JUDr. Ondřej Přidal, Brno*

I. Úvodem

Dojde-li k úmrtí dlužníka, vzniká věřiteli problém, kdo jsou právní nástupci dlužníka, koho případně zažalovat a v jakém rozsahu. To vše je potřeba stihnout v promlčecí lhůtě, tak aby tato neuplynula, přičemž naše právní předpisy nijak neřeší stavení promlčecí lhůty v případě, kdy vůbec není jasné, kdo tvoří potenciální okruh dědiců.¹

Pro názornost dalšího výkladu vyjděme z konkrétního příkladu. Věřitel a dlužník uzavřeli smlouvu o půjčce ve výši 200 000 Kč a k půjčce došlo. Splatnost půjčky nastala ještě za života dlužníka a věřitel nevymáhal soudně půjčku ještě dva a půl roku (při obecné tříleté promlčecí lhůtě) po splatnosti (např. kvůli kamarádství) – zbývá tedy 6 měsíců do uplynutí promlčecí lhůty. Poté dlužník zemřel a potenciální dědicové nebyli ochotni půjčku uhradit. Věřitel si musí vyřešit otázku koho zažalovat a v jakém rozsahu (podíl na dluhu 200 000 Kč dle § 470 odst. 2 ObčZ).


II. Problém: stanovení okruhu dědiců

Dle § 470 odst. 1 ObčZ dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Na dědice přejdou všechny dluhy dlužníka vyjma těch, jejichž obsahem bylo osobní plnění dlužníka (§ 579 odst. 1 ObčZ), což však není náš případ půjčky ve výši 200 000 Kč.

Jakousi povědomost o tom, kdo je potenciálním dědicem může mít věřitel už v okamžiku úmrtí dlužníka. Pro účely soudního řízení se však zpravidla bude muset obrátit na notáře – soudního komisaře, aby mu sdělil okruh dědiců a jejich generálie. Než bude dědické řízení soudem zahájeno, pověřen příslušný soudní komisař, který provede předběžné šetření mohou uplynout 4 měsíce (zbývají tedy už jen 2 měsíce do promlčení půjčky). Věřitel si musí zjistit, kdo je příslušným soudním komisařem, a dotázat se jej na okruh dědiců (přičemž musí navíc prokázat, že měl pohledávku vůči zůstaviteli, neboť věřitel není účastníkem dědického řízení). Promlčecí lhůta naší půjčky však plyne, protože změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá na běh promlčecí doby vliv (§ 111 ObčZ). Pokud by v tento okamžik věřitel získal údaje o okruhu dědiců, mohl by již podat žalobu na zaplacení. Rizikem tohoto postupu však je, že dědicové stále mohou dědictví odmítnout, a tím změnit okruh dědiců, např. na místo syna dlužníka tak nastoupí dle § 473 odst. 2 ObčZ jeho děti, kdy vůči těmto novým dědicům by nedošlo ke stavení promlčecí lhůty.² Navíc mohou dědicové kverulatorním přístupem dědické řízení různě protahovat.³ Dalším problémem je, že věřiteli není známo, v jakém poměru odpovídají dědicové za dluh 200 000 Kč, když není ještě rozhodnuto, co z dědictví nabyli, neboť dědicové odpovídají dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§ 470 odst. 2 ObčZ), což přímo určuje maximální výši žalované částky (např. je možná varianta, že dle dědické dohody dědic nenabude žádný majetek, a tudíž za dluhy vůbec neodpovídá). Věřitel by mohl vyčkat ještě nějaký čas do okamžiku, kdy se dědicové vyjádří, zda dědictví odmítají či nikoliv, ovšem ani pak stále nebude vědět, v jakém poměru nabyli dědicové majetek z dědictví. Pro bezproblémové vedení soudního řízení o zaplacení půjčky 200 000 Kč tak získá věřitel všechny informace až po nabytí právní moci usnesení, jímž je o dědictví rozhodnuto, a ze kterého je tedy patrné, jakou část majetku jednotliví dědicové nabyli, což si, s ohledem na promlčecí lhůtu, může vyžádat značnou dobu.

