Mgr. Karel Kudrna, Ostrava *
I. Úvodem
Pod pojem českého práva soukromého lze řadit právo občanské, právo obchodní, právo pracovní a mezinárodní právo soukromé, a to i přes existenci znalosti té skutečnosti, že především ohledně zařazení práva pracovního do práva soukromého mohou vznikat dohady a mohou se objevovat názory odlišné. Právo pracovní, i přes jeho některé veřejnoprávní rysy, je považováno autorem za odvětví práva soukromého především ohledně otázek uzavírání smluvních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
II. Právo občanské
Jistě není pochyb o tom, že základním odvětvím práva soukromého je právo občanské. Základním ustanovením občanského zákoníku umožňujícím uzavírání i inominátních smluv je § 2 odst. 3 ObčZ, který umožňuje účastníkům občanskoprávních vztahů upravit si vzájemná práva a povinnosti dohodou odchylně od zákona. Zároveň však stanoví podmínky, že takto mohou strany postupovat pouze, pokud to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy určitého ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Lze konstatovat, že toto ustanovení je projevem principu autonomie v občanskoprávní oblasti.
Konkrétně princip smluvní autonomie se potom v občanském právu objevuje v § 51 ObčZ. Toto ustanovení výslovně umožňuje účastníkům smluvního vztahu uzavřít i takovou smlouvu, která není zvlášť upravena v zákoně. Je projevem svobody účastníků smluvního vztahu zvolit si svůj vlastní a pro ně vyhovující obsah smlouvy. Zcela v souladu s již zmíněným principem autonomie jsou i zde stanoveny určité limity, které nemohou účastníci smlouvy překročit. Tímto limitem je skutečnost, že uzavíraná inominátní smlouva nesmí odporovat obsahu nebo účelu občanského zákoníku.
Přípustnost vzniku závazků i z jiných než typových smluv připouští občanský zákoník rovněž v § 491 odst. 1, kde je uvedeno, že závazky mohou vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených.
Ohledně právní úpravy těchto inominátních smluv stanoví občanský zákoník pravidlo v § 491 odst. 2, a sice, že na závazky z těchto smluv je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší. Samozřejmě pokud smlouva samotná nestanoví něco jiného.
Při uzavírání inominátních smluv je nutné dbát na to, že sami účastníci si určují obsah smlouvy, a je proto třeba, aby dostatečně přesně upravili vzájemná práva a povinnosti, které mají tvořit obsah smlouvy. Při řešení vztahů se potom vychází především z textu smlouvy samé. Teprve následně, pokud není v určité konkrétní otázce mezi účastníky nic smluveno, použijí se analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší tomu, který strany zamýšlely. Z tohoto vyplývá zásada, že ustanovení zákona vztahující se k určitému typu smlouvy se použije na závazek vzniklý z inominátní smlouvy jen tehdy, je-li třeba řešit určitou právní otázku, která není ve smlouvě výslovně upravena. Pro řešení takovýchto otázek se potom použije analogie legis. Hranice pro použití této analogie jsou dané smlouvou samou, a analogie zákona je proto připuštěna pouze v tom rozsahu, v jakém smlouva neobsahuje úpravu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že musí vznikat otázka, která ustanovení zákona jsou nejbližší, a která tedy lze analogicky použít pro řešení otázek neupravených konkrétní inominátní smlouvou. Jsem přesvědčen, že je nutné za nejbližší ustanovení posuzovat zejména taková ustanovení, která upravují právní vztahy s obdobnou ekonomickou nebo společenskou funkcí jako vztahy vznikající z inominátní smlouvy.
Domnívám se, že jen s velkou dávkou opatrnosti lze přejímat tvrzení autorů komentáře k danému ustanovení, kteří uvádějí, že nelze vyloučit ani použití ustanovení obchodního zákoníku.[1] Spíše si myslím, že nelze použít speciálního ustanovení zákoníku obchodního na občanskoprávní inominátní vztah, i když by se ustanovení obchodního zákoníku jevilo jako nejbližší. Mám za to, že obchodněprávní vztahy jsou v současném pojetí přece jenom odlišné od občanskoprávních, je v nich více kladen důraz na vyšší odpovědnost podnikatele za jeho rozhodování a chybí zde řada ochranných prvků, které se vyskytují pouze v občanském zákoníku.
