Vyjdeme-li ze skutkového stavu popsaného v části II. tohoto příspěvku, není pochyb o tom, že je dán první předpoklad odpovědnosti za škodu, protiprávní úkon, resp. škodní událost. V daném případě se jedná o protiprávní úkon, zaviněné porušení pravidel silničního provozu žalovaným.

Pokud jde o další ze stanovených zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu, vznik škody, je nezbytné rozčlenit následky dopravní nehody projevující se v majetkové sféře (škodu na zdraví zde neuvažujeme) na škodu na vozidle, které žalobce užíval, a jinou škodu či újmu.

Je zřejmé, že škoda na vozidle užívaném žalobcem je skutečnou škodou, k jejíž náhradě je žalovaný povinen, ať již jako škůdce podle § 420 ObčZ nebo jako provozovatel vozidla, kterým byla škoda způsobena, podle § 427 ObčZ. Současně je nutno zdůraznit, že na náhradu této škody má nárok vlastník zničeného vozidla, tedy v našem případě leasingový pronajímatel.

Pokud jde o újmu, která žalobci, leasingovému nájemci, vzniká v důsledku předčasného ukončení leasingového vztahu, které je ovšem vyvoláno dopravní nehodou zaviněnou žalovaným, i ta by, dle mého názoru, měla být nahraditelná. Je ovšem nezbytné správně formulovat, v čem vlastně tato škoda spočívá. Domnívám se, že není možné pouze automaticky vycházet z konečného vyúčtování provedeného leasingovým pronajímatelem. Pro určení toho, v čem vlastně škoda způsobená leasingovému nájemci spočívá, je nutno, v souladu s judikatorním vymezením skutečné škody a ušlého zisku, posoudit, jaký dopad měl protiprávní úkon či škodní událost do majetkových poměrů leasingového nájemce. Leasingovému nájemci jako osobě, která není vlastníkem poškozeného automobilu, nevzniká skutečná škoda na tomto automobilu, to je zřejmé.²⁰ Nicméně je nepochybné, že pokud by k dopravní nehodě nedošlo, leasingový nájemce by se po uplynutí předpokládané doby leasingu stal vlastníkem předmětného automobilu (to je princip finančního leasingu; získání automobilu do vlastnictví leasingovým nájemcem po uplynutí doby leasingu se dá očekávat při pravidelném běhu věcí ²¹; v důsledku dopravní nehody však k tomuto očekávanému rozmnožení majetku leasingového nájemce již nedojde. Jsem tedy přesvědčena, že i na straně žalobce, poškozeného leasingového nájemce, právně relevantní škoda vzniká a lze ji charakterizovat jako ušlý zisk (otázku příčinné souvislosti zatím ponechme stranou, je podrobně rozebrána níže). Jak ovšem tento ušlý majetkový přínos vyčíslit? Obecně si dovolím nabídnout následující teorii. Je nutno porovnat hypotetickou majetkovou situaci žalobce, kdyby k nehodě nedošlo, tedy jakou reálnou majetkovou hodnotu by v případě odkupu vozidla po ukončení předpokládané doby leasingu získal, a stav současný, tedy s přihlédnutím k dopravní nehodě. Od časové hodnoty vozidla, kterou by toto mělo v okamžiku předpokládaného ukončení leasingové smlouvy, bych proto odečetla to, co leasingový nájemce ušetří na dosud nezaplacených leasingových splátkách, a pojistné plnění přijaté od pojišťovny za zničení vozidla, popř. též hodnotu vraku, který leasingový nájemce převezme, je-li jaká. Je nezbytné podotknout, že leasingový nájemce rozhodně neušetří plnou výši dosud nesplatných leasingových splátek, neboť standardně leasingový pronajímatel požaduje úhradu větší části každé dosud nesplatné leasingové splátky (přinejmenším část připadající na kupní cenu vozidla a část připadající na odměnu leasingového pronajímatele). Současně je standardní, aby pojistné plnění vyplácené pojišťovnou bylo vinkulováno ve prospěch leasingového pronajímatele a ten je tak započítává na nárok, který mu za leasingovým nájemcem v okamžiku předčasného ukončení leasingového vztahu vzniká. V praxi tedy leasingový nájemce obdrží teprve zůstatek pojistného plnění po odečtení závazků leasingového nájemce vůči leasingovému pronajímateli, je-li tento zůstatek kladný. V případě, že zůstatek po zápočtu je záporný a leasingový nájemce je povinen leasingovému pronajímateli ještě doplatit část svých závazků převyšujících výši pojistného plnění, představuje taková částka dle mého názoru skutečnou škodu na straně leasingového nájemce. Stejně by bylo, dle mého názoru, možno uplatnit jako skutečnou škodu jakékoli poplatky, náklady či sankce požadované leasingovým pronajímatelem po leasingovém nájemci z důvodu předčasného ukončení leasingového vztahu a leasingovým nájemcem zaplacené, ať již ve formě zápočtu nebo jinak. S tím samozřejmě, že by bylo možno (a nutno) takové sankce hodnotit též z hlediska dobrých mravů a jejich výši případně v tomto směru korigovat, v souladu se shora zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1702/2002.

