Úspěch v soudním řízení samozřejmě závisí na prokázání tvrzených skutečností. Významnou roli tak hrají důkazy. V dnešní době, kdy nás na každém kroku doprovází technika, se nejsnáze obstaratelným důkazem stávají audio a videozáznamy. Například nahrávka telefonního hovoru, která v situaci, kdy se velká část kontaktu mezi lidmi uskutečňuje „po telefonu“, může představovat často jedinou možnost doložení obsahu jednání. Ať už při něm došlo k diskriminaci (např. odmítnutí zájemce o práci nebo bydlení pro jeho původ), k domluvě o půjčení peněz mezi známými nebo ke sjednání či předjednání obchodní smlouvy.

 

„Každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory.“. Takto se vyslovil senát Ústavního soudu ČR ve svém nálezu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05. Obdobně jako další soudy v posledních letech přitom vycházel z úvahy, že při existenci obecného povědomí o tom, že telefonáty mohou být technickou cestou jejich účastníky běžně zaznamenávány, lze dovozovat, že účastníci hovoru jsou srozuměni s možným pořízením zvukového záznamu telefonátu a že s touto možností konkludentně souhlasí, neprojeví-li nesouhlas.

Tímto předpokládaným „tichým“ souhlasem je tedy splněna podmínka pro pořízení zvukového záznamu, týkajícího se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy, vylučující neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Obecně platí, že „pouhým pořízením záznamu soukromého telefonního hovoru nedochází k zásahu do osobnostních práv účastníka tohoto hovoru“].

 

 

Jak bylo předznamenáno, s ohledem na ochranu osobnosti je použití zvukového záznamu projevů osobní povahy možné jen se svolením zaznamenaného či toho, koho se záznam týká.[2] Pokud svolení chybí, připouští zákon použití jen pro vymezené účely, uvádí tzv. zákonné licence[3]. Konkludentní souhlas s pořízením nahrávky telefonního hovoru nezahrnuje souhlas s použitím této nahrávky. A pokud tedy nebyl udělen souhlas s použitím nahrávky, je třeba zvažovat možnost použití nahrávky k účelům úředním na základě zákona (tzv. úřední licence) nebo přiměřeným způsobem pro vědecké a umělecké účely či pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství.

 

 

V teorii i praxi bylo spíše vycházeno z toho, že ustanovení procesních předpisů považující za důkaz v řízení všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci[4], představují zákonnou úřední licenci k použití záznamu osobní povahy v důkazním řízení.[5]

To však Ústavní soud ČR ve svém výše uvedeném nálezu v září 2006 odmítl. Uvedl, že: „Za projev úřední licence (...) nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“[6]. Tento závěr o dva roky později nekriticky převzal a do svého rozhodnutí zahrnul Nejvyšší soud ČR[7], který dříve zastával stanovisko opačné a použití záznamu osobní povahy v důkazním řízení za projev úřední licence považoval.

 

 

Odmítnutí možnosti, že by důkazní řízení bylo projevem úřední licence, Ústavní, ani Nejvyšší soud blíže nerozvádí. Přitom podrobné odůvodnění takového závěru by bylo rozhodně na místě.

Ústavní soud se opírá pouze o konstatování, že za projev úřední licence lze považovat jen případy, které výslovně upravuje zákon. Za takový zákon považuje trestní řád (TŘ) a úpravu možnosti nařízení odposlechů, obecnou úpravu občanského soudního řádu (OSŘ) o dokazování nikoli.

