Zajištění budoucích pohledávek zástavním právem

Článek se zabývá institutem zajištění budoucích pohledávek zástavním právem.

Jiří Kindl*

Se všemi obchodními i neobchodními transakcemi je v praxi spojeno větší či menší riziko spočívající v možnosti selhání druhé smluvní strany v řádném plnění podle smlouvy. Otázka zajištění proti tomuto riziku je tak nedílnou součástí smluvní praxe. Český právní řád zná množství zajišťovacích prostředků a jedním z nejtradičnějších a hojně využívaných je zástavní právo. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy [§ 152 zák. č. 40/1964 Sb., v platném znění, občanský zákoník (dále jen „ObčZ“)]. Daná pohledávka může v okamžiku zřizování zástavního práva již existovat nebo může vzniknout teprve v budoucnu.

V tomto článku se budu zabývat institutem zajištění budoucích pohledávek zástavním právem. Tento institut je nyní upraven v § 155 odst. 3 a 4 ObčZ, nicméně daná úprava je úpravou „nástupnickou“ ve vztahu k ustanovení § 151b odst. 5 ObčZ (před novelizací zák. č. 367/2000 Sb.) a § 299 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“ – ustanovení bylo zrušeno zák. č. 367/2000 Sb.). Podle čl. V zák. č. 367/2000 Sb. zástavní práva, jejichž rozsah byl vymezen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachována se všemi účinky podle dosavadní právní úpravy i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Zaměřím se proto i na úpravu existující před zmiňovanou novelizací a pokusím se nastolit určité otázky, které v souvislosti s aplikací těchto ustanovení vyvstávají, přičemž největší pozornost bude věnována zajištění budoucích pohledávek určených podle druhu.

I. Výjimka z akcesority zástavního práva

Jak jsem již uvedl výše, dochází při aplikaci daného institutu ke vzniku zástavního práva před vznikem pohledávky, která má být tímto zástavním právem zajištěna, tzv. zástavní neboli zajišťované pohledávky. Tato situace poněkud neodpovídá základnímu rysu úpravy zástavního práva v českém právním řádu, tj. akcesorické povaze zástavního práva vůči zajišťované pohledávce. Akcesorita zástavního práva není však zcela potlačena, je jen prozatímně odsunuta do pozadí a v okamžiku předpokládaného vzniku zajišťované pohledávky se princip akcesority uplatní v plném rozsahu.[1] Daný institut je tak určitou výjimkou z obecně platného principu, nicméně výjimkou jen s malým (časově omezeným) dosahem působnosti.

Institut zajištění budoucí pohledávky má dle platné právní úpravy dvojí podobu. Jednak je možno takto zřídit zástavní právo k pohledávce (individuálně určené), která má v budoucnu teprve vzniknout, jednak k pohledávce, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky (§ 155 odst. 3 ObčZ a předchozí § 151b odst. 5 ObčZ). Při splnění určitých podmínek je dokonce možno takto zřídit zástavní právo k pohledávkám určeným pouze druhově (§ 155 odst. 4 ObčZ a poněkud odlišně v dřívějším § 299 odst. 1 ObchZ).

II. Zástavní právo k budoucí individuálně určené pohledávce

Zajištění individuálně určených pohledávek nevyvolává sice tolik otázek jako zajištění pohledávek určitého druhu, které budu rozebírat v následující části článku, nicméně i k prvně jmenovanému lze uvést několik poznámek. Narozdíl od zajištění druhově určených pohledávek musí zde být zajišťovaná pohledávka individualizovaná, i když je zatím neexistentní. To zejména znamená vymezit ji tak, aby byla zcela jednoznačně určena. Tato skutečnost ostatně vyplývá i z požadavku určitosti právních úkonů. Zástavní smlouva, na základě které bude dané zástavní právo zřizováno, bude tedy muset obsahovat následující podstatné náležitosti:
– určení smluvních stran,
– určení zástavy a
– určení zajišťované pohledávky, popřípadě pohledávek.

Při určení zajišťované pohledávky bude z požadavku určitosti vyplývat nutnost vymezit alespoň věřitele, dlužníka a výši dané pohledávky, vhodné bude také vymezit právní důvod vzniku dané pohledávky.

