Mgr. Lenka Řehulová, Brno^*

V právní úpravě publicity a též reklamy v advokacii došlo v roce 2003 k průlomové změně. Příslušníkům advokátní profese je tak dle současné platné právní úpravy přiznáno právo informovat veřejnost o poskytovaných službách, jakož i právo na osobní publicitu – reklamu, za poměrně liberálních, jasně stanovených podmínek, zejména při respektování základních hodnot advokacie.

I. Úvodem

„Ať děláme cokoli, má nám záležet na tom, co děláme, ne na tom, zda nás někdo vidí.“ Dle tohoto citátu slavného řečníka starověkého Říma, právníka, spisovatele a filozofa M. T. Cicera, by nám mělo záležet na práci jako takové, kterou vykonáváme, ale nikoliv na tom, zda o nás někdo ví, co děláme. Takové poslání až donedávna představoval výkon povolání advokáta. Ač by se na první pohled zdálo, že svoboda projevu je stejná pro všechny profese bez rozdílu a uplatňuje se právo rovných příležitostí, nebylo tomu tak vždy. Pro reklamu v advokacii platil striktní zákaz. Ostatní prostředky prezentace příslušníků advokátního stavu na veřejnosti měly přísné meze a byly značně omezeny.
Níže uvedený příspěvek pojednává o problematice reklamy a osobní publicitě advokáta v podmínkách právní úpravy České republiky. Při zpracování příspěvku bylo využito metody interpretační, analyticko-deskriptivní a metody hodnocení. Využity jsou hojně případy z kárné praxe.

II. Z historie

Kořeny moderní advokacie v českých zemích sahají do roku 1868, kdy byl pro tehdejší Předlitavsko přijat Advokátní řád jako předpis publikovaný pod č. 96/1868 ř. z. Tento právní předpis sice problematiku reklamy a osobní publicity advokáta výslovně neupravoval, ale v § 10 stanovil, že „advokát vůbec povinen jest bezelstnosti a poctivosti ve svém chování čest a vážnost stavu svého zachovávati“.¹ Disciplinární judikaturou byl ve 2. polovině 19. stol. vysloven zákaz reklamy. Reklama (skrytá i otevřená) a inzerce znevažující důstojnost advokátního stavu byly prohlášeny za nepřípustné a kárně postihovány. Advokáti se tak zejména za účelem získání klientely v některých případech vystavovali nebezpečí kárného postihu, a to v důsledku provozování občas vskutku nedůstojné reklamy, ale i obtížně postižitelné reklamy skryté.
Méně obratní advokáti se na sebe snažili upozornit způsobem, jaký popisuje noticka v časopise Právník z roku 1870 s názvem „Potrestaný chlubič“.² V daném případě jeden známý venkovský advokát dr. St. utržil pořádnou ostudu, když se ve společnosti chlubil, že po dobu výkonu své advokátní praxe neprohrál jediný spor. Jeho vychloubání však zaslechl pražský advokát dr. Š., který uzavřel s dr. St. sázku spočívající v prokázání nepravdivosti jeho tvrzení. Smírčí soud ve věci učinil nález, kterým uznal, že dr. St. sázku prohrál. Případ „Potrestaného chlubiče“ však nebyl jediným, kdy došlo v souvislosti s reklamou a osobní publicitou advokáta k narušení vážnosti a důstojnosti advokátního stavu. V roce 1886 shledala disciplinární rada advokátní komory v Království Českém kárně vinným advokáta, který „jarmarečními plakáty otevření své kanceláře ohlašoval“.³ Advokáti v tehdejší době rovněž využívali i dnes účinného prostředku k získání publicity, a to spolupráce s významnými dobovými deníky. Tímto způsobem se proslavil např. i Alfréd Hrdlička, který byl v 80. letech 19. stol. vyhledávaným obhájcem v trestních věcech, avšak především díky tomu, že byl současně právním zástupcem deníku Národní politika a jeho redaktorů.
V advokátních komorách tato jednání příslušníků advokátního stavu vyvolávala nevoli, až v roce 1902 Advokátní komora v Království českém vydala výslovné upozornění, ve kterém se psalo: „Ježto se množí případy, že kolegové patrně sami opatřují sobě zasílání případů z prakse a jiných zpráv do časopisu ve snaze po reklamě a ve zjevném úmyslu, aby sobě klientelu zjednávali, vidí se výbor nucena upozorniti, že taková soutěž poškozuje vážnost stavu ... výbor musí se však vysloviti proti tomu, aby kolegové dávali si do veřejných listů referáty a zprávy, které sloužiti mají reklamě a jimiž má býti jednotlivcům nádháněna prakse.“⁴
Vznikem Československé republiky nastala dvacetiletá etapa, v níž nový stát v podstatě navázal na vyzkoušenou a zaběhnutou právní úpravu rakouskou. V náhledu na prezentovanou otázku se právní úprava ustálila na níže uvedeném pravidle. „Inserování připouští se jen při otevření kanceláře nebo při jejím přesídlení, a to ovšem pouze oznámení adresy. Jinaká reklama není připuštěna. Inserování jmen advokáta v různých schematismech, telefonních seznamech, kalendářích a.p., pokud jest uvedeno ve hromadných označeních stavu, považuje se za přípustné. Nesmí však u jména a adresy býti uveden žádný dodatek reklamní, jako na příkl. ‚odborník daňový‘, ‚věci obchodní‘ a pod.“⁵ Uveřejnit v novinách inzerát o otevření nebo přesídlení kanceláře bylo možné pouze jedenkrát, poněvadž opakování inzerátu mohlo mít charakter nepřípustné reklamy.⁶
Období od roku 1938 do roku 1948 představovalo pro advokacii první těžkou zkoušku směřující k omezení výkonu advokacie jako svobodného povolání. Tento nedemokratický vývoj byl završen poúnorovým zákonem č. 322/1948 Sb. z. a n., o advokacii, kdy s účinností od 1. 1. 1949 byla zrušena existence advokátních komor a zlikvidována soukromá advokacie. Reklama a osobní publicita advokáta ztratila v systému centrálně řízeného hospodářství zcela svůj smysl. Ani následující léta až do roku 1989 nevnesla do advokacie příznivější podmínky. Po listopadu roku 1989 se česká advokacie, jak je známo, vrátila k demokratickému modelu právní úpravy první republiky a hovoříme o znovuobnovení svobodné advokacie.

