Milan Hulmák, Plzeň*


I. Úvod
Základní povinností dlužníka je splnit svůj dluh řádně a včas. Jestliže tuto svou povinnost nesplní, dostává se do prodlení. Pro věřitele je taková situace často spojena se vznikem škody a v takovém případě mu nic nebrání domáhat se u soudu její náhrady podle obecných ustanovení (§ 420 a násl. ObčZ) nebo podle zvláštní úpravy, např. § 373 ObchZ. Takový postup ovšem vyžaduje prokázání škody.

Je přitom zřejmé, že při prodlení s placením peněžitého závazku vzniká škoda vždy. V každém případě uchází věřiteli minimálně úroky, které by získal uložením dlužných prostředků na účet u banky. Věřiteli může vzniknout škoda také v podobě úroků placených za půjčení finančních prostředků náhradních.

Zákonodárce proto obvykle stanoví v právních předpisech právě pro případ prodlení s peněžitým závazkem úroky, které je povinen zaplatit společně se svým dluhem. Věřitel v takovém případě nemusí prokazovat ani zaviněné porušení povinnosti ze strany dlužníka ani vznik škody. Pozice věřitele je tak oproti nároku na náhradu škody zvýhodněna.

Úroky se určují procenty z dlužné částky za dobu prodlení tak, že jsou zohledněna všechna kritéria. V závislosti na právní úpravě pak může být dán i prostor pro smluvní strany smluvit si jejich odchylnou výši.

II. Česká právní úprava
Obecná právní úprava prodlení v českém soukromém právu je obsažena v § 517 ObčZ. Ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ stanoví, že pokud je dlužník v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle občanského zákoníku povinen platit poplatek z prodlení.

Předchozí občanský zákoník, zákon č. 141/1950 Sb., poplatky z prodlení neznal (srov. § 255). Do našeho právního řádu se dostaly až současným občanským zákoníkem, zákonem č. 40/1964 Sb. (§ 85 původního znění).

Výši úroků z prodlení a poplatků z prodlení stanoví prováděcí předpis, kterým je nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (dále jen „nařízení vlády“).

Úroky z prodlení stanoví § 1 nařízení vlády ve výši dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.

Výše poplatku z prodlení činí podle § 2 nařízení vlády 2,5 promile dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení.

Je třeba zdůraznit, že toto nařízení nemá vliv pouze na občanskoprávní vztahy, ale v důsledku § 369 odst. 1 ObchZ se projevuje rovněž v obchodněprávních vztazích. Jestliže je totiž v případě obchodněprávních vztahů dlužník v prodlení s plněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

Úprava obchodněprávní a občanskoprávní, pokud jde o úroky z prodlení, se liší. Zatímco u obchodněprávních vztahů se lze dohodnout na jiné sazbě, u občanskoprávních vztahů převažující část doktríny takovou dohodu neumožňuje, a občanskoprávní úpravu tak chápe kogentně. To ve svém důsledku paradoxně znamená, že strany se nemohou v případě občanskoprávních vztahů dohodnout ani na nižších úrocích.

Občanský i obchodní zákoník také respektují zvláštní charakter úroků a poplatků z prodlení jako určité formy paušalizované náhrady škody. Proto pokud věřiteli vznikne v důsledku prodlení s plněním peněžitého závazku škoda, může se jí domáhat pouze v rozsahu, v jaké přesahuje úroky z prodlení nebo poplatky z prodlení (§ 519 ObčZ a § 369 odst. 2 ObchZ).  

III. Poplatky z prodlení
Vedle úroků z prodlení sankcionuje prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu občanský zákoník i poplatkem z prodlení. Obě sankce nelze uplatnit kumulativně. Poplatek z prodlení je možné požadovat pouze v zákonem stanovených případech, úrok z prodlení ve všech, kde není stanoveno něco jiného.
     