S ohledem na výše uvedené vymezení podstatných náležitostí zástavní smlouvy lze konstatovat, že se uvedená smlouva nebude příliš lišit od smlouvy o zřízení zástavního práva k zajištění již existující pohledávky. Na druhou stranu však bude jeho povaha do značné míry odlišná, neboť v „mezidobí od vzniku zástavního práva do vzniku dlužníkova závazku jde sice o zajištění pohledávky, ale bez úkojného práva zástavy.“[2] Zřízení zástavního práva má nepochybně své praktické dopady, které se projevují zejména ve skutečnosti, že pořadí takto zajištěné budoucí pohledávky vůči případným jiným zástavním věřitelům se řídí okamžikem vzniku zástavního práva, a nikoli až okamžikem vzniku samotné zajišťované pohledávky, což má pochopitelně výrazné důsledky pro možnost uspokojení se ze zástavy. Toto případně výhodnější pořadí přichází samozřejmě v úvahu až v momentě, kdy již došlo ke vzniku zajišťované pohledávky, neboť jinak by zde nebyl titul v podobě (nesplněného) dluhu odpovídajícího příslušné pohledávce.

U tohoto zástavního práva lze dále uvést, že navíc k obecným způsobům zániku zástavního práva vymezeným v ustanovení § 170 odst. 1 ObčZ dojde k zániku zástavního práva k budoucí pohledávce také za situace, kdy se ukáže, že daná pohledávka nemůže vzniknout.[3]

III. Zástavní právo k budoucí druhově určené pohledávce

Znění zrušeného ustanovení § 151b odst. 5 ObčZ a stávajícího ustanovení § 155 odst. 3 ObčZ se od sebe odlišovala pouze stylisticky a ve smyslu zmiňovaného čl. V. zák. č. 367/2000 Sb. by tedy nemělo docházet k diskrepancím mezi úpravou zástavních práv podle předchozí a stávající právní úpravy. Naproti tomu se domnívám, že rozdíl mezi zrušeným ustanovením § 299 odst. 1 ObchZ, tak jak byl vykládán komentářovou literaturou, a nynějším § 155 odst. 4 ObčZ je zásadnějšího rázu a že tato skutečnost může mít nezanedbatelné praktické dopady.

Zatímco § 299 odst. 1 ObchZ stanovil, že
„zástavní právo lze zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu,“
je dikce § 155 odst. 4 ObčZ následující:
„Zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době.“

Jedná se jen o určitou stylistickou změnu, jak uvádí někteří autoři,[4] nebo nikoli?

Zaměřím se nejdříve na výklad ustanovení § 299 odst. 1 ObchZ a následně jej porovnám s dikcí nového ustanovení a pokusím se ukázat, že nové znění umožňuje výklad zásadně odlišný od výkladu u ustanovení předchozího, a skýtá tak prostor pro zcela nové pojímání daného institutu.

1. § 299 odst. 1 ObchZ

Na rozdíl od znění § 155 odst. 3 ObčZ (dříve § 151b odst. 5 ObčZ) umožňovalo dané ustanovení zřídit zástavní právo k zajištění nejen určité konkrétní pohledávky, ale i k zajištění pohledávek určených podle druhu, které mají vzniknout teprve v budoucnu. I zde musel být však respektován požadavek určitosti právních úkonů, a tudíž i tyto budoucí pohledávky musely být identifikovány zejména určením právního důvodu, ze kterého měly vznikat. § 299 odst. 1 ObchZ dále vyžadoval, aby byly splněny i další podmínky, konkrétně musel být v souladu s komentářovou literaturou určen druh a výše zajišťovaných pohledávek a doba, na niž se zástavní právo zřizuje.[5] Ve vztahu ke znění zástavní smlouvy to znamenalo, že kromě výše uvedených podstatných náležitostí (s odlišně vymezenými zajišťovanými pohledávkami) musí být navíc uvedena doba trvání zástavního práva a maximální výše zajišťovaných pohledávek.[6] Jinými slovy, jak uvádí prof. Pelikánová:

„Všechny modality určení musí být kumulativně ve smlouvě uvedeny – tzn. doba trvání zástavního práva, výše a druh zajištěných pohledávek.“[7]

Všichni autoři jsou ve vzácné shodě, že požadavek určení výše se vztahuje k výši zajišťovaných pohledávek, což opravdu asi nejvíce odpovídá gramaticko-logickému výkladu příslušného ustanovení, jehož slovní vyjádření je poněkud nejasné;[8] možnost jiného výkladu však nelze zcela vyloučit.

