V č. 2/2005 Právních rozhledů byla v rubrice Diskuse uveřejněna stať prof. Hrušákové a doc. Králíčkové věnovaná otázkám tzv. anonymního a utajeného mateřství.¹ Níže uvedená stať by měla být dalším diskusním příspěvkem. Je vyvolána skutečností, že v květnu roku 2004 byl do nadačního rejstříku zapsán Nadační fond pro odložené děti STATIM. Jeho účelem je „zřizování a provoz schránek pro odložené děti, jakož i podpora všech činností s tím spojených. Poskytování pomoci odloženým a opuštěným dětem. Finanční podpora rekondičních a ozdravných pobytů zaměstnanců pracujících v průmyslových provozech a jejich dětí.“²

II. Právní základ zřízení a provozu baby-schránek

Schránku pro odložené děti (dále zpravidla jen „baby-schránka“) si lze představit jako onu jen několik let známou a již hlasitě odmítanou německou Baby-Klappe (blíž k tomu srov. v části II.4). Na jejím zřízení a provozu se v Německu zpravidla podílí ta či ona charitativní organizace spolu s tou či onou nemocnicí (porodnicí). Baby-Klappe je umístěna ve dveřích nebo ve zdi nemocnice tak, aby byla přístupná jak zvenčí pro toho, kdo by dítě přinesl, tak zevnitř pro zdravotnický personál.

Z hlediska právního ale není důležité, jak bude taková baby-schránka fakticky zřízena a provozována, důležité je, na jakém právním základě se tak bude dít, totiž jaký bude titul, právní či zákonný důvod takového aktu.

Není pochyb o tom, že pravidla občanského zákoníku ani jiného soukromoprávního předpisu použitelná nejsou. V tomto případě se totiž jedná o záležitost sociálně-právní ochrany dětí, a ta je věcí státu, věcí veskrze veřejnoprávní.

Sociálně-právní ochranu dětí v ČR nesmí vykonávat nikdo jiný a jiným způsobem než podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Přitom citovaný zákon má své ústavní kořeny v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“).³

V § 1 citovaného zákona je definován rozsah pojmu sociálně-právní ochrana dětí, a to vůbec, obecně pro všechny případy, tedy nejen „pro účely tohoto zákona“. V § 4 citovaného zákona jsou pak taxativním výčtem uvedeny subjekty, které smějí sociálně-právní ochranu dětí vykonávat.

Je asi poněkud redundantní připomínat, že zatímco v oblasti práva soukromého platí princip autonomie vůle a smluvní svobody („co není zákonem zakázáno, je dovoleno“, srov. čl. 2 odst. 3 Listiny), v oblasti práva veřejného platí bezvýjimečně zásada, podle níž je zakázáno všechno, co není – státu a těm, na které stát zákonem přenesl svou pravomoc – výslovně dovoleno (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).⁴ Není ale nadbytečné říci, že je-li stanoveno, že každý může činit, co mu zákon nezakazuje, znamená to, že – kromě jiného, totiž toho, co je zakázáno výslovně (slovy „zakazuje se“, „nesmí“ apod.) – nikdo nesmí zasahovat do domény státu: nesmí např. vykonávat soudnictví, obranu státu atd., a stejně tak ani sociálně-právní ochranu dětí.

Hodlá-li proto někdo, ať je osobou fyzickou či právnickou, vykonávat činnost, která se spravuje zákonem o sociálně-právní ochraně dětí, nemůže ji vykonávat podle vlastního uvážení, natož popř. dovozovat, že jeho činnost se zákonem o sociálně-právní ochraně dětí nespravuje, že tedy jde o oblast práva prostou. Smí ji vykonávat jen tehdy, splní-li podmínky pro tuto činnost zákonem stanovené.

Smyslem zákona o sociálně-právní ochraně dětí je zejména jednak přesně vymezit oblast, v níž stát smí (viz zásada uvedená výše) zasahovat do svobodné sféry občana, jednak náležitě upravit činnost všech, kdo – nejsouce rodiči, osvojiteli, pěstouny, fyzickými osobami, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy podle § 45 zákona o rodině, poručníky, ani opatrovníky – pečují o nezletilé děti, tak, aby tato činnost byla vykonávána způsobem zajišťujícím nezletilým řádnou ochranu ve smyslu nejen Listiny (srov. čl. 32), ale také a především Úmluvy o právech dítěte.