Pokud na danou konkrétní otázku neupravenou inominátní smlouvou nelze v textu občanského zákoníku najít nejbližší ustanovení, je navrhováno postupovat dle § 3 ObčZ a posoudit, zda smlouva není v rozporu s jiným kogentním právním ustanovením, zda se bez právního důvodu nezasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných či zda není v rozporu s dobrými mravy.[2] S tímto názorem lze souhlasit, nicméně pokud bude zjištěno, že smlouva není v rozporu s § 3 ObčZ, bude stejně nutné nejbližší ustanovení nalézt a konkrétní otázku vztahu smluvních stran inominátní smlouvy řešit.
Co se týče smluv smíšených, i právní základ jejich existence v občanském právu je dán § 2 odst. 3 ObčZ. Zmínka o smlouvách smíšených se potom objevuje v § 491 odst. 1, kde je konstatováno, že závazky mohou vznikat i ze smluv smíšených obsahujících prvky různých smluv.
Ohledně právní úpravy těchto smíšených smluv je nutné vycházet z § 491 odst. 3 ObčZ. Toto ustanovení upravuje pravidlo použití právní úpravy pro případ, že smíšená smlouva sama nebude obsahovat řešení určité otázky. V tomto případě se použije přiměřeně ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají. I zde se tedy použije analogie legis. Jsem přesvědčen, že v případě smíšených smluv nemůže dojít k situaci, že nebude možné použít žádného ustanovení zákona. Kdyby k takové situaci došlo, nejednalo by se dle mého názoru o smlouvu smíšenou, ale o smlouvu inominátní. Problém by ale na druhé straně u smluv smíšených mohl vzniknout takový, že by zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv, které se ve smíšené smlouvě mísí, byla v rozporu. V takovémto případě je nutné aplikovat dotčené právní úpravy přiměřeně a tak, aby k rozporům nedocházelo.
Z výše uvedeného přehledu učiněného za pomocí zákonných ustanovení občanského zákoníku je zřejmé, že smlouvy inominátní i smíšené jsou přípustnými druhy smluv v rámci občanského práva.
III. Právo obchodní
Dalším odvětvím práva soukromého je právo obchodní. I zde je nutné zkoumat přípustnost uzavírání inominátních a smíšených smluv.
Nejprve je nutné předeslat, že obchodní zákoník je lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku, který je lex generalis. Toto pravidlo je obsaženo v § 1 odst. 2 ObchZ. Z tohoto pravidla vyplývá, že nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, je nutné je řešit podle předpisů práva občanského,což se významně projevuje i při řešení přípustnosti inominátních a smíšených smluv v obchodním právu.
Inominátní smlouvy jsou předpokládány § 269 ObchZ, který umožňuje účastníkům smluvního vztahu uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že i obchodní zákoník disponuje speciálním ustanovením vztahujícím se na inominátní smlouvy. Úprava inominátních smluv v obchodním zákoníku se však použije pouze v případě, že se jedná o relativní obchod nebo o obchod fakultativní ve smyslu § 261 odst. 1 a § 262 ObchZ.
Podmínkou nutnou k tomu, aby k uzavření smlouvy vůbec došlo, je však skutečnost, že je účastníky dostatečně určen předmět jejich závazků. Tato podmínka je výslovně stanovena v již uvedeném § 269 odst. 2 ObchZ. Domnívám se však, že stanovení této podmínky v rámci tohoto ustanovení je nadbytečné, neboť i na obchodní vztahy se použije obecná úprava občanského práva ohledně právních úkonů. Zde je pak požadavek určitosti a srozumitelnosti stanoven v § 37 odst. 1 ObčZ a s ohledem na uvedené pravidlo speciality obchodního zákoníku se použije i zde. Lze konstatovat shodně s I. Pelikánovou, že druhá věta ustanovení § 269 odst. 2 ObchZ je pouze aplikací obecné náležitosti právních úkonů spočívající v požadavku na určitost právního úkonu.[3] Můžeme tedy shrnout, že projev vůle i smlouva musí vyjadřovat dostatečně určitou vůli účastníků. Pokud by se strany nedohodly alespoň na předmětu svých závazků, chyběla by tato určitost právního úkonu a právní úkon, resp. smlouva by pak uzavřena nebyla.