Z výše zmíněného výkladu vyplývá, že zajištění se poskytuje blíže neurčenému počtu druhově vymezených pohledávek, ovšem jen v rámci stanovené maximální výše zajišťovaných pohledávek. Dále lze podotknout, že „splacením zajištěného závazku zástavní právo nezaniká, ale vztahuje se i na později vzniklé pohledávky zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníkovi za podmínky, že jde o pohledávky, na které se zajištění vztahuje (tedy toho druhu, který je uveden ve smlouvě) a tyto pohledávky jsou v rámci nejvyšší hranice stanovené smlouvou“.[9]

Jinými slovy, zástavní právo vzniká k zajištění pohledávek určeného druhu, ale jen do okamžiku, než je dosažena stanovená maximální hranice, další pohledávky přesahující tuto hranici již nadále takto zajištěny nejsou. Takto fungující institut je vhodný například k zajišťování pohledávek ze smluv o úvěru.

Výše uvedený výklad se může zdát poměrně jasný a bezproblémový, nicméně při přiklonění se k němu vznikají některé otázky, jejichž zodpovězení není právě jednoznačné. Kupříkladu není zcela zřejmé, co se děje v případě, že následně po dosažení stanovené nejvyšší hranice některá dříve vzniklá pohledávka zanikne. Nastupuje později vzniklá, dosud nezajištěná pohledávka na její místo, pokud se „vejde“ do stanoveného rámce, a mění se tak na pohledávku zajištěnou zástavním právem? Nebo zůstává nadále nezajištěna, protože určený maximální rámec se již vyčerpal a nezáleží na tom, že následně došlo k jeho dodatečnému „uvolnění“? Z textu příslušného ustanovení jednoznačná odpověď nevyplývá, přičemž přiklonění se k jedné či druhé možnosti má značné praktické dopady, což platí zejména z toho důvodu, že pro určení pořadí v konkurenci s potenciálními ostatními zástavními věřiteli je rozhodující vznik samotného zástavního práva a nikoli vznik pohledávky, respektive okamžik následného zajištění dříve nezajištěné pohledávky.

Vznikají však i jiné otázky. Můžeme si například poměrně snadno představit situaci, že při splnění všech výše uvedených modalit určení v zástavní smlouvě dojde k situaci, kdy pohledávka vzniklá jako první po uzavření zástavní smlouvy a splňující druhová kritéria je vyšší než stanovená maximální hranice. Potom při dodržení uvedeného výkladu by zástavní právo k dané pohledávce vůbec nevzniklo, protože by daná pohledávka byla již mimo určený rámec. Přípustný by byl i odlišný výklad, podle kterého by zástavní právo sice vzniklo, nicméně jen do výše stanovené nejvyšší hranice. Tento výklad by byl nepochybně výhodnější pro věřitele budoucí pohledávky, nicméně neodpovídá pojetí, že určená maximální výše se vztahuje k zajišťovaným pohledávkám a nikoli k výši zajištění (na rozdíl od § 155 odst. 4 ObčZ, jak bude poukázáno dále). Nutno však poznamenat, že tento výklad nachází svého uplatnění v praxi, i když je do určité míry kontradiktorní výkladu akademickému. Pokud zaujmeme stanovisko, že takto vymezená pohledávka tedy není zajištěna, jaký význam to má pro další pohledávky druhově odpovídající vymezení v zástavní smlouvě? Bylo by absurdní, aby se první pohledávka započítávala do úhrnné výše zajišťovaných pohledávek, neboť by to znamenalo, že by zástavní právo nemohlo vzniknout k žádné budoucí pohledávce, což je jistě situace, která by neodpovídala skutečné vůli stran zástavní smlouvy. Je tedy možno tvrdit, že by se k této první pohledávce v tomto ohledu nepřihlíželo, což sice umožňuje překlenout určité potíže výše uvedeného výkladu, nicméně jde o situaci, která není příliš příznivá pro zástavního věřitele, neboť jeho pohledávka zpravidla značné výše by nebyla vůbec zajištěna. Přikloníme-li se k názoru, že i tato první pohledávka je zajištěna, ale jen do vymezené výše, vyvstává otázka, zda by nebylo možno tvrdit, že zajištění v určené maximální výši se vztahuje nejen na první pohledávku, ale i na pohledávky ostatní, což by odpovídalo tomu, že určení výše by se zde vztahovalo k výši zajištění a nikoli k výši zajišťovaných pohledávek.  Ačkoli je tento výklad možný, přinejmenším neodpovídá výkladu ustanovení § 299 odst. 1 ObchZ, tak jak je podáván v příslušné komentářové literatuře.[10]

