JUDr. Pavel Vrcha, Brno^*

Na posledním loňském prosincovém zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR bylo rozhodnuto mj. o publikaci rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia uvedeného soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Druhý odstavec právní věty citovaného rozhodnutí, která vystihuje právní podstatu věci a jež se stala podnětem k sepsání této poznámky, přitom obsahuje následující formulaci:
„Je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy), je takto ‚vynucený‘ právní úkon absolutně neplatný pro nesvobodu vůle jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.“
V tomto rozhodnutí zaujatý právní názor v judikatuře českých soudů nezazněl poprvé, přičemž velký senát Nejvyššího soudu se s ním ztotožnil, a to s poměrně stručně a jasně vyznívajícím závěrem, že: „Právní teorie i soudní praxe se shoduje v tom, že je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy) je takto „vynucený“ právní úkon absolutně neplatný (pro nesvobodu vůle dle § 37 odst. 1 obč. zák.) jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.“ Nejvyšší soud v tomto případě de facto převzal, resp. ztotožnil se s citovaným právním názorem, jak byl zaujat kolektivem autorů Beckova komentáře civilního kodexu,¹ jakož i s týmž judikovaným závěrem např. v rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, či v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 315/2000.
Poněvadž v mnou primárně sledovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu podrobnější argumentace uvedenému závěru nepředchází, logicky jsem pozornost zaměřil na jím odkazované prameny (primární zdroje zaujatého právního názoru) s předpokladem, že v nich bude možno takovou argumentaci čerpat, abych si mohl posoudit (ne)správnost svého subjektivního názoru, že pokud absentuje svoboda projevu vůle jednoho z účastníků smluvního vztahu, absentuje tím základní předpoklad nezbytný k existentnosti (danosti) právního úkonu, přičemž to, zda o existenci této právně významné okolnosti druhý účastník smlouvy věděl či nevěděl, resp. věděl a navíc této okolnosti též využil, je irelevantní.
Pokud jde o odkaz v cit. rozsudku na literaturu, v již označeném komentáři k civilnímu kodexu se k předmětné otázce (zase) poměrně stručně (pouze) uvádí, že: „Bezprávná výhrůžka může pocházet buď přímo od druhého subjektu právního úkonu, anebo sice od třetí osoby, o čemž však druhý subjekt právního úkonu věděl či vědět musel a využil toho.“ Jaké argumenty k takovému kategorickému závěru zpracovatele této pasáže vedly však v citovaném zdroji dohledat nelze. Takové argumenty nelze ostatně dohledat např. ani v (cit. judikátu) odkazovaném usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 315/2000, v němž se rovněž bez jakékoli seznatelné argumentace kategoricky uzavírá, že „v tomto případě (roz. při bezprávné výhrůžce) by ovšem musel druhý subjekt právního úkonu nejen vědět o existenci bezprávné výhrůžky, ale též jí využít“. Ústavní soud rovněž (stejně jako o několik let později tak učinil velký senát Nejvyššího soudu) odkazuje na identický závěr v odborné literatuře, který byl zaujat v předchozím vydání Beckova komentáře, a dále činí odkaz na svůj nález, který byl vydán ve věci sp. zn. II. ÚS 28/96. Ani v tomto nálezu ovšem žádnou právní argumentaci podporující výše judikovaný závěr rovněž nelze dohledat, když je v něm pouze zdůrazněna (všeobecně známá) hmotněprávní notorieta, že „náležitostí vůle jednající osoby je svoboda a vážnost při jejím projevu při zachování absence omylu a tísně. V občanském právu tyto dvě stránky vůle nelze zkoumat odděleně, protože ač jsou z teoretického hlediska oba atributy vůle rovnocenné, pro možnost posouzení náležitostí právního úkonu je rozhodující svoboda projevu vůle.“ Zdá se tedy, že zaznamenaná argumentační oscilace (což doléhá i na předmětnou pasáž v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 409/2006, na nějž velký senát ve svém rozsudku rovněž odkazuje) v zásadě vychází z „vyjudikovaného“ závěru, že pokud je původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba, je takový právní úkon neplatný jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.