III. Platná právní úprava

Stěžejní zákon upravující problematiku advokacie, tj. zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podrobná pravidla o povinnostech příslušníků advokátního stavu ve vztahu k veřejnosti neupravuje, avšak ve svém § 17 odkazuje na povinnost advokáta dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže, jejichž vydání se vyhrazuje stavovskému předpisu. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, neboli také tzv. etický kodex, byla schválena usnesením předsednictva České advokátní komory dne 31. 10. 1996, uveřejněna ve Věstníku č. 1/1997 a v současnosti jsou aplikována ve znění usnesení sněmu č. 12/2006 Věstníku ze dne 13. 11. 2006.
Současnému etickému kodexu v období od znovuobnovení svobodné advokacie předcházely v podstatě dva stavovské dokumenty obsahem obdobné, a to usnesení výboru Ústředí české advokacie ze dne 1. 10. 1990 o některých pravidlech soutěže (stavovský předpis č. 3) později nahrazené usnesením předsednictva České advokátní komory (ČAK) z 21. 1. 1992 o některých pravidlech soutěže (stavovský předpis č. 4). Srovnáme-li zcela okrajově tyto stavovské dokumenty s etickým kodexem, je patrná tendence postupné liberalizace pravidel a snaha o pokrytí širší materie vztahů.
Problematika informací o podnikání advokáta je v dnešním etickém kodexu upravena v části třetí označované jako „Pravidla soutěže advokátů“, v oddíle třetím, čl. 25 až 28. Zároveň se k této otázce vážou i zásady nacházející se v ostatních částech kodexu. Jedná se o všeobecná pravidla (čl. 4 a 5), povinnosti k advokátnímu stavu (čl. 11), ustanovení týkající se označení a firmy advokáta (čl. 20 až 24c) a konečně pravidla vztahující se k náboru klientů (čl. 30 až 32). Všechna tato pravidla je nutno vykládat zcela v souladu se všeobecnou základní zásadou zachování vážnosti a důstojnosti advokátního stavu.

