Zdá se, že sňatky „na oko“ nejsou pouze vděčným tématem amerických filmů, ale i českou realitou. S postupným otvíráním hranic, s nárůstem životní úrovně a s možnostmi solidního pracovního i společenského uplatnění a také s vidinou blízkého vstupu České republiky do Evropské unie roste počet cizinců, kteří zde uzavírají manželství. Ne vždy však v duchu ustanovení § 1 ZOR, tj. s úmyslem založit manželství jako trvalé společenství muže a ženy.

S pojmem[1] manželství na oko, fingovaný sňatek nebo spekulativní manželství se v odborné literatuře ani v učebnicích nesetkáme. Do nedávné doby tomu tak bylo i v našem právním řádu. V každém případě je však nutné fingovaná manželství považovat za manželství vzniklá a platná, pokud splňují požadavky stanovené zákonem o rodině; tato manželství tedy nelze automaticky spojovat s pojmy neplatného a zdánlivého manželství[2] podle zákona o rodině.

Důvodem pro uzavření manželství cizince s občanem České republiky mnohdy bylo, je a zřejmě i bude získání povolení k pobytu, získání povolení k zaměstnání, nabytí nemovitosti, získání právního důvodu bydlení a (v nedávné době)[3] také možnost studia bez nutnosti placení úhrady za studium. Samozřejmě, oficiální statistika dokazující tyto skutečnosti neexistuje. Ze Statistické ročenky České republiky[4] lze pouze zjistit přirozený pohyb obyvatel, kolik cizinců imigrovalo[5] do České republiky, avšak nikoli údaje o počtu sňatků[6] a rozvodů s cizinci.

Z uzavření manželství za účelem získání pobytu vyplývají nepochybně zřejmé výhody (jak ve sféře veřejného, tak i soukromého práva), které mohou vyvažovat „povinnosti a rizika“ spojená s institutem manželství.

Zjevné nevýhody uzavření manželství však lze spatřovat především v právu soukromém, a to v majetkové sféře (ve vzniku společného jmění manželů, vzájemné vyživovací povinnosti mezi manželi v rozsahu stejné životní úrovně), a ve statusových věcech (v automatickém uplatnění domněnky otcovství manžela matky a z toho vyplývající vyživovací povinnosti k dítěti, ve vzniku dalších příbuzenských vazeb a z nich pak dědické posloupnosti apod. a v neposlední řadě v možnosti „obstrukcí a průtahů“ u rozvodu, např. v uplatňování tzv. tvrdostní klauzule podle § 24b ZOR[7] a práva na výživné manžela, event. rozvedeného manžela).

II. Nová právní úprava o pobytu cizinců na území České republiky

Dnem 1.1. 2000 nabyl účinnosti zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „PobCiz“).

Rodinněprávní vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi a jinými příbuznými jsou mnohdy předpokladem pro vstup cizince na území České republiky, pro získání přechodného pobytu bez víza nebo na základě krátkodobého nebo dlouhodobého víza. Rodinněprávní vztahy jsou však zpravidla vždy základem pro udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

Ve smyslu § 65 odst. 1 písm. a) PobCiz je cizinec oprávněn požádat o povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území České republiky tehdy, jestliže se jedná o cizince, který o vydání tohoto povolení žádá za účelem společného soužití se státním občanem České republiky, který má na území České republiky hlášen trvalý pobyt, za podmínky, že cizinec je:
- manželem státního občana České republiky,
- osamělým rodičem starším 70 let státního občana České republiky a tento občan je starší 18 let,
- nezletilým dítětem státního občana České republiky a byl po rozvodu manželství rozhodnutím soudu svěřen do jeho péče,
- zletilým dítětem státního občana České republiky a tento občan je osamělý (tj. pro účely zákona o pobytu cizinců na území ČR rozvedený, svobodný nebo ovdovělý) a starší 70 let,
- osobou, která osvojila dítě, které bylo státním občanem České republiky, nebo osobou, které bylo nezletilé dítě, které je státním občanem České republiky, svěřeno do náhradní rodinné péče (§ 45 a § 46 odst. 1 ZOR), popřípadě jemuž byla tato osoba ustanovena poručníkem, pokud se bude péče o toto dítě vykonávat na území České republiky, nebo
- nezletilým dítětem, které bylo ke dni osvojení v cizině státním občanem České republiky.
 
