JUDr. Jiří Spáčil, Brno*

I. Úvodem

V soudní praxi jsou stále častěji řešeny případy, kdy dlužník prodá dům nebo jinou nemovitost věřiteli (případně jiné osobě věřitelem určené) za cenu podstatně nižší, než činí obvyklá (obecná) cena, která by byla dosažena při prodejích stejné, popř. obdobné nemovitosti v obvyklém obchodním styku v tuzemsku. Dochází tak nejen k hospodářsky a sociálně neodůvodněnému poškození dlužníka, ale kráceni jsou i jeho případní další věřitelé, neboť se zmenšuje majetek dlužníka, který by mohl sloužit k uspokojení jejich pohledávek. Vzniká i problém společenský, neboť dlužníka mnohdy čeká osud bezdomovce. Tyto smlouvy jsou různě formulovány, společné jim je to, že jsou uzavírány za tím účelem, aby pohledávka věřitele byla uspokojena převedením nemovitosti na věřitele (nebo jinou osobu jednající ve shodě s ním), přičemž jde o nemovitost, jejíž obecná cena podstatně převyšuje výši dluhu jejího vlastníka, který má být převodem splněn. Scénář je zpravidla následující: věřitel půjčí dlužníkovi peníze, a to skoro vždy částku dostatečně velkou na to, aby ji dlužník nemohl vzhledem ke své situaci zaplatit, a přitom dostatečně malou na to, aby pro věřitele byl následný převod nemovitosti z dlužníka na něj velmi výhodný. Již okolnost, že dlužníci si nepůjčí od banky a vyhledávají půjčky od soukromých osob za podmínek podstatně nevýhodnějších, než za jakých poskytují půjčky banky, nasvědčuje tomu, že něco není v pořádku (a to opomíjím problematiku nedovoleného podnikání). Úrokové podmínky i sjednané smluvní pokuty lze pak označit za lichvářské. Navíc řada dlužníků u soudu tvrdí, že si ve skutečnosti půjčila nižší částku, než jaká byla uvedena ve smlouvě o půjčce, a že tak jde o další způsob jejich poškození; tato skutečnost je obtížně prokazatelná.[1] Dlužník pak dluh v dohodnuté lhůtě nesplní a pod tlakem sjednaných důsledků prodlení převede svoji nemovitost na věřitele za krajně nevýhodných podmínek (pokud podle smlouvy nemá dojít k převodu nemovitosti na věřitele již v důsledku samotného prodlení). Velmi často dlužník v domě bydlí i se svou rodinou, přesto se zavazuje k jeho vyklizení ve velmi krátké lhůtě, aniž by mu jeho majetková situace dávala naději na obstarání jiného bydlení.[2]

V judikatuře Nejvyššího soudu i v odborné literatuře je patrná tendence nedopustit podobné způsoby dosažení neodůvodněně vysokého zisku na úkor druhého. Dohoda o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě je pokládána za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy.[3] I když problematikou § 658 ObčZ, umožňujícího při peněžité půjčce dohodnout úroky, se publikovaná judikatura dosud nezabývala, komentáře k občanskému zákoníku shodně uvádějí, že pokud by se sjednaná úroková sazba pohybovala výrazně nad běžnými úrokovými sazbami, šlo by o jednání v rozporu s dobrými mravy.[4]

Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil, že kupní smlou­va, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tak, že na něj (anebo na jinou osobu) přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka, popř. majitele zástavy, k zástavě (tzv. propadná zástava), je neplatná podle § 39 ObčZ.[5] Podobnému zvýhodňování zástavního věřitele dnes brá­ní výslovné ustanovení § 169 ObčZ.[6] Lichevními smlouvami se však doposud publikovaná judikatura nezabývala; proto je užitečné o nich pojednat na tomto místě.

