Mgr. Anna Hořínová, Brno*

I. Úvod

Medicína představuje velmi důležitou, nicméně právem často opomíjenou oblast společenské regulace. Jejím primárním cílem by mělo být preventivně terapeutické působení na člověka. Je nepochybné, že lidské zdraví vnímá většina z nás nejen jako životní hodnotu, jejíž nedostatek nás omezuje v běžném životě, ale také jako vysoce citlivou a intimní záležitost. V takových situacích býváme často odkázáni na pomoc odborníků a někdy pro nás může být těžké rozhodnout se takovou pomoc vyhledat. Proto je třeba vnímat zdravotní péči jako činnost, při níž je sice nezbytné určitým způsobem narušit osobní prostor druhých, nicméně bychom tak neměli činit na úkor jejich lidské důstojnosti.

Právní řád každé společnosti by měl reflektovat hodnotový systém většiny lidí, kteří v ní žijí. Děje se tak prostřednictvím činnosti zastupitelského orgánu, jenž svojí zákonodárnou činností rozhoduje, které zájmy a která práva bude svými akty chránit a s jakou intenzitou. Život, zdraví a lidská důstojnost jsou tradičně hodnotami požívajícími vysokého standardu ochrany, a to i v mezinárodním kontextu. Existuje řada dokumentů, které udržování takového standardu zajišťují. Jedním z nich je rovněž Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny¹ z roku 1997, neboli Úmluva o biomedicíně. Tato Úmluva je jedním z lidskoprávních dokumentů přijatých Radou Evropy.² V České republice je platná od 1. 10. 2001. Připomeňme ještě, že v případě rozporu Úmluvy s některým z právních předpisů vnitrostátního původu je zde dle čl. 10 Ústavy ČR dána aplikační přednost Úmluvy. Proto je při užití vnitrostátních právních norem nezbytné vždy respektovat její obsah.


II. Současný právní stav

Když hovoříme o aplikaci vnitrostátních předpisů, není jich mnoho, které připadají v úvahu. Pro oblast práva v medicíně neexistuje žádný právní předpis, který by nabízel komplexní řešení. Jako předpis obecné povahy máme k dispozici zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966,³ na němž se znatelně podepsala doba, v níž vznikal a byl přijímán. Jako leges speciales lze jmenovat zákon o umělém přerušení těhotenství⁴ a tzv. transplantační zákon,⁵ které upravují specifické otázky lékařské péče. Příčinou tohoto, ne zcela uspokojivého stavu je to, že zákonodárce se po roce 1989 nerozhodl pojmout otázky zdravotní péče nově a komplexně a reflektovat tak významný pokrok v přírodních vědách, ale vydal se cestou novelizací a zvláštní úpravy specifických otázek medicíny.

V letošním roce úspěšně prošel zákonodárným procesem další zákon, jenž sice primárně neupravuje poskytování zdravotní péče, i přesto se jej však významně dotýká. Jedná se o zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a o změně některých souvisejících zákonů.


III. Zákon o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách

Zákon je strukturován celkem do osmi částí. V první z nich je obsaženo samotné znění zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách. Dalších šest částí se věnuje novelizacím souvisejících právních předpisů, jedná se např. o změny zákona o péči o zdraví lidu, trestního zákona či zákona o rodině. Část sedmá stanovuje účinnost předpisu na 1. 6. 2006.

Je důležité si uvědomit, že zákon neupravuje podmínky výzkumu na embryích, ale pouze na embryonálních kmenových buňkách. Jako embrya, na kterých se bude provádět výzkum, lze použít ta, která zůstanou nevyužitá po provedení asistované reprodukce. Až do přijetí zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách však nemělo provádění asistované reprodukce ani umělého oplodnění oporu v zákoně. Proto musel zákonodárce vyplnit toto legislativní vakuum novelizací zákona o péči o zdraví lidu. Vložením § 27d až 27h byly stanoveny podmínky realizace metod asistované reprodukce.

Jak je již zmíněno výše, v rámci zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách je pamatováno také na novelizace souvisejících předpisů. Pozornost si zaslouží zejména novely zákona o péči o zdraví lidu a zákona o rodině, proto se jimi budeme zabývat podrobněji.


IV. Novela zákona o péči o zdraví lidu

1. Obecně

Zevrubná analýza této novely by nejspíše vydala na samostatný příspěvek, ne-li na samostatnou odbornou práci. Nezabývejme se tedy všemi jejími aspekty, ale soustřeďme se pouze na některá ustanovení, která mohou vzbuzovat určité pochybnosti.

