JUDr. Vlastimil Pihera, Praha^*

I. Vztahy mezi akcionáři

Klademe-li si otázku po kvalitě vzájemných právních vztahů mezi akcionáři, je podle mého názoru nutné vyjít z toho, že vztahy mezi akcionáři nemají charakter smluvního, relativního právního vztahu. Tím se zásadně odlišují od vztahů mezi jednotlivými členy sdružení, ale i od vztahů mezi společníky osobních obchodních společností, které mají v zásadě podobnou povahu jako vztahy mezi členy sdružení, byť současná pozitivní právní úprava jejich smluvní podstatu nedostatečně postihuje. Zatímco v případě sdružení jeho členové vstupují do smluvního vztahu s ostatními členy sdružení a zavazují se společně vyvíjet činnost za sjednaným účelem, společník akciové společnosti je zpravidla investorem, který je při koupi akcie veden záměrem nabýt akcii jako investiční nástroj, nikoli zájmem spolupracovat s ostatními akcionáři. Investor předpokládá, že společnost je řízena profesionálním managementem a že jednotliví akcionáři zasahují do řízení společnosti pouze v omezeném rozsahu působnosti valné hromady. Akcionářem se investor stává zpravidla bez znalosti ostatních akcionářů nebo minimálně jejich většiny a akcionář nemůže změny v akcionářské struktuře ovlivnit. Jeho vztah ke společnosti a ostatním akcionářům je tak důsledkem nabytí vlastnického práva k cennému papíru, a jako takový je tedy výrazem vlastnického práva, resp. aspektem absolutního majetkového práva každého akcionáře. Výkon akcionářských práv je tak způsobem výkonu vlastnického práva každého ze společníků akciové společnosti, nikoli realizací smluvního oprávnění či povinnosti. Vztah mezi akcionáři je tak diametrálně odlišný od vztahu mezi smluvními kontrahenty. (Ostatně i z tohoto důvodu nelze přiznat stanovám povahu smlouvy.)

Z podstaty fungování akciové společnosti, která je řízena profesionálním managementem, je ostatně identita ostatních společníků pro akcionáře nesrovnatelně méně významná, než jak je tomu v osobních obchodních společnostech. Výjimku představují případy, kdy některý z akcionářů získá postavení ovládající osoby, resp. se dostane do postavení, které mu umožňuje ovlivňovat řízení společnosti v míře, která jako by jej posouvala směrem k postavení managementu společnosti. Vzniká otázka, jak posuzovat majoritního akcionáře, resp. zda lze legitimně pohlížet na majoritního akcionáře stejně jako na minoritního. V této souvislosti je možné poukázat na americké (USA) právo obchodních společností, které se zabývalo otázkou aplikovatelnosti závěrů právní doktríny týkajících se sdružení, podle nichž jsou členové sdružení povinni jednat vůči ostatním členům v souladu s požadavky fiduciární péče (fiduciary duty), na kapitálové obchodní společnosti. Podle slavného americké soudního rozhodnutí ve věci Meinhard v. Salmon z roku 1928¹ jsou členové sdružení „po dobu činnosti sdružení povinni ke vzájemné vysoké loajalitě. Mnohá jednání přípustná při běžném obchodním styku jsou zakázána mezi těmi, kteří jsou vázáni fiduciárními pouty... Nejen pouhá poctivost, ale ta nejvyšší míra zodpovědnosti a cti (punctilio of an honor) je standardem vzájemného chování.“ Podotýkám, že požadavek na tento stupeň péče je v anglickém i americkém právu kladen i na management společnosti. Americká doktrína dospěla k závěru, že požadavek fiduciární péče sice není obecně aplikovatelný na všechny akcionáře, ovšem lze jej vztáhnout na majoritního akcionáře. Zároveň však dospívá k závěru, že na rozdíl od fiduciární povinnosti managementu společnosti není obsahem fiduciární povinnosti majoritního akcionáře povinnost jednat jako strážce společnosti pověřený činit úkony vedoucí ke zhodnocení podílů všech společníků, ale pouze povinnost společnost nepoškozovat. Smyslem tohoto požadavku nemá být zabránit hlavnímu akcionáři jednat ve svém vlastním zájmu, ale zajistit, aby i v takovém případě nebyly poškozeny zájmy společnosti.²

