Podle dosavadní úpravy bylo možno domoci se prodeje zástavy v zásadě dvěma způsoby. Jednak na základě exekučního titulu formou výkonu rozhodnutí nebo veřejnou dražbou, jednak návrhem na prodej zástavy ( dle zákona č. 158/1998 Sb.).
Druhé uváděné řešení, tedy prodej zástavy soudem, přinášelo v praxi řadu problémů. Zákonodárce se totiž omezil na pouhé připuštění návrhu na prodej zástavy soudem bez exekučního titulu, nevyjasnil však otázky spojené s tímto postupem. Některé soudy se proto bránily tomuto postupu. Řízení o soudním prodeji zástavy odstraňuje dosud panující procesní nejasnosti.
Právě zmiňovaný zákon č. 367/2000 Sb., prostřednictvím řízení o soudním prodeji zástavy, umožňuje zástavnímu věřiteli i bez exekučního titulu navrhnout soudu, aby zpeněžil zástavu. Rozhodují pro tento postup jsou nová ustanovení OSŘ (§ 200y, § 200z, § 200aa ) a OZ (§165-§168). Systematicky je soudní prodej zástavy v rámci OSŘ řazen mezi nesporná řízení, i když oproti jiným nesporným řízením vykazuje řadu odlišností.
Navrhnout zpeněžení zástavy může zástavní věřitel, jehož pohledávka zajištěná zástavním právem nebyla včas splněna, nebo byla splněna jen částečně resp. bez příslušenství.
Ve druhém odstavci § 200y OSŘ je stanovena místní příslušnost v podstatě podle obecných pravidel. Je-li zástavou (součástí zástavy) nemovitost, rozhodovat bude soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází, je-li navrhován prodej více nemovitostí, lze podat návrh u kteréhokoli z příslušných soudů. V případech ostatních zástav je dána místní příslušnost podle obecného soudu zástavce. O věcné příslušnosti zákon nehovoří výslovně, podle mého názoru bude vždy věcně příslušným soud okresní. Nesporné řízení o prodeji zástavy nemůžeme podřadit pod některou z věcí uvedených v § 9 odst. 2 nebo odst. 3, které projednávají v prvním stupni krajské soudy.
Za účastníky řízení jsou označeni: věřitel, dlužník a zástavní dlužník (zástavce). Dlužník je účastníkem řízení zřejmě z toho důvodu, aby se mohl vyjádřit k tvrzenému nesplnění pohledávky.
Jednání soud nařizuje v případě, že je zástavou či její součástí (např. součástí podniku) nemovitost. K tomu aby soud vyhověl návrhu na prodej nemovitosti je nutné prokázat existenci zástavního práva a dalších skutečností nutných k uspokojení ze zástavy. Těmito skutečnostmi je třeba rozumět zejména existenci zajištěné pohledávky a její nesplnění, legitimaci účastníků řízení apod.
Usnesení, kterým se povoluje prodej zástavy, je vykonatelné po uplynutí jednoho měsíce od jeho právní moci. Tento odklad souvisí s oprávněním kohokoli podat právě ve lhůtě jednoho měsíce proti zástavnímu věřiteli žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy (§166 OZ). Pokud se ukáže, že byla tato žaloba podána bezdůvodně, je povinen takový žalobce nahradit zástavnímu věřiteli škodu, která mu vznikla oddálením prodeje zástavy. Nabízí se otázka výkladu pojmu ”bezdůvodně”, neboť neúspěch žaloby ještě nemusí znamenat její bezdůvodnost v okamžiku podání. Posouzení důvodnosti bude pravděpodobně na soudu.
Po vykonatelnosti usnesení o povolení prodeje zástavy soud provede její prodej podle ustanovení o výkonu rozhodnutí, tedy již bez dalšího návrhu.
Popsaný způsob uspokojení ze zástavy je možno aplikovat od 1.1. 2001, a to i pro zástavní práva vymezená před tímto datem. Ale pro samotné posouzení dříve vymezeného zástavního práva bude nadále účinná původní hmotněprávní úprava občanského zákoníku. V této souvislosti nelze zaměňovat pojmy ”vymezení” a ”vzniku” zástavního práva. Zástavní právo bude vymezeno zpravidla smlouvou o zřízení zástavního práva, vzniknout však může i k datu pozdějšímu (např. k datu jeho vkladu do katastru nemovitostí).