Je však nutné zdůraznit odlišný následek neurčitosti právního úkonu dle § 37 odst. 1 ObčZ a neurčitosti inominátní smlouvy dle § 269 odst. 2 ObchZ. V prvním případě je následkem absolutní neplatnost právního úkonu. Ve druhém případě pak nicotnost smlouvy, tedy situace, kdy smlouva vůbec nevznikne.
Existence inominátních smluv je tedy obchodním zákoníkem speciálně předpokládána. Ohledně právní úpravy těchto smluv však již obchodní zákoník speciálním ustanovením nedisponuje. Nezbývá tedy, než se na základě shora zdůrazněného pravidla speciality obchodního zákoníku obrátit k zákoníku občanskému. Z tohoto důvodu je nutné na inominátní smlouvy v rámci obchodního zákoníku použít § 491 odst. 2 ObčZ a shodně otázky neřešené smlouvou řešit pomocí ustanovení, která upravují závazky nejbližší. Pouze je potřeba zdůraznit, že pro hledání nejbližších ustanovení je nutné započít v zákoníku obchodním a teprve pokud nebude nalezeno nejbližší ustanovení pro řešení dané otázky, bude možné hledat tato ustanovení i v zákoníku občanském.
Co se týče smíšených smluv v rámci obchodního zákoníku, dovoluji si nesouhlasit s názorem J. Dědiče, který uvádí, že smlouvu smíšenou v rámci obchodního zákoníku upravuje § 275 ObchZ.[4] S tímto názorem nelze souhlasit z toho důvodu, že dle mého názoru § 275 ObchZ řeší pouze smlouvy spojené - smlouvy, kde dochází k setkání více typových smluv, které se však nijak nemísí a smluvní typy se ve své podstatě nemění. Na základě tohoto výkladu nepovažuji spojené smlouvy za smlouvy smíšené.
Rovněž si dovoluji nesouhlasit s názorem M. Řezníčkové, že obchodní zákoník umožňuje smluvním stranám uzavírat v obecné rovině dva typy smluv, a to smlouvy pojmenované a smlouvy inominátní.[5] Dle mého názoru, i když obchodní zákoník smlouvy smíšené výslovně neupravuje, neznamená to, že není smluvním stranám umožněno smíšenou smlouvu uzavřít.
Jsem přesvědčen, že i když obchodní zákoník smíšené smlouvy speciálně ve svých ustanoveních neupravuje, jsou v rámci obchodního práva přípustné, ovšem pouze s odkazem na obecné použití občanského zákoníku a na jeho § 491 odst. 1 a 3. Ohledně přípustnosti smíšených smluv a jejich právní úpravy potom lze odkázat na výklad, který byl proveden výše ve vztahu ke smlouvám smíšeným v právu občanském.
IV. Právo pracovní
Dalším odvětvím soukromého práva, o kterém považuji za vhodné se v této souvislosti alespoň v krátkosti zmínit, je právo pracovní. Ve starší literatuře věnované pracovnímu právu v České republice se často objevoval názor, že právo pracovní je uzavřené samostatné právní odvětví, které vytváří uzavřený systém smluvních typů. To znamená, že v pracovním právu se mohou uzavírat pouze ty smlouvy, které jsou normami pracovního práva výslovně upraveny.[6] V této souvislosti je třeba konstatovat, že zákoník práce nezná obdobu § 51 ObčZ a § 269 odst. 2 ObchZ, které v daných předpisech uzavření inominátních smluv připouští. Domnívám se však, že i když zákoník práce postrádá ustanovení o inominátních smlouvách, je nutné vycházet z ústavních zásad České republiky.[7]
V čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR je stanoveno, že každý občan může činit to, co není zákonem zakázáno, a nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. Výrazem „občan“ se zde rozumí pouze občan České republiky. Obdobné ustanovení v čl. 2 odst. 3 má i Listina základních práv a svobod s tím, že zde není používán pojem každý občan, ale pojem „každý“. Znamená to, že Listina základních práv a svobod zde pojímá okruh subjektů šířeji než Ústava ČR. Zákoník práce je potom pouze zákonem, tedy normou nižší právní síly a musí být v souladu s Ústavou ČR i Listinou základních práv a svobod.