1. Publicita advokáta (čl. 25 etického kodexu)

Od roku 1996 (tj. od počátku existence etického kodexu) do roku 2003, kdy se představenstvo ČAK usneslo na změně etického kodexu v podobě usnesení ČAK ze dne 24. 6. 2003, uveřejněném ve Věstníku č. 2/2003, byly informační možnosti advokáta v souvislosti s poskytováním právních služeb značně omezeny. Čl. 25 etického kodexu hovořil v odst. 1 o hromadných sdělovacích prostředcích, ve kterých advokát směl v přiměřeném rozsahu informovat veřejnost o svém podnikání, a to v časově limitovaném období 60 dnů od zápisu údajů souvisejících s podnikáním advokáta do seznamu. Tato informace byla povolena pouze v rozsahu obchodního jména a doplňujících údajů. Rozsahová přiměřenost šíření informace se pak dle okolností případů posuzovala podle ploch, na nichž byla informace šířena, podle časového rozsahu, v němž byla šířena, i podle četnosti šíření. Ve sdělovacích prostředcích specializovaně informativní povahy, jako jsou profesionální, telefonní, místní a podobné seznamy, směl advokát informovat veřejnost opět jen uvedením obchodního jména a doplňujících údajů.^7,8 Interpretace a aplikace čl. 25 odst. 2 nebyla nikterak komplikovaná, mnohem zajímavější z hlediska teoretického i praktického však byl odst. 3 téhož článku, hovořící o tom, že jinými informačními prostředky může advokát informovat o svém podnikání, cenách a dosavadních výkonech pouze své dřívější, současné klienty a toho, kdo o to požádá. Nabízel-li tedy advokát prostřednictvím svého klienta právní služby třetím osobám, které o ně nepožádaly, porušil Pravidla soutěže advokátů ČR.⁹ V rozporu s etickým kodexem byla i situace, jestliže advokát rozšířil leták, kterým informoval o své činnosti a nabízel právní služby.¹⁰ Kárně vinným byl shledán rovněž i advokát, který prostřednictvím majitelů autoservisů nabízel jejich rodinným příslušníkům právní služby se zdůrazněním svých zkušeností v autoopravárenství, a oslovené klienty žádal o nábor dalších klientů.¹¹ Dle čl. 25 odst. 3 tzv. jiný informační prostředek mohl obsahovat veškeré dovolené a doplňující údaje a dále také např. informace o druzích poskytovaných právních služeb, o personálu kanceláře, výčet odborných publikací, veřejně prospěšné aktivity advokáta a další údaje o činnosti advokáta spojené s jeho profesionálním životem. Tzv. jiným informačním prostředkem se stal i internet. Ačkoliv bychom se mohli domnívat, že by bylo vhodné ohledně tohoto informačního média aplikovat čl. 25 odst. 3, představenstvo ČAK zaujalo odlišné stanovisko. Toto bylo uveřejněno v Bulletinu advokacie č. 1/1999 a hovořilo o tom, že advokát sice může internetové stránky využít pro poskytnutí informací nad rámec čl. 20 a 22 etického kodexu, nikoli ovšem do té míry, aby poskytoval informace o cenách a reference o klientech.¹² Při dodržení pravidla obsaženého v čl. 25 etického kodexu nepochybně nic rovněž nebránilo tomu, aby advokát vydal informační brožuru nebo event. nahrál audiovizuální příspěvek za současného splnění požadavku zachování důstojnosti advokátního stavu.
