2. Zánik solidárních závazků splněním
2.1. Právní následky splnění
1. Splnění je typickou právní skutečností působící zánik všech v solidaritu sdružených obligací, a to jak u pasivní, tak i u aktivní solidarity.
2. Splní-li celý dluh jeden ze solidárních dlužníků, závazky ostatních zanikají: solvente uno omnes liberantur (srov. § 511 odst. 1 ObčZ, věta druhá). Splnění dluhu jedním dlužníkem má tedy objektivní účinky, neboť působí i ve prospěch ostatních solidárních dlužníků. V tomto směru se do práva promítá neprávní zásada solidarity, resp. její část, vyjadřovaná obratem „jeden za všechny“. Jeden splní a přivodí tím zánik závazku i pro ostatní.168
Objektivní účinky bude mít nejen splnění dluhu dlužníkem, ale i třetí osobou,169 např. ručitelem, zástupcem, pojišťovnou atd.170
Je-li dluh splněn pouze částečně, zanikají i v tomto případě závazky všech solidárních dlužníků (bez ohledu na to, který z nich plnil), avšak pouze v rozsahu, v jakém byl dluh splněn. Ve zbývající části zůstávají všichni korreové i nadále zavázáni společně a nerozdílně. Některé právní řády (např. § 421 BGB, čl. 144 odst. 2 OR, čl. 366 § 2 KC) v této souvislosti výslovně připomínají, že až do splnění celého dluhu zůstávají zavázáni všichni solidární dlužníci, což opět plyne z principu zavázanosti in solidum (tj. za celek). Pokud by tedy např. jeden ze solidárních dlužníků splnil řekněme byť i trojnásobek toho, co na něj ve vnitřním poměru připadá, pak jej to stále nezbavuje odpovědnosti za zbývající nesplněnou část dluhu. Tímto rysem se solidarita diametrálně odlišuje od závazků dílčích, u nichž se dlužník zprostí svého závazku splněním toliko toho, kolik na něj připadalo, tedy svého dílu. Rozdíly v odpovědnosti in solidum a pro parte se nejvíce projeví právě při splnění dluhu.171
3. Objektivní účinky splnění nastávají i u aktivní solidarity. Splní-li dlužník celý dluh po právu jednomu ze solidárních věřitelů, zanikají tím rovněž pohledávky solidárních věřitelů ostatních.
Jisté problémy mohou vznikat – na rozdíl od pasivní solidarity – při pouze částečném splnění tomu solidárnímu věřiteli, který vykonal předstih (k němu viz dále). Ustanovení § 513 ObčZ totiž na jednu stranu určuje, že dlužník „je povinen splnit dluh v celém rozsahu (zvýraznil P. L.) tomu, kdo o plnění první požádá“, na druhou stranu § 514 ObčZ normuje, že pokud splní „dlužník celý závazek (zvýraznil P. L.) jednomu z věřitelů, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, nemohou již ostatní od něj nic žádat“. Z § 514 ObčZ by tak bylo možno a contrario vyvozovat, že v případě pouze částečného splnění jednomu ze solidárních věřitelů se mohou zbytku plnění domáhat ostatní solidární věřitelé. Proti tomu však stojí ustanovením § 513 ObčZ uložená povinnost dlužníka plnit jenom tomu věřiteli, který jej o plnění (třeba i částečné) požádal první, a nikomu jinému.
Nastíněný rozpor lze odstranit výkladem. Jeho východiskem je teze, podle níž § 514 ObčZ pouze velmi neobratně vyjadřuje objektivní účinky splnění, resp. uspokojení jednoho ze solidárních věřitelů: uspokojí-li dlužník v celém rozsahu toliko jediného z nich, zaniknou zcela pohledávky solidárních dlužníků všech; uspokojí-li jej částečně, zanikají jejich pohledávky v rozsahu tohoto uspokojení. Dlužník je však povinen v rozsahu celého dluhu uspokojit toho solidárního věřitele, který vykonal prevenci, žádného jiného. Od okamžiku předstihu je dlužník povinen i oprávněn plnit jenom předstihnuvšímu věřiteli, a od tohoto okamžiku (tj. od prevence) „nemohou již ostatní od něj nic žádat“. Právo žádat o splnění tedy zaniká prevencí a nikoliv až splněním jednomu ze solidárních dlužníků v celém rozsahu, jak by se mohlo zdát z velmi nepřesné dikce § 514 ObčZ. Pokud dlužník splnil solidárnímu věřiteli, který vykonal prevenci, toliko částečně, je i nadále jediným oprávněným subjektem k přijetí zbytku plnění tento věřitel. Ostatní se zbytku plnění nemohou pro sebe domáhat.