Pokud by tedy ten, kdo zřídil a provozoval baby-schránku, nebyl osobou pověřenou výkonem sociálně-právní ochrany ve smyslu § 4 odst. 2 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, nemůže, přesněji řečeno nesmí, tak z hlediska práva činit, jeho případná činnost by takto byla v rozporu s právními předpisy (viz výše). Opačně řečeno, má-li být zřízení a provoz baby-schránky v souladu se zákonem, musí její zřizovatel a provozovatel být nejen fyzickou nebo právnickou osobou, ale musí být osobou pověřenou výkonem sociálně-právní ochrany.

Nicméně, lze mít velmi výrazné pochybnosti o tom, že by nějaká osoba mohla být ve smyslu prve citovaného ustanovení pověřena. Zřízení a provozování baby-schránky totiž není uvedeno mezi – opět – taxativně stanovenými činnostmi či úkony (§ 48 odst. 2 citovaného zákona), které mohou, totiž smějí (§ 48 odst. 3 citovaného zákona) takto pověřené osoby vykonávat či konat.

III. K dalším aspektům problematiky baby-schránek

Zabývejme se nyní ještě několika dalšími aspekty předmětné problematiky.⁵ Při tom odhlédněme od toho, co bylo řečeno výše, a představme si – jenom teoreticky – že taková baby-schránka byla instalována a je v provozu.

1. Pakliže matka, popř. rodiče dítěte odloží své dítě v baby-schránce, nejedná se o dítě nalezené. Právní stav tohoto dítěte se spravuje základním statusovým předpisem – zákonem č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů (ZOR). Zákon o rodině nezná institut nalezeného dítěte, nalezence, naopak stanoví, že matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 50a). Dítě odložené do baby-schránky má tedy (právně, resp. statusově-právně) matku (přesto, že zatím není známa její totožnost), a nelze vyloučit ani případ, kdy takto má i otce, přesněji, je zde muž, jehož právo považuje za otce (žena je vdaná nebo otcovství k dítěti bylo určeno již před jeho narozením souhlasným prohlášením rodičů).

Ani matriční předpisy⁶ neznají pojem „nalezené dítě“. Najdeme zde ale výraz „dítě nezjištěné totožnosti“ (§ 17 matričního zákona) a výraz „dítě, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem“ (§ 14 a 17 matričního zákona).

Tak jako tak, matriční předpisy upravují pouze evidenční odraz toho, co stanoví hmotněprávní statusové předpisy. Nemohou tudíž ustanovovat tak, aby hmotněprávní stav mohl být změněn správněprávním, resp. evidenčním zařízením.⁷
Proto také nelze nikterak očekávat, že faktická a právní situace odloženého dítěte se vyřeší velmi rychle. Spíš se zdá nutné počítat s delší dobou. Dítě má zcela nepochybně matku, matka má rodičovskou zodpovědnost, souhlas k osvojení může dát nejdříve 6 týdnů po porodu, přesněji řečeno, souhlas matky může být kompetentním orgánem přijat až 6 týdnů po porodu (srov. Úmluvu o osvojení). Matka, která odložila dítě do baby-schránky, se může domáhat zápisu údajů do matriky, pokud prokáže, že je matkou onoho dítěte. V případě, že dítě bude odloženo později než bezprostředně po porodu, popř. i mnohem později, neběží dvouměsíční lhůta nezájmu, a bude tedy třeba vyčkat uplynutí 6 měsíců.

U odloženého dítěte není jisté, že nemá právně jistého otce (který by s osvojením musel rovněž souhlasit), ale nelze ani vyloučit, že se objeví muž, který bude schopen prokázat – vždyť dnes to není problém – že je otcem dítěte. Za předpokladu, že matku, popř. otce nebude možné nalézt, bude třeba ustavit dítěti opatrovníka (nikoli poručníka, neboť nejsou dány důvody pro jeho ustavení – srov. § 78 ZOR). To zajisté neznamená, že dítě nebude moci být svěřeno do péče fyzické osoby (podle § 45 ZOR). Statusový vztah rodiče – dítě ale zanikne až právní mocí rozhodnutí o osvojení, a to o osvojení nezrušitelném.