III. Některé veřejnoprávní aspekty uzavření manželství
V právu veřejném lze spatřovat zejména výhody pramenící z uzavření manželství na oko.

Základním veřejnoprávním aspektem uzavření manželství cizince a státního občana České republiky je možnost získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Se získáním tohoto povolení je pak spojena celá řada práv vyplývajících z dalších právních předpisů. Některé právní předpisy s cizinci se zákonným pobytem výslovně počítají, některé oslovují všechny fyzické osoby.

Všech fyzických osob se dotýká v prvé řadě Listina základních práv a svobod, vyhlášená pod č. 2/1993 Sb., která vychází z přirozenoprávní teorie a užívá termínů „lidé, každý, všem, nikomu ...“. Dále je vhodné v této souvislosti zmínit zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje okruh oprávněných v § 2 NEP a § 3 NEP[8], a zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje okruh oprávněných v § 2 zdp.[9]

Jiné právní předpisy, ačkoli používají termíny „občan, občané“, vážou práva také na fyzické osoby.[10] Jedná se např. o zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje okruh oprávněných v § 1 slovy „občan“, „občané“, zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje okruh oprávněných také v § 1 slovy „občan“, a zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje okruh oprávněných v § 1  slovy „všem občanům“.

Další kategorie zákonů váže práva na fyzické osoby, jestliže mají na území České republiky pobyt. Je to např. zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje okruh oprávněných v § 3.[11]

IV. Některé veřejnoprávní aspekty zániku manželství
Fingovaného sňatku se dotýká ustanovení § 80 odst. 1 písm. a) a b) PobCiz. Podle těchto ustanovení policie zruší platnost k povolení k pobytu, jestliže
- zjistí, že cizinec uzavřel manželství pouze s cílem získat povolení k pobytu; to neplatí, pokud se z manželství narodilo dítě nebo bylo nezrušitelně osvojeno,
- manželství zanikne na základě pravomocného rozhodnutí soudu o rozvodu manželství nebo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o prohlášení manželství za neplatné do 5 let po vydání povolení k pobytu a z manželství se nenarodilo dítě nebo nebylo nezrušitelně osvojeno.

Zákon tedy jednoznačně chrání rodinu, ve které se narodilo dítě nebo bylo osvojeno. V těchto případech zákon nezakládá právo policie povolení k pobytu cizince zrušit.

Prokazování skutečnosti, že cizinec uzavřel manželství pouze s cílem získat povolení k pobytu, bude v praxi zřejmě velmi složité. Snad pouze v případě, kdy manželé nikdy nezaloží společnou domácnost, bude možné se domnívat, že šlo o fingovaný sňatek.

Pokud by manželství zaniklo nebo bylo zrušeno do 5 let od vydání povolení k pobytu, doslovný výklad svádí k závěru, že jsou dány bez nutnosti dalšího dokazování předpoklady pro zrušení povolení k pobytu. Na druhou stranu je však nutné zvážit, zda paušální posuzování manželství v době trvání kratší než 5 let za manželství fingovaná by nebylo zřejmým zjednodušením a neodůvodněnou tvrdostí.[12]

V této souvislosti se také nabízí otázka, jak se policie dozví, že velmi brzy k rozvodu nebo k prohlášení manželství za neplatné došlo. Za stituace, kdy se průkaz o povolení k pobytu vydává s dobou platnosti na 10 let (§ 74 odst. 1 PobCiz) je nasnadě, že cizinec vyhledá[13] „dobrovolně“ policii za účelem prodloužení doby platnosti zmíněného průkazu až těsně před uplynutím této doby. Pak bude zřejmě problematické dokazovat, zda alespoň určité období po uzavření manželství vedli manželé společnou domácnost apod. Pokud by došlo k rozvodu podle § 24 ZOR (tzv. sporný rozvod), za důkaz existence a popisu kvalifikovaného rozvratu mezi manželi by mohl sloužit rozvodový spis a vlastní odůvodnění rozsudku o rozvodu manželství. Jestliže by se však manželé na rozvodu dohodli ve smyslu § 24a ZOR (tzv. nesporný rozvod), ze spisu ani z odůvodnění rozsudku o rozvodu se popis kvalifikovaného rozvratu zpravidla nepodává, neboť jej manželé nemusí prokazovat[14] (srov. domněnku rozvratu „... má se za to, že ...“ podle § 24a odst. 1 ZOR).

