Mgr. Vladan Rámiš, Mgr. Dušan Sedláček, Praha*
I. Obecně k úpravě zadržovacího práva
Zadržovací právo ve své současné podobě bylo do našeho právního řádu včleněno zákonem č. 509/1991 Sb. Dosud bylo upraveno v § 151s–151v ObčZ, po novele provedené zákonem č. 367/2000 Sb. je nová úprava zadržovacího práva včleněna do § 175–180 ObčZ. (Tato a další ustanovení občanského zákoníku jsou v textu uváděna bez bližšího označení či zkratky.)
Zadržovací právo je právem věcným. Z výslovného ustanovení zákona vyplývá, že předmětem zadržovacího práva může být pouze movitá věc (na rozdíl od úpravy obsažené v Obecném zákoníku občanském z roku 1811, podle něhož bylo možné zadržet i věc nemovitou). Vzniká na základě jednostranného právního úkonu a má pouze zajišťovací funkci. Osoba, která věc zadržuje, není povinna věc vydat, nicméně není ani oprávněna bez dalšího navrhnout zpeněžení zadržované věci. Ke zpeněžení zadržované věci může v principu dojít pouze na základě vykonatelného rozhodnutí vydaného zpravidla v nalézacím řízení. Těmito znaky se zadržovací právo odlišuje od dalšího zajišťovacího prostředku věcněprávní povahy – práva zástavního.
Úprava zadržovacího práva obsažená v občanském zákoníku se aplikuje i v rámci právních vztahů, které se řídí zákoníkem obchodním. Na rozdíl od dříve publikovaných názorů[1] se však nedomníváme, že zadržovací právo je možné zřídit v rámci pracovněprávních vztahů, protože zákoník práce zadržovací právo vůbec nezná. Přikláníme se tak k převažujícímu názoru, že používání občanskoprávních institutů v pracovněprávních vztazích není možné.
II. Povaha a rozsah zadržovacího práva podle novelizované úpravy
Podstatu zadržovacího práva shrnuje § 175 odst. 1 takto: „Kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat.“ Oproti původní úpravě v § 151s obsahuje toto ustanovení dva podstatné rozdíly.
Předně nová právní úprava neobsahuje výslovné omezení zadržovacího práva pouze na zajištění peněžitých pohledávek, z čehož lze dovodit závěr, že od 1. 1. 2001 je možné zadržovací právo uplatnit i k zajištění nepeněžitých pohledávek. Na rozdíl od § 155 odst. 2, který platí pro právo zástavní, však není u zadržovacího práva (pravděpodobně i s ohledem na pouze zajišťovací funkci zadržovacího práva) výslovně stanoveno, že nepeněžitá pohledávka je zajištěna do výše její obvyklé ceny v době vzniku zadržovacího práva. Zákon tak sice zřejmě připouští vznik zadržovacího práva k zajištění nepeněžité pohledávky, nicméně neřeší, jaké bude postavení zadržovatele při výkonu rozhodnutí, zejména neřeší, zda (event. v jaké výši) bude zadržovateli přiznána část výtěžku při zpeněžení věci v rámci výkonu rozhodnutí.
Dalším rozdílem je, že při zadržení věci musí mít zadržovatel věc u sebe. Zákonodárce tak výslovně stanovil pravidlo, které bylo možné dovodit i u předchozí právní úpravy a jehož smyslem je mimo jiné zřejmě i vyloučení kumulace zadržovacích práv k téže věci. K té by jinak mohlo dojít v případě, kdy by osoba oprávněná věc zadržet předala věc třetí osobě (např. do úschovy) a následně by uplatnila zadržovací právo vůči svému dlužníkovi. Osobě, které byla věc předána, by ovšem nic nebránilo zadržet věc vůči tomu, kdo jí tuto věc předal (za předpokladu, že by vůči němu měla splatnou pohledávku), což by vedlo k tomu, že by jednu věc současně zadržovaly dvě osoby. Výslovným ustanovením zákona je tak částečně zabráněno možné kumulaci zadržovacích práv.