II. K lichevním smlouvám
  
Lichva byla původně spojena s braním úroků; ve středověku křesťané považovali za lichvu každé braní úroků, asi od konce 18. století pak bylo lichvou překročení zákonné úrokové míry.[7] Následky lichvy se v různých obdobích lišily, a to i podle její intenzity; někdy byla lichva trestná, jindy zase byly sjednané přemrštěné úroky nevymahatelné. Významný byl zákon č. 47/1881 ř. z., o lichvě, který platil do roku 1914, kdy si vypuknutí světové války vyžádalo přísnější úpravu. Zákon rozeznával dva stupně lichvy, a to přečin a přestupek lichvy. Přečinu se dopustil ten, kdo „při poskytování nebo prodlužování úvěru využitkoval lehkomyslnosti, jemu známé nouze, mdlého rozumu, nezkušenosti nebo rozčílení úvěrníkova tím způsobem, že sobě aneb někomu jinému dal takovou výhodu majetkovou přislíbiti aneb poskytnouti, která mohla úvěrníka hospodářsky zničiti aneb aspoň uspíšiti jeho hospodářskou zkázu“. Ke klasifikaci určitého jednání jako lichvy nebylo nutně třeba, aby šlo výslovně o poskytnutí úvěru. Vycházelo se z toho, že „zvláště smlouva kupní bývala často pláštíkem lichvářského jednání“. K trestnosti lichvy bylo třeba vědomí lichváře o tom, že druhá strana jedná za podmínek shora uvedených (je v nouzi atd.), a že lichevní smlouva jej může uvést do „hospodářské zkázy“. Při vynesení odsuzujícího rozsudku prohlásil trestní soudce lichevní jednání i za civilně neplatné a rozhodl o vzájemném vrácení plnění. Ottův obchodní slovník uvádí, že „zkušenost ukázala, že tyto předpisy ... nestačily k účinnému potírání lichvy a vykořisťování obecenstva ani v dobách normálních“, natožpak po vypuknutí první světové války. Proto bylo přijato císařské nařízení č. 275/1914 ř. z., o lichvě, které lichvu potíralo důrazněji. Jednou z hlavních změn bylo, že kromě lichvy jako trestného jednání byla zavedena též lichva beztrestná, která měla za následek neplatnost lichvářské smlouvy. O civilní neplatnosti tedy již nemusel rozhodovat trestní soud. Podle § 1 zmíněného nařízení smlouva je neplatnou, jestliže někdo lehkomyslnosti, tísně, slabomyslnosti, nezkušenosti nebo vzrušení mysli jiného vykořisťuje tím, že sobě neb osobě třetí za plnění dá slíbiti nebo poskytnouti vzájemné plnění, jehož majetková hodnota k hodnotě jeho plnění jest v nápadném nepoměru. Neplatnost postihovala každou lichvářskou smlouvu, nemuselo tedy jít o poskytnutí úvěru. Císařské nařízení o lichvě platilo až do roku 1950, kdy bylo zrušeno občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb.

Do obecného občanského zákoníku z roku 1811 (OZO) bylo ustanovení o lichevní smlouvě zařazeno III. dílčí novelou z roku 1916. Lichevní smlouva byla upravena v § 879 OZO shodně s citovaným § 1 císařského nařízení č. 275/1914 ř. z. V komentáři k obecnému zákoníku občanskému,[8] který je do značné míry v této části stále použitelný, se uvádí, že lichevní smlouva má objektivní a subjektivní znaky. Objektivním znakem je, že někdo si dá slíbit plnění majetkové hodnoty tak, že je zde příkrý nepoměr mezi plněním a protiplněním. Subjektivním znakem je, že na straně „vykořisťovaného“ jde buď o lehkomyslnost[9]  (tj. bezstarostnost o výsledky vlastního jednání), nebo o tíseň (nemusí být hospodářská, sem patří i ohrožení dobré pověsti apod.), dále může jít o slabost rozumu (nemusí tu jít nutně o zbavení svéprávnosti, tento pojem je třeba chápat extenzivněji), nezkušenost (tj. zřejmě zkušenost nižší, než jakou lze očekávat u normálního člověka), anebo konečně o vzrušení mysli. O smlou­vu lichevní šlo jen v případě, kdy smluvní strana vědomě a úmyslně těžila z uvedených nepříznivých osobních poměrů a vlastností druhé strany ve svůj prospěch. Při lichevní smlouvě „lichvář využitkuje k své­ mu obohacení situaci, již nemusil sám vyvolati, která mu však je známa nebo musí býti známa“.[10]

