Mgr. Jaroslav Salač, LL.M, Praha** *
Obsahové meze platnosti právních úkonů představují jednu ze základních otázek obecné části občanského práva.Zásada smluvní svobody je zde korigována požadavkem souladnosti právních úkonů (zejména smluv) s ostatními právními předpisy a dobrými mravy, které mají vyjadřovat souladnost práva s ostatními společenskými systémy.
I. Úvod
Mezi základní zásady soukromého práva patří pravidlo, že právní úkony, které jsou v rozporu se zákonným zákazem či v rozporu s dobrými mravy, jsou za určitých okolností stiženy sankcí. Záměrně se na tomto místě vyhýbám závěru, že právní úkony, které jsou v rozporu se zákonným zákazem či v rozporu s dobrými mravy, jsou bez dalšího neplatné, což by se mohlo zdát např. z formulace § 39 ObčZ. Zásada, že právní úkony, které jsou v rozporu se zákonným zákazem nebo s dobrými mravy, jsou zpravidla stiženy určitou sankcí, je pouze jednou ze zásad soukromého práva a není absolutní tezí, podle které by každý rozpor, ať již se zákonem či s dobrými mravy, měl vést k určité sankci, a to navíc k sankci nejtěžší - sankci neplatnosti. Skutečnost, že právo spojuje s rozporem se zákonným zákazem či s rozporem s dobrými mravy určité právní následky, vlastně dotváří stěžejní zásady soukromého práva, a to zásadu smluvní volnosti a zásadu smluvní spravedlnosti. Zásada smluvní volnosti v soukromém právu taktéž není absolutní a nachází své meze z hlediska obsahové náplně právních úkonů právě při aplikaci korektivů rozporu se zákonným zákazem a rozporu s dobrými mravy. Usměrňování zásady smluvní volnosti prostřednictvím zmíněných korektivů má tak rovněž přispět k naplnění zásady smluvní spravedlnosti v soukromém právu.
Současné české právo, přes zásadní změnu společenských a právněpolitických poměrů od období tzv. socialistického práva, vychází stále do značné míry z jeho právních východisek. Nedochází k dostatečné reflexi jak práva českého, tak práva československého předsocialistického období (období tzv. první republiky), a také reflexe na základě srovnání se zahraničními zkušenostmi současného moderního práva pokulhává. Základní obrat se musí projevit odhlédnutím od dirigistického pojetí založeného na absolutní hodnotě veřejného (obecného) zájmu, položení důrazu na favor contractus v rámci vyvážené a rovnoprávné - spravedlivé - analýzy soukromých zájmů a zájmu veřejného. Tato analýza zájmů, spočívající ve vzájemném vážení zájmů soukromých i zájmu veřejného, je podstatou moderního soukromého práva a musí se výsostně projevit právě na styčných plochách práva soukromého a veřejnoprávních korektivů - tj. např. tam, kde se stýká privátní autonomie s veřejnoprávními korektivy v rozporu se zákonným zákazem či rozporu s dobrými mravy.
Moderním právním trendům rovněž odpovídá ustoupení od legalistického formalismu, který byl vlastní socialistickému právu, a jeho nahrazení důrazem na obsahovou stránku právních úkonů. Stěžejním bodem tohoto náhledu musí být dynamický, flexibilní a kreativní přístup jak ze strany doktríny, tak i ze strany judikatury, přičemž zejména naplnění a klasifikace pojmu dobrých mravů závisí na aktivitě judikatury, kterou má doktrína za úkol následně kriticky analyzovat a popisovat.
Mohlo by se na první pohled zdát, že srovnávání právních řádů v oblasti rozporu se zákonem a dobrými mravy narazí na (do určité míry) nutně národní povahu těchto pojmů a jejich vymezení v rámci právních rodin a právních systémů. Taková teze však v moderním právu v zásadě již od konce druhé světové války neobstojí. V moderní době lze totiž pozorovat jednoznačný trend vzájemného přibližování se rozdílných právních řádů v rámci příbuzných právních rodin a rozdílných právních rodin v rámci právních systémů, což vede k relativizaci národních pojetí a smazávání rozdílů mezi nimi. Např. v rámci Evropy dochází ke sbližování právních stanovisek v rámci právních řádů tzv. germánské právní rodiny, ale i právní rodiny románské, podobně dochází i k určitému sbližování mezi systémem kontinentálním a právem angloamerickým. Z hlediska mezinárodního tak lze konstatovat, že jednotlivé právní řády používají mnohdy odlišné metody, avšak dospívají k velmi podobným, zásadně kompatibilním, mnohdy takřka identickým závěrům. Tak v oblasti, ve které zatím nedochází k unifikaci práva prostřednictvím určitých právních aktů na nadnárodní nebo mezinárodní úrovni, jak je tomu v případě práva občanského, a do značné míry i práva procesního, přesto dochází k jakési spontánní (samovolné) harmonizaci právních přístupů a právních postupů řešení obecných otázek soukromého práva.