Danou situaci naše právní předpisy neřeší. V občanském soudním řádu je jakési vakuum, jak postupovat (tj. koho žalovat), když není jasný okruh účastníků, kdy nevíme, kdo bude dědicem a jaký majetek zdědí. Občanský zákoník zase stanoví v § 101 tříletou promlčecí dobu a již neřeší, co se s promlčecí lhůtou děje, když dlužník zemře (resp. občanský zákoník to řeší mlčky, tj. neděje se nic a promlčecí lhůta běží). Je zde jakýsi speciální vztah hmotného práva a procesního práva, kdy hmotné právo stanoví nárok (na zaplacení 200 000 Kč), stanoví i tříletou promlčecí lhůtu, avšak procesní právo neslouží jako efektivní nástroj k uplatnění tohoto práva, neboť může dojít k promlčení i za situace, kdy práv bdělý účastník bude řádně postupovat, ale není jasné, koho zažalovat. Lze uvažovat i o tom, že právní úprava (hmotněprávní i procesněprávní) je zde natolik nedostatečná, že se jedná o rozpor s právem na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Věřiteli je zde totiž odňata možnost účinně (tj. aniž by se mezitím bez viny věřitele promlčelo) před soudem uplatnit své právo. Je sice pravda, že hmotněprávní předpis jednoznačně říká, kdo za dluh (200 000 Kč) odpovídá, ale v procesním předpisu nejsou dostatečně zakotveny nástroje pro uplatnění nároku, který by se mohl mezitím promlčet.


III. Možné řešení

Určitým námětem k řešení může být rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,⁴ dle kterého v případě, že účastníku řízení není při podání žaloby znám okruh dědiců z probíhajícího dědického řízení, jenž by měl stát v daném řízení na straně žalované, je třeba řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ přerušit⁵ do doby, než bude znám okruh dědiců.

V našem modelovém případě o zaplacení 200 000 Kč by tak věřitel v žalobě vymezil žalovanou stranu jako „dědicové po zůstaviteli XY“, či „právní nástupci pana XY, nar. dne ..., zemřelého dne ..., posledně bytem ...“, a to bez bližšího označení těchto právních nástupců. Soud by si pak musel vyžádat příslušný dědický spis a byl by povinen dle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ dědické řízení přerušit (a nikoli vyzvat k odstranění vad a poté žalobu odmítnout⁶) do doby, než bude znám okruh dědiců. Tímto postupem bude mít náš věřitel přesně označeny účastníky, aniž by musel složitě pátrat po dědicích. Je však otázkou, do kdy by mělo být řízení o zaplacení 200 000 Kč přerušeno. Okruh dědiců totiž může být znám i před rozhodnutím o dědictví, poté co soudní komisař vyžádá od potenciálních dědiců vyjádření, zda dědictví odmítají, či nikoliv. Dle našeho názoru by mělo být řízení přerušeno až do doby pravomocného skončení dědického řízení,⁷ tak aby se věřitel dozvěděl i podíly dědiců na majetku, a tudíž i jejich podíly ohledně zaplacení částky 200 000 Kč, což taktéž představuje otázku významnou pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ, neboť určuje výši částky k zaplacení, jež bude přisouzena věřiteli vůči jednotlivým dědicům.

Problémem však může být otázka promlčení, tj. zda je možné žalobou, ve které nebudou přesně označení účastníci řízení („právní nástupci pana XY“) způsobit stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 112 ObčZ. V této souvislosti judikoval Ústavní soud,⁸ že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky, tj. stavení promlčecí lhůty. Je však nutno vady (případně na výzvu soudu) odstranit, neboť i občanský zákoník v citovaném ustanovení § 112 stanoví, že ke stavení lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Z toho by bylo lze usuzovat, že by i naše žaloba s blíže neurčenými účastníky mohla způsobit stavení promlčecí lhůty. Je si však třeba povšimnout, že v případě, který řešil Ústavní soud, byli účastníci přesně označeni, a žaloba měla jiné vady, a tudíž nelze s úplnou jistotou předjímat rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího soudu⁹ v takovém konkrétním případě.