Novela zákona č. 20/1966 Sb. spočívá zejména v konstrukci nových ustanovení, která upravují podmínky a postup při terapeutické aplikaci metod asistované reprodukce.

Jedná se o problematiku poměrně komplikovanou, a je tedy více než žádoucí, aby byla přijata přehledná a důsledná právní úprava, která by zajistila, aby právní vztahy vznikající v jejím rámci byly postaveny najisto. O tom svědčí i fakt, že v zahraničních právních řádech existují samostatné právní předpisy řešící asistovanou reprodukci, kdy jen jejich příprava trvala celou řadu let (Warnock Comittee ve Velké Británii, Benda Report v Německu, Waller Comittee v Austrálii). V těchto zemích byla iniciována diskuse odborné i laické veřejnosti, která nakonec napomohla k nalezení společensky přijatelného legislativního řešení. Aktivita českého zákonodárce však v tomto směru nemůže být považována za dostačující a ani dostatečně nekoresponduje se současnými praktickými potřebami.

Učiňme ještě krátkou historickou odbočku. Jak již bylo řečeno, až do přijetí zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách v ČR prakticky nefungovala zákonná úprava asistované reprodukce ani umělého oplodnění. Celý právní rámec spočíval v existenci jednoho podzákonného předpisu ve formě Opatření Ministerstva zdravotnictví z roku 1982, kdy se u nás začalo umělé oplodnění provádět. Toto legislativní vakuum vzniklo v důsledku podcenění možností reprodukčních technik i jejich praktického významu, dokonce v situaci, kdy lze v posledních desetiletích zaznamenat překotný vývoj v přírodních vědách, medicínu nevyjímaje. Od roku 1982 až dosud se v reprodukční medicíně mnohé změnilo, existují stále širší (a diskutabilnější) možnosti, jak realizovat lidské reprodukční potřeby. Zodpovědnější přístup k problematice zvolily některé západoevropské země (např. Velká Británie), kde trvalo několik desetiletí, než bylo přijato legislativní řešení hodné otázky takové závažnosti, jako je asistovaná reprodukce.

V úvodním § 27d je obsažena definice pojmu „asistovaná reprodukce“, což bezesporu přispívá k přehlednosti celé úpravy. Pojem „umělé oplodnění“ zná náš právní řád prostřednictvím zákona o rodině již od roku 1982. Dle aktuálního znění zákona o péči o zdraví lidu je umělé oplodnění jedním z postupů či metod asistované reprodukce. Významově je tedy umělé oplodnění pojmem užším než pojem asistovaná reprodukce. Umísťování definic v zákoně má své opodstatnění, obzvláště pak tehdy, když se jedná o záležitost tak komplikovanou. Legální definice základních pojmů, se kterými předpis dále operuje, je běžná také v zahraničních úpravách (např. Kanada, Velká Británie, USA).


2. Informovaný souhlas

„Povinnost vyžádat si od ženy informovaný souhlas před každým lékařským zákrokem pramení z respektu k jejím základním lidským právům.“⁶ Toto pregnantní vyjádření podstaty informovaného souhlasu by mělo platit vůči každému člověku, který se chystá podstoupit nějaký lékařský zákrok.

Nejprve se zastavme u zákonné formulace povinnosti lékaře vyžádat si před provedením asistované reprodukce souhlas neplodného páru s jejím provedením. Ta je totiž poněkud nejednoznačná. Dle § 27d odst. 3 asistovanou reprodukci „...lze provést na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto léčbu hodlají společně podstoupit...“. Vyložíme-li si tuto část větné konstrukce důsledně,⁷ dospějeme k závěru, že asistovanou reprodukci by bylo možné provést buď na základě písemné žádosti neplodného páru, ale i bez ní. Není příliš pravděpodobné, že by takovýto důsledek byl úmyslem zákonodárce. Široký interpretační prostor lze vysvětlit spíše nedůsledností při tvorbě právního předpisu. Zamyslíme-li se nad tím, jak tuto situaci napravit, bylo by pravděpodobně plně postačující, kdyby do věty bylo přidáno příslovce „pouze“. Poté by bylo možné asistovanou reprodukci provést „... pouze na základě písemné žádosti muže a ženy...“.