Ke kumulaci zadržovacích práv ale může podle našeho názoru dojít v případě, kdy po vzniku zadržovacího práva bude zadržovatelem věc odevzdána třetí osobě, která opět může tuto věc zadržet. Odevzdání věci zadržovatelem třetí osobě po vzniku zadržovacího práva není nikde výslovně vyloučeno a bránit mu může pouze obecný zákaz užívat věc bez souhlasu dlužníka a povinnost starat se o věc s péčí řádného hospodáře. Vzhledem k tomu, že zákon [i s ohledem na § 18 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen „KV“), který povinností vydat věc správci konkursní podstaty stíhá i zadržovatele] nestanoví zánik zadržovacího práva pro případ, kdy zadržovatel přestane mít zadržovanou věc ve své moci (ledaže by ji vydal dlužníku – § 180 odst. 1), budou v takovémto případě existovat k téže věci dvě zadržovací práva. Takovou situaci si lze celkem snadno představit v praktickém životě, kdy např. zadržovatel v rámci plnění své povinnosti starat se o zadrženou věc s péčí řádného hospodáře tuto věc odevzdá třetí osobě, aby na věci třeba provedla nutnou údržbu za účelem předejití poškození věci, a tato třetí osoba věc jí poskytnutou znovu zadrží k zajištění pohledávky, která jí vznikne vůči původnímu zadržovateli z titulu provedené údržby. Pak může vzniknout otázka, které zadržovací právo bude mít při výkonu rozhodnutí přednost v případě, že výtěžek z prodeje zadržené věci nebude postačovat k uspokojení všech pohledávek zajištěných zadržovacím právem k téže věci. Zákon, který s možností kumulace zadržovacích práv vůbec nepočítá, nedává pro řešení této otázky žádné vodítko. Při jejím řešení připadá do úvahy několik možností. Předně je zde široce uplatňovaný princip priority, vyplývající mimo jiné z procesních předpisů. Další variantou řešení je preferovat toho, jehož zadržovací právo vzniklo později, protože tato osoba bude mít zadržovanou věc u sebe a její součinnost bude nezbytná při prodeji zadržované věci při případném výkonu rozhodnutí (což je pravděpodobně i důvod, pro který zákon zvýhodňuje zadržovatele vůči zástavnímu věřiteli). Posledním řešením je zvolit pravidlo poměrného uspokojení všech sbíhajících se pohledávek zajištěných zadržovacím právem k téže věci bez ohledu na okamžik jejich vzniku. Definitivní odpověď na tuto otázku bude muset najít až soudní praxe. Pro úplnost dodáváme, že v případě konkursního řízení i zde platí § 28 odst. 3 KV, který důsledně vychází z principu priority.
III. Vznik zadržovacího práva
S obecným ustanovením § 175 odst. 1 úzce souvisí i otázka doby a způsobu vzniku zadržovacího práva. Tuto otázku se zákonodárce pokusil precizovat v § 177 odst. 1, který zní takto: „Zadržovací právo vznikne jednostranným úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli zadržet věc.“ Tímto způsobem byl vznik zadržovacího práva vykládán již dříve a praxe s ním neměla větších problémů. Je ovšem třeba vyřešit otázku, na kterou zákon jednoznačně neodpovídá – kdy poprvé může být tento jednostranný úkon učiněn.
Pomineme-li speciální ustanovení § 175 odst. 2, připadají do úvahy dvě možnosti, kdy může být zadržovací právo poprvé uplatněno:
a) v okamžiku, kdy je zadržovatel povinen věc vydat (vrátit) dlužníkovi. Tato možnost by vyplývala z § 175 odst. 1, kde se hovoří o tom, že věc může zadržet ten, kdo by jinak byl povinen ji vydat. V obecné rovině ovšem povinnost vrátit věc stíhá budoucího zadržovatele již od okamžiku převzetí věci, byť s ní ještě není v prodlení;
b) okamžikem splatnosti pohledávky zadržovatele. Tento výklad je podpořen zněním § 175 odst. 2, který váže možnost uplatnění zadržovacího práva před splatností pohledávky zadržovatele na podání návrhu na konkurs proti dlužníku a o povinnosti vydat věc dlužníku se nezmiňuje.