Na tomto místě je zcela vhodné a žádoucí zamyslet se taktéž nad rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 7 As 60/2003. Jde o případ, kdy Nejvyšší správní soud zrušil kárné rozhodnutí ČAK, v němž oprávněná publicita advokáta byla posuzována jako nedovolené nabízení právních služeb podle čl. 31 etického kodexu, a došlo k postihu mladého začínajícího advokáta kárným rozhodnutím pro nedovolenou reklamu. Tento advokát v lednu roku 2000 informoval veřejnost o zahájení své advokátní praxe, a to tak, že zaslal některým kolegům, redakcím časopisů, v nichž publikoval, přátelům a těm, kteří ho znali jako podnikového právníka, oznámení vytištěné a vložené do obálky z ručního papíru. ČAK shledala účelově toto jednání extenzivním výkladem čl. 25 etického kodexu jako nepřípustnou nabídku právních služeb, a tedy i snižování důstojnosti advokátního stavu. Rozdíl mezi přípustným informováním veřejnosti reklamou a nepřípustným nabízením právních služeb je však naprosto zřejmý. Informování o poskytovaných službách se děje v obecné rovině, zatímco nabízení poskytnutí právní služby je již konkrétním návrhem s takovými náležitostmi, že v případě přijetí návrhu by již došlo ke vzniku smluvního vztahu. Nepovolené nabízení právní služby je takovým úkonem, který je spojen s očekávaným přijetím, kdy druhá strana, jíž byla nabídka adresována, se může oprávněně domnívat, že byla vyzvána k uzavření smlouvy o poskytování právních služeb.¹³ Ze samotného rozsudku Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že „mezi nabídkou právních služeb a zveřejněním informace o podnikání advokáta (publicitou) je úzký vztah, který vychází z logické premisy, že to, co je dovoleno, nemůže být zároveň zakázáno. Proto oprávněná publicita je vlastně jen další dovolenou nabídkou právních služeb nad rozsah dovolené nabídky právních služeb vyplývající z čl. 31 Pravidel“.¹⁴
Necelý rok před vstupem České republiky do Evropské unie byla výše uvedená úprava čl. 25 etického kodexu v celém rozsahu zrušena, a to usnesením ČAK ze dne 24. 6. 2003, kde pod bodem č. 5 je uvedeno, že se za čl. 24 vkládají nové čl. 25 a 26. Dle doslovného znění platného čl. 25 má advokát právo informovat veřejnost o poskytovaných službách za předpokladu, že jsou tyto informace přesné, nejsou klamavé a respektují povinnost mlčenlivosti a další základní hodnoty advokacie (tj. zejména důstojnost a vážnost advokátního stavu). V právní úpravě publicity a taktéž i reklamy, jak bude uvedeno níže, došlo k průlomové změně, která advokátům nabízí téměř stejné možnosti jako příslušníkům ostatních svobodných povolání. Bylo tak konečně učiněno zadost liberalizaci předmětné problematiky. V jednotlivých sbírkách kárných rozhodnutí ČAK od roku 2003 pak nenacházíme jediný případ, který by se týkal porušení čl. 25 etického kodexu.