Další zajímavou otázkou je otázka příslušenství zajišťované pohledávky. Jako obecné pravidlo platí, že pohledávka zajištěná zástavním právem je zajištěna včetně svého příslušenství. Může tedy vcelku snadno nastat situace, kdy pohledávka druhu požadovaného v zástavní smlouvě bude ve své nominální výši spadat do vymezeného maximálního rámce, avšak k této pohledávce naroste příslušenství, které v souhrnu s nominální výší pohledávek nakonec tuto nejvyšší hranici překročí. Co tato situace znamená pro existenci zástavního práva a pro výši zajištění? V zásadě je možné zaujmout trojí postoj. První odpovídá striktnímu dodržení výše uvedeného výkladu a znamenal by, že z toho důvodu, že daná pohledávka (pojímaná jako celek se svým příslušenstvím) překračuje vymezený rámec, není zástavním právem zajištěna vůbec. Takovýto přístup by měl absurdní následky – docházelo by k situaci, kdy by pohledávka zprvu zajištěná najednou přestala být zajištěnou, přitom ani není zcela zřejmé, od jakého okamžiku. Bylo by tak paradoxně v neprospěch věřitele, že k pohledávce přibylo příslušenství. Druhý možný výklad by navozoval situaci, kdy by uvedená pohledávka zůstala zajištěna zástavním právem, ale jen do stanovené maximální hranice. Tento výklad by sice již neměl obdobné absurdní důsledky jako výklad předchozí, ale ani on by nebyl bez problémů. Předně by se opět stíral rozdíl mezi určením, zda se výše vymezená v zástavní smlouvě vztahuje k zajišťovaným pohledávkám, nebo zda se jedná o určení výše zajištění se všemi možnými důsledky uvedenými výše. Navíc by docházelo k poněkud nesystémovému rozdělení jednotné pohledávky na její část zajištěnou a nezajištěnou, což je však jistě přijatelnější než absurdní důsledek zmiňovaný výše. Třetí výklad by pak vycházel jednoznačně ve prospěch zástavního věřitele při zaujetí stanoviska, že zajištěna je celá pohledávka včetně příslušenství, a to i nad rámec uvedený ve smlouvě. Daný výklad by však zřejmě neodpovídal vůli stran vyjádřené ve znění zástavní smlouvy a vymezení maximální výše by pak do značné míry ztrácelo smysl.

Zrušené ustanovení § 299 odst. 1 ObchZ by mohlo vyvolávat ještě další otázky a je jedině dobře, že bylo nahrazeno zněním poněkud přesnějším v § 155 odst. 4 ObčZ. Nicméně i v souvislosti s tímto ustanovením vyvstává řada otázek, zejména do jaké míry se liší od ustanovení § 299 odst. 1 ObchZ, a to nejen stylisticky, ale i věcně.

2. § 155 odst. 4 ObčZ

Znění ustanovení § 155 odst. 4 ObčZ vyřešilo některé otázky, které byly výše nastíněny, nicméně lze konstatovat, že přílišná stručnost daného ustanovení není ku prospěchu věci. Předně je nutno uvést, že z gramatického výkladu příslušného ustanovení jednoznačně vyplývá, že oproti § 299 odst. 1 ObchZ (tak jak byl vykládán v komentářové literatuře) došlo k dosti podstatné změně. Ze slov „... mohou být do sjednané výše zajištěny ...“ lze dovodit, že určení maximální výše v zástavní smlouvě se nyní vztahuje k výši zajištění a nikoli k výši zajišťovaných pohledávek, a mění tak povahu tohoto institutu ve směru, který naznačovaly některé výše uvedené výklady. Ze znění tohoto ustanovení někteří autoři dovozují, že „nově se upravuje tzv. maximální zástavní právo, u něhož je omezena horní hranice zajištění.“[11] Ačkoli není zcela zřejmé, zda daný autor míní, že se tzv. maximální zástavní právo upravuje zcela nově, nebo zda se nově upravuje jen v občanském zákoníku, je celkem jasné, že jde o institut ve své podstatě odlišný od znění zrušeného § 299 odst. 1 ObchZ. Naproti tomu jiní autoři[12] na tuto poměrně podstatnou změnu nepoukazují a vykládají i toto ustanovení ve směru naznačeném u § 299 odst. 1 ObchZ, tj. že požadavek určení výše vztahují stále k výši zajišťovaných pohledávek, což je však interpretace, která neodpovídá gramatickému výkladu příslušného ustanovení. Pro určení, zda měl zákonodárce na mysli tuto změnu, když přijal text uvedeného znění, nelze vycházet ani z důvodové zprávy k zák. č. 367/2000 Sb., která je k uvedenému ustanovení ke škodě věci dosti stručná a uvádí jen, že „zásadnější změnou je navrhovaný § 155 odst. 4, který souvisí s tzv. nettingem.“ Přinejmenším tedy důvodová zpráva připouští, že jde o „zásadnější změnu“. V návaznosti na výše uvedené se domnívám, že správné je přiklonit se k výkladu prvému. Podle tohoto výkladu zástavní právo vznikne ke všem pohledávkám odpovídajícím druhu vymezenému v zástavní smlouvě, které vzniknou ve vymezené době, ale dané pohledávky budou zajištěny souhrnně jen do výše určeného maximálního zajištění.

