboť se týká poměrně velké skupiny právních vztahů podřízených obchodnímu zákoníku, ve kterých jedna smluvní strana vystupuje jako podnikatel a druhá jako spotřebitel (ať už jde o absolutní nebo fakultativní obchody⁴). S ohledem na četnost a význam těchto vztahů považuji vyřešení otázky použitelnosti toho kterého předpisu za zcela zásadní. Praktické dopady odpovědi se promítnou zejména v aplikaci institutů promlčení, ručení, odpovědnosti atd.

II. Interpretace ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ

Interpretační potíže nečiní úvodní část první věty (před středníkem), jakož ani i druhá věta předmětného ustanovení. Režim obchodněprávního smluvního vztahu, ve kterém účastníky představují na jedné straně podnikatel a na druhé nepodnikatel, se řídí obchodním zákoníkem, a to pro obě strany. Na postavení smluvní strany, která není podnikatelem, se však obligatorně použijí ustanovení ObčZ o odpovědnosti a o společných závazcích.⁵
Problematickým se ale ukázalo být znění prvé věty za středníkem.⁶ Z ustanovení za prvé jednoznačně vyplývá, že se vždy ve prospěch nepodnikatele aplikují ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích. Tím jsou míněna především ustanovení § 52 a n. (resp. § 51a a n.) ObčZ.⁷
Užitím standardních interpretačních postupů při hledání významu obratu je-li to ve prospěch smluvní strany můžeme dojít ke dvěma různým závěrům. A to jednak že se na právní poměry nepodnikatele nebude aplikovat ObchZ za splnění následující podmínky: ObčZ nebo jiný předpis bude obsahovat ustanovení o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích nebo jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Takové ustanovení pak bude aplikováno ve prospěch spotřebitele (nepodnikatele), tj. použije se jen na jednu stranu smluvního vztahu.
Druhá varianta vychází z toho, že k aplikaci ObchZ nedojde při splnění dvou kumulativních podmínek: ObčZ nebo jiný předpis bude obsahovat ustanovení o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích nebo jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele a zároveň takové ustanovení bude ve prospěch (bude obsahově ku prospěchu) spotřebitele (nepodnikatele).⁸
Ustanovení bohužel trpí i v této své části určitým vnitřním rozporem, který se nutně projeví v obou předestřených variantách, respektive vůbec v jejich existenci. U první se můžeme ptát, proč by zákonodárce zdůrazňoval, že se ustanovení bude aplikovat ve prospěch spotřebitele, tj. použije se jen na jednu stranu smluvního vztahu, když z povahy spotřebitelského práva nepochybně implicitně vyplývá, že se ochrana jím poskytovaná týká jen jedné, slabší strany (byť tímto užitím se pak v důsledku dotkne i druhé, silnější strany, v podobě např. povinností pro ni vyplývajících).
Co se týká druhé varianty, již z podstaty spotřebitelského práva bude každé ustanovení spotřebitelského práva obsahově chránit spotřebitele, tedy směřovat k ochraně spotřebitele.⁹ Z povahy věci bude každé ustanovení spotřebitelských smluv, adhezních smluv a jiných ustanovení k ochraně spotřebitele současně ve prospěch (k užitku) spotřebitele, čili by se jednalo o nadbytečnou formulaci zákonodárcem. Formulace je-li to ve prospěch spotřebitele proto může svádět k domněnce, že obrat je-li to ve prospěch směřuje k označení smluvní strany, na jejíž poměry se má zvláštní úprava použít.
Ať už se však přikloníme k jakékoliv z obou možností, faktický výsledek bude naštěstí stejný: spotřebitelské ustanovení se skutečně použije jen na jednu stranu smluvního vztahu (byť v důsledcích i na protistranu) a zároveň takové spotřebitelské ustanovení bude vždy z povahy věci též ku prospěchu (ochraně, zvýhodnění) spotřebitele.¹⁰
Slovní spojení jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele již jednoznačně interpretovatelné není vůbec a právě ono je zdrojem aplikačních nesnází. Představit si lze totiž dva odlišné výklady tohoto slovního spojení, respektive pravidla v něm obsaženého. Za prvé takový, že se ve prospěch nepodnikatele použijí jakákoliv ustanovení ObčZ i jiných zákonů, která směřují k ochraně spotřebitele, byť jaksi nepřímo (tím, že zakládají pro nepodnikatele výhodnější úpravu než ObchZ), tedy jen mimoděk svými důsledky (sekundárně) „chrání spotřebitele“ (představují pro nepodnikatele „mírnější“ režim než nabízí ObchZ). Za druhé oproti tomu takový výklad, že se ve prospěch nepodnikatele použijí jen taková ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, která souvisí se spotřebitelskými, adhezními a podobnými smlouvami, tedy taková ustanovení, jejichž primárním účelem je ochrana slabší smluvní strany – spotřebitele, a která jak z hlediska cílů svého přijetí, tak z hlediska svého obsahu poskytuje takové smluvní straně záměrnou ochranu.¹¹
Každé ustanovení, které se v občanském zákoníku liší od ustanovení v obchodním zákoníku (přičemž obě ustanovení upravují do jisté míry podobný druh společenských vztahů), není automaticky ustanovením na ochranu spotřebitele (nepodnikatele), ale pouze vyplývá z rozdílnosti vztahů, které obě úpravy regulují. Je proto potřeba při aplikaci práva pečlivě vážit, které konkrétní ustanovení skutečně směřuje k ochraně spotřebitele. Nelze přitom zaměňovat ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (tedy úpravy cíleně ochraňující slabší stranu smluvního vztahu) od ustanovení, která se jednoduše jen pro jednu ze stran zdají „mírnější“, ale primárně nesměřují k ochraně slabší smluvní strany.¹²

III. Geneze ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ

Při řešení zmíněného problému a hledání ratio legis se nejprve podívejme do historie úpravy.¹³ Obsah ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ v jeho aktuálním znění¹⁴ se dostal do českého právního řádu zákonem č. 370/2000 Sb. v souvislosti s požadavky směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, resp. ve vztahu k vymezení její věcné působnosti (na jaké smluvní vztahy se má úprava spotřebitelských smluv vztahovat). Směrnice se do českého právního řádu promítla zejména v ustanoveních § 52 a násl. ObčZ upravujících spotřebitelské smlouvy.