Při řešení této otázky je podle našeho názoru třeba přiklonit se k variantě uvedené pod písmenem b), a to i s ohledem na otázku, kdy je věc držena neprávem (viz níže).
Po splnění předpokladů pro vznik zadržovacího práva je pak třeba k jeho vzniku projevu vůle – jednostranného právního úkonu oprávněné osoby, který musí být adekvátně projeven navenek (tzv. výhrada zadržovatele). Ke vzniku zadržovacího práva stačí, aby byl projev vůle učiněn, není vyžadováno, aby se o tomto projevu dozvěděl dlužník (to nic nemění na povinnosti zadržovatele dlužníka o zadržení věci informovat). Domníváme se, že výhrada zadržení musí být uskutečněna výslovně; konkludentně učiněnou výhradu si lze představit pouze obtížně, protože v těchto případech nebude zřejmé, zda nevydání věci je realizací zadržovacího práva nebo pouhým porušením právní povinnosti. Vhodné je samozřejmě učinit výhradu zadržovatele písemnou formou.
Nově jsou upraveny podmínky, kdy je možno uplatnit zadržovací právo u nesplatné pohledávky – § 175 odst. 2. Podle původní úpravy, nebyl-li dlužník schopen plnit po delší dobu své splatné závazky, měl věřitel zadržovací právo i k zajištění pohledávky dosud nesplatné. V novele bylo jako kritérium pro zadržení určeno podání návrhu na konkurs vůči dlužníkovi. K této změně vedla zákonodárce pravděpodobně obava z komplikovaných sporů o to, kdy byly splněny podmínky insolvence, a kdy tedy bylo možné zadržovací právo uplatnit. Na druhé straně nově upravené kritérium otevřelo cestu ke zneužívání institutu zadržení v případě pouze formálního podání návrhu na prohlášení konkursu buď věřitelem, nebo třetí osobou. Přehlédnout nelze ani to, že v případě odůvodněných návrhů na prohlášení konkursu je toto ustanovení pro zadržovatele zcela bez významu. Podle § 14 odst. 1 písm. f) KV totiž prohlášením konkursu zanikají práva na oddělené uspokojení (tedy i právo zadržovací), která věřitelé získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Z toho vyplývá, že § 175 odst. 2 dopadá pouze na ty případy, kdy konkurs nebude prohlášen. Praktický význam tohoto ustanovení je tak ve srovnání s předchozí právní úpravou podstatně omezen.
IV. Nemožnost vzniku zadržovacího práva
Ustanovení § 176 odst. 1 stanoví: „zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí.“ Otázkou je, jak vykládat výraz „neprávem“ – podle našeho názoru je tento výraz třeba vykládat v souladu s demonstrativními příklady danými zákonodárcem (zmocnění se věci svévolně nebo lstivě), což by naznačovalo, že „neprávem“ bude mít potenciální zadržovatel věc u sebe tehdy, pokud při získání věci porušil právní povinnost. To znamená, že získání věci např. pouhou náhodou nebo nálezem by nepředstavovalo překážku pozdějšího vzniku zadržovacího práva, neboť při získání věci se zadržovatel nedopustil porušení právní povinnosti (věc získal do své moci legálním způsobem a stíhá jej pouze povinnost věc vydat vlastníkovi, resp. postupovat podle § 135 a věc odevzdat příslušnému státnímu orgánu).