Druhou variantou, jak zabránit promlčení, je tvrzení, že případná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.¹⁰ Bylo by totiž v rozporu s dobrými mravy, aby věřiteli, který se řádně snaží vést řízení, bylo bez jeho viny znemožněno uplatnit právo (protože by se toto promlčelo), když věřitel nijak nezavinil situaci, za které není jasné, kdo jsou právní nástupci, a když se snaží v maximální možné míře využít všech zákonných prostředků.


IV. Závěr

V případě, že dlužník zemře, nastane pro věřitele problém s určením právních nástupců a s promlčením věřitelova nároku, když není jasné, koho zažalovat a jaké jsou případné poměry dědiců na dluhu. Jako nejlepší se jeví zažalovat neurčitě vymezené „právní nástupce dlužníka“. Soud pak bude povinen řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ přerušit do doby skončení dědického řízení, kde se vyjasní právní nástupci dlužníka a jejich odpovědnost za dlužnou částku. I přes neurčité vymezení účastníků – žalovaných dojde dle našeho názoru ke stavení promlčecí lhůty. Pokud by však někdo požadoval ohledně promlčení téměř 100% jistotu,¹¹ nezbylo by mu než zažalovat všechny právní nástupce, s tím, že by tyto včas musel určit, dohledat a zjistit jejich generálie, a navíc s riziky zamítnutí žaloby, včetně možného hrazení nákladů, těm, kteří se nestanou dědici a tedy účastníky sporného řízení (potenciální dědici odmítnou dědictví, nezdědí dle dohody dědiců žádný majetek).

Lze tedy uzavřít, že současný právní stav je nejasný a nechává věřitele v nejistotě při současném způsobení spousty komplikací. De lege ferenda by bylo vhodné tento problém upravit v občanském zákoníku, např. tak, že v § 112 ObčZ (stavení běhu promlčecí lhůty) by byla tato formulace: „za uplatnění práva u soudu a jeho řádné pokračování se považuje i podání žaloby s neurčitým vymezením subjektů za situace kdy probíhá jiné řízení, ve kterém dojde ke stanovení těchto subjektů.“ Rovněž by nebylo na škodu výslovně upravit v občanském soudním řádu v § 109 povinnost soudu řízení přerušit, pokud žalobce vzhledem k probíhajícímu dědickému řízení není schopen přesně označit účastníky sporného řízení a podá žalobu na blíže neurčené právní nástupce dlužníka.



1) Druhým problémem pro případ úmrtí dlužníka přesahujícím rámec tohoto článku je, aby v dědickém řízení byl uveden veškerý majetek zemřelého dlužníka, neboť množství tohoto majetku zásadně limituje odpovědnost dědiců za dluhy, neboť dědic odpovídá pouze do výše ceny nabytého majetku (§ 470 ObčZ).
2) Neboť uplatněním práva u soudu se staví běh promlčecí doby pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/1999, s. 404
3) Například nepřebíráním pošty, nedostavením se k notáři na předběžné šetření způsobí uplynutí části promlčecí lhůty. Poté mohou dědictví odmítnout, budou tak noví dědicové, tito budou komplikovat uzavření dědické dohody, atd.
4) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 169/2006.
5) Zajímavé je, že se podle § 109 odst. 2 OSŘ se jedná o fakultativní přerušení řízení, kdy takto soud dle dikce citovaného ustanovení soud učinit „může“. Dle citovaného rozhodnutí ad 4 je soud povinen tak učinit. Slovo „může“ tak v tomto případě je vykládáno jako „musí“. K tomu viz též Přidal, O. Může nebo musí soud vydat rozsudek pro zmeškání?. Právní rozhledy, 2004, č. 12, s. 472.
6) Takto nesprávně postupovaly soudy nižších instancích v rozhodnutí v poznámce č. 4.
7) Tak by bylo možné usuzovat též z odst. 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR citovaného v poznámce č. 4.
8) Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01.
9) Srov. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, kdy uplatněním práva u soudu se staví běh promlčecí doby pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede.
10) To, že námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy, bylo již opakovaně v praxi judikováno. Např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, nebo rozhodnutí ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/2005.
11) Pokrývající skoro všechny případy, vyjma dodatečného objevení závěti s novým okruhem dědiců.