Podle mého soudu je z uvedeného účelu přijetí ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ v jeho současné podobě zřejmé, že cílem bylo zejména rozšíření působnosti ustanovení o spotřebitelských smlouvách na všechny smluvní typy bez ohledu na to, zda jsou zakotveny v občanském nebo obchodním zákoníku.¹⁵
Původní znění ustanovení platné do 30. 12. 2001 bylo následující: Nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštního právního předpisu něco jiného a je-li jenom jedna ze stran právního vztahu podle § 261 odst. 1 nebo 3 podnikatelem, použijí se ustanovení této části na obě strany; ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele však je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. I tato historická formulace podpůrně dokládá smysl současné normy, když vedle sebe staví ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského zákoníku a dále pak ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele. Tato formulace jednak zcela zřetelně odkazuje, pokud jde o ustanovení k ochraně spotřebitele, k zvláštním zákonům (i budoucím) upravujícím speciálně spotřebitelskou problematiku¹⁶, jednak poukazuje na to, jaká ustanovení občanského zákoníku (o odpovědnosti, adhezních smlouvách atd.) mají být aplikována na základě tohoto paragrafu ObchZ, a tím i vymezuje působnost ObčZ v obchodněprávních vztazích s nepodnikatelským prvkem. Stejný závěr vyplývá¹⁷ – byť uznávám, že ne zcela jednoznačně – podle mého názoru i z důvodové zprávy k zákonu č. 501/2001 Sb.¹⁸, kterým se dostalo do právního řádu ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ v jeho dnešní podobě.¹⁹

IV. Užití ustanovení o promlčení z občanského zákoníku

Pokusím se dále v textu demonstrovat řešení naší otázky na příkladu délky promlčecí doby ohledně práva požadovat zaplacení dluhu vzniklého ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem. Takový smluvní vztah je absolutním obchodněprávním vztahem²⁰, tzn. řídí se obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků. Promlčecí doba bude v daném případě činit podle ObchZ čtyři roky.²¹ Měla-li by se na postavení nepodnikatele aplikovat úprava občanského zákoníku, bude promlčecí doba tříletá.²² Je však ustanovení o délce promlčecí doby v ObčZ ustanovením, které směřuje k ochraně spotřebitele a které je tedy nutné na předmětný závazkový vztah aplikovat? Domnívám se, že nikoliv.²³
Zastávám názor, že např. ustanovení ObčZ o délce obecné promlčecí doby není patrně možné použít. Tříletá promlčecí doba v ObčZ nesměřuje k ochraně spotřebitele; ObchZ mj. zakotvuje obecné omezení promlčecí doby, ObčZ žádné takové omezení nezakládá. Obchodní zákoník obsahuje ucelenou úpravu institutu promlčení.²⁴ Odlišnost úpravy institutu promlčení v ObčZ a ObchZ nemá co do činění se spotřebitelskou ochranou, nýbrž je prostým výsledkem dvou různých legislativních procesů ústících do dvou různých kodexů bez dalších souvislostí relevantních pro nastíněnou problematiku.²⁵ Mám za to, že ustanovení ObčZ upravující institut promlčení nejsou ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele, a to jak z hlediska jejich přijetí (cílem úpravy nebyla ochrana spotřebitele), tak z hlediska jejich obsahu jako celku (ObčZ např. neobsahuje oproti ObchZ obecné omezení promlčecí doby atd.).
Ochrana spotřebitele je dle mého soudu v právním řádu dostatečně zajištěna ustanoveními o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, výlučnou občanskoprávní odpovědností atd. – zdálo by se absurdním, že by chtěl zákonodárce spotřebitele chránit ještě navíc tím, že nepřipustí použití těch ustanovení ObchZ, jež jsou nahodile „přísnější“ než jim podobná ustanovení ObčZ. V opačném případě se i trochu vytrácí smysl kategorie absolutních obchodů. Pokud zákonodárce chtěl, aby se takové vztahy řídily jen obchodním zákoníkem, tak nelze předpokládat, že zároveň se takové vztahy (s výjimkou nezbytnou pro spotřebitelská ustanovení) nebudou pro jednu smluvní stranu obchodním zákoníkem řídit v podstatě vůbec (ad hoc „výhodných“ odchylek je v ObčZ mnoho). I argumentem e ratione legis dospívám k přesvědčení, že zákonodárcovým úmyslem nemohla být aplikace ObčZ vždy, je-li to ve prospěch (je-li to výhodnější) smluvní strany, která není podnikatelem (jinak by ustanovení o tzv. absolutních obchodech byla do značné míry nadbytečná). Navíc konkrétní instituty, které by se řídily úpravou v ObčZ vždy, zákonodárce mohl vyzvednout zvlášť, pokud by chtěl, tak jako to učinil u odpovědnosti a společných závazků.
Ze systematického srovnání jednotlivých prvků výčtu v rozebíraném ustanovení mi přijde zřejmé, že úprava má výraznou přilnavost ke spotřebitelským ustanovením, a nelze sem extenzivně zařazovat jakékoliv „mírné“ ustanovení ObčZ. Pokud by byl záměr zákonodárce opačný, dá se předpokládat, že by takový záměr provedl explicitní formou (tj. např. nemluvil by o ustanoveních o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiných ustanoveních směřujících k ochraně spotřebitele, ale výslovně by stanovil, že se použijí veškerá ustanovení ObčZ, směřují-li k ochraně nepodnikatele).²⁶
Racionální cesta srovnatelná s fungujícími zahraničními úpravami vede přes jednu a jedinou úpravu závazků a z ní se pouze odchylující určité ochranné výjimky pro spotřebitele,²⁷ a naopak taková cesta nevede přes současný stav, kdy máme dvě různé úpravy a ještě se do toho mísí třetí režim spotřebitelů.²⁸
V úvahu je potřeba vzít, pohlédneme-li na § 262 odst. 4 ObchZ, i aspekt právní jistoty a určitosti²⁹ – nelze požadovat po adresátech norem, aby přemítali v každém jednotlivém případě o subtilnostech srovnání obou úprav a prováděli rozbory hodné nejvyšších soudů, nýbrž se musí spolehnout na základní pilíře svého právního vědomí, tedy např. i na představu, jakou délku má promlčecí doba. Takovýmito ustanoveními by se jinak vytrácela právní jistota adresátů právních pravidel a předvídatelnost práva (zvlášť pokud jde o aplikaci tak významných institutů jako je promlčení).³⁰
Ke sneseným argumentům přistupuje dále též argument výjimek – spotřebitelské právo je ze své povahy právem výjimek,³¹ obsahuje zvláštní pravidla, klade se proti obecnému právu: „Spotřebitelské právo je právem derogativním, právem výjimek. Deroguje od obecného práva, čímž vytváří zvláštní, jiná pravidla, aplikovatelná, jakmile jde o spotřebitele.“³² A tímto prizmatem není např. úprava promlčecí doby v ObčZ, která nám slouží jako příklad, nějakou výjimkou zacílenou na ochranu nezkušeného spotřebitele, ale jde o obecnou úpravu promlčecí doby v občanskoprávních vztazích (zatímco např. spotřebitelská úprava odstoupení od smlouvy podle § 57 ObčZ je „výjimkou“, čili zvláštním pravidlem i v rámci obecného občanského práva oproti obecným ustanovením o odstoupení od smlouvy).