Bude-li dítě osvojeno jen tzv. prostým osvojením, tj. osvojením 1. stupně, nebude to nijak bránit tomu, aby se pokračovalo v hledání biologických rodičů a popř. aby došlo k určení otcovství.

Odloží-li dítě do baby-schránky nezletilá matka, nevznikne jen problém nezpůsobilosti k úkonu s právně statusovými důsledky (zákon o rodině nemá výslovnou výjimku obdobnou s prohlášením o uznání otcovství), ale v tomto případě budeme mít co do činění i s problémem ochrany matky – dítěte. Tak se nabízí poukázat na čl. 32 odst. 3 Listiny, který mluví o rovnosti dětí.⁸

2. Úmluva o právech dítěte v čl. 7 především stanoví, že dítě má být zaregistrováno ihned po narození, a od svého narození má pak právo na své jméno [totiž příjmení (angl. name), u nás příjmení a jméno]. To však v případě, že dítě bude odloženo do baby-schránky, nebude možné. (Nelze ovšem vyloučit situaci, kdy do baby-schránky bude odloženo dítě, které již dříve zaregistrováno bylo, má jméno i příjmení a je občanem toho či onoho státu.)

Dále Úmluva o právech dítěte stanoví, že dítě má právo znát své rodiče a právo na jejich péči, pokud je to možné. Zmíněná práva jsou nezbytnou součástí (širšího či obecnějšího) práva na identitu a soukromí. Zvýraznit je při tom třeba i vedlejší větu, totiž „je-li to možné“.⁹

Aby bylo něco možné, je třeba, aby to bylo umožněno, a nikoli nezvratně neboli jednou pro vždy vyloučeno. Stát – smluvní strana Úmluvy – takto sice nutně nemusí zajistit, aby dítě znalo své biologické rodiče (protože to může být z objektivních důvodů vyloučeno), ale musí zabezpečit trvání možnosti, aby dítě znalo své rodiče a bylo v jejich péči. A takové zajištění možnosti spočívá kromě jiného v tom, že stát nesmí položit či vystavět takové překážky, které by navždy vyloučily (znemožnily), aby dítě poznalo své rodiče.¹⁰

V tomto ohledu se nabízí doporučit našim zákonodárcům, aby Listinu obohatili o obdobu ustanovení čl. 1 a 2 Základního zákona SRN, která dávají dítěti zcela bezvýjimečné (tedy vždy, nejen, pokud je to možné) právo znát svůj původ. Naše Listina – srov. čl. 32 – totiž zakotvuje bezvýjimečně „jen“ právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Jistě ale lze dobře dovodit, že je-li dáno právo na rodičovskou výchovu a péči, musí být dáno i právo, které je nutnou podmínkou onoho práva, které nutně ono právo na rodičovskou výchovu a péči předchází. Takovým právem je právo rodiče mít – a tudíž znát svůj původ.

3. Pokud by baby-schránka měla pomáhat v situaci, kdy matka z neznalosti, v duševní poruše, v důsledku bezradnosti apod. své dítě někde odloží, nebo je zbaví života, pak nelze nevidět, že je to zbožné přání. Taková matka nemá volbu, chce se dítěte zbavit, a to co nejrychleji. A pakliže neví, co má dělat, je bezradná nebo jedná v duševní poruše apod., rozhodně o ní nelze mít za to, že bude uvažovat racionálně – a že tedy třeba z Roztok nebo Lahovic, natož pak z Kolína nebo Kladna, ponese nebo poveze své dítě do pražské schránky. To ale platí i tehdy, je-li schránka třeba jen o ulici dál.

Ostatně, ponecháme-li stranou obtíže spojené s překonáním vzdálenosti z místa porodu do místa schránky, naplnění předpokladu všeobecné znalosti faktu existence baby-schránky by zřejmě vyžadovalo opakované zařazování takové informace do výuky na základní škole, reklamní akce v médiích atd.

