Mgr. Ing. Petr Baudyš, Praha*
I. Úvodem
V dávných dobách si lidé dávali jako dodatek ke svému jménu na vizitky tisknout přídomek „majitel realit“. Tento přídomek, oznamující veřejně, že dotyčný je vlastníkem určitých nemovitostí, dodával dotyčnému v očích veřejnosti na vážnosti. Případným věřitelům oznamoval, že dotyčný je vlastníkem takových věcí, se kterými nelze před věřiteli utéci ani se schovat, a pokud mu budou půjčeny peníze, existuje zde tedy majetek, ze kterého bude možné v případě přisouzení dluhu dlužnou částku uspokojit.
I v dnešní době se lze často setkat s tím, že se věřiteli podaří u soudu dosáhnout přisouzení své peněžité pohledávky vůči osobě, která v době vzniku dluhu byla majitelem realit. Radost věřitele je však v takovém případě mnohdy předčasná. Má-li se rozhodnutí soudu vůči dlužníkovi nuceně vykonat, zjistí totiž mnohdy věřitel, že bývalý majitel realit již jejich majitelem není, nebo jejich majitelem sice dosud je, ale nemovitosti ve vlastnictví dlužníka byly právně znehodnoceny, a to např. zřízením věcného břemene, sjednáním nájmu s neúměrně dlouhou výpovědní dobou nebo nájmu nebytových prostor na nepřiměřeně dlouhou dobu určitou, zřízením zástavního práva ve prospěch třetí osoby, popř. i sjednáním věcného předkupního práva. Někdy může dojít k takovému právnímu znehodnocení nemovitosti, že jejím prodejem nelze přisouzený dluh uspokojit ani tehdy, když nemovitost dosud neopustila majetkovou sféru dlužníka.
II. Postih podle trestního zákona
Pokud ke zcizení nemovitosti dojde s úmyslem zmařit i jen částečně uspokojení věřitele, jedná se zřejmě o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 TrZ. Pokud dojde k právnímu znehodnocení nemovitosti s úmyslem zmařit i jen částečně uspokojení věřitele, jde v daném případě o jednání srovnatelné společenské nebezpečnosti. Je jen otázkou, zda i v tomto případě jsou naplněny znaky trestného činu poškozování věřitele, tedy zda lze právní znehodnocení nemovitosti podřadit pod pojmy jako poškození nemovitosti, učinění nemovitosti neupotřebitelnou, odstranění části svého majetku, popř. pod pojem zdánlivé zmenšení svého majetku. Osobně se domnívám, že k umožnění trestního postihu právního znehodnocení nemovitosti v úmyslu poškodit věřitele by prospělo, pokud by výčet způsobů, jakým lze věřitele poškodit, byl v trestním zákoně doplněn o znehodnocení věci. Poškozování věřitele je trestný čin, kterého se lze dopustit pouze úmyslným jednáním. Proto je k trestnosti tohoto skutku nezbytné, aby pachateli byl prokázán alespoň nepřímý úmysl. Nahlédnutím do judikatury k uvedenému trestnému činu zjistíte, že právě prokázání úmyslu poškodit věřitele je v praxi značně obtížné.
III. Postih podle občanského zákoníku
Vedle toho, že poškozování věřitele je trestné podle trestního zákona, pamatuje na uvedené jednání i občanský zákoník. Jeho § 42a o odporovatelnosti uvádí:
„(1) Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
(2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
(3) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
(4) Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.“
Srovnáním právní úpravy poškozování věřitele v trestním zákoně a v občanském zákoníku zjistíme, že podle trestního zákona postačí prokázat úmysl poškodit věřitele alespoň té straně, která vlastnila nemovitost, kterou ke škodě věřitele zcizila, eventuálně právně znehodnotila. Naproti tomu má-li být poškozování věřitele úspěšně sankcionováno podle občanského zákoníku, musí ten, kdo odporuje právnímu úkonu, prokázat úmysl poškodit věřitele nejen té straně, která nemovitost zcizila nebo zatížila. Musí prokázat i druhé straně takového právního úkonu, že věděla o tom, že právní úkon sledoval účel poškození věřitele. Pokud se to případnému žalobci podaří, je vysoce pravděpodobné, že se obě smluvní strany dopustily jednání, které je sankcionováno nejen podle občanského zákoníku, ale i podle trestního zákona. Nahlédnutím do judikatury k ustanovení trestního zákona o poškozování věřitele zjistíme, jak je obtížné prokázat i jen jedné straně úmysl poškodit věřitele. Požadavek občanského zákoníku, aby jedné straně byl prokázán tento úmysl, a navíc druhé straně vědomost o tomto úmyslu, staví před případného žalobce úkol, který je takřka nesplnitelný, totiž unést v občanském soudním řízení velice obtížně prokazatelné důkazní břemeno. Tato obtížná prokazatelnost poškozování věřitele oběma stranám činí ustanovení občanského zákoníku o odporovatelnosti v praxi velmi těžko upotřebitelným. S judikáty, podle kterých se takové důkazní břemeno podařilo žalobci unést proti mnohdy až absurdním tvrzením stran úkonu, kterým byl věřitel fakticky poškozen, se setkáte jen s mizivou pravděpodobností.