Při výkladu ustanovení je navíc potřeba mít stále na zřeteli pojem spotřebitel, se kterým ustanovení operuje („ustanovení směřující k ochraně spotřebitele“) – každé ustanovení ObčZ je tedy skutečně nutné poměřovat tím, zda směřuje k ochraně skupiny, která je definována jako spotřebitelé.³³ Pojem spotřebitele je nezbytné vykládat jak definičními znaky spotřebitele (nejedná v rámci své obchodní činnosti, druhou stranou je naproti tomu profesionál atd.), tak věcně (tj. na jaké vztahy měla dopadnout daná směrnice týkající se spotřebitelského práva – ochrana spotřebitele má evropský původ). V tomto světle nemůže použití tříleté promlčecí doby podle ObčZ v obchodněprávních vztazích obstát. Aplikovat je totiž podle mého názoru možno jen ustanovení k ochraně spotřebitele ve smyslu zde uvedeném (tj. např. § 52 a n., § 612 a n., § 852a a n. ObčZ atd.), nikoliv ostatní „výhodnější“ ustanovení ObčZ. Domnívám se navíc, že kdyby tak chtěl zákonodárce učinit, hovořil by v ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ o „jiných ustanoveních k ochraně nepodnikatele“ – jestliže již použil v jednom ustanovení obou výrazů pro osobní působnost, mohl použít též výraz „ustanovení k ochraně nepodnikatele“ i k vymezení věcné působnosti.
Není však vyloučeno, že nějaké ustanovení (např. § 49 ObčZ³⁴) nikoliv výlučně „spotřebitelské“ může být posouzeno jako směřující k ochraně spotřebitele. V případech, kdy sám ObčZ chrání svým ustanovením „slabší“ smluvní stranu i v rámci jinak rovného postavení stran (např. ustanovení o odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), je vhodné akceptovat aplikaci takového ustanovení i v rámci obchodněprávního vztahu mezi „nerovnými“ (podnikatelem a spotřebitelem) a jít nad rámec striktního jazykového výkladu vymezeného pojmem spotřebitel (vymezeného tedy zejména z hlediska souvislosti s implementací určité evropské směrnice na ochranu spotřebitele). Domnívám se však, že takových ustanovení bude poskrovnu.³⁵
U oněch jiných ustanovení k ochraně spotřebitele se tedy nabízel dvojí výklad: užší, považující za taková ustanovení jen ta, jež byla přijata přímo v souvislosti s ochranou spotřebitele (spotřebitele ve smyslu evropského i českého práva),³⁶ širší, podle něhož se týká i ustanovení „mírnějších“, používaných mezi neprofesionály obecně, tj. jde o jakoukoliv „výhodnější“ odlišnost od úpravy platící mezi profesionály.
Domnívám se, že interpretační pole normy dává prostor pro korektní akceptaci pouze užšího výkladu. Vždy je nutné zkoumat, zda ustanovení (norma) směřuje k ochraně spotřebitele: 1. z hlediska přijetí, tj. z hlediska cíle a účelu normy (a uplatní se zde i tzv. nepřímý účinek směrnic – soud má vnitrostátní normu, která provádí směrnici, vykládat souladně s textem i účelem směrnice³⁷); 2. z hlediska obsahu – obsahově chrání spotřebitele jakožto slabší smluvní stranu. Norma však nechrání spotřebitele, pokud upravuje obecné právo užívané mezi neprofesionály (nepodnikateli) navzájem. Ustanovení „směřující k ochraně spotřebitele“ by totiž měla být definována i tím, že se protektivně vymezují proti druhé silnější (profesionální) straně, tj. že taková norma je určena vztahu dvou subjektů v nerovnovážném postavení. To je jeden ze základních znaků spotřebitelského práva a z toho musíme vyjít i při posouzení toho, které ustanovení je či není spotřebitelské. Nelze hovořit o spotřebitelském ustanovení tam, kde upravuje vztah dvou spotřebitelů navzájem.³⁸
Na základě shora uvedených tezí si tedy dovolím učinit závěr, že se aplikují jakákoliv ustanovení, která jsou určena k ochraně spotřebitele (tedy i taková, která nejsou obsažena přímo v úpravě spotřebitelských smluv, adhezních smluv, zneužívajících klauzulí), ale musí jít skutečně o „spotřebitelská“ ustanovení. To znamená taková, ve kterých ObčZ záměrně favorizuje slabší smluvní stranu proti podnikatelskému profesionálovi. Musí jít tedy o ustanovení, která buď byla přijata přímo na ochranu spotřebitele,³⁹ anebo sice nebyla přijata přímo na ochranu spotřebitele,⁴⁰ ale jejich charakter je takový, že záměrným způsobem chrání slabší stranu smluvního vztahu (a z hlediska náhledu na spotřebitelská ustanovení jako na normy určené výhradně vztahu dvou subjektů v nerovném postavení tak představuje určitou výjimku, neboť chrání stranu proti straně jinak rovné, ale v situaci, kdy se např. jedna ze stran ocitla v tísni a stala se stranou „slabší“).