Odborníci tvrdí,¹¹ že své děti odkládají a usmrcují zejména mladé, velmi nezralé a infantilní ženy – prakticky děti, anebo osoby nesvéprávné – totiž stižené duševní poruchou. Své těhotenství do poslední chvíle samy sobě popírají, „nepozorují“, že jsou těhotné. Porodem jsou nutně zaskočeny. Stresová a panická reakce pak vede třeba k zabití ihned po porodu.¹²

Očekávání, že zřízení zařízení, jakými jsou baby-schránky, povede ke snížení počtu interrupcí, odložení dětí a zbavení dětí života, tak není nijak odůvodněno, natož prokázáno.¹³

4. Diskuse okolo baby-schránek (jakož i okolo utajených a anonymních porodů) probíhá už delší dobu. Začala pochopitelně nejdříve tam, kde mají s takovými zařízeními mnohaleté zkušenosti. To platí zejména o Francii. Francie, stejně jako Lucembursko a Itálie, zakládá statusové postavení člověka na „uznání statusu“, na prvku vůle a chtění (afektu), u dítěte narozeného mimo manželství je vedle porodu zapotřebí i uznání (rodičovství, původu). Biologické rodičovství nemá ve Francii žádný zvláštní význam.¹⁴

Koncepce statusového práva německého, rakouského, našeho, i mnoha dalších evropských států je zásadně odlišná. Díky jistým historickým kořenům (nikoli totiž právě v tomto bodě římskoprávním – jedná se o starobylá evropská rodová pravidla) je tu kruciálním prvkem pokrevenství, vůle (chtění) tady žádnou roli nehraje.

Ve Francii zatím diskuse o anonymitě matky vyvrcholila v případu Odievre v. Francie a v novelizaci zákona o právu původu,¹⁵ kdy byla zřízena Národní rada pro zjištění osobního původu. Úkolem Rady je uchovávat sdělená, ale utajená data matky a v případě zájmu dítěte matku vyzvat, aby prohlásila souhlas s odtajněním. Je to málo – Francie zůstala v půli cesty, protože případný nesouhlas matky nelze překročit.

V Německu začala diskuse týkající se péče o odložené děti v 90. letech, kdy došlo k výrazné medializaci případů nálezů dětí odložených, zabitých nebo jinak usmrcených.

Rozhovory, polemiky, pře a spory, často vedené nevybíravými způsoby a prostředky, stále pokračují. A to nejen ve Francii a v Německu, ale ve většině evropských států. Všude tady se také znovu a znovu objevují návrhy na novelizace matričních i statusových předpisů.

Snad posledním je zatím návrh skupiny poslanců německého Bundesratu (2004), který již začal německý parlament projednávat.¹⁶ Diskuse o Baby Hatches se rozvinula také v některých státech USA.¹⁷ Není nijak zvláštní, že odpůrcem dětských hatches je např. osvojený Ron Morgan ze San Francisca.¹⁸

5. Z výše uvedeného (zejména z toho, co bylo uvedeno sub II.1) plyne také kromě jiného, že velmi snadno mohou být baby-schránky zneužity. Dítě může odložit i taková matka, která se prostě o dítě nechce starat: svěří dítě, a třeba zdaleka ne novorozence, do péče státu. Koneckonců může jít i o ženu, která má dítě v preadopční péči, nebo o ženu, která už dokonce dítě osvojila (a stud jí brání řešit nedostatek pozitivního vztahu nebo jiný vyskytnuvší se problém otevřeně a po právu). Do schránky lze vložit i mrtvé dítě i něco jiného než dítě. Je zajisté problém, jak takovým činům zabránit. Poněkud absurdní možností by např. bylo sledovat každého, kdo něco do schránky odloží, až do chvíle, kdy lékař zjistí, že odloženo bylo skutečně novorozené dítě.

Se zneužitím souvisí ale i další problém – u odloženého dítěte lze jen stěží ihned zjistit nemoci, zejména dědičné, zděděné psycho-sociální odchylky apod.

A nad tímto vážným problémem převáží – zejména v období dospívání dítěte – problém ještě závažnější, problém hledání vlastní identity, svého biologického původu, pokrevních příbuzných, normálních lidských kořenů.¹⁹

6. Úmluva o právech dítěte tvoří kompaktní celek, celek navzájem provázaných práv. Není proto možné jednotlivá práva posuzovat bez souvislosti s ostatními.

