Lukáš Svoboda

12. ledna 2005

3. Vnitřní vztahy mezi solidárními dlužníky či solidárními věřiteli

3.1. Právní povaha a význam vnitřního vztahu

1. Mezi jednotlivými solidárními dlužníky, jde-li o pasivní solidaritu, resp. mezi jednotlivými solidárními věřiteli, jde-li o aktivní solidaritu, existují vzájemné právní vztahy. Tyto vztahy se od ostatních právních vztahů odlišují tím, že představují poměry mezi subjekty, jež se nalézají na stejné straně závazku  (nahlíženého z jeho vnějšího aspektu): jedná se tedy o jejich vnitřní vztahy.

Význam vnitřních vztahů spočívá v tom, že určují velikost podílů spoludlužníků či spoluvěřitelů na solidárním dluhu (pohledávce); již z tohoto důvodu mají vnitřní vztahy povahu dílčích závazků.

2. Pro vzájemný vnitřní spoludlužnický či spoluvěřitelský vztah je typická jeho irelevance ve vztahu k druhé straně závazkového právního vztahu. Např. při pasivní solidaritě může věřitel žádat jakoukoliv část plnění po kterémkoliv solidárním dlužníku (případně může požadovat celé plnění po všech spoludlužnících), přičemž se vůbec nemusí řídit velikostmi podílů, jež na jednotlivé solidární dlužníky připadají. Existence vzájemného vnitřního vztahu mezi solidárními dlužníky tedy může být věřiteli lhostejná.110

Ve způsobu vyjádření podílů na dluhu (pohledávce) a jejich významu vůči druhé straně obligace spočívá zcela zásadní rozdíl mezi dílčími a solidárními závazky. Zatímco u dílčích závazků je určení podílu na plnění součástí obsahu vztahu mezi každým věřitelem a každým dlužníkem, a tudíž má pro obě strany závazku rozhodující význam, u solidárních závazků není podíl na plnění určován vnějším vztahem  (vztahem mezi stranami), nýbrž vyplývá ze vztahu vnitřního (vztahu buď mezi spoludlužníky nebo mezi spoluvěřiteli). U solidárních obligací tedy zůstává určení podílu na plnění skryto ve vnitřním vztahu a neprojeví se navenek vůči druhé straně.

3. Podle koncepce zastávané autorem této práce existuje vnitřní vztah  bezvýjimečně jak u pasivní, tak i u aktivní solidarity. Jinak řečeno, pokud máme co do činění se solidárním závazkovým právním vztahem, bude jeho vnější aspekt doprovázen vždy i aspektem vnitřním, a to bez ohledu na to, zda-li jde o solidaritu aktivní či pasivní. Vnitřní vztah existuje vždy u pasivní solidarity. Dokladem o jeho existenci budiž texty zahraničních občanských zákoníků, jakož i platného českého občanského zákoníku (§ 511 odst. 2 ObčZ). Regulace vnitřního vztahu u pasivní solidarity je ve shora uváděných předpisech prakticky stejná: podíly spoludlužníků na dluhu vyplývají ze zvláštního právního důvodu (typicky smlouvy či zákona); není-li jej, nastupuje podpůrně zákonná domněnka rovnosti podílů.

Vnitřní vztah existuje vždy i mezi solidárními věřiteli, avšak má zde jinou podobu.111 Buď velikost podílů na pohledávce vyplývá ze zvláštního právního důvodu (např. smlouvy o sdružení, spoluvlastnictví) anebo zde takový zvláštní právní důvod určující velikost podílů chybí. Jeho absence pak není většinou řešena – jako u pasivní solidarity – domněnkou rovnosti podílů, nýbrž za takového stavu nejsou podíly určeny  vůbec. Příkladem situace, kdy podíly na pohledávce budou určeny, může být prodej věci náležející několika spoluvlastníkům. Z § 139 odst. 1 ObčZ plyne, že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Znamená to, že spoluvlastníci prodávající věc tvořící předmět jejich spoluvlastnického práva zde ohledně převzetí kupní ceny vystupují jako solidární věřitelé. Podíl každého z nich na pohledávce se potom odvozuje z velikosti jejich ideálního spoluvlastnického podílu, což vyplývá z § 137 odst. 1 ObčZ.

Odlišná situace nastane, budou-li manželé, u nichž existuje společné jmění (SJM) ve standardní podobě, prodávat věc tvořící předmět SJM. I oni budou vystupovat jako solidární věřitelé ohledně převzetí kupní ceny (§ 145 odst. 4 ObčZ), avšak neexistuje žádný zvláštní právní důvod, z něhož by vyplývala velikost jejich podílů na pohledávce. Jinak řečeno, vnitřní právní vztah tu sice existuje v podobě právního vztahu společného jmění manželů, avšak nevyplývá z něj velikost podílů solidárních věřitelů (manželů) na solidární pohledávce. To má potom za následek, že z důvodu determinovanosti regresního vztahu – který nepovažujeme za součást solidární obligace – na vztahu vnitřním postižní právo jednoho manžela vůči druhému nevznikne (což je samozřejmě plně v souladu s koncepcí SJM – srov. i § 145 odst. 1 ObčZ; o ni ale v dané souvislosti nejde).


Poznámky pod čarou:

110 Srov. důvody rozhodnutí Vážný č. 18.555: „V § 896 obč. zák. je stanoven rozvrhový postih, určující, kolik každý ze zavázaných ve vnitřním poměru má plniti, jak vysoký je jeho dluh. Věřiteli ovšem, jak se zákon vyjadřuje, je zavázán každý za celek.“ Dle našeho názoru sice regres neurčuje, kolik na každého ve vnitřním poměru připadá, alenaopak vnitřní poměr určuje, jakou bude mít regres podobu a zda k němu vůbec dojde, nicméně irelevanci vnitřních podílů korreů ve vztahu k druhé straně demonstruje citovaná věta dostatečně.
111 Blažke, J. op. cit., s. 71–72, soudí, že si lze jenom stěží představit v praxi případ, kdy by vznikla aktivní solidarita a přitom by nebyl dán určitý poměr mezi spoluvěřiteli. Připouští tu jedinou výjimku: „Jedině u originárního vzniku solidarity, je-li zakládána smlouvou, lze připustit v rámci smluvní volnosti teoretický a nepraktický případ, že by byl založen závazek s alternativně určenými věřiteli (...), mezi nimiž by nebyl žádný vzájemný poměr.“


Objednat publikaci