Zrušení povolení k pobytu v případě, že cizinec uzavřel manželství pouze s cílem získat povolení k pobytu, nemá vliv na samotnou existenci a trvání manželství, na práva a povinnosti manželů, tedy na soukromoprávní vztahy mezi manželi.

V. Soukromoprávní aspekty uzavření manželství a jeho zániku
S uzavřením manželství spojuje určité závažné důsledky nejen zákon o rodině, ale i občanský zákoník.

Pro úplnost je třeba zmínit také zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. V § 32 tohoto zákona je upraveno postavení cizinců tak, že podle odstavce prvého cizinci mají v oblasti svých osobních a majetkových práv, pokud tímto zákonem nebo zvláštními předpisy není stanoveno jinak, stejná práva a stejné povinnosti jako státní občané České republiky.

Je tedy možné konstatovat, že soukromé právo vychází ze zásady rovnosti subjektů, tak jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod a z občanského zákoníku (§ 2 odst. 2).

Zákaz diskriminace manžela - cizince se pak projevuje v konkrétních institutech.

1) V prvé řadě se jedná o povinnost, ale i právo manželů žít spolu (§ 18 ZOR). Právo a povinnost manželů žít spolu ovšem nelze ztotožňovat se společným bydlením (viz např. studentská manželství). Avšak pokud spolu manželé chtějí bydlet, může se tato skutečnost realizovat na základě jakéhokoli právního důvodu bydlení. Žádný právní předpis nebrání tomu, aby vznikl např. společný nájem bytu manželi mezi občanem České republiky a cizincem (§ 700, § 703 ObčZ, a to i např. k bytu obecnímu), aby manželé společně bydleli na základě společného podnájmu[15] (§ 719 ObčZ), na základě společného práva odpovídajícího věcnému břemenu (§ 151n a násl. ObčZ) nebo jiného pojmenovaného právního důvodu bydlení, event. na základě inominátního kontraktu (§ 51 ObčZ). Manželu - cizinci vznikne uzavřením manželství také tzv. odvozený[16] právní důvod bydlení, tj. právo bydlet v nemovitosti nebo v bytě svého manžela. Manželé mohou bydlet i na základě vlastnického, resp. spoluvlastnického práva k nemovitosti - bytu (k tomu níže).

I kdyby manžel - cizinec pozbyl povolení k pobytu, nic se nemění na skutečnosti, že manželství trvá, a že trvá např. i společný nájem bytu manželi, spoluvlastnictví apod.

Důsledkem případného rozvodu může být pak skutečnost, že výlučným nájemcem např. obecního bytu bude cizinec. Pronajímateli zřejmě nezbude, než tuto skutečnost respektovat.[17]

2) Ze zákona o rodině vyplývá manželům celá řada dalších práv a povinností,[18] např. povinnost pomáhat si (§ 18 ZOR), uspokojovat potřeby rodiny a hradit náklady společné domácnosti (§ 19 ZOR). Vzájemné zástupčí právo manželů v běžných věcech a vznik solidárních závazků manželů při obstarávání běžných záležitostí rodiny (§ 21 ZOR) se také týká manželství uzavřených mezi občanem České republiky a cizincem.

3) Podobně také ustanovení upravující vzájemnou vyživovací povinnost mezi manželi[19] (§ 91 ZOR) a vzájemnou vyživovací povinnost mezi rozvedenými manželi[20] (§ 92 a násl. ZOR) se vztahují i na smíšená manželství občanů České republiky s cizinci. Pokud zákon o rodině hovoří o zásadně stejné životní úrovni mezi manželi, je nutné mít za to, že ani v těchto případech není na místě stanovovat výši výživného v rozsahu reálné „spotřeby“, ale naopak tak, aby se ekonomicky slabší manžel podílel na vysoké životní úrovni druhého. Tato skutečnost může být považována za určité „riziko“.