Tento závěr však nemůže být bez dalšího přejímán. Především si je totiž nutné uvědomit, že americké právo obchodních společností tu pod jedním pojmem fiduciární povinnosti rozumí (minimálně) dva obsahově odlišné požadavky na kvalitu jednání dotčených subjektů. Americké právo se navíc vyznačuje určitým zaměřením na řešení praktických, na druhé straně nutně partikulárních otázek, což je spojeno s nezájmem o obecné koncepční uchopení materie. Požadavek na fiduciární péči při výkonu akcionářských práv majoritního akcionáře ostatně i americké obchodní právo vznáší pouze v několika konkrétních situacích: při obchodování mezi společností a majoritním akcionářem, v případech podobných squeze-out(u) a při prodeji rozhodného podílu.³ Americká právní doktrína tak dochází v zásadě ke shodnému závěru jako anglické právo obchodních společností, které aplikaci požadavků fiduciární péče na majoritní akcionáře výslovně vylučuje.⁴ Zároveň však anglická právní doktrína vytvořila určitý, ne příliš systematický soubor pravidel omezujících možnost majoritního akcionáře neomezeně disponovat se svými akcionářskými právy, mezi něž patří především obecný zákaz prosazení jakéhokoli jednání, které nespravedlivě poškozuje jiné (minoritní) akcionáře (unfairly prejudicial conduct).⁵ V této souvislosti je často citováno anglické rozhodnutí Clemens v. Clemens Bros Ltd. z roku 1976,⁶ v němž se soud zabýval obecnou povahou omezení výkonu akcionářských práv a dospěl k závěru, že by nebylo moudré snažit se definovat konkrétní obsah těchto pravidel, protože na každý z případů je nutné aplikovat s ohledem na různorodé konkrétní okolnosti.⁷

Podobnou otázkou se zabývala i německá právní doktrína, a to především v souvislosti s problematikou koncernu. Německá doktrína vychází z toho, že akcionáři jsou zavázáni vůči společnosti i vůči ostatním akcionářům povinností vykonávat svá hlasovací práva s péčí označovanou jako Treupflicht, kterou lze definovat jako požadavek odpovědnosti nebo loajality. Tento požadavek se opírá o obecný princip německého smluvního práva zakotvený v § 242 německého občanského zákoníku, podle něhož je účastník smluvního vztahu povinen při plnění svých povinností postupovat zodpovědně a poctivě s ohledem na druhou smluvní stranu a ve shodě s obchodními zvyklostmi. Tento princip byl judikaturou německých soudů rozšířen i na některé případy, kdy absentuje znak vzájemného smluvního vztahu (německá doktrína hovoří o tzv. Sonderverbindung),⁸ mezi něž patří také výkon akcionářských práv. Požadavek loajality byl vztažen především na majoritní akcionáře (v této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí ve věci ITT ),⁹ nicméně především z rozhodnutí ve věci Grimes-AG,¹⁰ v němž soud přiznal právo na náhradu škody pro porušení povinnosti loajality i vůči akcionáři, který nebyl v pozici ovládající osoby. Toto rozhodnutí, byť v odborné literatuře kritizované,¹¹ etabluje požadavek loajality jako obecný limit výkonu akcionářských práv. Byť rakouské právo nemá ustanovení odpovídající § 242 německého občanského zákoníku, přesto pod vlivem německého práva přejalo v oblasti obchodních společností tento požadavek. Z hlediska pozitivního práva je pak chápán jako jeden z aspektů požadavku poctivého obchodního styku. Rakouský vrchní soud judikoval již v roce 1988 v kauze Reich-Rohwig, že požadavek Treupflicht se vztahuje i na majoritní akcionáře kapitálových obchodních společností. Byť je v tomto ohledu rakouská doktrína zřejmě nejednotná, podle převládajícího názoru je tuto povinnost nutné chápat jako obecný aspekt vztahu společníků kapitálových společností, resp. vzájemných povinností pečlivosti a ohleduplnosti společníků (Sorgfalts- und Rücksichtnahmepflichten).¹²