II. Srovnání českého práva s moderními světovými přístupy
V případě právních úkonů, které jsou v rozporu se zákonem, je nejprve nutno zabývat se samotnou podstatou pojmu „zákonný zákaz“ v moderním právu. Moderní právo totiž obsahuje značnou škálu zákonných norem obsahujících zákazy a omezení v širším slova smyslu, které mají mnohdy danou formou vyjádřit určité sociálně politické cíle, nebo mají čistě technickou či pořádkovou povahu. U právních úkonů, které se ocitnou v rozporu se zákonnými zákazy tohoto druhu, rozhodně nelze paušálně dovozovat jejich neplatnost. Moderní právo - do značné míry na rozdíl od práva českého - přistupuje k takovým právním úkonům z hlediska doktríny tzv. pružné (flexibilní) neplatnosti, která podstatně modifikuje tradiční (dogmatickou) teorii právních úkonů. Nejvýznamnějším znakem moderního přístupu k právním úkonům contra legem je široké uplatnění teleologického výkladu předmětné právní normy a následku jejího porušení. Rozhodující je tak smysl a účel daného zákonného zákazu, který pouze za určitých okolností může vést k tomu, že daný právní úkon, který je v rozporu s touto normou, bude považován za neplatný. Ba naopak, v moderním právu se stává pravidlem, že zůstane zachována platnost daného právního úkonu (neplatnost je spíše výjimkou). Podobně i další aspekty tradiční doktríny, zejména absolutní neplatnosti právních úkonů, jsou stále více nabourávány moderní doktrínou tzv. neplatnosti pružné. Podle okolností konkrétního případu tak nemusí nastupovat neplatnost právního úkonu od samého počátku, ale od jiného okamžiku, který bude shledán vhodnějším. Také nemusí být vždy přihlíženo k neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti, tj. neplatnost právního úkonu se stává stále více záležitostí relativní. Obdobně závěr, že neplatný právní úkon nepůsobí žádné právní následky, podléhá určité relativizaci, kdy v moderních podmínkách hodnota právní spravedlnosti či jiné sociální ekonomické cíle odůvodňují určité právní následky úkonů, které jsou shledány neplatnými. Nastíněný trend aplikace doktríny tzv. pružné neplatnosti vychází také z předpokladu, že moderní právo ponechává značný prostor pro kreativní a dynamickou činnost soudce, který svou činností teprve obecné klauzule o rozporu se zákonným zákazem a rozporu s dobrými mravy a právní následky takových rozporů dotváří, modifikuje a naplní konkrétním obsahem.
Určitou pozornost a korekci si rovněž zaslouží dokrína o kogentních normách rozpracovaná v kontinentálním právu. Pojem kogentní normy je ale třeba chápat poněkud restriktivněji, než činí české právo. Jsou jimi pouze zákonné normy veřejnoprávního charakteru, které dopadají na všechny právní úkony v rozsahu své působnosti. Normy soukromého práva, které pouze omezují privátní autonomii, nepředstavují zákonné zákazy a jejich porušení má za následek „pouze“ uplatnění dané normy namísto daného právního úkonu. Poslední uvedené normy tak vlastně vyjadřují „pouze“ meze právní možnosti. V této souvislosti je třeba zmínit skutečnost, že i dispozitivní právní norma může být právním úkonem zneužita - právní úkon tak vlastně zneužívá vymezenou smluvní volnost, a proto může být takový právní úkon v rozporu s dobrými mravy. Dojde-li však k porušení takové dispozitivní normy, jako následek nastupuje namísto daného ujednání či daného právního úkonu právě tato dispozitivní norma. Pouze na okraj je nutno poznamenat, že i porušení zahraničního zákonného zákazu může vést k rozporu s českými dobrými mravy.
Moderní právo zásadně dává přednost odstranění vad předmětné smlouvy před eliminací této smlouvy jako takové - opět projev zásady favor contractus. Tak nemá v mezích přiměřenosti a možnosti dojít k aplikaci sankce neplatnosti na celou smlouvu, ale pouze na její část. Částečná neplatnost se tak v tomto smyslu opírá opět o použití teleologického výkladu a přípustnost tzv. soudcovského moderačního práva, čímž se opět dostává do popředí nezbytnost kreativního přístupu soudce.
III. K problematice rozporu s dobrými mravy
Na paměti je vždy třeba mít poměr lex specialis a lex generalis mezi korektivy rozporu se zákonem a dobrými mravy. Rozpor se zákonem se chápe jako rozpor obsahu či účelu právního úkonu se zákonným zákazem a je kategorií užší a speciální k obecné kategorii rozporu s dobrými mravy. Pouze na okraj je třeba v této souvislosti zmínit problematiku právních úkonů in fraudem legis - český občanský zákoník pracuje s těmito úkony jako se samostatnou kategorií, čímž se odlišuje od všech moderních právních řádů. Moderní právo takový oddělený náhled na úkony tohoto typu nesdílí a považuje tyto úkony za podřaditelné právním úkonům contra legem ve speciálních případech či právním úkonům contra bonos mores v generálnějších případech.