Co se týká výživného mezi rozvedenými manželi, zejm. tzv. sankčního ve smyslu § 93 ZOR, je zde situace podobná, tj. riskantní. Avšak pokud by manželé byli ochotni a schopni se dohodnout, např. v rámci tzv. nesporného rozvodu ve smyslu § 24a ZOR, výše a splatnost výživného je ponechána zcela na jejich dohodě (renta i tzv. odstupné ve výši dohodnuté, tj. jakékoliv). Jako problematická se může jevit nemožnost zahrnutí otázky výživného do předmanželské smlouvy.

4) Zákonným důsledkem uzavření manželství upraveným v občanském zákoníku je vznik společného jmění manželů[21] (§ 143 ObčZ - dále jen „SJM“).

Zde je opět nutné zdůraznit, že skutečnost, že jeden z manželů je cizinec, nehraje významnou roli.

Právní úprava SJM je po řadách novel ovládána zásadou smluvní volnosti,[22] avšak manželé (ani snoubenci) nemohou smluvně zrušit ani úplně vyloučit až ke dni zániku manželství vznik SJM - věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti budou vždy tvořit předmět SJM.

Pokud uzavřou smlouvu o zúžení, event. vyloučení SJM až ke dni zániku manželství ve smyslu § 143a ObčZ, na tuto smlouvu se mohou vůči jiné osobě odvolat jen tehdy, jestliže jí je obsah této smlouvy znám.

Tyto skutečnosti mohou být samotnými manželi považovány za značné úskalí uzavření manželství na oko.

Modifikace zákonného rozsahu SJM, event. vyloučení jeho vzniku až ke dni zániku manželství, mohou být pojaty do předmanželské smlouvy.

V této souvislosti je však třeba zmínit několik obecných problémů. Jedním z nich je možné obcházení devizového zákona uzavřením manželství na oko.

Nabývání nemovitostí cizinci je upraveno v devizovém zákoně (zákon č. 219/1995 Sb., dále jen „DevZ“). Podle § 17 DevZ může cizinec (cizozemec), který není občanem České republiky, nabývat vlastnické právo k nemovitostem v České republice, pokud zvláštní zákon[23] nestanoví jinak, pouze z taxativně uvedených důvodů.[24] S ohledem na téma tohoto příspěvku se jedná o:
  a) dědění nemovitosti,
  b) nabývání nemovitosti do společného jmění manželů, pokud druhý manžel není cizinec (cizozemec),
  c) nabývání nemovitosti od manžela, rodičů nebo prarodičů.

ad a) Vzhledem k tomu, že zákon nespecifikuje dědický titul, je možné mít za to, že cizinec může dědit jak na základě zákona, tak na základě závěti, a to od kohokoli.

ad b) Právě v této kategorii může docházet k obcházení zákona, tj. manželství může být uzavíráno nejen za účelem získání pobytu, ale i za účelem nabytí nemovitosti, nebo z obou důvodů.

Co se týká vypořádání zaniklého, event. zrušeného SJM, žádné ustanovení pak manželům nebrání v tom, aby původně „společnou“ nemovitost získal do výlučného vlastnictví cizinec.

K vypořádání SJM však nedochází pouze v případě zániku, event. zrušení SJM jako komplexu vztahů, jako institutu, ale i v případě jeho smluvního zúžení (§ 143a odst. 1 ObčZ). Toto zúžení může být komplexní (generální, obecné), tj. až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, nebo i individuální, tj. pouze o jednotlivé majetkové hodnoty, třeba konkrétní nemovitost.

Co se týká vypořádání zúženého SJM, žádné ustanovení pak manželům také nebrání v tom, aby původně „společnou“ nemovitost získal do výlučného vlastnictví cizinec.

ad c) Pokud jde o nabývání nemovitosti od manžela, rodičů nebo prarodičů, zákon opět nestanoví žádné omezení týkající se nabývacích titulů; je tedy možné mít za to, že může jít o darovací smlouvu, kupní smlouvu apod. Manžel, rodiče nebo prarodiče mohou být také cizinci.