Další otázkou je, zda zadržovací právo náleží osobě, která sice při získání věci neporušila žádnou právní povinnost, u níž ale právní titul, na jehož základě věc měla u sebe, později odpadl. Typickým příkladem bude situace, kdy potenciální zadržovatel je v okamžiku učinění jednostranného úkonu, kterým vzniká zadržovací právo, již v prodlení s vydáním věci dlužníkovi. To znamená, že v tomto okamžiku již má potenciální zadržovatel věc u sebe neprávem, neboť porušuje právní povinnost věc vydat, a nejsou tak splněny předpoklady pro vznik zadržovacího práva. Opačný výklad by mohl vést k obcházení § 175 odst. 1, který stanoví, že zadržovací právo vzniká k zajištění splatné pohledávky. Nic by totiž nebránilo osobě, která má povinnost vydat jiné osobě určitou věc, ale zároveň má vůči této jiné osobě pohledávku, která však dosud není splatná (a tudíž není splněn předpoklad pro vznik zadržovacího práva), aby prostě s vydáním věci vyčkala, dostala se do prodlení, ale v okamžiku splatnosti svojí pohledávky by zadržovací právo uplatnila, neboť by nastala poslední skutečnost nutná k jeho vzniku, totiž splatnost pohledávky. Domníváme se proto, že výraz „neprávem“ obsažený v § 176 odst. 1 je třeba vykládat tak, že v okamžiku vzniku zadržovacího práva nesmí zadržovatel porušovat žádnou právní povinnost týkající se vydání věci, u níž hodlá zadržovací právo uplatnit.
Takovýto výklad sice může vést k omezení možnosti uplatnění zadržovacího práva, nicméně podle našeho názoru přesně odpovídá textu a smyslu zákona, byť je samozřejmé, že jednoznačné řešení může přinést až judikatura. To samé platí i pro výklad pojmu „způsob, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva“, který je použit v § 176 odst. 2. Přestože stejnou formulaci obsahoval i původní § 151s odst. 2, neexistuje dosud k výkladu tohoto pojmu dostatek soudních rozhodnutí. Definitivně není dosud vyřešena ani otázka, zda se nemožnost využití zadržovacího práva vztahuje i na případ, kdy budoucímu zadržovateli bude uloženo po převzetí věci (resp. se tak po předání věci dohodne s dlužníkem), aby s ní naložil způsobem vylučujícím zadržovací právo, když se § 176 odst. 2 výslovně odvolává pouze na příkaz uložený při předání věci. Domníváme se však, že pozdější dohoda upravující nakládání s věcí je stejně závazná jako dohoda učiněná při předání věci, a tudíž pokud se budoucí zadržovatel dohodne s tím, kdo mu věc předal, na změně způsobu, jak s věcí naložit, má to stejné důsledky jako pokyn uložený při předání věci.
V. Práva a povinnosti zadržovatele
Ustanovení § 177 odst. 2 stanoví, že oprávněná osoba (zadržovatel) je povinna vyrozumět dlužníka ve lhůtě bez zbytečného odkladu o zadržení věci a jeho důvodech, přičemž v určitých případech musí být toto vyrozumění učiněno písemně. Zákon bohužel neurčuje, zda je nutno vyrozumět i vlastníka věci, pokud je odlišný od dlužníka a je případně oprávněné osobě znám. Ve většině případů bude jistě dlužník zároveň vlastníkem věci, ale vždy tomu tak být nemusí a vlastník věci (bude-li odlišný od dlužníka) by si jistě zasloužil být informován o tom, že mu na jeho věci vznikla nikoliv nevýznamná právní závada. Nevyrozumění dlužníka o vzniku zadržovacího práva nemá za následek neplatnost jeho vzniku, může zde vzniknout toliko nárok na náhradu případné škody.
