Jedním ze základních předpokladů vydržení je dobrá víra držitele, který se díky dobré víře stává oprávněným držitelem a jeho držba oprávněnou držbou, tedy držbou relevantní z hlediska vydržení. V předcházející části bylo již o charakteristice a pojetí dobré víry řečeno poměrně hodně, nicméně nebude od věci připomenout některá aktuální rozhodnutí zabývající se touto otázkou.

Předně je potřeba zdůraznit, že dobrá víra musí podle platné právní úpravy existovat po celou vydržecí dobu. Nepostačuje jako tomu bylo v některých případech v římském právu či právu uherském, aby předpoklad dobré víry byl naplněn v okamžiku uchopení se držby. Tento závěr lze jednoznačně dovodit ze znění § 134 odst. 1 a § 130 odst. 1 ObčZ. Oprávněná držba musí trvat nepřetržitě tři roky u movitostí nebo deset let u nemovitostí.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001[1] uvádí: „Tvrzení držitele věci o tom, že mu věc patří, a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu důvodné. Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování“. Toto rozhodnutí se vztahuje k § 132a ObčZ, ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Přesto je obecně platné a použitelné i za současné právní úpravy. Dobrá víra je psychický stav, vnitřní přesvědčení subjektu, které nemůže být samo o sobě předmětem dokazování, neboť tím mohou být jenom skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek. Těmito skutečnostmi vnějšího světa jsou okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří. Domnívám se, že existenci dobré víry musí vydržitel nejenom tvrdit, ale i prokázat v případném soudním řízení.

Účastník soudního řízení proto bude muset označit důkazní prostředky způsobilé prokázat pravdivost uplatněných tvrzení (§ 79 odst. 1, § 120 odst. 2 OSŘ) a bude nést případně nepříznivé následky nesplnění této povinnosti, spočívající v tom, že soud nebude mít možnost učinit pro nedostatek potřebných skutkových podkladů rozhodnutí v jeho prospěch. Jinými slovy, takový žalobce neunese důkazní břemeno. Okolnosti, které budou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, budou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí a svědčící o poctivosti tohoto důvodu nabytí. V případě, že půjde o žalobu negatorní, bude žalobce muset také tvrdit a prokázat neoprávněný zásah do svého práva.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001 [2] v intencích shora uvedeného, konstatuje: „Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí“. Toto rozhodnutí bylo již vydáno po novele občanského zákoníku z roku 1991 a týkalo se § 130 odst. 1 ObčZ.

Jestliže se dobrá víra nepresumuje, ale je nutno ji tvrdit a prokazovat, a to po celou vydržecí dobu, pak vzniká otázka možnosti vyvrácení dobré víry, resp. jaké pochybnosti o oprávněnosti držby vedou k závěru o zániku dobré víry na straně oprávněného držitele. Judikatura přináší alespoň částečnou odpověď, např. R 18/2001 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98) uvádí: „Podá-li vlastník žalobu o vyklizení nemovitosti proti oprávněnému držiteli, dochází dnem zahájení řízení ke stavení běhu vydržecí doby; okolnost, kdy byla žaloba doručena oprávněnému držiteli, tu není rozhodná“. Nejvyšší soud dovodil z § 135a odst. 5 ObčZ přiměřené použití ustanovení o promlčení na běh vydržecí lhůty s tím, že podle § 112 ObčZ uplatnění práva věřitele v promlčecí lhůtě u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a řádné pokračování v zahájeném řízení znamená, že promlčecí lhůta od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Protože zákon spojuje účinky zastavení vydržecí lhůty s podáním žaloby, je z hlediska běhu této lhůty právně nevýznamné, kdy byla žaloba držiteli nemovitosti doručena. Není tedy právně významné, jestli samotná žaloba byla držiteli doručena až po uplynutí desetileté vydržecí doby, podstatné je, že byla žaloba u soudu podána ještě před uplynutím této vydržecí doby.

Jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, a sice rozsudek ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1043/99,[3] k trvání dobré víry jako předpokladu oprávněné držby uvádí: „Jestliže žalovaný vlastnické právo žalobce tvrdícího vydržení pozemků zpochybnil a žalobce pak sám do úředního protokolu prohlásil, že právní předchůdce žalovaného zamýšlel na něj pozemky převést, ale k převodu nedošlo, pak z těchto skutečností je zřejmé, že oprávněná držba žalobce poté, co k nim došlo, již netrvala“.

Otázkou je, zda pouhé ústní, popř. i písemné oznámení vlastníka oprávněnému držiteli bude postačovat k vyvrácení jeho dosavadní dobré víry s ohledem na to, co bylo řečeno výše o přiměřeném použití ustanovení o promlčení na běh vydržecí doby. Z přiměřeného použití § 112 ObčZ totiž plyne, že vydržecí doba přestane oprávněnému držiteli běžet až tehdy, jestliže oprávněná osoba své právo věci uplatní kvalifikovaným způsobem, tj. návrhem na zahájení občanského soudního řízení.

Další otázkou je, zda rozhodnutí soudu o vindikační žalobě, a to rozhodnutí kladné, kterým bude poskytnuta soudní ochrana, postačuje ke ztrátě dobré víry u dosavadního oprávněného držitele. V literatuře můžeme najít rozporná stanoviska, kdy podle jednoho názoru právní mocí rozsudku oprávněný držitel ztrácí dobrou víru[4] a podle názorů opačných[5] odůvodnění rozsudku takový důsledek přivodit nemůže s ohledem na závaznost výroku pravomocného rozsudku podle § 159 odst. 2 OSŘ, nikoli jeho odůvodnění. Konkrétně jde o situaci, kdy se vlastník domáhá žalobou např. vyklizení nemovitosti, ale soud v odůvodnění rozhodnutí mu poskytne ochranu, nikoli z titulu vlastnictví, ale z titulu oprávněné držby.

Domnívám se, že pro oba nastíněné problémy nutno hledat odpověď v dikci zákona, konkrétně v ustanoveních § 134 odst. 1 ObčZ a § 130 odst. 1 ObčZ. Oprávněným držitelem je ten, kdo je „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“. Stavení vydržecí doby podle § 134 odst. 4 ObčZ za přiměřeného použití § 112 ObčZ v případě podání žaloby je jedním z případů zákonem explicitně řešeným. Tato právní úprava však a priori nevylučuje ztrátu dobré víry v jiných případech, kdy na základě jiné kvalifikované informace dosavadní držitel přestane být oprávněným. Mezi takové případy kvalifikované informace vedoucí ke ztrátě dobré víry lze zahrnout ve výjimečných pří¬padech i písemné upozornění vlastníka na neoprávněnost držby s předložením výpisu z katastru nemovitostí či jiných listin. Každopádně nelze mít pochyb o ztrátě dobré víry držitele, kterému se o neoprávněnosti držby dostane informace z odůvodnění rozsudku o vindikační žalobě tak, jak je popsáno shora. Pochopitelně, že informace o neoprávněnosti držby by se musela týkat zákonných předpokladů vydržení, tedy zejména právního důvodu, od něhož se dobrá víra držitele do té doby odvíjela.

Aktuální judikatura Nejvyššího soudu ČR tyto vývody potvrzuje. Rozsudek ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002 dovozuje, že od okamžiku „kdy se žalobce dozvěděl o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, nemohl být nadále v dobré víře, že mu sporné pozemky vlastnicky patří.“


Poznámky pod čarou:
[1] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, in Soubor NS, sv. 10, s. 58, pod č. C 739.
[2] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, in Soubor NS, sv. 7, s. 46, pod č. C 573.
[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1043/99, in Soubor NS, sv. 2, s. 137, pod č. C 130.
[4] Viz Sekaninová, E. Poznámka k ochraně držby a ztrátě dobré víry. Socialistická zákonnost, 1985, č. 9, s. 543 – 546.
[5] Viz Smetánka, B. Ještě poznámka k ochraně držby a ztrátě dobré víry. Socialistická zákonnost, 1986, č. 6, s. 306 – 307.

Kapitola Dobrá víra jako předpoklad vydržení je výňatkem z knihy JUDr. Bohuslava Petra, Vydržení v českém právu