Při absenci relevantní argumentace, jež by s odkazem na normativní úpravu podepírala takový kategorický závěr, otevírá se tedy přirozeně cesta protiargumentace, resp. vyložení argumentace proti kategorickému závěru bez dosud zjistitelné argumentace. Téma je pro právní dosah v občanském životě a soudní praxi již tak zatíženou normativní hypertrofií vcelku zásadní a není třeba zde popisovat, jaké životní modality by mohly v praxi nastat, pokud by v rámci této materie se u některých pokleslých jedinců projevovala snaha sledovat právní důsledky v negativním směru.
Měl to být podle zaznamenaných pramenů preator Octavius, který ve svém ediktu zavedl zásadu, že „co bude provedeno (ujednáno) ve strachu, nebudu považovat za řádné“. Již tedy v době vytváření kořenů našeho kontinentálního práva byl v římském právu důsledek bezprávné výhrůžky spojován při naplnění třech základních předpokladů, a to, že 1. výhrůžka je bezprávná (psychické donucení – vis compulsiva), 2. mezi výhrůžkou a jednáním je příčinná souvislost a 3. výhrůžka obsahuje hrozbu značnou újmou.²
Dovolím si na tomto místě citovat § 37 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Nesvoboda vůle, resp. její absence nastane buď v případě fyzického nebo psychického (bezprávné výhrůžky) donucení. V případě fyzického donucení, v jehož důsledku při právním úkonu účastníka absentovala jeho svobodná vůle, nelze jinak, než na tuto okolnost, resp. právní skutečnost dohledat (aplikovat) právě posledně citovaný § 37 odst. 1 ObčZ, který takový právní úkon postihuje absolutní neplatností. Lze snad souhlasit také se závěrem, že taková absolutní neplatnost právního úkonu nastane i v situaci, že druhý účastník o této okolnosti nevěděl a nevyužil ji. Vědomost o uvedené okolnosti a její využití druhým účastníkem je podle mého názoru zcela irelevantní, poněvadž absentuje-li esenciální předpoklad právního úkonu (svoboda), nemůže být žádná řeč či vedeny úvahy o jeho případné (za určitých podmínek či skutkových okolností) platnosti. V případě psychického donucení – tzv. (právně relevantní) bezprávné výhružky, v jejímž důsledku rovněž absentuje svoboda vůle daného jedince, výsledek musí být přece stejný. Půjde o absolutní neplatnost právního úkonu, ať již o této okolnosti druhý účastník věděl a využil ji či o ní nevěděl. K této dílčí materii kolektiv autorů pod vedením J. Fialy z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, významného současného českého civilisty, uvádí: „Jestliže při násilí má jednající jedinou možnost, a to projevit vůli donucujícího, u bezprávné výhrůžky má dvě možnosti, buď nepodlehnout výhrůžce a projevit svoji vlastní skutečnou vůli, nebo se podřídit a projevit vůli deformovanou. Následky spojené s tímto projevem nesvobodné vůle, nastávají jak v případě, kdy bezprávná výhrůžka pochází od druhého účastníka, tak i tehdy, když bezprávná výhrůžka pochází od druhého účastníka, tak i tehdy, když druhý účastník jen využívá bezprávnou výhrůžku pocházející od třetí osoby, a také tehdy, když o ní vůbec neví.“³
Dovolím si proto závěrem uzavřít, že podle mého názoru právní úkon učiněný v důsledku právně relevantní bezprávné výhrůžky je ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ absolutně neplatný, nezávisle na tom, zda druhý účastník o této právně významné okolnosti, resp. o tomto psychickém nátlaku věděl a využil jej, či nikoli. Opačný závěr, který se dosud v judikatuře (v zásadě) systémem odkazů (nyní již) konstantně zaujímá, podle mého názoru nenabízí základní (materiální) argumentaci, z níž by bylo lze takový kategorický úsudek učinit.

^* Autor je soudcem Nejvyššího soudu ČR.
¹ V judikátu je in concreto činěn odkaz na dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 317.
² Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. Praha : Panorama, 1990, s. 131.
³ Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 36.