Podle občanského zákoníku je možné požadovat v současné době poplatek z prodlení v případě prodlení s placením nájemného za byt nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu (§ 697 ObčZ). Zvláštní úpravou je pak podnikatelský nájem věcí movitých (§ 721 ObčZ), kde se připouští placení poplatku z prodlení i v případě prodlení s plněním věcným. Konkrétně podle § 723 odst. 1 ObčZ, je-li nájemce s vrácením věci v prodlení, je povinen platit poplatek z prodlení. Navíc podle § 723 odst. 2 ObčZ je nájemce povinen platit poplatek z prodlení i v případě, kdy došlo ke ztrátě nebo zničení najaté věci, a to až do doby, kdy ztrátu nebo zničení pronajímateli nenahlásil nebo dokud se o tom pronajímatel jinak nedozvěděl. Poslední případ se od těch předchozích odlišuje tím, že zde musí být předchozí dohoda stran na placení tohoto poplatku.

Občanský zákoník zná ještě celou řadu jiných poplatků, ale ty nejde posuzovat jako poplatky z prodlení. Např. podle §  650 a 656 ObčZ je objednatel povinen platit poplatek za uskladnění při prodlení s převzetím díla, podobně v § 614 ObčZ při převzetí zboží, v úpravě cestovní smlouvy se hovoří o přístavních poplatcích, úprava timesharingu zná místní poplatky.

Z hlediska věcného není zřejmé, jaké důvody vedly zákonodárce k rozlišování mezi poplatky z prodlení a úroky z prodlení. Vzhledem k tomu, že oba případy se týkají nájmu, je takovým důvodem zřejmě ochrana pronajímatele. Jak při podnikatelském nájmu věcí movitých, tak při nájmu bytu je pozice pronajímatele poměrně slabá. V prvém případě v důsledku toho, že věc pronajímatele se ocitá mimo jeho držbu, v případě bytu pak v důsledku zvláštní ochrany nájemce. Pak ovšem není zřejmé, proč není prodlení s plněním peněžitého dluhu sankcionováno i v jiných obdobných případech, např. při nájmu nebytových prostor či jiném nájmu movitých věcí.

Výše poplatku z prodlení se zdá na první pohled jako zcela adekvátní. Výše 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení nevzbuzuje žádné obavy. Přepočteme-li však tuto sazbu na roční úrok, dostaneme se k hodnotně 91,25 % z dlužné částky. Srovnáme-li tuto částku se současnou sazbou úroků z prodlení, je tento rozdíl více než zarážející. Úroky z prodlení činí v této době 3 % ročně z dlužné částky.

Rozdíl mezi těmito hodnotami je dán především rozdílným způsobem výpočtu. Zatímco výpočet úroků z prodlení prostřednictvím diskontní sazby reflektuje ekonomický vývoj v zemi, výše poplatku z prodlení je stejná po celých devět let od přijetí nařízení vlády (15. 7. 1994). Úroky z prodlení za těchto devět let ovšem klesly z 16 % na 3 %, tedy více jak 5krát (od 27. 5. 1997 do 13. 8. 1998 byly dokonce 26 %).

Zajímavým je v této souvislosti i předchozí prováděcí předpis, který stanovil výši úroků z prodlení a poplatků z prodlení. Jde konkrétně o vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 45/1964 Sb. Podle této vyhlášky byly úroky z prodlení stejné jako v současné době, tedy 3 % dlužné částky (§ 1). Poplatky z prodlení byly ovšem 0,5 promile dlužné částky za každý den prodlení (18,25 % ročně), tedy 5krát méně než v současné době.

Ani v případech, kdy občanský zákoník nebo obchodní zákoník umožňuje smluvním stranám smluvit si pro případ prodlení s peněžitým dluhem smluvní pokutu, nebo úrok z prodlení, nejsou strany absolutně volné v určení výše. Soudy se již v mnoha případech musely zabývat otázkou horní hranice, kterou nelze překročit dohodou stran. Obecně lze takovou hranici vidět v dobrých mravech (§ 39 ObčZ) nebo v zásadách poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ).