II. Dobré mravy versus výkon akcionářských práv

České právo je na tom z hlediska pozitivní právní úpravy podobně jako právo rakouské. Na rozdíl od rakouské však naše právní doktrína ani právní praxe otázku obecného korektivu akcionářských práv neřeší. Snad pouze ojedinělá rozhodnutí rakouských či prvorepublikových soudů zmiňují zjevně pod vlivem německého práva existenci „zásady věrnosti a víry“, aniž by se však této otázce blíže věnovala.¹³ Platí však, že pokud bychom hledali odpověď na tuto otázku, nelze zřejmě najít jiné řešení než její rozpracování v rámci aplikace korektivu dobrých mravů. Pokud však má být tento korektiv aplikován legitimním způsobem, musí být především respektovány principy, na nichž stojí pozitivní právní úprava akciové společnosti.

Jak jsem argumentoval výše, nejsou akcionáři ve vzájemném smluvním vztahu. Výkon akcionářských práv má povahu výkonu vlastnického práva, nikoli smluvních práv či povinností. Z tohoto důvodu nelze podle mého názoru na akcionáře při výkonu akcionářských práv klást o mnoho vyšší požadavky, než jakými lze omezit výkon vlastnického práva. Mezi akcionáři existuje vzájemný vztah v zásadě shodné povahy jako mezi vlastníky sousedních nemovitostí. Pouze v tomto rozsahu „sousedských práv“ lze hovořit o povinnostech ohleduplnosti mezi společníky. Kapitálové obchodní společnosti vznikly za účelem koncentrace kapitálu, kdy účast v „akciovém podniku“ představuje pro akcionáře investici ve smyslu uložení a zhodnocení jejich peněz. Zájem každého akcionáře je tedy soustředěn především na výnos této investice, přičemž všechna akcionářská práva slouží především k zajištění tohoto cíle. Samotná skutečnost, že cíl všech akcionářů je z obecného hlediska stejný – tj. zvyšování hodnoty společnosti, resp. hodnoty podílu každého ze společníků, není dostatečným důvodem pro to, aby mohla být mezi nimi dovozována existence jiného (kvazismluvního) vztahu. Jak poznamenává Wilhem, vztah tohoto charakteru existuje např. mezi studenty jedné univerzity či mezi všemi občany jednoho státu.¹⁴ Proto není možné omezovat výkon akcionářských práv stejnými požadavky, jaké jsou kladeny na výkon smluvně převzatých povinností, mezi něž patří především požadavek odborné péči či péče řádného hospodáře. K tomuto závěru ostatně dospěla i americká právní doktrína, která, jak jsem již uvedl, byť (podle mého názoru nesprávně) hovoří o fiduciární povinnosti akcionáře, dává v tomto případě tomuto pojmu podstatně odlišný obsah, než jak je tomu v případě fiduciárních povinností smluvně převzatých členy managementu společnosti.

V této souvislosti je nutné se vypořádat s otázkou, zda lze na akcionáře, kteří sami nebo jednáním ve shodě s jinými akcionáři ovládají akciovou společnost, vztáhnout odlišné, resp. přísnější požadavky. Takový závěr musí být podle mého názoru jednoznačně odmítnut. Platí, že korektiv dobrých mravů je nutné aplikovat na všechna jednání bez ohledu na osobu účastníka právního vztahu. Není důvod, proč by nemravné mohlo být pouze jednání majoritního akcionáře a nikoli také akcionáře minoritního. Je samozřejmě logické, že pokud bude vykonávat akcionářská práva způsobem, který se příčí dobrým mravům, majoritní akcionář, bude mít takové jednání za následek zásah do práv ostatních akcionářů s daleko vyšší pravděpodobností, než pokud se tak bude chovat akcionář minoritní. Nicméně na druhou stranu šikanózní výkon akcionářských práv ze strany profesionálních minoritních akcionářů, jako jsou např. věcně neopodstatněné žaloby na neplatnost valné hromady, je na českém trhu snad ještě častější.