Z uvedených důvodů považuji proto za nepatřičné podřazovat délku promlčecí doby v ObčZ pod ochranu spotřebitele. Takovým pojetím by získával nepodnikatel (navíc nepodnikatel, nikoliv pouze spotřebitel!) více práv, než mu náleží podle vyvážených evropských standardů. Takový přístup by stavěl druhou smluvní stranu (podnikatele) téměř do nerovnovážné pozice subjektu, jehož právní jednání, řídící se určitými představami o normách, které na daný vztah dopadají, může být kdykoliv podlomeno jakýmkoliv ustanovením, které je obsaženo v ObčZ nebo v jiných předpisech, a které z důvodu výhodnosti (posuzované zřejmě navíc ad hoc) pro druhou smluvní stranu (nepodnikatele) by mělo modifikovat daný závazkový vztah řídící se obchodním zákoníkem. Takové krajní pojetí je třeba, při plném respektování zvýšených práv spotřebitelů, striktně odmítnout.⁴¹ Takové pojetí by mohlo v jistých důsledcích poškozovat i samotného spotřebitele.⁴²
Otázkou by též bylo, zda by se měly aplikovat celé úpravy institutů (např. celá úprava promlčení v ObčZ), anebo jen jednotlivá výhodnější ustanovení. První možnost bych odmítl argumentem ad absurdum – např. aplikace komplexní úpravy institutu promlčení v ObčZ by neumožnila použít pravidlo o desetiletém absolutním omezení promlčecí doby, které platí v obchodním právu, což by mohlo paradoxně znamenat zhoršení postavení nepodnikatele.⁴³ Aplikace („vybírání“) pouze jednotlivých výhodných paragrafů z ObčZ by pro změnu byla pofiderním právním postupem destruujícím právní jistotu adresátů norem. Takový přístup by zároveň znamenal z pohledu soudu rozsáhlé uvážení při aplikaci § 262 odst. 4 ObchZ.

V. Promlčení jako odpovědnost?

Zvážit musíme při řešení našeho problému i případnou možnost, že by ustanovení o promlčecí době v ObčZ bylo aplikovatelné přímo na základě poslední věty § 262 odst. 4 ObchZ, tj. že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností podle ObčZ.
P. Jelínková⁴⁴ uvádí v souvislosti s právní odpovědností: „V případě, kdy odpovědnou bude nepodnikající strana, samozřejmě bude pro nepodnikající smluvní stranu výhodné aplikovat na institut promlčení právní úpravu občanského zákoníku, kde je promlčecí lhůta mnohem kratší.“ Autorka zde vychází z premisy podřazující „délku promlčení nároku z odpovědnosti“ pod obsah právního pojmu odpovědnosti za porušení povinností uvedeného v § 262 odst. 4 ObchZ in fine. Domnívám se, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností podle občanského zákoníku na základě výslovného znění § 262 odst. 4 ObchZ vždy, a tedy nikoliv jen pokud je to pro ni „výhodné“. Čili pokud by byla řazena „délka promlčení nároku z odpovědnosti“ pod institut odpovědnosti, použila by se ustanovení o promlčecí době v ObčZ bez ohledu na to, je-li to pro nepodnikatele výhodnější. Dále se pak domnívám, že „délka promlčení nároku z odpovědnosti“ není zahrnutelná pod pojem právní odpovědnosti. Jednak je nutné pojmově upřesnit, že se nepromlčuje nárok, nýbrž právo. Promlčení práva má pak za následek zánik nároku. Pokud se např. dostane spotřebitel do prodlení s plněním peněžitého závazku, na jeho odpovědnost vyplývající ze stavu prodlení se užijí ustanovení ObčZ. Vzniká právo věřitele na odstoupení od smlouvy (za podmínek uvedených v § 517 odst. 1 ObčZ), věřitel má právo požadovat úroky z prodlení, náhradu škody, jen pokud není kryta úroky z prodlení atd. Právo na zaplacení dlužné částky však není podle mého názoru důsledkem odpovědnosti za porušení povinností; toto právo vzniká již dříve (srov. např. § 497 ObchZ). Teprve po splatnosti dlužné částky se může věřitel úspěšně domoci svého práva na zaplacení částky, čili vzniká mu tomu odpovídající nárok.
Promlčení je obecný institut upravující promlčení práv, a to i jiných práv než práv z odpovědnosti (srov. § 101, 105, 109 atd. ObčZ). Domnívám se, že samotné pravidlo o délce promlčecí doby může být případně součástí institutu právní odpovědnosti jen tam, kde se skutečně jedná o odpovědnostní povinnost, tj. kde vznikla povinnost, která tu předtím nebyla – např. povinnost k náhradě škody (viz § 106 ObčZ). I zde ale není podle mě zcela jasné, zda by takové ustanovení (např. § 106 ObčZ) mělo být aplikovatelné jakožto týkající se odpovědnosti. A to mj. proto, že jde opět jen o vyjmutí jednotlivého ustanovení z celého komplexu ustanovení institutu promlčení (čítajícího i pravidla o běhu promlčecí doby, jejím stavení atd.), čili nejsem přesvědčen, zda takový postup je možný (pokud se použije délka promlčecí doby dle § 106 ObčZ, pak pravidla týkající se např. běhu promlčecí doby se budou užívat podle ObčZ nebo ObchZ?).
A dále se domnívám, že úmysl zákonodárce směřoval zejména k zajištění aplikace těch ustanovení, která zmírňují případné následky odpovědnosti nepodnikatele (tj. zejména odpovědnost za zavinění v ObčZ vs. objektivní odpovědnost dle ObchZ) – viz i formulace nese odpovědnost. Odpovědnost je sekundárním právním následkem porušení povinnosti, dlužníkovi např. při prodlení s plněním peněžitého dluhu vzniká nová povinnost platit úroky z prodlení. Vedle odpovědnostní povinnosti však nadále existuje i původní povinnost, jejíž porušení vedlo ke vzniku odpovědnosti. Plnění původní povinnosti není pojmově odpovědnostním důsledkem, odpovědností z porušení povinnosti. Srov. i literaturu⁴⁵, podle které obsah odpovědnostního právního vztahu tvoří společně nová odpovědnostní (sankční) povinnost a jí korespondující nové právo. Na tom nic podle mého názoru nemění ani skutečnost, že promlčecí doba původního závazku běží ode dne splatnosti tohoto závazku.