§ 88 a § 88a TŘ ovšem upravují především pořízení záznamu, resp. údajů o telekomunikačním provozu. Je zmíněno i užití záznamu jako důkazu v trestním řízení, ale podle uvedené zmínky se zdá, že jeho použití v důkazním řízení se předpokládá. Úprava se nezaobírá umožňováním dokazování prostřednictvím nahrávky, jen doplňuje náležitosti jejího předložení jako důkazního prostředku.[8]

Tato úprava de facto není oním projevem úřední licence, za jehož příklad je dávána. § 12 odst. 2 občanského zákoníku (OZ) zmiňuje pouze možnost použití záznamů k účelům úředním na základě zákona. Ostatní odstavce § 12 hovoří jak o pořízení, tak o použití, úřední licence je však spojována pouze s použitím. O širším výkladu, který by pod použití zahrnul i pořízení, je zbytečné uvažovat. Tomu se věnovali právníci dříve[9]. A od roku 1992[10] na příslušných místech paragrafu (odstavce 1 a 3) slova o použití doplňuje slovo pořízení, aby nebylo pochyb.

§ 88 TŘ, věnovaný primárně možnosti pořízení záznamu, je tedy spíše než rozvedením úřední licence prostě speciální normou umožňující také zásah do práva na ochranu osobnosti bez svolení subjektu tohoto práva.[11]

Úprava trestního řádu o odposlechu a záznamu telekomunikační provozu je především zákonnou výjimkou z ochrany tajemství dopravovaných zpráv ústavně zakotvené článkem 13 Listiny základních práv a svobod (LZPS). Tento článek zmiňuje také Ústavní soud v dotčeném nálezu. Prohlašuje, že připuštění provedení důkazu v podobě záznamu telefonního hovoru proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru je zásahem do práva jím chráněného.

Ochrana osobnosti nepochybně s článkem 13 LZPS souvisí.[12] Nicméně do souvislostí s provedením záznamu jako důkazu předloženého jedním z účastníků řízení je dávána zřejmě mylně. Článek 13 chrání tajemství zpráv především před třetími osobami, které by bez svolení komunikujících stran nebo zákona chtěly komunikaci sledovat, zaznamenávat, či zveřejňovat. Komunikující strany předávající si zprávy jej neporušují, a to ani tehdy, když se o obsahu komunikace jedna bez svolení druhé svěří třetí osobě. Tato třetí osoba se zakázaného zásahu také nedopustí, pokud jí jedna ze stran komunikace dovolila se zprávou nějak naložit.[13]

Pokud by byl proveden důkaz, spočívající v listinném nebo audio záznamu komunikace osob, z nichž žádná nedala souhlas s pořízením či použitím záznamu, pak by se jistě jednalo o zásah do práv chráněných čl. 13 LZPS. Jestliže však jedna ze stran komunikace poskytla záznam dále třetí osobě (soudu), ze strany této třetí osoby k zásahu do čl. 13 chráněných práv nedochází. Opačný výklad by obdobně vyloučil možnost jedné ze stran komunikace předložit jako důkaz např. zaslanou smlouvu, neplatnou výpověď atd. Vyloučeno by bylo i pouhé posouzení údajů o tom, kdy, komu či odkud bylo psáno nebo voláno, kdyby s tím jedna ze stran nesouhlasila. Článek 13 se totiž vztahuje i na tyto údaje.[14]

Použití záznamu za nesouhlasu jedné strany, když druhá již tajemství zprávy odhalila třetí osobě, neznamená porušení práva na ochranu tajemství dopravovaných zpráv. Může ovšem představovat zásah do práva na ochranu osobnosti nesouhlasící strany. Pak je ale tato strana chráněna a má možnost obrany dle § 11 a násl. OZ.

 

 

Ústavním soudem vyslovené odmítnutí provedení dokazování záznamem telefonního hovoru bez svolení účastníka hovoru jakoby se vynořilo z ničeho a rozkymácelo obvykle sdílené přesvědčení, že obrazové a zvukové záznamy jsou obecně použitelné jako důkaz v civilním, správním i trestním řízení (pokud při jejich pořízení nedošlo k porušení zákona). V těchto řízeních shodně platí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, resp. čím lze zjistit stav věci. A dokazování v nich je (nebo alespoň bylo, než judikatura ÚS a NS uvedla jinak) považováno za obecné vyjádření úřední licence předpokládané v § 12 odst. 2 OZ.