Lze citovat závěr, k němuž dospěl již v roce 1932 A. Kappe: „Usnesení valné hromady příčí se dobrým mravům, když správa společnosti, anebo většina akcionářů nebo společníků, bez ohledu na blaho společnosti a za vědomého poškozování zájmů menšiny, sleduje vlastní výhody.“¹⁵ V této souvislosti lze zřejmě rozlišit dvě základní roviny problému. Především je nutné jako nemravné označit jakékoli jednání, které má charakter šikanózního výkonu práva, tj. úmyslného právního jednání, jehož jediným účelem je poškození druhé strany. Určité pochybnosti ovšem vyvstávají v případech, kdy v důsledku určitého jednání sice dojde k poškození jiných osob, nicméně účelem jednání nebylo způsobit vznik takové újmy, ale výhradně snaha dosáhnout zisku či jiné výhody pro vykonavatele práva. V takovém případě A. Kappe v souladu se starou judikaturou německých soudů požaduje, aby jednání sledovalo zájem společnosti. Tento zdánlivě elegantní požadavek však neobstojí. Naráží především na problém, co je zájmem společnosti a kdo takový zájem definuje. Zájem společnosti nemůže být chápán jako úhrn zájmu všech jejích akcionářů. Akciová společnost je založena na tom, že akcionáři vyjadřují svoji vůli na valné hromadě formou většinového rozhodování podle velikosti svých podílů na základním kapitálu, s tím, že o řízení společnosti rozhoduje většina hlasů. Závěr, že zájmem společnosti je zájem všech akcionářů, je tedy v nesouladu s podstatou akciové společnosti.


III. Porušení pravidel hry

Byť lze do určité míry souhlasit s výše citovaným závěrem anglického soudu relativizujícím význam konkrétní formulace pravidel v této otázce, přesto nelze podle mého názoru připustit, aby debata nad limity akcionářských práv ustala konstatováním, že takové jednání nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V tomto ohledu považuji za odstrašující příklad vnitřně nejasnou a v podstatě prázdnou argumentaci rakouské a částečně i německé právní teorie bez dalšího odkazující na nedefinované povinnosti vzájemné ohleduplnosti. Tato argumentace problematiku neosvětluje, spíše naopak.

Domnívám se, že limity výkonu akcionářských práv nelze ztotožnit s obecným zákazem zneužití práva podle § 56a ObchZ, resp. pokud by tomu tak mělo být, bylo by jej nutné chápat podstatně šířeji, než je obvyklé.¹⁶ Takto úzce vymezený okruh nepřípustného jednání nepostihuje specifika postavení akcionářů a neodpovídá ani jejich pozitivnímu očekávání. Tento závěr lze dokumentovat i na vývoji německého práva, kde se právě samotný zákaz šikany upravený zvláštním ustanovením § 226 německého občanského zákoníku ukázal jako nedostatečný a judikatura pro své rozhodování našla oporu v odlišně koncipovaném § 424 německého občanského zákoníku. Tento posun byl v podstatě odůvodněn přesvědčením, že vztah mezi akcionáři vykazuje taková specifika, která odůvodňují vyšší požadavky na způsob výkonu akcionářských práv, než jaké jsou kladeny na výkon absolutních práv. S tímto závěrem lze podle mého názoru souhlasit, nicméně chceme-li se pokusit naznačit povahu těchto požadavků, musíme reflektovat specifickou povahu akciové společnosti a výkon akcionářských práv omezovat pouze v případech, kdy zde existuje hrubý rozpor mezi jeho účelem a dotčeným jednáním.

Podstata nepřípustného výkonu akcionářských práv podle mého názoru nespočívá v jednání, které sleduje pouze vlastní výhody akcionáře a nebere v úvahu „blaho společnosti“. Takový závěr by popíral povahu akcie coby investičního instrumentu a ve svém důsledku i smysl akciové společnosti, kterým je především kumulace kapitálu mnoha investorů. Z podstaty věci nemá pro investora nákup akcie jiný význam, než je zhodnocení této investice. Obsahem úvahy předcházející takovému investičnímu rozhodnutí je tedy výhradně zhodnocení pravděpodobnosti a rozsahu zhodnocení takové investice s tím, že investor nepředpokládá, že by se skutečně osobně podílel na řízení společnosti nebo navazoval vztahy s ostatními akcionáři. Na druhou stranu však takový investor nepochybně předpokládá, že i role ostatních akcionářů je podobná, s tím, že i oni participují na společnosti pouze kapitálově a že jejich zájem je v podstatě shodný s jeho zájmem. Předpoklad takového postavení akcionáře inter partes (ve smyslu výše zmíněném) představuje implicitní podmínku takového investičního rozhodnutí a je zároveň podstatou pozitivního očekávání všech ostatních akcionářů. Domnívám se, že jednání, které je s tímto očekáváním v rozporu, lze označit za nepřípustné.

