Kapitola II. Kritéria třídění právnických osob

3.3 Tvorba typologie právnických osob dle zvolených východisek

Postup přijatý v předcházejících úvahách nevede, jak již bylo v úvodních partiích této kapitoly naznačeno, k vybudování typologie odpovídající praktickému třídění právnických osob, jak je nacházíme v běžné právnické literatuře. Míra důslednosti aplikace jednotlivých charakteristických rysů, resp. dokonce míra jejich odmítnutí v konceptu určité typu právnické osoby tak vytváří elementární doktrinální typologii, založenou na analytické metodě opírající se o relativně samostatně posuzované dílčí charakteristické rysy právnických osob v této relativně elementární podobě. Tím dospíváme k nejobecnějším základním typům právnických osob, s nimiž se zpravidla setkáváme v praxi pouze jako s komplexní důslednou podobou kombinace specifické míry akceptace jednotlivých charakteristických rysů obecného konceptu právnické osoby. Tím se současně vytváří možnost dosáhnout účinku studia právnických osob, založeného současně na analytické a na systémově strukturní metodě.

Tato práce sleduje především takto koncipovanou metodiku typologie právnických osob. Nestuduje „hotové“ reálné podoby, v nichž se s právnickými osobami setkáváme v praxi, nýbrž vytváří elementární typologii založenou na relativně separovaném studiu dílčích charakteristických rysů právnických osob.

Je pravdou, že plného účinu této metody nelze zřejmě dosáhnout. Právnické osoby je možno studovat jako myšlenkové modely pouze do určité míry, kterou umožňuje metoda abstrakce. Odlišný vývoj doktríny a reálné právní praxe (včetně praxe legislativní) znemožňuje koncipovat čistě doktrinální myšlenkové modely právnických osob. Realita nás vždy přinutí vrátit se k realitě právnických osob a s nimi poměřovat dosažená modelová řešení. I v tom spočívá relativita tvorby typologie právnických osob.
– – – – –  
Východisko pro typologii právnických osob založené na existenci či rozsahu jejich odpovědnosti či neodpovědnosti se v současné době nachází v dilematu reality a reálných tendencí vývoje na straně jedné a vizí trvale udržitelného rozvoje na straně druhé. Ukazuje se, že z hlediska reality a reálných tendencí vývoje lze na jednu stranu vah, ergo na jeden pól rozpětí tohoto kritéria typologie právnických osob položit instituce trhu a za určitých předpokladů k nim přiřadit i  stát a jeho instituce, na druhou misku instituce občanské společnosti, která jako jediná se ukazuje způsobilou a do značné míry i povolanou položit meze dalšího rozvoje neodpovědnosti ziskových právnických osob.

Této základní struktuře odpovídá i charakteristika právnických osob, vytvářejících součást struktury ziskových právnických osob na straně jedné a neziskových právnických osob na straně druhé.

 Ziskové právnické osoby jsou obecně charakterizovány vysokým stupněm společenské a právní neodpovědnosti a rozvojem těch forem (typů) právnických osob, které tuto neodpovědnost podporují a jsou na ní budovány (společnosti s ručením omezených, akciové společnosti). Naproti tomu v ziskové sféře se vytrácejí typy právnických osob založené na jakékoliv vyšší úrovni vztahu odpovědnosti právnických osob i jejich členů (z běžných obchodních společností zejména veřejné obchodní společnosti a společnosti komanditní).

Instituce občanského sektoru – neziskové právnické osoby – jsou budovány na opačném principu. Jejich smyslem není jako u ziskových právnických osob úsilí o dosažení zisku jako nejobecnější cíl, který je považován za logický, přijatelný v současném společenskoekonomickém systému. Neziskové právnické osoby jsou zaměřeny ke specifických cílům, které tuto obecnou charakteristiku postrádají. V tomto smyslu tedy působí proti objektivním tendencím vývoje tržní společnosti, v této objektivní logice představují nesystémový prvek a nelze je tedy podřídit pouze obecným mechanizmům trhu, o kterém liberální ekonomové hlásají, že nejlépe vyjadřuje obecný zájem. Právnické osoby občanského sektoru tento svůj veřejný zájem musí doložit a ze jeho realizaci nesou odpovědnost vůči státu.

Stát se tak paradoxně chová přátelštěji vůči ziskových právnickým osobám, které, jak ukazuje soudobý vývoj, jej usilují zbavit moci, avšak současně se chová podezíravě až nepřátelsky vůči právnickým osobám neziskovým, které ve své činnosti sledují zpravidla veřejný zájem, tedy které jsou zájmově podstatně bližší státu než právnické osoby ziskové.
S tímto přístupem státu k neziskovým právnickým osobám souvisí i vysoký stupeň odpovědnosti tohoto typu právnických osob. Lze se přitom domnívat, že jediným zdrojem tohoto po staletí budovaného postavení neziskových právnických osob je jejich výhodné fiskální zatížení ve srovnání se ziskovými právnickými osobami. Sám tento fakt však již není způsobilý odůvodnit diametrální rozdíly v přístupu k principu odpovědnosti ziskových právnických osob na straně jedné a neziskových právnických osob na straně druhé.

Z hlediska ideálního stavu je zřejmé, že budoucí společnost vyžaduje nikoliv na jedné straně privilegované právnické osoby bez odpovědnosti a na druhé straně neziskové právnické osoby s výrazně převažujícím principem odpovědnosti nad subjektivními právy, vyjadřujícími jejich komparativní výhody.

Vyvážený právní systém předpokládá, že objekty v něm působící budou z hlediska své základní výbavy harmonicky vyvážené. To se týká především vyvážení právních možností na straně jedné a míry odpovědnosti na straně druhé. Má-li i v budoucím právním systému platit princip svobody a rovnosti jako základ budování právních vztahů, musí k těmto principům náležet  i vyváženost základních statutů fyzických osob na straně jedné a právnických osob jako jednotného základního modelu na straně druhé.