2.2. Pojem předstihu
1. Pro určení osoby, které má být dluh splněn, jakož i osoby, která jej má splnit, má klíčový význam pojem předstižení (prevence). Novější název „předstih“ je patrně jazykově výstižnější než starší výraz „prevence“, nehledě na to, že v současné době myslíme prevencí v právu poněkud něco jiného. Slovo předstih totiž vyjadřuje, že jeden z účastníků (dlužník u pasivní prevence a věřitel u aktivní prevence) solidární obligace předběhne (předstihne) buď jednoho nebo všechny anebo zbývající věřitele ve výkonu jejich práva požadovat po (kterémkoliv) dlužníku plnění. Jinak řečeno, v aktivní i pasivní prevenci se projevuje stará římskoprávní zásada prior in tempore, potior in iure.
2. Právní skutečnost, kterou je předstih vykonán, může mít různou podobu. Některé zahraniční úpravy vyžadují k předstižení u aktivní solidarity podání žaloby (čl. 1791 CCL, čl. 367 § 2 KC). Takto lze předstih nepochybně vykonat i podle českého práva. Sám občanský zákoník však – toliko u aktivní prevence vykonané při aktivní solidaritě – hovoří o žádosti, resp. o požádání o plnění. Z toho však není možno vyvozovat závěr, že by předstih mohl mít povahu toliko jednostranného právního úkonu. Souhlasíme naopak s Blažkem, že aktivní prevence může být vykonána jak jednostranným, tak i dvoustranným právním úkonem; půjde-li o úkon jednostranný, pak musí být zároveň adresovaný, tj. perfektní v okamžiku dojití druhé straně.172 Tento názor je možno vztáhnout i na prevenci pasivní, tedy prevenci vykonanou dlužníkem (např. nabídnutím předmětu plnění).
3. Předstih může vykonat jak dlužník, tak i věřitel, a to jak při aktivní, tak i při pasivní solidaritě. Předstih vykonaný věřitelem (aktivní prevence) však nemusí předcházet zahájení soudního sporu. Za jeho realizaci je možno považovat i doručení žaloby žalovanému dlužníku (samozřejmě pokud k předstihu nedošlo již dříve).
Poznámky pod čarou:
168 Srov. Vážný č. 1065: „Věřitel nemůže žádati zaplacení od solidárního spoludlužníka, dokud má v rukou úplatu poskytnutou druhým spoludlužníkem, byť úplata ta byla předmětem sporu.“
169 Srov. Kieckebusch, J. in Achilles, Greiff, J. a kol. BGB. 21. Auflage. Berlin :Walter de Gruyter & Co., 1958, s. 225.
170 Srov. Zuklínová, M. in Holub a kol. Komentář k občanskému zákoníku. 2. svazek. 2. vydání. Praha : Linde, 2003, s. 863.
171 Zajímavé srovnání nám nabízí klasické a justiniánské římské právo: V klasickém římském právu u pasivně korreálního závazku platilo, že věřitel byl oprávněn požadovat na každém dlužníku celé plnění a každý dlužník byl povinen toto plnění poskytnout, neboť byl zavázán za celek (in solidum). Justiniánova novela 99 z roku 539 však korreálním
dlužníkům poskytla tzv. beneficium divisionis, což znamenalo, že i kdyby věřitel zažaloval pouze jednoho z dlužníků, měl soudce v rozsudku stanovit povinnost splnit dluh pro všechny korreální dlužníky, tedy i pro ty, vůči nimž žaloba nesměřovala, a to podle podílů, které na ně připadaly; nešlo tak již o povinnost každého splnit celek, nýbrž toliko o odpovědnost pro parte. Korreální závazky se tím značně přiblížily závazkům dílčím. Heyrovský, L., Sommer, O., Vážný, J. op. cit., s. 441.
172 Blažke, J. op. cit., s. 34. Srov. též Sedláček, J. in Sedláček, J., Rouček, F. a kol. op. cit., s. 225.