Takové jednání lze označit jako porušení pravidel hry. K porušení pravidel dojde v případě, kdy se akcionář pokusí dosáhnout výhody, popř. jiného cíle, kterých nedosahuje realizací některého akcionářského práva, ale jiným způsobem (tj. svým jednáním sleduje výhodu plynoucí mu z jiného důvodu, než je samotné členství ve společnosti), přičemž zároveň poškodí ostatní akcionáře. Tedy nikoli samo sobectví a lačnost po zhodnocení investice bez ohledu na zájmy ostatních hráčů, ale výkon akcionářských práv z pozice jiného neakcionářského postavení. S trochou literární licence lze tento závěr přiblížit tak, že hrát špatně fotbal a dát si vlastní branku není samo o sobě nemravné, ovšem nemravným se stane v případě, kdy tak činíte proto, že jste si vsadili na vlastní prohru. Tak je např. přípustné, aby akcionář na valné hromadě prosadil přijetí usnesení o zrušení společnosti v případě, kdy by společnost měla veškeré předpoklady pro hospodářský růst, byť by jediným důvodem, proč tak učinil, byla jeho aktuální potřeba finančních prostředků, kterou však ostatní akcionáři nesdílejí. Takové rozhodnutí je zcela legitimní a v rámci pravidel právní regulace akciových společností. Jako nepřípustné je naopak nutné posoudit jednání, kdy by akcionář např. prosadil přijetí uzavření nevýhodné transakce, z níž bude přímo či nepřímo profitovat. Taková jednání pak mají charakter nespravedlivého poškození ostatních akcionářů, kteří nemají možnost dosáhnout výhod, kterých dosahuje takový akcionář.

Odlišně je podle mého názoru nutné hodnotit situace, kdy akcionář vykonává svůj vliv na společnost mimo standardní struktury společnosti, především jiným způsobem než hlasováním na valné hromadě. V těchto případech jde v podstatě o porušení pravidel fungování akciové společnosti, nicméně nelze již vůbec hovořit o výkonu akcionářských práv a na akcionáře je v těchto případech nutné nahlížet jako na jakoukoli jinou osobu, která se staví do role managementu společnosti. Je pak zcela legitimní, aby v takovém případě na něj bylo pohlíženo jako na faktického člena managementu společnosti s tím, že požadavky na něj kladené budou logicky vyšší než na standardní výkon akcionářských práv. Anglická právní doktrína v této souvislosti přiléhavě hovoří o tzv. shadow directors (stínových ředitelích). Tuto otázku řeší § 66 odst. 6 ObchZ, který pak ovšem podle mého názoru přirozeně nelze aplikovat na případy, kdy např. majoritní akcionář hlasuje na valné hromadě, ale pouze na případy, kdy půjde o jednání, které nelze považovat za výkon akcionářských práv. Pouze tehdy lze legitimně konstruovat fikci smluvního vztahu, o kterou v tomto ustanovení prakticky jde.

V souvislosti s touto problematikou bývá mnohdy zmiňována zásada rovnosti akcionářů. Domnívám se, že tato zásada (jak ostatně vyplývá z formulace § 155 ObchZ) vyjadřuje jen jisté omezení společnosti ve vztahu k jejímu jednání a sekundárně i pravidlům, kterými se takové jednání řídí, nemá však povahu omezení kladeného na každého akcionáře při výkonu jeho akcionářských práv. Tak podle mého názoru platí, že pokud by např. majoritní akcionář prosadil na valné hromadě usnesení, které by tuto zásadu porušovalo, mohl by soud sice prohlásit takové usnesení za neplatné, nicméně předmětné hlasování by nemohlo být považováno za neoprávněný výkon akcionářských práv ze strany majoritního akcionáře.