Opačný extenzivní přístup k výkladu rozsahu pojmu odpovědnosti by mohl znamenat, že např. i úpravu ručení jako celku (pojatou takto jako „odpovědnost za úhradu závazku dlužníkem“) by bylo nutné chápat jako úpravu odpovědnosti a nikoliv jako institut zajištění.

VI. Otázky aplikace dalších ustanovení

Aplikaci určitých ustanovení ObchZ se spotřebitel neubrání. Za všech okolností se např. uplatní ustanovení § 310 ObchZ, podle nějž se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.⁴⁶
ObchZ obsahuje ustanovení § 310, ObčZ žádnou podobnou úpravu nemá. Ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ přitom požaduje, aby se z ObčZ použila ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Pokud ObčZ taková ustanovení neobsahuje, nelze logicky ObčZ použít (nelze aplikovat něco, co neexistuje). Nelze vyloučit aplikaci ustanovení ObchZ, aniž by soud současně neaplikoval příslušné ustanovení ObčZ směřující k ochraně spotřebitele v souladu s § 262 odst. 4 ObchZ. Jestliže ObčZ takovou situaci (tj. kdy se staví promlčecí doba proti dlužníkovi, ale kdy stejný důvod stavení není u ručitele) neupravuje (např. ustanovením, že stavení běhu promlčecí doby proti dlužníkovi nemá vliv na běh promlčecí doby proti ručiteli), je nutné použít ObchZ.
Absence takového ustanovení v ObčZ přitom neznamená, že by ona „chybějící úprava“ byla „spotřebitelským“ opakem úpravy v obchodním zákoníku. Pořád se jedná o vztah obchodněprávní a pokud ObčZ žádné ochranné ustanovení neobsahuje, pak úprava v ObchZ musí být aplikována bez ohledu na to, že přináší negativní důsledky pro ručitele-spotřebitele. V opačném případě by jakékoliv ustanovení ObchZ nemuselo platit, když by bylo pro nepodnikatele nevýhodné, což je absurdní závěr.
ObchZ obsahuje ucelenou úpravu institutů promlčení i ručení. Pokud by se úprava v ObchZ neměla aplikovat, není mi jasné, jaké jiné ustanovení směřující k ochraně spotřebitele by se aplikovalo, když by se nepřipustila aplikace ustanovení § 310 ObchZ, tedy když by se mělo použít ustanovení ObčZ směřující k ochraně spotřebitele ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. V takové situaci by se však žádné takové speciální ustanovení aplikovat nemohlo a pouze by se patrně aplikovala celá úprava ručení a promlčení v ObčZ (která neřeší vztah ručitele a dlužníka při promlčení, jak to činí ustanovení § 310 ObchZ). Tím by se ale zároveň takový postup dostal do rozporu s ustanovením § 262 odst. 4 ObchZ, které hovoří pouze o aplikaci určitých ustanovení občanského zákoníku směřujících k ochraně spotřebitele (nehledě na to, že takové použití úpravy v ObčZ jako celku na daný vztah se též příčí požadavku aplikace ustanovení směřujících k ochraně spotřebitele).
Spotřebitel v pozici ručitele se tudíž neubrání námitkou, že je potřeba v jeho prospěch aplikovat ObčZ s odůvodněním, že ustanovení obdobné § 310 ObchZ není v ObčZ upraveno.⁴⁷
Co se týká možnosti odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, literatura (kupř. Hulmák⁴⁸): „I na spotřebitele se bude vztahovat obecná úprava ochrany slabší strany… např. možnost odstoupení od smlouvy pro tíseň a nápadně nevýhodné podmínky“) se kloní spíše k závěru, že takové ustanovení lze i v obchodněprávních vztazích aplikovat. Mám za to, že takový přístup je správný. Pro použitelnost ustanovení § 49 ObčZ v obchodních závazkových vztazích se spotřebitelským prvkem svědčí argumenty, které byly v tomto příspěvku obecně předkládány.⁴⁹ I při přijetí opačného názoru se však může osoba jednající v tísni zpravidla spolehnout na korektiv v podobě institutu jednání v rozporu s dobrými mravy.

VII. Závěr

Výše uvedené závěry nejsou dotčeny ani ustanovením § 55 odst. 3 ObčZ, podle kterého v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.⁵⁰ Uvedené pravidlo chápu jako vztahující se pouze ke smluvním ujednáním spotřebitelské smlouvy, nikoliv i jako normativní návod, kterak vykládat ustanovení zákona.
Ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ ve své současné podobě tedy rozlišuje „absolutní“ použitelnost občanského zákoníku na právní poměry nepodnikatele, pokud se jedná o odpovědnost (odpovědnost za škodu, za vady, za prodlení) a společné závazky, a dále aplikační přednost občanského zákoníku a dalších předpisů pouze ve vymezených případech. O které vymezené případy se jedná a zejména pak, co je obsahem oněch jiných ustanovení směřujících k ochraně spotřebitele, která se mají použít, je-li to ve prospěch nepodnikatele, jsem se pokusil, ze svého pohledu a se zaměřením na jeden konkrétní praktický aspekt (promlčení), vyložit v tomto příspěvku.
Je nepochybné, že ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ klade velké nároky na aplikující orgány a jejich schopnost citlivě posoudit to které ustanovení jako směřující k ochraně spotřebitele. Nezbývá než si přát, aby rekodifikace soukromého práva odstranila co nejdříve stávající nepřehlednost vztahů v oblasti závazkového práva.

^* Autor je doktorandem v Ústavu státu a práva AV ČR.