Ohledně opatrování zadržené věci a úhrady nákladů s tím spojených odkazuje § 178 na ustanovení upravující právo zástavní, tedy na § 162 a § 163 odst. 1. Opatrováním věci je třeba rozumět jak její udržování, tak ochranu před poškozením, ztrátou nebo zničením. Není ovšem zcela zřejmé, vůči komu má zadržovatel právo požadovat úhradu nákladů vynaložených na opatrování věci. Ačkoliv se někteří autoři kloní k tomu, že touto osobou je vlastník věci,[2] nejde o výklad jednoznačný. V úvahu přicházejí jak vlastník, tak jiná osoba, které vlastník věc smluvně předal a vůči níž zadržovatel uplatnil následně zadržovací právo, popř. i osoba, které měl zadržovatel věc vydat, pokud bude odlišná od osoby, která věc zadržovateli předala. Domníváme se, že z výše uvedených osob právo zadržovatele požadovat úhradu nákladů stíhá osobu, vůči které uplatnil zadržovací právo, pokud tato osoba měla povinnost věc převzít; v opačném případě stíhá tato povinnost osobu, která věc zadržovateli předala. To odpovídá i termínu zástavce, použitému v § 162 odst. 1 (zástavcem může být za určitých okolností i osoba odlišná od vlastníka). Nelze ostatně pominout ani praktickou stránku věci, kdy v případech, kdy dlužníkem bude osoba odlišná od vlastníka, nebude zadržovateli často osoba vlastníka vůbec známa.
Ustanovení § 179 (jež doslovně kopíruje dosavadní znění § 151u) upravuje přednost zadržovacího práva při výkonu soudního rozhodnutí. Zadržovací právo však nemá přednost v řízení konkursním (kde se práva na oddělené uspokojení posuzují důsledně podle priority).
Znění § 179 by mohlo vyvolávat dojem, že při výkonu jiného než soudního rozhodnutí se přednost zadržovacího práva neuplatní (neboť zákon hovoří o přednosti výslovně jen při výkonu soudního rozhodnutí, lhostejno, jak tento výkon bude proveden). Naštěstí k těmto důsledkům snad nemůže dojít, neboť § 331a odst. 1 OSŘ, podle kterého je prováděn i výkon správních rozhodnutí, tuto zásadu ještě jednou opakuje, takže při výkonu jak soudního, tak i jiného než soudního rozhodnutí má zadržovací právo přednost. Rovněž tak i v rámci daňové exekuce (podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí.
Pokud jde o postavení zadržovacího práva v rámci veřejných dražeb podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, pak podle § 17 odst. 7 tohoto zákona nelze při dobrovolných dražbách vůbec dražit věci, k nimž bylo uplatněno zadržovací právo. Při nedobrovolných dražbách je podle § 60 odst. 2 písm. a) tohoto zákona pohledávka osoby, které svědčí zadržovací právo, zařazena do první třídy pohledávek při rozvrhu výtěžku dražby.
VI. Promlčení zadržovacího práva
Jedním ze sporných bodů, který přetrval z právní úpravy před novelou, je vztah zadržovacího práva a promlčení. Na tento problém je možné nahlížet ze dvou pohledů – jednak z hlediska promlčení práva na zřízení zadržovacího práva (předmětem diskuse může ovšem být to, zda je toto právo vůbec právem majetkovým, a tudíž podléhajícím promlčení), a dále z hlediska promlčení samotného zadržovacího práva. V souvislosti s promlčením vzniká u zadržovacího práva řada nejasných otázek týkajících se např. počátku běhu promlčecí doby u zadržovacího práva, vlivu promlčení zajištěné pohledávky na zadržovací právo, způsobu, jakým může dojít ke stavení nebo přetržení běhu promlčecí doby, apod. Tato problematika by si však vyžádala podrobnější rozbor a přesahuje rozsah tohoto příspěvku.
VII. Zadržovací právo k cenným papírům
Další zákonem výslovně neřešenou otázkou je zřízení zadržovacího práva k cenným papírům. Podle některých autorů[3] je listinné cenné papíry třeba pokládat za movité věci. V novele zákona o cenných papírech, provedené zákonem č. 362/2000 Sb., je tato zásada uvedena již výslovně (§ 1 odst. 2 tohoto zákona, který stanoví: „Na cenné papíry se vztahují ustanovení o věcech movitých, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.“). Nutno proto učinit závěr, že vznik zadržovacího práva k listinným cenným papírům je možný. Zadržovatel v takovém případě není oprávněn vykonávat ze zadrženého cenného papíru žádná práva s tímto cenným papírem spojená (např. se nemůže účastnit valné hromady akciové společnosti, pokud bude zadržovat akcii). Praktickou otázkou, se kterou se praxe v souvislosti s cennými papíry dříve či později jistě setká, je, zda bude zadržovatel povinen poskytnout dlužníkovi součinnost při vykonávání jeho práv z cenných papírů vyplývajících v případě, kdy z nečinnosti bude dlužníku hrozit škoda. Jde např. o součinnost při předložení akcií na majitele dokazujících oprávnění jejich vlastníka hlasovat na valné hromadě atd. Zde bude třeba hledat přijatelný kompromis mezi § 180 odst. 1, podle kterého zadržovací právo zaniká vydáním zadržené věci dlužníku (tudíž nebude možné akcie na dobu konání valné hromady dlužníkovi vrátit), a obecným ustanovením § 415, které upravuje povinnost předcházení škodám (které může za určitých okolností zadržovatele nutit zúčastnit se valné hromady společně s dlužníkem a předložit akcie k ověření toho, že dlužník je akcionářem společnosti).