Např. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1583/2000[1] posuzoval úroky z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky z hlediska dobrých mravů. Vzhledem k tomu, že výše ročních úroků z prodlení byla takto 18krát vyšší než zákonná výše úroků z prodlení v době uzavření předmětné smlouvy, posoudil takovou sankci jako neakceptovatelnou, a to i s ohledem na to, že konkrét¬ ní okolnosti posuzovaného případu, zejména eventuálně hrozící škoda, nijak neodůvodňovaly sjednání úro¬ků z prodlení v tak rozdílné výši oproti zákonným úrokům.

Výše poplatků z prodlení je přitom v současné době 30krát vyšší než zákonná výše úroků z prodlení a ani v těchto případech nehrozí škoda, která by takovou sankci odůvodnila. Obecně hrozí škoda ve výši úroků získaných za uložení stejné sumy v bance. Tyto sazby jsou však v současné době kolem 1 %. Škoda může případně vzniknout také v podobě úroků zaplacených za půjčení prostředků z jiného zdroje, zde již budou sazby vyšší.

Jistě lze zdůrazňovat i další funkce úroků z prodlení a poplatků z prodlení. Nejde totiž pouze o paušalizovanou náhradu škody, ale jak již bylo řečeno výše, rovněž o sankci. Výše poplatků z prodlení by měla být vyšší než vzniklá škoda. Sankce však musí být přiměřená porušení povinnosti.

Výše poplatků z prodlení má rovněž preventivní účinky. Hrozba sankce nutí dlužníka ke včasnému a řádnému splnění. Ale i zde lze argumentovat výší úroků z prodlení, které plní stejnou funkci, ačkoliv jsou 30krát nižší. Navíc nelze přehlédnout skutečnost, že takováto výše spíše demotivuje, než motivuje ke splnění dluhu. Lidé, kteří neplatí nájemné za byt (§ 697 ObčZ), tak často činí, spíše protože ani objektivně platit nemohou; výše poplatků z prodlení, které pouze násobí jejich dluhy, je takto zbavuje možnosti dluhy vůbec splatit. Dostatečnou hrozbou by měla být možnost výpovědi [§ 711 odst. 1 písm. d) ObčZ].

IV. Zahraniční úprava

Pro posouzení výše poplatků z prodlení může být zajímavé i stručné srovnání s některými zahraničními právními řády.  

1. Právo EU
Právo Evropské unie žádným způsobem nereguluje výši poplatku z prodlení či úroků z prodlení v občanskoprávních vztazích, případně konkrétně při nájmu bytu.

Stranou zájmu Evropské unie ovšem nezůstávají vztahy obchodněprávní. Fungování trhu totiž nezbytně vyžaduje i řádné a včasné plnění závazků jeho aktéry. Evropská společenství proto vydala 29. 6. 2000 Směrnici Evropského Parlamentu a Rady  2000/35/EC o boji proti prodlení s placením v obchodních vztazích.[2]

Podle čl. 3 této směrnice mají členské státy zajistit základní úpravu úroků z prodlení. Směrnice stanoví řadu požadavků, např. zrušení požadavku výzvy k plnění, zabývá se ovšem také výší úroků z prodlení. Úroky z prodlení v obchodních vztazích by měly být podle této směrnice ve výši skládající se z úrokové sazby použité Evropskou ústřední bankou, za niž půjčuje prostředky v první den posledního kalendářního pololetí, a dále pak minimálně 7 %, pokud si strany nesmluví něco jiného. V případě členských států, které se neúčastní na třetí fázi hospodářské a měnové unie, se budou místo sazby Evropské ústřední banky používat obdobné sazby vyhlašované národní bankou. Sazba platná v první den kalendářního pololetí se bude používat po celých šest měsíců. Referenční sazba Evropské ústřední banky byla 2,75 %, v současné době je snížena na 2,5 %.

V každém případě jsou sazby úroků z prodlení v obchodněprávních vztazích požadované Evropskou unií mnohem nižší než poplatky z prodlení v České republice. Pravidlem by přitom mělo být, že úroky z prodlení v obchodněprávních vztazích jsou vyšší.