Obecný zákoník občanský, na rozdíl od platného občanského zákoníku, obsahoval podrobnou úpravu případů, kdy za věc byla zaplacena podstatně nižší než obecná cena, anebo naopak, kdy věc byla podstatně přeplacena (tzv. laesio enormis římského práva). Podle § 934 OZO neobdržela-li jedna strana na obecné hodnotě při dvoustranně závazném jednání ani polovici toho, co druhé straně dala, skýtá zákon zkrácené straně právo žádati zrušení a uvedení v předešlý stav. Avšak druhá strana může jednání zachovati v platnosti tím, že jest ochotna nahraditi, čeho se do obecné hodnoty nedostává. Nepoměr hodnoty se určuje podle času, kdy bylo jednání uzavřeno. Výjimky z tohoto pravidla obsahoval § 935 OZO. Šlo o případy, kdy z osobního poměru mezi účastníky smlouvy (z přátelských nebo rodinných vzta­hů) vyplývalo, že chtěli uzavřít smíšenou smlouvu, tj. částečně šlo o prodej a částečně o darování. Mohlo jít i o případ zjevně přemrštěné ceny za věc zaplacené z důvodu mimořádné obliby. Laesio enormis nevyžadovalo lichvářské jednání zvýhodněné strany.

Lze ještě připomenout, že již v období římského práva bylo stanoveno opatrovnictví nad marnotratníky (cura prodigi); také podle obecného zákoníku občanského byli marnotratníci spolu s nezletilými a duševně chorými pod zvláštní ochranou zákona.

Problematikou lichvy a smluv, na jejichž základě se má stranám dostat nevyvážené plnění, v platných právních řádech vyspělých zemí se zabývá J. Salač.[11] Uvádí, že „některé kontinentální právní řády považují tuto problematiku za objektivně spojenou s otázkou rozporu s dobrými mravy, resp. veřejným pořádkem a pomocí zákonného ustanovení smlouvy daného druhu zakazují, resp. sankcionují. Tuto problematiku lze skutečně z určitého pohledu nahlížet jako speciální případ rozporu s dobrými mravy, protože zneužití určitého subjektivního momentu na straně smluvního partnera k vlastnímu majetkovému prospěchu se považuje za nemravné. Ze širšího pohledu však jde vlastně o jádro sporu o důraz na významné zásady smluvního práva – smluvní svobodu a smluvní spravedlnost. Základní obecná otázka zní: má právní řád poskytnout volné ruce smluvní svobodě při sjednávání obsahu smluv nebo má právní řád formou určitých pravidel a korektivů dohlížet nad vyváženým a do určité míry spravedlivým obsahem smluvních závazků? Výcho­zí odpověď na tuto otázku by měla patrně znít, že právní řád, podobně jako v mnoha jiných případech, musí dopřát podle zásady přiměřenosti pozornost jak smluvní svobodě, tak i korekcím obsahu některých závazků ve smyslu smluvní spravedlnosti“. Podává též přehled úpra­vy této problematiky v právu vyspělých zemí; z tohoto přehledu je patrné, že ačkoliv výslovnou úpravu lichvy mají jen některé právní řády (Německo, Rakousko, Nizozemsko), obsahují právní řády zpravidla instituty, které případy spadající pod lichvu postihují. Uzavírá, že sice „...žádný moderní právní řád neumožňuje domáhat se neplatnosti či neúčinnosti smlouvy pouze s ohledem na nevyváženost vzájemných smluvních plnění... Nicméně snaha o spravedlivé narovnání právního styku vede v důsledku k tomu, že právní řády mnohdy sankcionují podobné typy smluv. Zřetelný je trend ustupující od důrazu na nepoměrnost vzájemných plnění či tzv. nerovné vyjednávací síly stran..., jelikož zpravidla v těchto bodech nespočívá jádro problému, a nemají proto vypovídací hodnotu. Moderní trend se soustředí na subjektivní okolnosti vzniku smlouvy, které jsou zpravidla příčinou a podstatou nepřiměřeného a nespravedlivého smluvního obsahu.“ Těmito subjektivními okolnostmi jsou, jak právě z článku vyplývá, okolnosti podřazované pod pojem lichva.

Pro oblast německého práva se zabývá lichvou též P. Bohata, který uvádí, že lichva je tu zvláštním případem rozporu s dobrými mravy.[12]

Z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že ani v období, kdy byl stát považován jen za „nočního hlídače“, neumožňovalo právo těžit z nezkušenosti, lehkomyslnosti, rozumové slabosti nebo z něčí tísně, a neumožňuje to ani platné právo vyspělých zemí. Na neuvážené právní úkony, resp. na zneužití nedostatků protistrany se právo nedívá jako na ryze soukromou věc poškozeného, ale poskytuje takovému poškozenému ochranu, někdy dokon ce i trestněprávní.