VIII. Zadržení věcí podléhajících rychlé zkáze
Posledním problémovým okruhem, u kterého se chceme zastavit, je zadržení věcí, které podléhají rychlé zkáze. Zákon nevylučuje rychle se kazící věci z působnosti zadržovacího práva, tudíž zadržení rychle se kazících věcí je (po splnění dalších podmínek) možné. Otázkou zůstává, jak má zadržovatel dostát své povinnosti starat se o zadrženou věc s péčí řádného hospodáře a chránit ji před zničením. Vzhledem k tomu, že zákon neumožňuje zadržovateli prodat rychle se kazící zadržené věci z volné ruky, nezbývá, než zvolit zákonem stanovený postup (nalézací a posléze vykonávací řízení), jehož konce se však zadržené rychle se kazící věci zřejmě nedočkají a ještě v průběhu nalézacího řízení dojde k zániku zadržovacího práva pro zánik zadržené věci. Zadržovací právo k movitým věcem, které podléhají rychlé zkáze, tak asi nebude příliš praktické a pokud jej zadržovatel zvolí, pak zřejmě jedině jako nátlakový prostředek na dlužníka, aby splnil svůj závazek, a nikoliv jako prostředek účinného zajištění svojí pohledávky. Vzniká dokonce otázka, zda uplatnění zadržovacího práva k rychle se kazícím věcem nebude ve svém důsledku zneužitím práva, neboť prospěch ze zadržení rychle se kazících věcí nebude mít zadržovatel žádný, zato však osobě, které věci náleží, může vzniknout značná újma.
IX. Další změny provedené novelou
Z ustanovení, kterých se novela dotkla, stojí ještě za zmínku nový § 180 odst. 2, který jako jednu z možností zániku zadržovacího práva uvádí dohodu oprávněné osoby (zadržovatele) s dlužníkem o poskytnutí jiné jistoty (namísto zadržovacího práva). Tuto změnu je třeba hodnotit kladně, neboť předchozí právní úprava v § 151v umožňovala zánik zadržovacího práva okamžikem, kdy byla poskytnuta dostatečná jistota, bez ohledu na postoj oprávněné osoby.
X. Závěr
Zadržovací právo je zajišťovacím institutem, který není v praxi využíván tak frekventovaně, jako např. právo zástavní či zajišťovací směnky. Je to částečně dáno i jeho omezeným věcným dosahem, kdy předmětem zadržovacího práva mohou být pouze věci movité. Přesto se domníváme, že by bylo vhodné v rámci rekodifikace českého občanského práva vyřešit některé nejasnosti, které doposud podle našeho názoru v úpravě zadržovacího práva přetrvávají.
Článek byl též publikován v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 3
Poznámky pod čarou:
* Autoři pracují jako advokátní koncipienti v pražských advokátních kancelářích.
[1] Giese, E., Dušek, P., Koubová, J., Dietschová, L. Zajištění závazků v České republice. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 280.
[2] Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J., Macková, A., Mikeš, J., Radvanová, S. Občanské právo hmotné. Praha: CODEX, 1995, s. 321.
[3] Jehlička, O., Švestka, J, Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 247, bod 6.