Nelze tedy, než aplikovat ústavní pravidlo obsažené v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod a konstatovat, že zákoník práce výslovně nezakazuje smluvním stranám uzavírat jiné než typové smlouvy a ani jim nepřikazuje uzavírat pouze smlouvy v zákoníku práce upravené. Domnívám se, že z tohoto důvodu je nutné dovodit, že i v právu pracovním lze uzavírat smlouvy jiné než typové, tedy i smlouvy inominátní a smíšené.
Na druhé straně je nutné upřesnit, že ani zde nelze svobodu vůle stran chápat neomezeně. Strany musí uzavírat pouze takové smlouvy, které odpovídají požadavkům na právní úkony a smlouvy stanovené v § 242 a § 244 ZPr.
Pokud tedy bylo dosaženo názoru, že i přes absenci zákonného ustanovení v rámci zákoníku práce je uzavírání smluv smíšených a inominátních možné, je nutné vyřešit i otázku právní úpravy těchto smluv. Mám za to, že by bylo nutné postupovat stejně jako u zákoníku občanského a z povahy věci řešit otázky smlouvou neupravené v rámci analogie legis.
I přes provedené závěry ohledně práva pracovního se domnívám, že by bylo vhodné, aby bylo zakotveno do zákoníku práce obdobné ustanovení, jako je v občanském zákoníku, aby nebylo nutné přípustnost uzavírání těchto smluv dovozovat z ústavních principů.
V. Mezinárodní právo soukromé
Posledním odvětvím soukromého práva, kterému bych se chtěl v krátkém exkursu věnovat, je mezinárodní právo soukromé. Problematika tzv. jiné smlouvy, tedy smlouvy, pro kterou nejsou stanovena kolizní pravidla v § 10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (MPSaP), je upravena v § 10 odst. 3 MPSaP. Tímto ustanovením se neřídí pouze smlouvy inominátní a smíšené, ale i celá řada smluvních typů.
Předmětné ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním tak stanoví pořadí tří hraničních určovatelů, které se na uvedené jiné smlouvy použijí. Prvním je právní řád státu, v němž mají obě strany sídlo, druhým je potom právní řád místa, kde byla smlouva uzavřena, uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, a posledním je právní řád sídla příjemce návrhu na uzavření smlouvy, pokud se uzavírá smlouva mezi nepřítomnými.
Výjimkou z použití uvedených hraničních určovatelů potom může být zájem na rozumném uspořádání právního poměru.[8]
I z tohoto krátkého exkursu je zřejmé, že zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním kolizní problematiku inominátních a smíšených smluv upravuje a že kolizní pravidla pro tyto smlouvy existují.
VI. Závěrem
Provedené pojednání o přípustnosti inominátních a smíšených smluv v rámci českého soukromého práva je nutné uzavřít v tom smyslu, že všechna právní odvětví českého soukromého práva respektují princip autonomie vůle a připouštějí uzavírání inominátních i smíšených smluv. Tímto dle mého názoru české právo odpovídá obecným standardům stanoveným pro soukromé právo již od období velkých kodexů 18. a 19. století.
Příspěvek byl publikován v Právních rozhledech 11/2001.
Poznámky pod čarou:
* Autor je justičním čekatelem u Okresního soudu v Ostravě.
[1] Bičovský, J., Fiala, J., Holub, M. Občanský zákoník. 7.vyd. Praha: Linde, 2000, s. 305.
[2] Op. cit. sub 1.
[3] Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. Díl 3. 2.vyd. Praha: Linde, s. 493.
[4] Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 1.vyd. Praha: Prospektrum, 1997, s. 789.
[5] Řezníčková, M. Franchising, podnikání pod cizím jménem. 1.vyd. Praha: C. H. BECK, 1999, s. 36.
[6] Galvas, M. Postavení a úkoly pracovní smlouvy v současnosti. Brno: UJEP, 1985, s. 43.
[7] Shodně Gregorová, Z. Smluvní princip a inominátní smlouvy v pracovním právu, uveřejněno ve sborníku Smluvní princip a jeho projevy v individuálním pracovním právu. Brno: Acta Universitatis Brunensis, 1994, s. 49-50.
[8] Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 3. vyd. Brno: Doplněk, 1994, s. 294.