Naopak korektiv dobrých mravů musí získat ústřední charakter, který mu právem náleží v moderních právních řádech. Dobré mravy totiž představují nejzazší korektiv smluvní svobody a mají vyjádřit princip souladu právního řádu se širším celospolečenským řádem. Musí tak v právním řádu odrážet mimoprávní hodnoty určité - české - společnosti na daném stupni jejího vývoje. Třebaže dobré mravy je třeba chápat jako pojem národního práva, lze se nechat inspirovat moderními právními řády, pokud jde o vymezení jejich obsahu pro účely práva. Kontinentální právo pracuje zpravidla s pojmem dobrých mravů a částečně také s pojmem veřejného pořádku, zatímco právo angloamerické soustředí danou problematiku pod pojem veřejného pořádku. Jak však již bylo zmíněno výše, oba tyto stěžejní právní systémy přes odlišnost používaných metod dospívají k podobným závěrům.
Dobré mravy je třeba chápat jako obecně uznávané minimum („společného jmenovatele“) společenských hodnot, nikoliv jako jakousi „vyšší morálku“. Pro vymezení pojmu dobrých mravů můžeme i v českých podmínkách považovat za vůdčí německý náhled (třebaže silně kritizovaný), podle kterého se pod dobrými mravy chápe „pocit sounáležitosti všech spravedlivě uvažujících lidí“. Toto chápání dobrých mravů lze však z hlediska veřejného pořádku rozšířit o vyjádření určitých právněpolitických cílů, reprezentovaných právě veřejným pořádkem, aby mohla být sféra aplikace korektivu dobrých mravů adekvátní svému účelu a odpovídajícím způsobem doplňovala korektiv rozporu se zákonem. I v moderních podmínkách je třeba nazírat na dobré mravy a ještě více na veřejný pořádek jako na instituty národní povahy podléhající na této úrovni určité proměnlivosti (úvahy o jakýchsi evropských dobrých mravech či evropském veřejném pořádku, či dokonce o veřejném pořádku globálním, se jeví stále jako idealistické či utopické). Podobně jako v oblasti rozporu se zákonem je však patrné, že národní povaha dobrých mravů neznamená překážku pro vzájemné srovnávání různých právních řádů a přebírání získaných zkušeností. Judikované a doktrínou popisované okruhy aplikace korektivu dobrých mravů a veřejného pořádku jsou totiž vzájemně velmi dobře kompatibilní - jinými slovy v různých právních řádech a různých právních systémech se v naprosté většině stávají předmětem rozhodování soudů v oblasti rozporu s dobrými mravy obdobné typy právních úkonů.
Jako typické okruhy právních úkonů (smluv), které narážejí na výhradu dobrých mravů či veřejného pořádku, tak lze uvést: ochranu sexuální morálky, ochranu rodinné morálky, smlouvy týkající se spáchání trestného činu, deliktu, způsobení újmy třetí osobě či narušení právního postavení třetích osob a smlouvy související, ochranu osobní svobody rozhodování, ochranu hospodářské svobody rozhodování (včetně tzv. nevolnických smluv, konkurenčních doložek a smluv o tzv. omezeních v obchodě), smlouvy ohrožující veřejnou sféru a výkon veřejné moci (ochranu veřejné moci a ochranu moci soudní).
Proměnlivost dobrých mravů a veřejného pořádku se v moderní době typicky zrcadlí legislativním zakotvováním určitých dřívějších oblastí aplikace rozporu s dobrými mravy (viz např. právo hospodářské soutěže). Tento trend reprezentuje na jedné straně princip jednoty právního řádu a mimoprávních společenských hodnotových systémů a na druhé straně vyzývá k zohlednění dobrých mravů (resp. veřejného pořádku) jako subsidiárního kritéria při aplikaci moderní legislativy. Posouzení souladu s dobrými mravy je také zpravidla tím správným měřítkem pro zodpovězení otázky, kdy se stává oprávněný výkon (subjektivního) práva již jeho zneužitím. Inspirativním vodítkem pro judikaturu mohou být výše zmíněné typické okruhy aplikace korektivu dobrých mravů a veřejného pořádku.
S problematikou dobrých mravů úzce souvisí také doktrína o nepřípustném, resp. nepřiměřeném znevýhodnění založeném právním úkonem, pro kterou lze využít tradiční a typický příklad lichvy. Tato doktrína si vydobyla v moderním právu svébytné místo a slouží určitým omezeným způsobem k naplnění zásady smluvní spravedlnosti.
Příspěvek byl publikován v Právních rozhledech 6/2000.
* Autor je advokátním koncipientem v advokátní kanceláři Squire, Sanders & Dempsey, v.o.s. v Praze.