¹ U třetího příkladu přitom vycházím z toho, že výše úroků podle občanského práva se uplatní na základě výslovného odkazu § 262 odst. 4 ObchZ o použití úpravy odpovědnosti podle ObčZ. V literatuře aktuálně diskutovaná otázka, zda je ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ kogentní nebo dispozitivní povahy, nebude v případě spotřebitelského vztahu – vzhledem k ustanovení § 55 odst. 1 ObčZ – významná. U druhého příkladu by mohla přicházet v úvahu i neplatnost dohody o podřízení vztahu obchodnímu zákoníku, protože mohlo dojít k zhoršení právního postavení účastníka, který není podnikatelem (viz § 262 odst. 1 ObchZ věta druhá).
² Literaturu uvádím níže vždy v souvislosti s konkrétními výklady.
³ Obávám se, že zákonodárce vytvořil v daném ustanovení nezáměrný prostor pro pluralizaci interpretačních možností a nenaplnil tak požadavek, že „úspěšnost normotvorného aktu je dána schopností pomocí textace, verbalizace vytvořit právě jen takový interpretační prostor, který je v normotvůrcových intencích. Schopnost anticipovat sémiotický pohyb normy v podmínkách interpretací a především aplikací je nejvýznamnější kvalitou toho, kdo vytváří text právního předpisu, pochopitelně, že vedle obecných zásad tvorby textu právního předpisu.“ (cit. z Kořenský, J., Cvrček, F., Novák, F. Juristická a lingvistická analýza právních textů. Praha : Academia, 1999, s. 133).
⁴ K třídění obchodních závazků po provedené legislativní změně ustanovení § 262 ObchZ srov. Bejček, J. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, s. 2–12 (rozeznává obchody relativní, typové, kombinované a fakultativní a obligatorní neobchod), či Marek, K. Ke smluvnímu obchodnímu právu. Konkursní noviny č. 7 ze dne 30. 3. 2005.
⁵ Předmětem pochybností je pouze vztah výrazů spotřebitel a nepodnikatel v tomtéž ustanovení. Z hlediska jazykového nás bude zajímat, zda jde o porušení požadavku jednoznačnosti právní terminologie, čili k vyjádření stejného pojmu dvěma odlišnými označeními (tj. k synonymii, která není v jazykovém vyjádření normy žádoucí), či zda každý výraz označuje jiný pojem (čili jde o rozdílné pojmy lišící se svým obsahem). Jelikož předmětem úvah článku je věcný, nikoliv osobní dosah rozebíraného ustanovení, odkazuji v tomto na literaturu (např. Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 29–30), která oba výrazy za synonyma nepovažuje, nicméně přesvědčivými argumenty dovozuje absurditu aplikace předmětného ustanovení na všechny nepodnikatele (např. i obce nebo kraje). Na další negativní důsledky upozornil Pelikán, T. v článku Spotřebitelská smlouva v bankovnictví (na www.epravo.cz ze dne 5. 12. 2005): ObčZ v § 52 a n. poskytuje ochranu pouze spotřebiteli, kterým však osoba dle § 261 odst. 2 ObchZ (např. stát nebo obec) – tedy „nepodnikatel“ podle dikce § 262 odst. 4 ObchZ – nebude. K interpretaci poslední věty ustanovení viz i Bejček, J. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, s. 4–5.
⁶ Tj. „ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem“.
⁷ Vzhledem k tomu, že ustanovení o adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích jsou v ObčZ systémově součástí hlavy o spotřebitelských smlouvách, jde patrně v § 262 odst. 4 ObchZ o duplicitní odkaz. Genezi formulace vysvětluje Tomsa (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 938) tak, že byla připravována ve vazbě na souběžný návrh novely ObčZ, u něhož však došlo během legislativního procesu ke změnám, takže se do ObčZ nakonec termíny adhezní smlouvy a zneužívající klauzule výslovně nepromítly.
⁸ Tento výklad zastává i část literatury, která pak z něj někdy vyvozuje i použitelnost „výhodných“ ustanovení z ObčZ, aniž by šlo o úzce spotřebitelská ustanovení. Viz Tomsa (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 938.): ObčZ nebo jiné předpisy se použijí „v těch případech, kdy je to ve prospěch strany, která není podnikatelem, tedy podle okolností to ustanovení, které je ve prospěch strany, která není podnikatelem, nebo ta ustanovení, která jsou pro ni výhodnější“. S tím nelze souhlasit, pro kritérium „výhodnosti“ není podle mého názoru opora v textu zákona.
⁹ Srov. Dědič, J., Čech, P. Obchodní právo po vstupu ČR do EU. 2. vydání. Praha : BOVA POLYGON, 2005, s. 382: „Zdá se jako takřka nemožné vymyslet v tuzemské úpravě smluvního práva byť jen hypotetický příklad, ve kterém by se dispozitivní zákonná ustanovení, kterými se řídí práva a povinnosti stran spotřebitelské smlouvy při absenci odchylných ujednání, jevila jako zneužívající ve prospěch spotřebitele.“
¹⁰ Gramatický výklad ustanovení by mohl nabízet i další možnost: ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem, se použijí ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích vždy; jiná ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů pouze tehdy, směřují-li k ochraně spotřebitele. Vkrádá se tu otázka, proč by jinak zákonodárce prováděl výčet, když se všechny prvky výčtu dají podřadit pod ona ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Faktický rozdíl v důsledcích tu ale opět nebude žádný – ustanovení o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích totiž zajišťují ochranu spotřebitele vždy, dopadá na ně tedy vždy i požadavek směřování k ochraně spotřebitele.
¹¹ A to při přijetí výkladu, že se ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem, použijí pouze ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele.
¹² Opačný názor zřejmě zastává S. Plíva (Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha : ASPI, 2006, s. 29): „Určitá ustanovení ObčZ platí, jestliže jsou ustanoveními pro subjekt, který není podnikatelem, prospěšnější.“ Dále např. Bejček, J. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, s. 3: „ObchZ se použije až v případě, že ‚ochranářská ustanovení‘ uvedená v § 262 odst. 4 ObchZ nestanoví něco pro nepodnikatele výhodnějšího (prospěšnějšího).“ I dále se pak citovaný autor v jím uvedených příkladech (s. 6) přidržuje kritéria „pro nepodnikatele příznivější“.
¹³ K historickému výkladu obecně srov. Maršálek, P. O smyslu a limitech použití historického výkladu in Gerloch, A., Maršálek, P. (eds.) Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha : Eurolex Bohemia, 2003, s. 121–139.