Dalším problémem je možné nazvat obcházení zákona o tzv. trojdani (zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů). K této situaci může dojít tehdy, je-li uzavřeno manželství na oko, SJM je rozšířeno o nemovitost manželky, následně pak o tuto nemovitost zúženo a vypořádáno tak, že se výlučným vlastníkem stává manžel. Žádné ustanovení pak manželům nebrání v tom, aby původně „společnou“ nemovitost získal do výlučného vlastnictví cizinec. Tento „převod“ nepodléhá dani z převodu nemovitostí.

5) Významným důsledkem uzavření manželství je rovněž uplatnění zákonné domněnky otcovství. Pokud se v manželství narodí dítě (přesněji v době od jeho uzavření do 300 dne po jeho zániku), za otce se považuje manžel matky. Není rozhodné, zda spolu manželé žijí či nikoli, rozhodný je právní stav, tedy otcovství matrikové. V důsledku uplatnění zákonné domněnky otcovství nastoupí dlouhodobý právní vztah rodič - dítě, který má důsledky v rodině v širším smyslu (dědění, vyživovací povinnost prarodičů k vnukovi apod.). Také je třeba zdůraznit, že rodiče mají k dítěti rovná práva a povinnosti, ať jsou občany České republiky či nikoli, ať zde mají pobyt či nikoli. Tato skutečnost má vliv na svěření dítěte do výchovy v případě odděleného soužití rodičů, event. v případě rozvodu jejich manželství.

6) S uzavřením manželství na oko mohou být spojeny i další soukromoprávní aspekty v oblasti podnikání.

Co se týká podnikání[25] v České republice, cizinec může na území České republiky zásadně podnikat za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako české osoby (§ 21 odst. 2 ObchZ).

Za účelem podnikání může cizinec:
  a) podílet se na založení české právnické osoby,
  b) účastnit se jako společník nebo člen v české právnické osobě již založené,
  c) sám českou právnickou osobu založit,
  d) stát se jedním společníkem české právnické osoby,
  e) provozovat samostatnou výdělečnou činnost na základě živnostenského oprávnění a registrace v obchodním rejstříku.

Značnou výhodou sňatku cizince s občanem České republiky a následného udělení povolení k pobytu je v této souvislosti skutečnost, že cizinec zásadně nemusí ustanovovat odpovědného zástupce (§ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání,ve znění pozdějších předpisů) a může být i statutárním orgánem obchodní společnosti.

7) Pokud jde o pracovní uplatnění,[26] problematika zaměstnávání občanů České republiky a cizinců je upravena zákonem č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZamZ“).

Tento zákon stanoví, že do zaměstnání v České republice mohou být přijati cizinci nebo osoby bez státní příslušnosti zásadně jen tehdy, jestliže jim bylo uděleno (§ 2 odst. 2 ZamZ):
  a) povolení k zaměstnání[27] a
  b) povolení k pobytu na území České republiky.

Ašak povolení k zaměstnání se nevyžaduje u cizince, kterému bylo uděleno povolení k trvalému pobytu na území České republiky [§ 2d písm. b) ZamZ]. Znění citovaného ustanovení tedy může svádět k uzavírání manželství na oko. Ve shora uvedených případech totiž mají cizinci v pracovněprávních vztazích stejné postavení jako občané České republiky.

VI. Závěr
Cílem tohoto příspěvku nebylo vyčerpávajícím způsobem postihnout problematiku postavení cizinců na našem území, ale upozornit na dílčí aspekty nové právní úpravy udělování a rušení pobytu cizincům z „rodinných“ důvodů.[28] Postavení cizinců se však dotýká celá řada dalších právních norem. Je třeba říci, že cizincům zaručují právní předpisy České republiky zásadně stejný standard jako občanům České republiky, tj. že právní řád není diskriminační.

Vzhledem k tomu, že manželství a rodině poskytuje náš právní řád ochranu, lze mít za to, že vázání možnosti získání pobytu na území České republiky (bez předchozího nepřetržitého pobytu na jejím území) na vznik a existenci manželství, je v obecném i zahraničněpolitickém zájmu České republiky. Avšak s ohledem na skutečnost, že dochází ke zneužívání pobytu k získávání různých výhod, má ustanovení, umožňující policii zrušit povolení k pobytu, dospěje-li k závěru, že manželství bylo uzavřeno pouze s cílem toto povolení získat, své místo.