Pokud jde o třetí předpoklad odpovědnosti za škodu, příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním (škodní událostí) a škodou, dovolím si nesouhlasit se závěrem Nejvyššího soudu a tvrdím, že v daném případě je vznik škody na straně leasingového nájemce v příčinné souvislosti s protiprávním úkonem škůdce, resp. s danou škodní událostí. Je pravdou, že způsob vyrovnání práv a povinností leasingového nájemce a leasingového pronajímatele, jakož i případná majetková újma z toho plynoucí pro leasingového nájemce jsou založeny příslušným ujednáním v leasingové smlouvě. Nicméně předčasné ukončení této leasingové smlouvy a „aktivace“ příslušného ujednání je způsobeno právě jednáním škůdce, resp. škodní událostí, jedná se tedy o klasický řetězec příčin a následků, kde ovšem původní příčina je příčinou důležitou, podstatnou a značnou a bez ní by škodlivý následek nenastal. Úvahu Nejvyššího soudu v tom směru, že v tomto případě nelze dovodit souvislost mezi původní příčinou (dopravní nehoda) a škodlivým následkem, proto považuji za umělé a neopodstatněné přerušení řetězce příčin a následků.

Navíc, porovnáme-li tuto situaci s rozhodnutím Nejvyššího soudu v případu sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, nelze než dospět k závěru, že obě situace jsou obdobné. Pokud tedy Nejvyšší soud uznává existenci příčinné souvislosti v případě, kdy je řetězec příčin následující: dopravní nehoda ’ časové zdržení ’ zmeškání obchodní schůzky ’ nezískání provize za zprostředkování obchodní smlouvy ve výši dle smlouvy o zprostředkování, není důvodu, aby popíral existenci příčinné souvislosti v situaci: dopravní nehoda ’ předčasné ukončení leasingové smlouvy ’ nezískání majetkového prospěchu předpokládaného při řádném běhu leasingové smlouvy. Předčasné ukončení leasingové smlouvy je automatickým následkem nehody, při níž dochází k totálnímu zničení vozidla, tato situace je v leasingové smlouvě předem předvídána a leasingový nájemce nemá možnost tuto skutečnost nijak ovlivnit. Nejedná se tedy o situaci řešenou např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1614/2002, kdy žalobce poté, co utrpěl úraz způsobený žalovaným (resp. pracovníkem žalovaného), převedl na základě zvláštní dohody práva a povinnosti z leasingové smlouvy se slevou na třetí osobu, a dožadoval se po žalovaném náhrady škody, která mu tímto převodem vznikla na jeho majetku; zde existence volního prvku, který není předem předvídán leasingovou smlouvou a závisí zcela na jednání žalobce, skutečně přerušuje řetězec příčin a následků, a vzniklou škodu tak nelze žalovanému přičítat.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené se tedy domnívám, že v dané modelové situaci jsou splněny předpoklady objektivní odpovědnosti za škodu, tedy existence, resp. prokázání protiprávního úkonu či škodní události, škody a příčinné souvislosti mezi nimi.

Pokud bychom odpovědnost osoby žalované na zaplacení náhrady škody posuzovali podle kritérií subjektivní odpovědnosti za škodu, mohl by žalovaný případně vyvracet zákonem předpokládané zavinění ve formě nedbalosti (úmysl by musel prokazovat žalobce, ale tato varianta v této modelové situaci asi nebude přicházet v úvahu). Vzhledem k tomu, že analyzované rozhodnutí Nejvyššího soudu se otázkou zavinění nezabývá a situaci řeší obecně pro případ objektivní i subjektivní odpovědnosti za škodu, tedy pouze z hlediska zmiňovaných tří předpokladů odpovědnosti, nebudeme se ani my zde podrobněji otázkou zavinění zabývat, byť by do určité míry nepochybně za úvahu stála.

 

Vzhledem k závěrům rozboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, provedeného v části VI. tohoto příspěvku, se proto domnívám, že v případě totálního zničení automobilu, který je ve vlastnictví leasingového pronajímatele a je užíván poškozeným jako leasingovým nájemcem na základě leasingové smlouvy, má tento leasingový nájemce právo na náhradu škody, která mu vznikne v důsledku předčasného ukončení této leasingové smlouvy zapříčiněného protiprávním úkonem škůdce či škodní událostí (dopravní nehodou). Touto škodou je především ušlý majetkový prospěch, kterého by dosáhl, pokud by k protiprávnímu úkonu škůdce či ke škodní události nedošlo, se zohledněním plnění, která předčasným ukončením leasingové smlouvy ušetřil, a případně plnění, která v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy přijal (zůstatek pojistného plnění po odečtení závazků leasingového nájemce vůči leasingovému pronajímateli, zůstatková hodnota vraku). Zaplacené poplatky, náklady leasingového pronajímatele a smluvní sankce spojené s předčasným ukončením leasingového vztahu pak představují skutečnou škodu na straně leasingového nájemce, která je obdobně v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce či škodnou událostí, nicméně podléhá korektivu dobrých mravů. Skutečnou škodou na straně leasingového nájemce je rovněž leasingovým nájemcem zaplacený kladný rozdíl mezi úhrnem požadované výše leasingových splátek, které se měly stát splatnými v době od okamžiku dopravní nehody do předpokládaného ukončení leasingové smlouvy, a přijatého pojistného plnění.

Jsem si vědoma toho, že shora uvedený závěr není v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu v této otázce, nicméně se domnívám, že jiný pohled na věc, který jsem se pokusila prezentovat, by mohl odůvodnit opačný závěr, než k jakému Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích pravidelně dochází. V každém případě jsem přesvědčena, že tato otázka rozhodně stojí za větší pozornost odborné i laické veřejnosti a případně i za širší diskusi.

 

.

²⁰⁾ Srov. již zmíněné rozhodnutí NS ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001.

²¹⁾ Pravidelně je ve všeobecných podmínkách finančního leasingu zakotvena povinnost leasingového nájemce uzavřít po uplynutí doby leasingu s leasingovým pronajímatelem kupní smlouvu na předmětný automobil, výjimečně je to formulováno jako právo leasingového nájemce – viz Farská, P., Kofroň, M., Novotný, M. a kol., op. cit. sub 4, s. 13.

 

 Článek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 18/2008.