Přitom nelze nevidět jakýsi „střet“ několika práv při uvažování na základě přednostního zřetele blaha dítěte:
a) právo dítěte na život: státy-smluvní strany jsou povinny v nejvyšší možné míře zajistit zachování života a rozvoj dítěte; přitom jistě není možné oddělovat od sebe život fyzický a život psychický – tělo bez osobní historie nemá smysl,²⁰
b) právo dítěte na identitu, tj. na statusové ukotvení, včetně určení jména a příjmení,
c) právo dítěte znát svůj původ a být v péči svých rodičů.

„Proti“ těmto právům zajištěným zejména Úmluvou o právech dítěte pak stojí právo matky na soukromí [dané rovněž několika mezinárodněprávními akty, zejména pak Úmluvou o lidských právech a základních svobodách. Lze ovšem mít za to, že sice v zájmu matky může být utajit svou vlastní totožnost, event. i totožnost dítěte před veřejností (svou rodinou), a toto právo jí lze přiznat, nelze jí však přiznat právo utajit svou vlastní totožnost před dítětem. Až tak daleko právo matky na soukromí nemůže dosahovat.

IV. Místo shrnutí

1. V úvahách o baby-schránce hraje důležitou roli naprostý nedostatek informace – objektivní a pravdivé – o tom, co bude „pak“. Co bude, když optimální scénář nenastane. Co bude, až se u dítěte objeví zdravotní nebo jiné problémy. Co bude, až se dítě začne ptát na svůj původ, na svou matku, otce, až bude zjišťovat rodinnou anamnézu. Záchranou onoho příslovečného jediného lidského života, fyzického zdraví dítěte, jsme ještě ani trochu neochránili jeho mysl, city, psychické zdraví za deset, patnáct, dvacet let.

2. Ukáže-li se společenská objednávka po baby-schránce naléhavou, bude zapotřebí iniciovat přinejmenším tyto kroky: odvolání podpisu ČR z několika mezinárodních úmluv, jak OSN, tak evropských, změnu Listiny základních práv a svobod, změnu zákona o rodině a doplnění zákona o sociálně-právní ochraně dětí (doplnění by spočívalo ve výslovné úpravě právě takového nakládání s dětmi a ve stanovení příslušných záruk pro ně (pro jejich zdraví, status, pro stanovení jejich totožnosti, pro realizaci jejich práva poznat svůj původ atd.).²¹


Příspěvek byl publikován též v časopise .