2. Reklama (čl. 26 etického kodexu)

Ustanovení čl. 26 odst. 1 etického kodexu ve znění do roku 2003 zakazovalo informace o podnikání advokáta na reklamních plochách, poutačích a podobných prostředcích publicity. Toto ustanovení jistě pokrývalo všechny nevhodné způsoby „velkokapacitní reklamy“, tj. plakáty, letáky v prostředcích hromadné dopravy, nápisy a poutače na nich, světelné projekce, malby na fasádě a další. Interpretace výše uvedeného pravidla nečinila mezi příslušníky advokátní profese problémy.
Jde-li o čl. 26 odst. 2 v původním znění,¹⁵ nabízela a nabízí praxe nepochybně mnoho možností, co se týče povahy advokátem nabízených upomínkových předmětů. Mezi ty nejčastěji objevující se a současně nejpřijatelnější lze považovat pera, propisovací tužky, archivační složky a další kancelářské pomůcky s označením kanceláře, u nichž při vhodně zvoleném způsobu provedení nelze ničeho namítat. Další možností, pravděpodobně již méně vhodnou, je např. dárková sada představující láhev alkoholického nápoje se skleničkami s vyrytým označením či logem advokátní kanceláře. Podob dárkových a upomínkových předmětů je nepřeberné množství, a přestože platná právní úprava čl. 26 tuto otázku výslovně neřeší, lze zcela nepochybně považovat tuto formu reklamy za povolenou s akcentem na dodržení zásady vážnosti a důstojnosti advokátního stavu, kdy je nutno se vyvarovat předmětů zesměšňujících či znevažujících. Omezení okruhu osob výhradně na advokátovy klienty, kterým by měly být upomínkové předměty určeny, již rovněž neplatí. Nepochybně se shodneme na tom, že je zcela v rozporu se základními hodnotami advokacie, aby advokát např. v ulicích města rozdával upomínkové předměty anebo tyto volně ponechal dostupné v prostorách nemovitosti, kde má příslušná advokátní kancelář sídlo. Na druhé straně se však lze běžně setkat s tím, že při prezentování advokátní kanceláře v rámci nabízení pracovních příležitostí studentům právnické fakulty jsou volně rozdávány tašky, propisovací tužky či jiné upomínkové předměty, a to bezpochyby osobám, které nejsou advokátovými klienty, ale spíše potenciálními zaměstnanci. Provinění advokáta spočívající v inzerci advokátní kanceláře na igelitových taškách, jichž dal zhotovit téměř 5000 kusů, by tak dnes velmi pravděpodobně nebylo považováno za nepřípustné jednání snižující vážnost advokátního stavu.¹⁶
V roce 2003, jak výše uvedeno, byla mj. provedena usnesením ČAK ze dne 24. 6. 2003 novelizace čl. 25 a čl. 26 etického kodexu. Dle současné platné právní úpravy čl. 26 etického kodexu se osobní publicita advokáta v médiích jako tisk, rozhlas, televize, elektronická komerční komunikace nebo jiná média povoluje, pokud jsou splněny podmínky čl. 25.
Původní i dnešní úprava v oblasti reklamy advokátům nabízí taktéž tzv. nepřímou reklamu, která může působit daleko efektivněji než jakákoliv reklama přímá. Každý z nás se v novinách či časopise setkal s rubrikami „právní rady“, „otázky a odpovědi“, „právník radí“ aj., ve kterých právník, nejčastěji advokát, odpovídá na odborné dotazy čtenářů. Je sice sporné, zda v případech právních rubrik se jedná o literární či snad vědecké dílo, ale je třeba vycházet z toho, že výklad striktní by znamenal příliš výrazné omezení a současně neuvedení autorova povolání by mohlo ve čtenářích vyvolávat pochybnosti o autorově odbornosti. Již ve svém rozhodnutí z roku 1996 kárná komise ČAK konstatovala, že uvedení názvu a sídla advokátní kanceláře včetně telefonního spojení v právní rubrice novin není porušením pravidel soutěže. Kárný senát shledal, že příspěvky advokáta do poradenské rubriky lze zahrnout pod pojem odborného článku, tudíž je možno uveřejnit údaje umožňující autora odpovědi identifikovat.¹⁷ Ačkoliv se od vydání tohoto rozhodnutí změnila pravidla soutěže advokátů a čl. 27 je formulován odlišně, není tato odlišnost pro aplikaci shora citovaného názoru podstatná a je namístě aplikovat stejný právní názor, jaký přijaly kárné orgány ve shora citovaném rozhodnutí.¹⁸ Další formou nepřímé reklamy je prezentace odborného názoru na konkrétní téma v podobě ústní (např. odpovědi na dotazy kladené v odborném TV pořadu) nebo písemné (např. na stránkách odborného periodika), což však vyžaduje odbornou připravenost a hlubokou znalost problematiky. Jako třetí způsob, jak se účinně dostat do povědomí veřejnosti, jmenujme možnost prezentovat se v souvislosti s určitou kauzou jako právní zástupce jedné ze stran s tím, že je nezbytné mít na paměti obecné povinnosti advokáta ke klientovi, ke klientovým zájmům, ale i třetím osobám.
Naprosté novum představuje čl. 26a etického kodexu v platném znění, který stanovuje advokátovi povinnost vést o svých aktivitách podle čl. 25 a 26 evidenci, pokud to jejich povaha dovoluje. Odkazuje přitom na přiměřené použití usnesení Komory o vedení dokumentace advokátem.¹⁹