Při uplatnění této licence jakožto výjimky z ochrany osobnosti musí být samozřejmě splněny stanovené podmínky a nesmí být překročeny určité meze. Použití záznamů projevů osobní povahy k účelům úředním na základě zákona musí být přiměřené, musí šetřit podstatu a smysl chráněného práva a musí mít bezprostřední, věcný vztah k předmětu úředního řízení a k jeho účelu. A samozřejmě musí být na základě zákona. Přičemž ten by měl být s ohledem na výjimečnost zásahu do práva na ochranu osobnosti dostatečně jasný, aby bylo zřejmé, jakým způsobem lze záznam použít a za jakým výlučným účelem.[15]

Přestože procesní předpisy v souvislosti s dokazováním o zvukové nahrávce či záznamu telefonního rozhovoru výslovně nehovoří, představují tyto záznamy nezbytně jeden z prostředků, které mohou přispět k objasnění věci. Obdobně jako v demonstrativních výčtech důkazů uváděné listiny. Vedle obecné teze o důkazech a jejich příkladných výčtů pak předpisy vytyčují účel i způsob použití důkazních prostředků. Lze tedy říci, že použití zvukové nahrávky nebo i listiny osobní povahy je po této stránce dostatečně vymezeno.

Není nezbytné, aby zákon spojovaný s úřední licencí obsahoval výslovnou úpravu použití záznamu osobní povahy. Je třeba, aby z jeho obsahu jasně vyplývalo určením způsobu a účelu jeho použití. Tento požadavek předpisy upravující řízení před soudem nebo jiným orgánem státu splňují. Další požadavky pak musí splňovat soudní praxe. Při provádění dokazování písemnostmi, zobrazeními či záznamy osobní povahy musí soudy důsledně dbát zejména na již zmiňovanou přiměřenost, na nezbytnost (i pokud jde o rozsah užití), vázanost účelem či účelnost použití těchto důkazních prostředků. A v těchto případech, kdy je i přes omezení práva na ochranu osobnosti nezbytné toto právo maximálně zachovávat, by mělo být uvažováno i o opatřeních jako je např. vyloučení veřejnosti z jednání soudu.

 

 

 

Striktní odmítnutí důkazního řízení jako projevu úřední licence a vázání použití záznamu telefonního hovoru na souhlas všech hovořících osob by v situacích, kdy záznam představuje prakticky jediný důkaz účastníka řízení, znamenalo pro takového účastníka znemožnění dovolání se spravedlnosti. Dá se snad hovořit dokonce o odmítnutí spravedlnosti soudy (denegatio iustitiae).

Ačkoli je právu na ochranu osobnosti nutné přiznat velmi vysoký stupeň ochrany, tato ochrana nemůže být poskytována bezvýhradně. I pokud by se soudy držely rozhodnutí Ústavního soudu a důkazní řízení by nemělo dále znamenat vyjádření úřední licence, měl by být důkaz záznamem osobní povahy proveden, jestliže je osobnostní právo účastníkem, odmítajícím svolit k použití záznamu, vykonáváno v rozporu s dobrými mravy, nebo je zde jiný chráněný zájem, který ospravedlňuje zásah do osobnostních práv.