¹⁴ Opominu-li peripetie související s přijetím technické novely č. 501/2001 Sb.
¹⁵ Viz i Dědič, J., Čech, P. Obchodní právo po vstupu ČR do EU. 2. vydání. Praha : BOVA POLYGON, 2005, s. 381.
¹⁶ Např. zákon č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru.
¹⁷ K použitelnosti důvodových zpráv při interpretaci srov. např. i stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS 1/96: „Každá právní norma má svůj smysl a účel, jejich rekonstrukce je však spjata s řadou nejistot. Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů, vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomujíc si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody).“
¹⁸ „Změna § 262 má lépe vyjádřit původní myšlenku. Ta spočívá v tom, že ochranná ustanovení ObčZ, ale také zvláštních předpisů včetně těch, které budou v budoucnu vydány, musejí mít přednost před režimem ObchZ včetně režimu dohodnutého podle odst. 1. Současně se zakotvuje přednost úpravy ObčZ pro úpravu společných závazků a odpovědnosti, jestliže stranou vztahu je nepodnikatel. Tyto úpravy jsou totiž mírnější.“
¹⁹ Nepřeceňuji však význam occasio legis ani historického výkladu obecně jako pouhé nadstandardní metody interpretace a ve svých úvahách výše s metodologickou uvolněností ani striktně nerozlišuji mezi historickým výkladem a historickou argumentací. K napětí mezi výkladem e occasionem legis a aktuálním teleologickým výkladem viz Holländer, P. Filosofie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006, s. 229.
²⁰ Viz § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ. Bejček (Bejček, J. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, s. 3) zavrhuje pojem absolutní obchody a nahrazuje jej termínem typové (nominální) obchody.
²¹ Viz § 397 ObchZ.
²² Viz § 101 ObčZ.
²³ Zaznamenal jsem však i rozhodnutí soudu nižšího stupně zastávající opačný názor.
²⁴ Podle judikatury – která však neřešila případ aplikace § 262 odst. 4 ObchZ – je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení (např. viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 3800/2007 ze dne 15. 5. 2008).
²⁵ K otázce promlčení ve spotřebitelských vztazích se vyjadřuje I. Kobliha (in Kobliha, I., Kalfus, J., Krofta, J., Kovařík, Z., Kozel, R., Pokorná, J., Svobodová, I. Obchodní zákoník. Úplný text zákona s komentářem. Praha : Linde, 2006, s. 860): „Relativní neplatnosti se může spotřebitel (vzhledem k podřízení závazkového vztahu v ostatních otázkách obchodnímu zákoníku) dovolat v obecné čtyřleté promlčecí době.“
²⁶ Systematický výklad celého ustanovení § 262 ObchZ poukazuje na i vztah odst. 1 a 4. Podle odst. 1 si totiž mohou strany sjednat užití ObchZ i v případech, kdy by se jinak vztah obchodním zákoníkem neřídil. Odst. 4 se pak v souvislosti s tím jeví i jako ochraňující spotřebitele, který se dohodl s podnikatelem na volbě ObchZ (viz Eliáš, K. in Eliáš, K., Dvořák, T. a kol. Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem z judikatury od roku 1900. 5. vydání. Praha : Linde Praha, a. s., 2006, s. 559: „V zájmu zabránit zneužívání této úpravy v neprospěch spotřebitelů jsou do tohoto ustanovení zabudovány ochranné mechanismy. Odst. 4 poukazuje zejména na úpravu spotřebitelských smluv obsaženou v § 52 až 57 ObčZ.“). Odst. 1 však zároveň sám uvádí, že pokud dohoda o volbě práva směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Jak však trefně poznamenává J. Bejček (Bejček, J. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, s. 9–10), „jsou-li do smlouvy podle § 262 odst. 4 ObchZ ex lege ‚dosazena‘ tato ustanovení chránící nepodnikatele, je otázkou, zda se vůbec může i potom konstatovat, že dohoda přesto směřuje ke zhoršení právního postavení nepodnikatele“. Odst. 4 zavádí ochranu spotřebitele pro veškeré obchodní vztahy (tedy nejenom fakultativní).
²⁷ Návrh nového občanského zákoníku takový směr respektuje, když činí přítrž dualitní úpravě závazků a ochraně spotřebitelských práv se věnuje zejména v § 1668 a n. K budoucí úpravě spotřebitelského práva viz i Selucká, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č. 10, s. 364–368.
²⁸ K dualitě promlčecích lhůt v ObčZ a ObchZ viz Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 596: „Takto existující rozdíly v délce promlčecích lhůt ztěžují přehlednost soukromoprávního řádu jako celku, a to v jeho velmi frekventované praktické části. Proto bude nutno tyto délky promlčecích lhůt v nově připravovaném občanském zákoníku, kdy pro to vznikne vhodná příležitost, jednotně uspořádat. V této souvislosti bude nutno provést i volbu vhodné délky obecné promlčecí doby a rozhodnout se v souladu s tendencí moderních evropských úprav svědčících buď pro tříletou promlčecí dobu, či pro čtyřletou promlčecí dobu.“
²⁹ Dle starořímské zásady: kde je právo neurčité, tam není práva – ubi ius incertum, ubi ius nullum.
³⁰ Jde tu i o střet principu zvýšené ochrany slabší strany a principu rovnosti a právní jistoty – pokud by se však měl aplikovat ObčZ úplně vždy, je-li to prostě mírnější (tedy kdy nejde o spotřebitelská ustanovení, ale o určité shodou okolností mírnější dopady ustanovení ObčZ), mohlo by se podle mě jednat i o disproporcionalitu v poměřování daných práv (principů).
³¹ Výjimky by měly být podle uznávaných interpretačních zásad vykládány restriktivně.
³² Veselý, J. in Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, Praha, 2004, s. 297.
³³ K různým aspektům definic této skupiny a úskalím s tím spjatým nejlépe viz zejména Selucká, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 47 a n., Selucká, M. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2008, s. 310 a n., a Hulmák, M. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 452: „Definování pojmu spotřebitel je velmi obtížné, protože byl přenesen z oblasti socio-ekonomické a nemá stabilní obsah.“ Pojem spotřebitel je nadto v různých předpisech (ObčZ, zák. č. 127/2005 Sb., zák. č. 634/1992 Sb.) definován různým způsobem.