3. Odborné publikace (čl. 27 etického kodexu)

Literární a vědecká díla z oboru práva, jichž je advokát autorem, mohou za určitých okolností být taktéž nástrojem tzv. nepřímé reklamy, avšak nevýhodou je, že nemají tak široký okruh čtenářů jako výše zmiňované právní rubriky. V neprospěch této odborné činnosti z hlediska potenciální reklamy advokáta hovoří i zúžená skupina konzumentů, jimiž jsou spíše kolegové advokáti, právníci nebo i soudci než samotní klienti.
Při interpretaci a aplikaci čl. 27 etického kodexu je nezbytné mít na paměti, že se musí jednat o literární či vědecké dílo z oboru práva. Není vyloučeno, že „advokát s múzou“ bude autorem i jiných literárních příspěvků, komentářů, fejetonů či beletrie, avšak na tyto případy by se vztahoval čl. 19 odst. 2 etického kodexu,²⁰ neboť nepochybně by tato literární iniciativa byla součástí advokátova soukromého života. V souvislosti se základními hodnotami advokacie a zásadou zachování vážnosti a důstojnosti advokátního stavu by advokát měl zvážit, zda je vhodné jako „advokát“ vystupovat v daných případech vždy. Označení „advokát“ společně se jménem by mohlo být užito např. tehdy, má-li příspěvek k advokacii vztah, resp. osvětluje-li příslušnost autora k advokacii do určité míry jeho postoj. Na rozdíl od slovesné tvorby v oblasti práva není u výše uvedených děl povoleno uvádět jiné údaje než právě jméno autora a označení „advokát“.
Právní úprava čl. 27 a stejně tak i níže zmíněného čl. 28 etického kodexu zůstala novelizací z roku 2003 nedotčena a platí dodnes v původním znění z roku 1996.

4. Informace poskytované jinými osobami (čl. 28 etického kodexu)

Oddíl třetí etického kodexu označený jako „Informace o podnikání advokáta“ je završen čl. 28, který příslušníkům advokátního stavu striktně zakazuje dát komukoliv souhlas, aby informoval o jejich podnikání nad rámec stanovený Pravidly.
V roce 1998 tak byl mimo jiné shledán kárně vinným advokát, který dal redaktorce časopisu souhlas k uveřejnění dvou článků vedených jako placená inzerce, jež navozují pocit, že samostatně pracující advokát nemá proti advokátní kanceláři kárně obviněného v případném sporu sebemenší šanci, či že snad advokát starší třiceti let již nemá optimální předpoklady pro zdárný výkon advokacie.²¹
Se vší úctou k jednotlivcům zapsaným v seznamu advokátů vedeném ČAK je dané pravidlo praktické, neboť může předejít tomu, že se eventuálně kárně obviněný advokát bude hájit tím, že si uvedenou reklamu neobjednal.

IV. Závěr

Právní normy na českém území upravující výkon advokacie spočívaly po řadu let obecně na principu absolutního zákazu reklamy. Stavovský předpis vydaný na základě § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, tzv. etický kodex, zakotvil pravidla týkající se povolené prezentace advokátů na veřejnosti v čl. 25 až 28. Advokát tak mohl při splnění určitých náležitostí informovat o svém podnikání pouze své dřívější a současné klienty, případně osoby, které o to samy požádaly. Začínající advokát měl možnost za přesně vymezených podmínek informovat veřejnost o svém podnikání pouze po dobu 60 dnů ode dne zápisu do seznamu advokátů vedeného ČAK. Tzv. „velkokapacitní reklama“ byla dle čl. 26 etického kodexu naprosto nepřípustná.
Právní úpravou informací o podnikání advokáta se však ČAK se svým pravidly obsaženými v čl. 25 a 26 etického kodexu dostala do rozporu nejen s předpisy o hospodářské soutěži, nýbrž i čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dokonce i Etický kodex advokátů v Evropské unii²² v čl. 2.6 připustil právo advokáta informovat veřejnost za před¬ pokladu, že jsou tyto informace přesné a nezavádějící, respektují povinnost mlčenlivosti a další hodnoty advokacie; osobní publicita advokáta v médiích byla povolena. Většina evropských států a mezi nimi i Česká ¬ republika tak částečně opustila svůj konzervativní postoj k reklamě a přiblížila se v právní úpravě k modelu vytvořenému CCBE. Dne 24. 6. 2003 představenstvo ČAK přijalo v podobě usnesení, uveřejněného ve Věstníku č. 2/2003, změnu etického kodexu, kdy čl. 25 a 26 byly nahrazeny zcela novým zněním. Příslušníkům advokátní profese je tak dle současné platné právní úpravy přiznáno právo informovat veřejnost o poskytovaných službách, jakož i právo na osobní publicitu – reklamu, za poměrně liberálních, jasně stanovených podmínek, zejména při respektování základních hodnot advokacie. Reklama advokátů by tak měla být střízlivá a věcná, obsahující informace o sídle, kontaktech, rozsahu zaměření advokátní praxe či advokátní kanceláře s doplňujícími a dovolenými údaji podle čl. 21 a 22 a nadále respektující zejména čl. 28 a čl. 30 až 32 stávajících etických pravidel. Tuto úpravu je třeba zajisté přivítat, neboť možnosti příslušníků jednotlivých svobodných povolání v oblasti reklamy by měly být v základních obrysech srovnatelné, nikoliv zvýhodňující tu či onu konkrétní profesi.
Směr, kterým se bude úprava v oblasti informací o podnikání advokáta, tj. především otázka reklamy a mezí osobní publicity, nadále ubírat v budoucnosti, není možné v tuto chvíli přesně vymezit. Určující bezpochyby bude další vývoj právní úpravy na úrovni Evropské unie, stav na trhu právních služeb vyznačující se neustále narůstající konkurencí, jež si reklamu vynucuje, a vnitrostátní tradice. Pravděpodobně se však shodneme, že případné legislativní změny by měly dbát zejména na zachování důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.