Obdobně jako u jiných subjektivních práv je třeba uvažovat o omezení uplatnění práva na základě obecných principů fungování občanskoprávních vztahů. Ani výkon práva na ochranu osobnosti nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.[16] Pokud by tedy z okolností konkrétního případu vyplývalo, že nesouhlas účastníka řízení s použitím záznamu jako důkazu není v souladu s dobrými mravy, má soud možnost jeho právo omezit a provést důkaz navrhovaný protistranou.[17]

Rovněž v případě, že proti právu na ochranu osobnosti stojí jiné subjektivní právo nebo jiný právem chráněný zájem, kterému je třeba v daném případě dát přednost, může být zásah do osobnostního práva (použitím záznamu) ospravedlněn. „Je třeba vážit, zda v konkrétním případě nejsou okolnosti, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické osoby ospravedlňují, tj., zda nejde o okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu. Těmi jsou např. svolení dotčené fyzické osoby, případy tzv. zákonných licencí, resp. případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem.“[18] Soud musí zvažovat, zda proti právu na ochranu osobnosti nestojí jiné právo, jemuž by bylo nutné v konkrétním případě přiznat vyšší ochranu, a musí se vypořádat s kolizí proti sobě stojících práv. Pokud by převažoval zájem na ochraně např. práva na spravedlivý proces či soudní ochranu a náležité zjištění skutkového stavu by nebylo možné zajistit jinak, záznam projevů osobní povahy by měl být jako důkaz proveden i přes nesouhlas zaznamenaného.

Je také nezbytné, aby soud při aplikaci ustanovení občanského zákoníku na ochranu osobnosti vykládal úpravu s ohledem na její smysl a účel. Aby pod domnělou ochranou osobnosti nedocházelo k ochraně např. protiprávního jednání účastníka řízení, vyloučení možnosti prokázat jednání a zbavení účastníka řízení, kryjícího se za osobnostní práva, odpovědnosti za něj.

 

 

Při snaze uplatnit jako důkaz záznam telefonního hovoru může hrát roli i obsah hovoru či předmět telefonicky uskutečněného jednání. Právo na ochranu osobnosti je totiž chráněno, pokud jde o pořízení a použití záznamů projevů osobní povahy. Jednání při obchodní činnosti či např. formální rozhovor se zaměstnavatelem nebo poskytovatelem služby zpravidla takto myšleného osobního charakteru není.

Tak je uváděno i soudy: „Provedení důkazu soukromě pořízeným audiozáznamem nevylučuje ust. § 125 o.s.ř.; to tím spíše, by-li takový záznam učiněn v prostoru určeném pro veřejnost v rámci obchodní činnosti a nijak se netýkal soukromí zúčastněných osob.“[19], „Projevy společníků obchodní společnosti zaznamenané na zvukovém záznamu pořízeném při jednání společníků obchodní společnosti o problémech dané obchodní společnosti nelze považovat za projevy osobní povahy. (...) Ustanovení § 11 a § 12 obč. zák. totiž poskytují ochranu jen těm projevům fyzických osob, jež mají osobní povahu. Osobní povahu proto - jak z logiky věci plyne - zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti.“[20].

Jestliže tedy pořízený záznam telefonního hovoru ve skutečnosti nezachycuje ony projevy osobní povahy, lze jej použít jako důkazní prostředek bez toho, aby muselo být uvažováno, zda použití je projevem úřední licence, nebo jej odůvodňují jiné okolnosti, jak je uvedeno výše.

 

 

Závěr

 

Přes rozhodnutí Ústavního soudu ČR je na místě považovat občanské soudní řízení za projev úřední licence umožňující použití záznamu osobní povahy. Procesní úprava dokazování dává dostatečné mantinely pro tuto výjimku z práva na ochranu osobnosti.

Nahrávka telefonního hovoru může v dnešní době znamenat významný prostředek, jak prokázat tvrzenou skutečnost. V řadě případů i jediný. Přestože záznam může znamenat zásah do osobnostního práva zaznamenaného, často je na místě jeho použití jako důkazu v řízení před soudem nebo státním orgánem. Právo na ochranu osobnosti by mělo být posuzováno co do účelu a smyslu ochrany fyzické osoby a podle konkrétních okolností případně omezeno. Rozhodně mu nelze přiznávat takový rozsah, aby se za výkon tohoto práva člověk mohl schovávat, bránil se jím odpovědnosti a bránil jiným ve výkonu jejich subjektivních práv.