IV. Místo závěru

Překročením výše naznačených limitů akcionářských práv se akcionář dopouští jednání v rozporu s dobrými mravy i zásadami poctivého obchodního styku (v tomto případě se podle mého jedná o jednání, které je možné podřadit pod obě tyto kategorie), které není výkonem práva, ale protiprávním jednáním, se všemi důsledky, které s takovým jednáním spojuje soukromé právo. Takovému jednání, byť může mít formálně povahu výkonu akcionářských práv, nelze podle § 265 ObchZ přiznat soudní ochranu. Např. při šikanózních žalobách minoritních akcionářů by soud měl po vzoru německé úpravy hned v prvním stadiu řízení zkoumat, zda žaloba svojí povahou není zjevně šikanózní, a pokud by tak shledal, žalobu bez dalšího zamítnout. Akcionář odpovídá za škodu, kterou takovým jednáním způsobil (§ 432 ObčZ). V případech, kdy tu je reálné nebezpečí, že se akcionář dopustí takového jednání, se ostatní akcionáři, příp. i společnost samotná, mohou domáhat, aby soud uložil provést opatření k odvrácení hrozící škody podle § 417 odst. 2 ObčZ. Takové opatření může mít jakoukoli podobu, včetně případného zákazu výkonu hlasovacích práv.

Příspěvek byl publikován v časopise .


__________
^*        Autor je advokátním koncipientem v AK Kocián Šolc Balaštík.
¹⁾        Meinhard v. Salmon, 249 N.Y. 458, 164 N.E. 545 (N.Y. 1928).
²⁾        Cox, J., Hazen, T. Corporations. 2. vydání. New York : Aspen Publishing, 2003, s. 253.
³⁾        Shade, J. Business Associations in a Nutshell. 2.vydání. St.Paul : West, 2005, s. 184.
⁴⁾        Peters’ American Delicacy Co. Ltd. v. Heath (1939) 61 CLR 457; Carruth v. Imperial Chemical Industries Ltd. (1937) AC 707 a jiné.
⁵⁾        Mayson, S., French, D., Ryan, Ch. Company Law. 23. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2007, s. 476.
⁶⁾        Clemens v. Clemens Bros Ltd., (1976) 2 All ER 268.
⁷⁾        Mantysaari, P. Comparative Corporate Governance. Berlin : Springer, 2005, s. 229.
⁸⁾        Palandt, O. a kol. Bürgerliches Gesetzbuch. München : C. H. Beck, 1986, s. 214 a násl.
⁹⁾        Rozhodnutí Spolkového soudního dvora (BGH) z roku 1975 v němž soud přiznal akcionářům společnosti náhradu škody vůči ovládajícímu akcionáři z důvodů porušení „Treupflicht“ na straně ovládajícího akcionáře (BGHZ 65, 15).
¹⁰⁾        Rozhodnutí BGH z roku 1995 (BGHZ 129, 136).
¹¹⁾        Wilhem, J. Kapitalgesellschaftrecht. 2.vydání. Berlin : De Gruyter Recht, 2005, s. 255 a násl.
¹²⁾        Torggler, U. Treupflichten im faktischen GmbH-Konzern. Dissertation. Universität Wien, 1996, s. 114 a násl.
¹³⁾        Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Rc 1747 (Vážný, 22 IV. b: 599). Srov. dále např. Kubeš, V. Smlouvy proti dobrým mravům. Brno-Praha : Orbis, 1933, s. 276, kde Kubeš v souvislosti s touto problematikou cituje výhradně rozhodnutí německých soudů.
¹⁴⁾        Op. cit. sub 11, s. 258.
¹⁵⁾        Knappe, A. Nichigkeit von Generalversammlungsbeschlüssen der Kapitalgesellschaften wegen Verstosses gegen die guten Sitten. Dizertační práce, 1932, citováno podle op. cit. sub 13, s. 278.
¹⁶⁾        Srov. Kanda, A. K problematice zákazu zneužívání subjektivních práv. Právník, 1970, s. 764 a násl.