I. Úvodem

Právní problém nastíněný v názvu tohoto příspěvku představuje složitou právní i skutkovou otázku, která by měla být řešena citlivě a s nadhledem pro svůj nesmírný dopad na každodenní realitu právních vztahů. Role soudce se při aplikaci zákona na konkrétní skutkový stav v takovémto případě dostává do oné téměř mystické polohy, kdy je to právě a jedině soudce, kdo má možnost výkladu zákona nejenom striktně dle jeho doslovného znění, ale i v jeho duchu a v duchu obecných přirozených právních zásad či chceme-li v duchu „zdravého selského rozumu“. Současná právní úprava civilního procesu však nedává podobnému postupu příliš šancí. Příspěvek není míněn jako kritika jakéhokoliv rozhodnutí kteréhokoliv soudu, je veden snahou o hledání odpovědi na konkrétní právní otázku, nicméně pro předpokládanou publikaci v jubilejním čísle Právních rozhledů nese v sobě záměrně i obecnou otázku po smyslu spravedlnosti v českém pojetí, konkrétně smyslu českého „trojinstančního“ soudního řízení a roli soudce v něm.

II. Nad jedním rozhodnutím

V konkrétním případě byla nalézacím soudem v J. H. a odvolacím soudem v Č. B. řešena otázka, zda střet traktoru řízeného soukromým zemědělcem (důchodcem) s osobním vozidlem podnikatele, jednoznačně zaviněný soukromým zemědělcem, mohl mít za následek nejenom věcnou škodu na vozidle a jiném osobním majetku podnikatele, popř. jeho zdraví, ale zda mohl mít za následek i ušlý zisk podnikatele představovaný ušlými provizemi za neuzavřené kupní smlouvy o prodeji motorové nafty. Přitom bylo tvrzeno a následně i prokazováno výslechy svědků a listinnými důkazy, že poškozený podnikatel mohl uzavřít kupní smlouvy a získat provize jedině v přes­ ně stanovenou hodinu a na přesně stanoveném místě, což však zmeškal v důsledku dopravní nehody. Původně poškozený podnikatel žádal po nepozorném důchodci pouze věcnou škodu cca 50 000 Kč, později rozšířil požadavek o cca 200 000 Kč za ušlé provize.

Okresní soud v J. H. se od počátku postavil na stanovisko, že ušlé provize jsou ušlým ziskem ve smyslu § 442 odst. 1 ObčZ a není důvodu žalobě nevyhovět. Odvolací soud v Č. B. (rozsudek ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 8 Co 2269/98) vyslovil pochybnosti o příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného traktoristy a vznik­lou škodou u žalobce podnikatele. Odvolací soud uvedl, že si je „vědom toho, že příčinná souvislost je kategorií skutkovou a jako taková je podmínkou odpovědnosti za škodu, takže jde u příčinné souvislosti v prvé řadě o důkazy a jejich hodnocení. Při běžném pojetí kauzality v našem časoprostorovém světě je však potřeba izolovat v řetězci příčin a následků příčinu nejbližší vzniku škody. Má-li být škodou ušlý zisk ve formě ztráty provize pro zpoždění vzniklé dopravní nehodou, pak podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že bezprostřední příčinou ztráty provize bylo protiprávní jednání žalovaného vedoucí ke vzniku dopravní nehody, neboť bezprostřední příčinou nevzniknutí nároků na pro­vize bylo zpoždění žalovaného a nepodepsání kupních smluv z jeho strany.“ Nezískání provize je sice důsledkem dopravní nehody, nikoli však bezprostředním, což lze srovnávat např. s případem šoku matky v důsledku smrti syna při letecké havárii (viz R 7/79). Odvolací soud navíc poukázal i na R 61/70, kde byla řešena otázka ušlého zisku ve formě ušlého medového výnosu při škodě na včelstvu. Analogicky této situaci pak dovodil, že ušlý zisk by se měl v případě autonehody, kdy vznikne škoda pouze na osobním automobilu, vztahovat zásadně k poškozené věci, tedy automobilu, nikoli jeho řidiči či vlastníku. Takovým ušlým ziskem by byla např. obchodní ztráta (neprodaný náklad, zkažené potraviny či jiné věci podléhající rychlé zkáze apod.) vzniklá neuskutečněním další jízdy v důsledku poškození automobilu. Jinými slovy, jako se ušlý medový výnos týká včelstev, pak např. nerealizované jízdy osobním auto­ mo­bilem, jejich cena, zkažený či neprodaný náklad se vztahují vždy bezprostředně k poškozenému automobilu. Na zdraví žalobce však žádná újma nevznikla, a tak neuzavření kupních smluv a nezískání provizí je již časově i věc­ ně vzdáleno v kauzálním řetězci, takže nemá příslušnou právní relevanci. Na základě těchto úvah odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu na zaplacení ušlého zisku zamítl.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000,[1] zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Podstatu rozhodnutí NS ČR vystihuje právě zmiňovaná právní věta: „Znemožní-li škůdce zaviněným poškozením vozidla poškozenému, aby se dostavil k obchodnímu jednání, odpovídá za ušlý zisk, o nějž poškozený přišel absencí u tohoto jednání; okolnost, že škůdce zároveň odpovídá za škodu na vozidle poškozeného, nevylučuje příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ústícím v poškození vozu a škodou, která poškozenému vznikla tím, že nedošlo k uzavření smluv, z nichž mu měl vzniknout prospěch.“