Poznámky pod čarou:
* Autorka působí na katedře občanského práva Právnické fakulty UK v Praze. Se závěry prezentovanými v tomto příspěvku se ztotožňují prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc., doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D., obě z Právnické fakulty MU v Brně, a doc. JUDr. Senta Rad¬ vanová, CSc., z Právnické fakulty UK v Praze.
1) Srov. Hrušáková, M., Králíčková, Z. Anonymní a utajené mateřství v České republice – utopie nebo realita? Právní rozhledy, 2005, č. 2, s. 53–57.
2) Srov. www.statim.cz/zakladni-udaje.html.
3) Dalšími zde relevantními součástmi ústavního pořádku jsou Úmluva o právech dítěte a Úmluva o lidských právech a základních svobodách.
4) Obdobné pak platí o orgánech samosprávy – srov. čl. 105 Listiny a zákony č. 128, č. 131, č. 132/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
5) V tomto směru už bylo mnohé uvedeno ve stati prof. Hrušákové a doc. Králíčkové cit. sub 1, na niž proto ráda odkazuji.
6) Srov. zejm. zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „matriční zákon“.
7) Ani z etymologického zřetele není výraz „nalezené“ dítě vhodný. Nález předpokládá na straně nálezce náhodu. Pokud očekávám odložení dítěte, nemohu být nálezcem, a dítě tudíž nemůže být nalezencem. Dopravní podnik také není nálezcem cestujících, když očekával, že někdo do jeho autobusu nastoupí.
8) Protože situace odloženého dítěte je v mnohém obdobná situaci dítěte „porozeného anonymně“, sluší v podrobnostech opět poukázat na stať prof. Hrušákové a doc. Králíčkové cit. sub 1.
9) Obdobně stanoví i Úmluva o osvojení, Úmluva o výkonu práv dětí a Úmluva o právním postavení dětí narozených mimo manželství, tedy úmluvy, jejichž signatářem je rovněž ČR.
10) K tomu srov. poslední novelu francouzského statusového práva (2002), byť i nyní se matce zachovává právo veta; na rozdíl od Francie ale Itálie a Lucembursko umožňují odhalení utajených dat (rozhodnutím soudu); dále srov. rovněž rozhodnutí ESD ve věci OdiŹvre v. Francie.
11) Za mnohé srov. např. Frank, R., Helms, T. Rechtliche Aspekten der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich. FamRZ, 2001, s. 1340 a násl., a literaturu tam uvedenou.
12) Srov. také odlišné stanovisko 7 soudců ESD ve věci OdiŹvre v. Francie.
13) Srov. Frank, R., Helms, T., op. cit. sub 11.
14) Přitom se o francouzských tours – tornech či točnách a o nalezincích vůbec mluvilo jako o katolickém systému, protože katolická církev je podporovala – nakonec první vznikly právě v klášterech jejích ženských a také mužských řádů, naproti tomu evangelická církev je zatracovala.
15) Srov. pozn. č. 10.
16) Baby-Klappe se, pokud je známo, nejpozději – a naštěstí – v malém počtu objevily rovněž v Rakousku a Švýcarsku.
17) Srov. např. www. adoption.about.com/library/weekly.com.
18) Srov. na adrese cit. sub 17 texty Rona Morgana z roku 2003; srov. ale také texty zastánce Baby Hatches a anonymních porodů Williama L. Pierce.
19) Srov. k tomu např. stať prof. Franka a dr. Helmse cit. sub 11, dále odlišné stanovisko 7 soudců ve věci OdiŹvre v. Francie (sub 10), stať
dr. Koluchové Problémy s utvářením identity v náhradních rodinách in Sborník z konference Rodina a práva osobního stavu (statusová). Správní právo, 2003, č. 5–6, a také např. populární článek dr. Beaty Lakott, Die Klappe klappt nicht, uveř. ve Spiegelu č. 48 ze dne 25. 11. 2002.
20) Srov. zejm. článek dr. Lakott cit. sub 19.
21) K tématu srov. kromě prací uvedených v předchozích poznámkách např.: z mnohých monografií a statí prof. dr. Christine Swientek např. Wir haben dich adoptiert, 1986; Wer sagt mir, wessen Kind ich bin? Herder Verlag/Spectrum, 1993; Von der Adoption Betroffenen auf der Suche. Herder Verlag/Spectrum, Band 4163-1993; Adoptierte auf der Suche nach ihren Eltern und ihrer Identität, (Tb.), Buch 24, 2001; Wiederentdeckung der Schande (Babyklappe und anonyme Geburt), Buch 24, 2001; ze statí prof. dr. Rainera Franka články uveřejněné např. v Zeitschrift für Familienrecht (1992, s. 1365 a násl., 1995, s. 975 a násl.; 2001, s. 1340), jakož i výklad k § 1747 BGB, Komentarr. Staudinger, Frank, 2001; monografii Jeane Betty Lifton, Adoption, 1982; monografii prof. Bonneta, Les enfants du secret, 1992; populární příručku Adoptierte suchen ihre Herkunft, 1995.
Dále srov. www.tdh.de/content/themen/weitere/babykkappe/studie_ toetung.htm (zde jsou uveřejněny výsledky výzkumu dr. Reguly Bott a prof. Christine Swientek, z nichž vyplývá, že s přibývajícím počtem Baby-Klappe – paradoxně – stoupá počet dětí odložených jinde než v těchto zařízeních. K výsledkům výzkumu pak dr. Berndt Wacker říká: „Počet ročně odložených a zabitých kojenců se od zavedení první Baby-
-Klappe v r. 2000 zásadně nezmenšil. Všechno nasvědčuje spíš tomu, že matky, které své dítě usmrtí, vůbec o existenci Baby-Klappe nevědí.“); na www.tdh.de/content/themen/weitere/babykkappe/rechtliche_aspekte.htm je uveřejněno stanovisko prof. dr. Alfreda Wolfa, spolu se seznamem další relevantní literatury. Srov. také www.bka.de.