2. Anglické právo
 Podle common law dlužník v prodlení není povinen platit žádné smluvní úroky z prodlení, jestliže to nebylo dohodnuto a nevyplývá to ani z předchozích jednání obou stran ani z obchodních zvyklostí.

Od roku 1934 jsou však soudy zmocněny ze zákona uložit placení úroků. Na základě tohoto oprávnění Vyšší soud a soudy hrabství mohou uložit placení úroků u každého rozsudku na peněžité plnění, a to ve výši, kterou soud považuje za vhodnou nebo kterou stanoví pravidla soudu. Soud takto může rozhodnout o kterékoliv části závazku a za kteroukoliv dobu od splatnosti do data rozhodnutí. V případě placení po zahájení řízení, tak od splatnosti do zaplacení. Není zde však žádné oprávnění pro uložení placení úroků z prodlení, jestliže došlo k zaplacení před zahájením řízení.

Sněmovna Lordů rozhodla v roce 1893[3] a nedávno potvrdila, že v common law nemůže být jako náhrada škody uloženo placení úroků.

V jednom ohledu však došlo k uvolnění. Jestliže věřiteli v důsledku prodlení dlužníka vznikne škoda v podobě úroků placených za půjčené finanční prostředky, má právo na jejich náhradu.[4]

Podle zvláštního zákona o prodlení s placením obchodních závazků (přijatý v roce 1998 a změněný v roce 2002) je pro období 1. 1. 2003 až 30. 6. 2003 stanovena úroková sazba 12 %. Zákon dnes provádí výše zmíněnou směrnici EU. Velká Británie se neúčastní třetí fáze hospodářské a měnové unie, základní sazbu stanoví proto Národní banka Anglie (4 %). Tato sazba se pak zvyšuje o 8 %.

V případě, že smlouva upravuje dostatečnou ochranu pro případ prodlení, mohou smluvní strany vyloučit nebo pozměnit zákonné úroky (§ 8).  

3. Německo
V Německu došlo na základě novely z roku 2002 k rozsáhlé změně německého občanského zákoníku (BGB). Jedním z důvodů změny byla rovněž implementace shora zmíněné směrnice. Celkově došlo ke zjednodušení uplatňování úroků a úroků z prodlení. Např. pokud není stanovena přesně doba plnění, dostává se dlužník do prodlení nezaplacením do 30 dnů po obdržení faktury.
       
Obecně nyní platí podle § 246 BGB pro každý dluh, který se má úročit, 4% úroková sazba, pokud není dohodnuto jinak. Diskontní sazba se v souladu se shora zmíněnou směrnici ES definuje nově v § 247 jako základní sazba a pro její určení se odkazuje na sazby Evropské ústřední banky. Pro toto pololetí je relevantní sazba 2,75 %. Úroky z prodlení jsou pro případy občanskoprávních vztahů konkrétně upraveny v § 288 BGB.

Jejich výše se skládá se základní sazby a navíc 5 %. V případě, že jde o vztahy čistě podnikatelské, je stanovena výše úroků z prodlení na základní sazbu a 8 %.

4. Rakousko
V Rakousku platí obecně § 1333 rakouského občanského zákoníku (ABGB). Zákonná výše úroků z prodlení je nyní stanovena ve výši 4 %. V obchodních vztazích v důsledku implementace shora uvedené směrnice EU došlo od 1. 8. 2002 ke změně (zákon č. 118/2002 Sb.). Podle § 1333 odst. 2 ABGB se nyní v těchto vztazích skládá úroková sazba ze základní sazby zvýšené o 8 %, v současné době tedy celkem 10,75 %.