Položme si otázku, co bude popsaná změna znamenat pro zpeněžování zástav, zejména z pohledu zástavních věřitelů?
Každopádně přichází zákonodárce s poměrně jednoduchým způsobem, jak se bez vynaložení soudních poplatků za zdlouhavé nalézací řízení domoci uspokojení splatné pohledávky soudním prodejem zástavy. Podíváme-li se na celou situaci podrobněji, vyvstanou možná úskalí spojená s novým řízení.
Je třeba zvážit účinky podání návrhu na soudní prodej zástavy na promlčení zajištěné pohledávky. Návrh totiž nesměřuje k uložení povinnosti splnit zajištěnou pohledávku jako takovou, ale pouze k povolení a následnému provedení prodeje zástavy soudem. Z toho si dovoluji usoudit, že podání návrhu na soudní prodej zástavy nelze ve vztahu k zajištěné pohledávce považovat za důvod ke stavení promlčecí doby ve smyslu §112 OZ, resp. § 402 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 v platném znění). Pokud vyjdeme z tohoto výkladu, musí zástavní věřitel pečlivě hlídat běh promlčecí doby. S jejím případným uplynutím je spojeno oslabení možnosti uspokojení pohledávky z jiného, než zastaveného majetku. Řízení o soudním prodeji zástavy, pokud je zástavce osobou odlišnou od dlužníka, neovlivní běh promlčení ve vztahu k samotnému dlužníkovi a vůči němu tak hrozí ztráta vymahatelnosti pohledávky.
V praxi bude pro zástavního věřitele zřejmě nejvýhodnější bezprostředně po prodlení dlužníka s plněním zajištěné pohledávky podat návrh na soudní prodej zástavy. Pokud se podaří zástavu zpeněžit před uplynutím promlčecí doby a dojde tak ke splnění za zajišťované pohledávky, není třeba navrhovat zahájení nalézacího řízení. V opačném případě, tedy když se do promlčení nepodaří zástavu prodat nebo výtěžek nebude dostačovat k pokrytí celé pohledávky, by měl věřitel uplatnit pohledávku v nalézacím řízení. Ze zkušeností víme, že nelze spoléhat na úspěšnost soudního prodeje, zejména u nemovitostí.
Pokud jde o výši soudních poplatků, podle položky 2 písm. a) platného Sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu č. 549/1991 Sb.), činí 3.000,- Kč za každou prodávanou nemovitost. To jistě uvítá každý zástavní věřitel, neboť prodej zástavy bude pro něj z hlediska poplatkové mnohdy povinnosti příznivější, než výkon rozhodnutí.
S novou právní úpravou odpadají dosavadní problémy ohledně formulace žalobního návrhu proti zástavcům. Zástavci by již zástavci neměli být žalováni na uložení povinnosti zaplatit spolu s hlavním dlužníkem (byť s uspokojením věřitele omezeným na výtěžek zpeněžení zástavy), jako tomu bylo dosud. Jednalo se o nouzové řešení, které vůbec umožňovalo dosáhnout uspokojení ze zástavy. Striktně vzato totiž zástavce (je-li odlišný od hlavního dlužníka) nic nedluží a nemůže mu tedy být ukládána povinnost zaplatit. Od 1.1. 2001 se lze ze zástavy uspokojit pouze veřejnou dražbou nebo návrhem na soudní prodej zástavy (taxativní výčet v § 165 odst. 2 OZ).
Tolik v krátkosti k řízení o soudním prodeji zástavy. Od 1. ledna 2001, kdy se začalo tímto způsobem postupovat, mají zástavní věřitelé usnadněnou pozici při realizaci zástav. Jedná se o další krok zajištění lepšího fungování našeho právního řádu, který by měl přinést posílení právní jistoty a pozitivně se odrazit i v ekonomických vztazích.