Nejvyšší soud ČR se tedy neztotožnil s argumentací odvolacího soudu, nicméně v časopise Soudní rozhledy, byl uveřejněn příspěvek JUDr. Petra Vojtka, předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, „K judikatuře Nejvyššího soudu trochu jinak“,[2] ze kterého vyplývá, že v rámci sjednocovací činnosti byl rozsudek ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, shledán věcně správným, ale právní věta citovaná shora byla shledána „poněkud zavádějící“. Smyslem rozhodnutí údajně mělo být „odstranění nesprávného výkladu a použití judikátu bývalého Nevyššího soudu ČSR, publikovaného pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979“ odvolacím soudem. Rozhodnutí přesto nebylo přijato k publikaci ve Sbírce, neboť „převážily obavy, zda se jím neotevře cesta k příliš extenzivnímu výkladu příčinné souvislosti“.

Jak pozorný čtenář jistě zaznamenal, odvolací soud v Č. B. použil odkaz na starší judikaturu pouze jako berličku při formulaci vlastního právního názoru na otázku příčinné souvislosti v konkrétní věci, v žádném případě nebyl rozsudek odvolacího soudu postaven na aplikaci R 7/1979. Stejné obavy z příliš extenzivního výkladu příčinné souvislosti vedly odvolací soud k tomu, aby v konkrétním, navíc nikoli zcela průhledném skutkovém stavu věci, hledal právní argumenty pro to, aby dal průchod „normální“ spravedlnosti. „Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž“, což v daném případě lze vyjádřit konkrétní částkou cca 200 000 Kč rozdílu ve výši náhrady škody.

III. Závěr

Znovu je třeba zdůraznit, že nejde o polemiku či kritiku nějakého rozhodnutí, ale o prezentaci zajímavého právního problému, který se potenciálně dotýká téměř každého občana, neboť málokdo není denně účastníkem silničního provozu. Vedle toho jde o typický případ, který ukazuje, že náš civilní proces je natolik zforma­li­zován, že prakticky vyřazuje „nalézacího“ soud­ce z jeho tradiční role.

Česká republika má značné problémy s délkou soudního řízení a s vymahatelností práva, což je neustále vysvětlováno nedostatkem soudců, špatným materiálním vybavením soudů, atd. Tyto důvody jsou jistě pravdivé, alespoň pro období devadesátých let minulého století, avšak nejsou jediné. Jsou zde také příčiny zcela odborné, zejména legislativní. Domnívám se, že revize dovolacího řízení ve smyslu jeho profilace jako jednoznačně mimořádného opravného prostředku je jednou z cest k nápravě. Současné dovolání jako jakýsi hybrid mezi řádným a mimořádným opravným prostředkem svou bezbřehostí ztrácí smysl a poškozuje ve svém důsledku obraz naší justice.


Poznámky pod čarou:

* Autor je předsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích.
[1] Právní věta uveřejněna v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 6, C 512.
[2] Soudní rozhledy, 2002, č. 9, s. 310.