Dlouhodobá praxe založená na soudním rozhodnutí z roku 1923 umožňovala věřiteli v případě prodlení s peněžitým závazkem požadovat náhradu škody pouze tehdy, jestliže k porušení povinnosti věřitelem došlo v důsledku hrubé nedbalosti, v obchodněprávních vztazích v důsledku nedbalosti prosté. Judikatura ovšem prošla v poslední době změnou,[5] a tak jsou dnes zákonné úroky z prodlení chápány pouze jako základní sazba, která může být nárokována bez ohledu na způsobenou škodu, věřitel však může požadovat náhradu dalších škod zaviněných nedbalostně dlužníkem, nezávisle na tom, zda se jedná o porušení zákonné či smluvní povinnosti. K vyjasnění situace pak přispěla i již zmíněná novela ABGB, takže dnes je věřitel podle § 1333 odst. 3 ABGB oprávněn požadovat vedle zákonných úroků z prodlení ještě náhradu škody vzniklé v důsledku jednání dlužníka, zejména náhradu nutných a přiměřených nákladů na vymožení dlužné částky.

5. Švýcarsko
Ve Švýcarsku jsou úroky z prodlení upraveny v části páté občanského zákoníku. Konkrétně je to čl. 104, který stanoví výši úroků z prodlení na 5 %. Smluvním stranám je dána možnost sjednat si i úroky z prodlení nižší, nikoliv však vyšší. Určitá výjimka platí pro obchodní závazkové vztahy. Jestliže totiž  bankovní diskontní sazba v místě platby přesáhne 5 %, je možné uplatňovat v těchto vztazích po tuto dobu diskontní sazbu.

Navíc podle čl. 105 dlužník může být v prodlení s placením nájemného nejdříve ode dne zahájení provozu nebo podání oprávněné žaloby na zaplacení úroků z prodlení.

6. Nizozemí
V Nizozemí upravuje úroky kniha šestá občanského zákoníku. V čl. 120 se stanoví, že zákonnou úrokovou sazbu upravuje nařízení. Jestliže dojde ke změně nařízení, ode dne jeho účinnosti se použije nová úroková sazba.

Rovněž v Nizozemí došlo k implementaci výše uvedené směrnice EU. V obchodních vztazích proto od 1. 12. 2002 platí úroky z prodlení ve výši základní sazby stanovené Evropskou ústřední bankou (pro toto pololetí 2,75 %) zvýšené o 7 %. V občanskoprávních vztazích jsou stanoveny od 1. 1. 2002 ve výši 7 %.[6]

V. Závěr
Výše poplatků z prodlení ve výši 91,25 % stanovených ve vládním nařízení č. 142/1994 Sb. neodpovídá současné společenské a ekonomické situaci. Za použití stejných kritérií, jako jsou používána pro případ smluvených úroků, nelze dospět k jinému závěru, než že výše poplatků z prodlení stanovená nařízením vlády č. 142/1994 Sb. je v současné době nemravná. Při zkoumání zahraničních právních řádů se nepodařilo nalézt úpravu, která by byla takto restriktivní. Naopak všechny výše uvedené případy se pohybují řádově v jiných hodnotách. Změna výše poplatků z prodlení by byla proto namístě. Jako vhodné se jeví vázat jejich výši na ekonomické ukazatele, obdobně jako je tomu u úroků z prodlení.

Dalším krokem by pak mohlo být sjednocení důsledků prodlení dlužníka, když nejsou zřejmé důvody rozlišování závazků, kde je sankcí za prodlení úrok z prodlení, a závazků, kde je sankcí za prodlení poplatek z prodlení.
 

• Článek byl publikován v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 5, s. 246.

Poznámky pod čarou:
* Autor je asistentem na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.
[1] Obchodní právo, 2001, č. 5, s. 34.
[2] Directive 2000/35/EC of the European Parliament and of the Council on combating late payment in commercial transactions.
[3] London, Chatham and Dover Railway Co. v. South Eastern Railway Co. (1893) A. C. 429.
[4] Beatson, J. Anson’s Law of Contract. 28th ed. Oxford : Oxford University Press, 2002, s. 618 a násl.
[5] Nejvyšší soud Rakouska, 24. 3. 1998, sp. zn. 1 Ob 315/97y.
[6] www.wettelijkerente.nl.