Příspěvek byl publikován v Právních rozhledech 6/2000.

Poznámky pod čarou:
* Autorka je učitelkou Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
[1] K institutu manželství srov. blíže Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. Učebnice. Brno: MU Brno, Nakladatelství Doplněk, 1998, s. 46 a násl.
[2] K pojmům neplatného a zdánlivého manželství srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 29 a násl. a literaturu tam uvedenou, zejm. Zuklínová, M. Uzavření manželství. Právník, 1985, č. 6; Haderka, J. Uzavírání manželství z hlediska právního. Praha: Academia, 1977.
[3] Ještě v dávnější době však naopak sloužil sňatek občana ČSSR s cizincem k usnadnění legálního vycestování za železnou oponu.
[4] K tomu srov. Statistická ročenka České republiky 1998. Český statistický úřad. Praha 1999, s. 676 až 677 - mezinárodní přehledy - přirozený pohyb obyvatelstva.
[5] Tamtéž, s. 129 - zahraniční stěhování podle zemí.
[6] Tamtéž, s. 117 až 119, statisticky sledovaným údajem jsou pouze sňatky podle věku snoubenců, podle vzdělání, rozvody podle počtu nezletilých dětí apod.
[7] Hrušáková, M. Rodinné právo v aplikační praxi. Praha: C. H. Beck, 1999.
[8] Podle § 2 se jedná o osoby různých profesních a dalších kategorií (např. soudci, členové vlády, studenti a žáci) činných v České republice bez dalších podmínek, tj. státního občanství České republiky nebo zákonného pobytu. Pouze § 3 u kategorie zaměstnanci zaměstnavatelů se sídlem na území České republiky, kteří mají výkon práce trvale v cizině, stanoví, že jsou pojištěni podle posuzovaného zákona, mají-li trvalý pobyt na území České republiky, nebo jsou-li občany České republiky.
[9] Ve smyslu tohoto zákona je účast na pojištění povinná pro fyzické osoby uvedené v § 5 posuzovaného zákona, a fakultativní pro fyzické osoby uvedené v § 6 posuzovaného zákona bez dalších podmínek, tj. státního občanství České republiky nebo zákonného pobytu.
[10] K dané problematice srov. blíže Listinu základních práv a svobod - preambuli a zejména čl. 42. Podle odstavce druhého požívají cizinci v České republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně státním občanům České republiky. Na základě třetího odstavce se rozumí pojmem „občan“ používaným v dosavadních předpisech každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.
[11] Jedná se o fyzické osoby, jestliže mají na území trvalý pobyt. Za trvalý pobyt se podle posuzovaného zákona považuje též pobyt cizince na území České republiky ohlášeného k pobytu dle zvláštních právních předpisů upravujících pobyt cizinců na území České republiky, a to ode dne, kterým uplynulo 365 dnů ode dne hlášení. Z uvedeného vyplývá, že mezi osoby oprávněné k dávkám patří nejen státní občané České republiky, ale i jiné fyzické osoby s trvalým pobytem a s nově zavedeným přechodným pobytem (viz výše). Mají konkrétně právo např. na přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné (§ 2).
[12] Uvaž použití logického výkladu, resp. argumentum ad impossibile. V podrobnostech srov. Knapp, V.  Teorie práva. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, s. 173.
[13] V této souvislosti se nabízí otázka, zda je nutné se tímto problémem vůbec zabývat, když s cizincem nebyly 10 let „problémy“,tj. neupozornil na sebe trestnou činností apod. Neměl by být udělen nejen pobyt, ale snad i státní občanství České republiky?
[14] K tomu blíže Hrušáková, M. Op. cit. sub 7.
[15] Co se týká nájmu, resp. společného nájmu bytu manželi, tito nemohou dohodou upravit svá práva a povinnosti odchylně od zákona, neboť se jedná o kogentní úpravu. Tyto otázky také nemohou být předmětem předmanželské smlouvy.