^* Autorka je advokátní koncipientkou a doktorandkou na katedře občanského práva Právnické fakulty MU v Brně.
¹ § 10 věta druhá zákona č. 96/1868 ř.z. ze dne 6. 7. 1868, jímž se uvádí řád advokátský.
² Balík, S. Advokacie včera a dnes (Vybrané texty z dějin a současnosti advokacie). Plzeň : Vydavatelství Aleš Čeněk, 2000, s. 52.
³ Národní politika č. 27, 27. 1. 1887.
⁴ Oběžník č. 985 z 26. 4. 1902 rozeslaný Advokátní komorou v Království českém in Tarabrin, E. Zásadní usnesení a rozhodnutí valných hromad a výboru advokátní komory v Čechách. Praha, 1935, s. 13–14.
⁵ Tamtéž.
⁶ Více viz stanovisko výboru Advokátní komory v Čechách z roku 1932.
⁷ Čl. 25 odst. 2 etického kodexu ve znění dle usnesení předsednictva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, uveřejněného ve Věstníku ČAK č. 1/1997.
⁸ Doplňujícími údaji jsou např. údaje o tom, že advokát je soudním znalcem nebo tlumočníkem, údaje o preferovaných právních oblastech, v nichž působí, údaje o tom, že je oprávněn vykonávat advokacii i na jiném území, údaje o trvalé spolupráci s tuzemskými nebo zahraničními advokáty apod.
⁹ Rozhodnutí kárné komise ČAK ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. K 351/98.
¹⁰ Rozhodnutí kárné komise ČAK ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. K 398/98.
¹¹ Rozhodnutí kárné komise ČAK ze dne 25. 6. 1999, sp. zn. K 208/98.
¹² Stanovisko představenstva ČAK. Bulletin advokacie, 1999, č. 1, s. 76.
¹³ Uhlíř, A. Publicita advokáta. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 16.
¹⁴ Rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 7 As 60/2003.
¹⁵ „Upomínkové a dárkové předměty advokáta smějí být opatřeny jeho obchodním jménem pouze tehdy, jsou-li určeny výhradně pro jeho klienty a svou povahou nesnižují vážnost advokáta a důstojnost advokátního stavu.“
¹⁶ Kárné rozhodnutí představenstva ČAK ze dne 29. 11. 1995, sp. zn. 61/95.
¹⁷ Rozhodnutí kárné komise ČAK ze dne 15. 11. 1996, sp. zn. 75/96.
¹⁸ Pokorná, H. Poskytování právních služeb advokátem a meze publicity. Bulletin advokacie, 2001, č. 6–7, s. 39.
¹⁹ Čl. 1 a násl. usnesení představenstva ČAK č. 9/1999 Věstníku, kterým se stanoví některé podrobnosti o dokumentaci advokáta vedené při poskytování právních služeb ve znění usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2006 Věstníku ze dne 12. 9. 2006.
²⁰ „Označení ‚advokát‘ může advokát používat i mimo výkon advokacie.“
²¹ Více viz rozhodnutí kárné komise ČAK ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. K 132/97 a K 139/98.
²² Tento kodex byl původně přijat na plenárním zasedání CCBE (Council of Bars and Law Societies of Europe – Evropská rada advokátních komor) konaném 28. 10. 1988 a následně byl novelizován na plenárním zasedání CCBE 28. 11. 1998 a 6. 12. 2002.