³⁴ K ustanovení § 49 ObčZ (odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek) srov. Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 430: „Ustanovení sleduje cíl dosáhnout ve smluvních vztazích jinak ovládaných zásadou smluvní autonomie potřebnou vyrovnávací spravedlnost (ekvitu)“.
³⁵ Např. aplikovatelností § 548 odst. 3 ObčZ namísto § 323 odst. 3 ObchZ (uznání závazku dlužníkem má účinky i vůči ručiteli v obchodněprávních vztazích, nikoliv v občanskoprávních vztazích) si úplně jist nejsem, a to v podstatě ze všech důvodů, které v tomto příspěvku uvádím proti široké aplikovatelnosti § 262 odst. 4 ObchZ.
³⁶ Přičemž se tato ustanovení použijí i na nepodnikatele, čili § 262 odst. 4 ObchZ jim dává širší působnost – viz však pozn. sub 5.
³⁷ Podrobnější pohled na směrnici č. 93/13/EHS by nám v našem případě příliš nepomohl, protože směrnice byla implementována zejména v § 52 a n. ObčZ, zatímco § 262 odst. 4 ObchZ je jen nepřímým důsledkem implementace rozšiřujícím působnost § 52 a n. ObčZ i na obchodní vztahy.
³⁸ Viz Veselý, J. in Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 297: „Spotřebitelské právo je na jedné straně zaměřeno na určitou kategorii osob – spotřebitele, i když se jedná o jejich vztahy s jinou kategorií – profesionály, kteří v principu nemohou využívat spotřebitelského práva vytvořeného proti nim.“
³⁹ Např. § 612 a n. ObčZ či § 852a n. ObčZ.
⁴⁰ Např. již zmiňovaný § 49 ObčZ.
⁴¹ V tomto ohledu považuji za přiléhavou úvahu M. Selucké (Selucká, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 26–27): „Směrnice chránící spotřebitele však mnohdy nemusí být zvláštním způsobem do našeho právního řádu prováděny (zavedením nové úpravy), protože právní řád již obsahuje instituty, které smyslu a účelu směrnice dosahují. Stávající a zavedené instituty tak jaksi ‚mimo jiné‘ směřují k ochraně spotřebitele, a proto by bylo možné uvažovat o jejich přednostní aplikaci. Jedním výkladovým extrémem by bylo považovat jakékoliv ustanovení ObčZ, které je pro spotřebitele výhodnější než ObchZ za ‚mimo jiné‘ (nevýslovně) prosazující ochranu spotřebitele a s poukazem na výjimku (§ 262 odst. 4 ObchZ) dovozovat přednostní aplikaci ObčZ. Druhým extrémem by bylo vůbec nepřipouštět možnost nevýslovné ochrany spotřebitele u tradičních institutů soukromého práva. Správný výklad je dle našeho názoru ‚někde uprostřed‘, tj. je třeba hodnotit každé jednotlivé ustanovení ObčZ v kontextu směrnic chránících spotřebitele a v kontextu judikatury ESD, a podle povahy ustanovení, příp. podle odchylky v právní úpravě obsažené v ObchZ či jejich vzájemného vztahu zhodnotit, zda-li neprosazuje ustanovení obsažené v ObčZ či jiném právním předpise nevýslovnou ochranu spotřebitele.“
⁴² Pokud by měla např. na takový vztah dopadat tříletá promlčecí doba podle ObčZ, dá se předpokládat, že např. banky budou dlužníka-spotřebitele žalovat pro zaplacení pohledávky mnohem dříve a zúží se tím výrazně časový prostor pro mimosoudní řešení dluhu. Stejně tak pokud uznání dluhu dlužníkem vůči věřiteli nebude mít účinky uznání i vůči ručiteli-spotřebiteli a nedojde tedy k prodloužení promlčecí doby i vůči tomuto ručiteli, může to být jen ručitel, který bude čelit žalobě.
⁴³ Viz i Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha : ASPI, a. s., 2006, s. 28: „Režim ObčZ a režim ObchZ se od sebe liší v řadě otázek. Obecně nelze úpravu v ObchZ považovat za úpravu zhoršující právní postavení subjektu závazkového vztahu.“
⁴⁴ Jelínková, P. Praktické dopady ust. § 262 ObchZ. In Dávid, R., Neckář, J., Sehnálek, D., (eds.) COFOLA 2009: the Conference Proceedings. 1. vydání. Brno, 2009.
⁴⁵ Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. II. díl. 3. vydání. Praha : ASPI Publishing, 2002, s. 41.
⁴⁶ Nemohu souhlasit s názorem vyjádřeným L. Chalupou (Chalupa, L. Otázka určitosti a promlčení ručení v režimu obchodního zákoníku. Právní rádce, 2005, č. 1, s. 31), „že ustanovení § 310 ObchZ platí jen pro dobu do uplatnění nároku věřitele vůči ručiteli z důvodu nesplnění splatného závazku dlužníkem ve smyslu § 306 odst. 1 ObchZ, neboť po vzniku nároku věřitele vůči ručiteli již nastupuje obecná promlčecí doba, vylučující aplikaci § 310 ObchZ“. Pro takový výklad neposkytuje zákon žádnou oporu, pravidlo obsažené v § 310 ObchZ platí absolutně jako obecné omezení a je důsledkem akcesority ručitelského závazku. Správně viz Pelikánová, I. Komentář k § 310 ObchZ. Systém ASPI, či Eliáš, K. Veřejná obchodní společnost – ručení společníků. Právník, 1998, č. 1, s. 48.
⁴⁷ Uvažujme samozřejmě příklad, že zajištění se bude řídit ustanovením § 261 odst. 4 ObchZ nebo § 262 odst. 3 ObchZ.
⁴⁸ Hulmák, M. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 457.
⁴⁹ Primárním účelem ustanovení je ochrana slabší strany; ustanovení má charakter výjimky; z hlediska evropských spotřebitelských standardů jde o „nevýslovnou“ ochranu spotřebitele atd.
⁵⁰ Resp. zpřesněno podle judikatury – rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 864/2008 ze dne 5. 8. 2008 – jako výklad „nejpříznivější“.