Zákonodárce si byl jistě vědom obtížnosti unést před soudem popisované důkazní břemeno. Proto pro určité případy situaci případnému žalobci poněkud usnadnil. Jedná se o případy, kdy dlužník učinil úkon poškozující věřitele ve prospěch osob blízkých. V takovém případě musí žalobce prokázat pouze to, že se jedná o osoby blízké. Potom je na blízké osobě, v jejíž prospěch byl učiněn právní úkon poškozující věřitele, aby prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Zde je tedy důkazní břemeno, které musí poškozený věřitel unést, daleko snazší. Je tomu tak proto, že mezi blízkými osobami se dá vědomost o úniku majetku před věřitelem předpokládat. Věřitel má tedy při odporování právním úkonům mezi blízkými osobami reálnou naději na úspěch, a proto únik majetku před věřitelem ve prospěch osob blízkých nebývá v praxi zdaleka tak často využíván.
Osobou blízkou je podle taxativního výčtu v § 116 ObčZ příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Blízkými jsou tedy vesměs fyzické osoby. Zákonodárce v ustanovení o odporovatelnosti nepočítal s tím, že by vztah, kdy k poškození věřitele dojde, aniž je nemovitost vyvedena ze sféry vlivu určité osoby nebo skupiny osob, mohl nastat i mezi právnickými osobami nebo mezi fyzickou a právnickou osobou navzájem. Proto se k úniku majetku před věřiteli nepoužívá převod na blízké fyzické osoby, ale na osoby právnické, kde důkazní břemeno, které musí věřitel odporující právnímu úkonu, lze jen velmi obtížně unést. Je zřejmé, že možnost věřitelů bránit se proti poškozování věřitele v občanském právu by byla značně posílena, pokud by bylo možné odporovat také právním úkonům, učiněným ve prospěch právnických osob personálně propojených, jednajících ve shodě a ovládajících nebo ovládaných. Potom by soud nemusel dovozovat závěr, že společnost s ručením omezeným a manželka jednatele této společnosti jsou osoby blízké, jak se stalo podle rozsudku krajského soudu.1 Zde soud dal zjevně přednost spravedlnosti před doslovným výkladem zákona, aby se nemusel zabývat absurdními tvrzeními manželky, která podle svého vyjádření neměla o vymahatelných dluzích svého manžela a jeho společnosti ani tušení, o jeho podnikání se nezajímala, a úmysl poškodit věřitele vyvedením nemovitosti z majetku společnosti tedy nemohla předpokládat. Potom by pro věřitele byly dosažitelné i nemovitosti vyvedené z majetku dlužníka méně okatým způsobem, pokud by prokazatelně zůstaly ve sféře faktického vlivu týchž osob.
Již jsem se zmínil o tom, že věřitel může být poškozován nejen tím, že nemovitosti jsou vyváděny z majetku dlužníka, ale též tím, že sice zůstanou v dlužníkově majetku, ale dojde k jejich právnímu znehodnocení ve prospěch třetích osob. Podle mého názoru lze i takovým právním úkonům odporovat, pokud zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. Vyplývá to z § 42a odst. 1 a 2 ObčZ. Ustanovení § 42a odst. 4 ObčZ ovšem výslovně nestanoví, jaké jsou důsledky případu, kdy věřitel právnímu úkonu znehodnocujícímu nemovitost úspěšně odporoval. Lze se tedy jen dohadovat, zda v takovém případě má věřitel pouze právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z odporovatelného úkonu prospěch, nebo zda právo znehodnocující nemovitost (např. věcné břemeno) nepůsobí při nuceném zpeněžení nemovitosti a nabyvatel nemovitosti v exekuci je nepřebírá, aniž je oprávněnému z takového práva poskytnuta jakákoli náhrada. Osobně se kloním k druhé možnosti, která je rozšiřujícím výkladem § 42a odst. 4 ObčZ, protože si myslím, že zákonu takový výklad neodporuje a je naplněním jeho smyslu. Přesto se domnívám, že výslovná právní úprava i v této věci by postavení věřitelů posílila.2
* Autor je pracovníkem Českého úřadu zeměměřického a katastrálního v Praze.
1Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2001, sp. zn. 18 Co 30/2001, Právní rozhledy, 2001, č. 11.
2 Pozn. autora: Po sepsání článku a před provedením jeho korektury vydal Nejvyšší soud dne 1. 8. 2002 rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, ve kterém s využitím analogie některé z naznačených problémů alespoň částečně řeší ve prospěch věřitelů.