Ustanovení o lichvě a o zkrácení přes polovici vypustil z platného českého, resp. československého občanského práva občanský zákoník z roku 1950. Z celkové koncepce tohoto zákona i z uvažování tehdejšího zákonodárce a také z tehdejší literatury je zjevné, že tento zákon (podobně jako občanský zákoník z roku 1964) předpokládal, že v nových podmínkách „socialistického státu“ se tato ustanovení stanou nepotřebnými (tento předpoklad byl do značné míry odůvodněný, neboť v praxi civilních soudů nešlo v této době o významnou problematiku, pokud se s ní soudy vůbec setkaly). To ovšem neznamená, že by lichevní smlouvy byly považovány za platné. Uvádělo se,[13] že tyto případy postihuje § 36 ObčZ z roku 1950, který stanoví sankci absolutní neplatnosti pro právní úkony, které jsou v rozporu se zákonem nebo s obecným zájmem, příp. tehdy nové ustanovení § 37 o tísni; toto ustanovení stanovilo relativní  neplatnost pro úkony, uzavřené v tísni za nápadně ne výhodných podmínek, a to bez ohledu na to, zda druhá strana o tom věděla či musela vědět. Postih lichvy byl však ponechán v trestním zákoně; pokud někdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, dopustí se trestného činu lichvy podle § 253 platného trestního zákona č. 140/1961 Sb.

Výslovný nedostatek právní úpravy v občanském zákoníku tedy neznamenal a neznamená, že případy, tradičně označované jako lichva, jsou nadále právně bezvýznamné. Z ustanovení § 253 TrZ, které zjevně vychází z § 879 OZO, je třeba dovodit, že jednání v něm uvedené je nejen trestné, ale i to, že nemůže být v souladu s dobrými mravy. Proto lichevní smlouvy, tedy takové smlou­vy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího roz­rušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jsou absolutně neplatné podle § 39 ObčZ. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Samotné „zkrácení přes polovici“ tedy právně významné není, ovšem pokud k tomuto zkrácení došlo v důsledku lichvy, je taková smlouva absolutně neplatná.

Zbývá ještě zmínit se o vztahu lichevní smlouvy a smlou­vy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek podle § 49 ObčZ. Pokud smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a dru­ há strana o této skutečnosti nevěděla a vědět nemusela, nejde o lichevní smlouvu a smlouva je platná, postižený účastník však od ní může odstoupit. Pokud však jde současně o lichevní smlouvu, je smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a § 49 ObčZ se neuplatní.

III. Závěrem

Na závěr se lze vrátit k problému, kterým bylo toto pojednání zahájeno. Pokud si někdo za značně nevýhodných podmínek půjčí peníze a uzavře v této souvislosti takové smlouvy, že v jejich důsledku má ztratit vlastnictví k nemovitostem za cenu podstatně nižší, než činí jejich obecná cena, počíná si způsobem, který nasvědčuje možnosti, že (není-li tu přímo bezprávná výhrůžka), jednal v tísni, nebo že ke sjednání nevýhodné smlouvy vedla jeho nezkušenost, rozumová slabost či rozrušení. Pokud věřitel o tom, že smlouva je pro dlužníka nepřiměřeně a výrazně nevýhodná, ví, a také ví anebo musí z okolností předpokládat, že dlužník jedná v podmínkách zakládajících možnou lichvu (a přitom tu nejsou skutečnosti, které by nasvědčovaly přijatelnému vysvětlení dlužníkova postupu), jde o lichevní smlouvu, neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. To ovšem nic nemění na povinnosti dlužníka vrátit půjčenou částku (buď na základě smlouvy, nebo jako vydání bezdůvodného obohacení). Pokud dlužník tuto povinnost nesplní, může věřitel uplatnit právo u soudu. To může vést k prodeji dlužníkovy nemovitosti, tentokrát však k prodeji řádnému, provedenému na základě výkonu rozhodnutí, případně ve ve­řejné dražbě, s respektováním práv dlužníka.