[16] Srov. Fiala, J., Korecká, V. Vlastnictví a nájem bytu. Praha: Alba, 1995, s. 205 a násl.
[17] K dané problematice však srov. např. Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14.1.2000, č.j. 4C 660/99-10, kterým byl zamítnut návrh na rozvod manželství, neboť soud shledal,že manželství je neplatné. V odůvodnění předmětného rozsudku dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli sňatek s cílem vzniku práva společného nájmu bytu. Rozhodnutí však dosud nenabylo právní moci.
[18] Srov. Haderka, J. Osobní a majetková práva manželů od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe, 1998, č. 9.
[19] Hrušáková, M. Op. cit. sub 7.
[20] K tomu v podrobnostech viz Králíčková, Z. Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manželi podle velké novely zákona o rodině účinné k 1. 8. 1998. Právní rozhledy, 1998, č. 8, s. 389- 393.
[21] K obecným otázkám společného jmění manželů např. Fiala, J. Občanské právo hmotné. Brno: MU Brno, Doplněk, 1998.
[22] Králíčková, Z. Uvažujete o manželské či předmanželské smlouvě? Ekonomický a právní poradce podnikatele, 1999, č. 2-3, s. 18-26.
[23] Jedná se o zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 3 tohoto zákona nelze půdu převést do vlastnictví devizových cizozemců.
[24] K dané problematice srov. blíže Blechová, E., Novotný, P. Devizový zákon a předpisy související. Praha: Linde, 1995, s. 36-37; Konečná, H. Výklad k § 17 zákona devizového. Poradce, 1996, č. 1, s. 157; Konečná, H., Moravcová, J. Komentář k devizovému zákonu č. 219/1995 Sb. PPP, 1995, č. 11, s. 19. V podrobnostech srov. také Kindl, M. K některým sporným otázkám nabývání nemovitostí cizozemcem podle devizového zákona. Právní rozhledy, 1997, č. 3, s 125.
[25] K dané problematice srov. blíže např.: Eliáš, K. Obchodní zákoník. 3. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 1999, s. 106-115; Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Díl I. Praha: Linde, 1997, s. 141-164 a literatura tam uvedená; Nový, K. Právní úprava zaměstnávání zahraničních osob (cizinců) a možnosti jejich podnikání v České republice. Obchodní právo, 1995, č. 1, s. 2 a násl.; Škampová, K. Podnikání zahraničních osob v ČR. Právo a podnikání, 1996, č. 5, s. 23 a násl.; Jankovská, M. Neplatnost společenské smlouvy pro obcházení zákona o zaměstnávání cizinců (Úvaha k judikátu a poznámce). Právní rozhledy, 1996, č. 1, s. 17 a násl.
[26] Nový, K. Právní úprava zaměstnávání zahraničních osob (cizinců) a možnosti jejich podnikání v České republice. Obchodní právo, 1995, č. 1, s. 1-8; Jouza, L. Zákoník práce a předpisy související. Komentář. Praha: Linde, 1998, s. 18-27; Součková, M. a kol. : Zákoník práce. Komentář. 2.vydání. Praha: C.H. Beck, 1997, s. 8-13, s. 90-91 a literatura tam uvedená; Součková, M. Zaměstnanecké vztahy se zahraničním prvkem. Právní poradce podnikatele, 1995, č. 8-9, s. 117 a násl.; Tröster, P. Zákoník práce a předpisy související v aktuálním znění s komentářem. Praha: Codex, Bohemia, 1999, s. 15-17.
[27] Povolení k zaměstnání může cizinci vydat úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnávání vykonáváno, s přihlédnutím k situaci na trhu práce a za předpokladu, že se jedná o volné pracovní místo, které s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo dočasný nedostatek volných pracovních sil nelze obsadit. Povolení k práci lze udělit nejdéle na dobu jednoho roku, avšak opakovaně (§ 2a odst. 1, odst. 2 ZamZ).
[28] Srov. článek 8 Úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, kde je zakotveno právo na respektování soukromého a rodinného života, a judikaturu k tomuto článku. V podrobnostech viz Čapek, J. Evropský soud a evropská komise pro lidská práva. Praha: Linde, 1995.