Další změnou oproti ustanovení § 299 odst. 1 ObchZ je, že se nadále nevyžaduje, aby zástavní právo bylo zřízeno na určitou dobu, a určení doby má tak odlišný význam od předchozí úpravy. Nyní se určení doby vztahuje k vymezení časového intervalu, ve kterém mají vznikat budoucí pohledávky, aby byly zajištěny zástavním právem. Pokud tedy shrnu, jaké požadavky musí být reflektovány v zástavní smlouvě, jedná se o následující (kromě určení smluvních stran a vymezení zástavy):
  (i) určení pohledávek určitého druhu,
 (ii) stanovení maximální výše zajištění a
(iii) vymezení doby, ve které mají vznikat příslušné budoucí pohledávky.[13]
   
IV. Závěr

Jsem přesvědčen, že novelizace úpravy zástavního práva byla dobrým počinem v české legislativní praxi. Vzhledem k úpravě institutu zajištění budoucích pohledávek zástavním právem lze konstatovat, že co se týče zajištění budoucí individuálně určené pohledávky, nedošlo k výraznější změně oproti předchozí úpravě. Na druhou stranu, co se týče zajištění budoucích druhově vymezených pohledávek, ustanovení § 155 odst. 4 ObčZ se v mnoha ohledech odlišuje od předchozího ustanovení § 299 odst. 1 ObchZ a nejedná se jen o stylistickou změnu. Domnívám se, že výše naznačený výklad ustanovení § 155 odst. 4 ObčZ více odpovídá potřebám obchodní praxe a že je vhodnější i z hlediska právního. Dle mého názoru existují nyní tedy v důsledku čl. V. zák. č. 367/2000 Sb. dvě podoby zajištění budoucích druhově určených pohledávek, které se od sebe v určitých výše naznačených rysech odlišují. Tento rozpor by bylo možno překlenout interpretačně, není však zřejmé, zda by daný výklad nepůsobil vzhledem ke znění § 299 odst. 1 ObchZ poněkud násilně, nehledě k tomu, že by příslušná interpretace musela být odlišná od dosavadního komentářového výkladu.

Doufám, že můj článek přispěje k diskusi na téma institutu zajištění budoucích pohledávek a že daná diskuse umožní ujasnění mnoha nejednoznačných otázek spojených s tímto institutem.



Poznámky pod čarou:
* Autor je studentem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
[1] Srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář (6. vydání). C. H. Beck, Praha 2001, str. 528.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž. str. 529.
[4] Tamtéž.
[5] Srovnej Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku (2. vydání), Linde, a.s., Praha 1998, 3. díl, str. 189; Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Prospektrum, Praha 1997, str. 819-820; Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář (5. vydání), C.H. Beck, Praha 1998, str. 659; Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem. CODEX, Praha 2000, II. díl, str. 95.
[6] Srovnej Dědič, J. a kol., dílo cit. v pozn. 5, str. 820.
[7] Pelikánová, I., dílo cit. v pozn. 5, str. 189.
[8] Na nejasnost daného ustanovení poukazuje také Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., dílo cit. v pozn. 5, str. 659; daní autoři se navíc spíše kloní k názoru, že ustanovení § 299 odst. 1 ObchZ připouští jednak časové a hodnotové omezení zástavního práva a jednak zajištění budoucích druhově určených pohledávek.
[9] Pelikánová, I. a kol.: Obchodní právo (2. vydání), CODEX, Praha 1998, 2. díl, str. 191.
[10] Srovnej literaturu citovanou v pozn. 5.
[11] Holub, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Linde, a.s., Praha 2002, 1.svazek, str. 401.
[12] Srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol., dílo cit. v pozn. 1, str. 529.
[13] Srovnej Holub, M. a kol., dílo cit. v pozn. 11, str. 401. Autor zde uvádí jako třetí požadavek „vymezení doby trvání zajištění“. Domnívám se však, že takovéto určení neodpovídá ani gramatickému výkladu příslušného ustanovení, ani jeho smyslu.
Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář:
Vyhledávání
Novinky