Zmiňme se ještě o tom, jakou formou je třeba vyjádřit souhlas s provedením asistované reprodukce. Před každým lékařským zákrokem je lékař, který tento zákrok provádí, povinen řádně informovat pacienta o povaze zákroku a jeho možných negativních důsledcích. Tuto povinnost mu ukládá jak Úmluva o biomedicíně,⁸ tak zákon o péči o zdraví lidu.⁹ Pro některé lékařské zákroky¹⁰ včetně asistované reprodukce je stanovena přísnější forma souhlasu, a to tzv. pozitivní revers.¹¹ Nejedná se pouze o souhlas se zákrokem, je vyžadována pacientova žádost. Povinnost poskytnout takovému člověku všechny informace o zákroku, jeho alternativách a možných negativních důsledcích by zde měla platit dvojnásob a je na ni pamatováno v § 27e odst. 4 novelizovaného zákona o péči o zdraví lidu. Lze jen doporučit, aby byl pozitivní revers vždy udílen písemnou formou, u žádosti o provedení asistované reprodukce je písemná forma vyžadována přímo zákonem.

Je třeba brát rovněž na zřetel skutečnost, že všechny úkony, které pacient v rámci své léčby učiní a které právo spojuje s určitými účinky, jsou právními úkony ve smyslu § 34 a násl. ObčZ, tudíž se na ně aplikují právní normy obsažené v § 34–38 ObčZ.

Součástí žádosti muže a ženy o provedení asistované reprodukce je dle § 27d odst. 3 i souhlas muže s provedením umělého oplodnění ženy. Toto ustanovení má své opodstatnění. Asistovanou reprodukcí se dle zákona rozumějí „...postupy a metody, při kterých dochází k manipulaci se zárodečnými buňkami nebo s embryi, včetně jejich uchovávání...“. Zákonodárce záměrně použil poměrně širokou definici pojmu „asistovaná reprodukce“, aby tím ohraničil celý proces od začátku léčby až po přenesení embrya do dělohy. Vzápětí pak zákon specifikuje metody a postupy asistované reprodukce. Jedním z nich je umělé oplodnění ženy, jímž se rozumí oplození oocytu a spermie in vitro (v laboratorních podmínkách) a přenos takto vzniklého embrya do dělohy ženy. Umělé oplodnění může také spočívat pouze v zavedení spermií do pohlavních orgánů ženy. Tento postup se odborně nazývá „intrauterinní inseminace“. Ať už se jedná o přenesení embrya nebo spermií do dělohy ženy, vždy je to okamžik, kterým je sledováno početí, čili potenciální založení rodičovských práv a povinností. Tento moment má tedy významné konsekvence pro další právní vazby mezi mužem, ženou a dítětem, proto je třeba požadovat explicitní souhlas muže s tím, aby jeho spermiemi, popř. spermiemi dárce, byla oplodněna dotyčná žena. Lze dovodit, že pro tento souhlas je implicitně vyžadována rovněž písemná forma. Velkým přínosem je zakotvení povinnosti vyžadovat souhlas muže před každým provedením umělého oplodnění a časové ohraničení účinnosti souhlasu (24 měsíců). Lze předpokládat, že se tím eliminují problémy spojené s užitím kryokonzervovaných (zamražených) spermií.

Z celkové konstrukce žádosti a souhlasu je zřejmé, že tvůrci zákona si při své činnosti uvědomovali dopady provedení asistované reprodukce v jiných právních odvětvích, a chtěli proto upravit právní vztahy tak, aby byla zachována právní jistota jejich účastníků. To je bezesporu úmysl pozitivní, ne však zcela důsledně realizovaný. Tato nedůslednost se projevuje zejména v novelizaci zákona o rodině a v absenci novelizace zákona o matrikách. O tom však bude pojednáno níže.


3. Dárcovství zárodečných buněk

Tím, co nejvíce podněcovalo diskuse o konečné podobě zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách od samého počátku jeho existence, byla věková hranice pro dárcovství mužských zárodečných buněk. Aktuální znění zákona doznalo od stadia vládního návrhu zásadních změn. Byla použita přehlednější a jasnější terminologie, která takřka odstranila diskriminační věkovou hranici. Původní znění vládního návrhu zákona bylo skutečně velmi nepřehledné a dospět k přijatelnému výkladu bylo dosti obtížné. Nebylo důsledně rozlišováno mezi mužem se zdravými spermiemi, který svou aktivitou směřuje k založení rodičovských práv a povinností, a institutem dárcovství spermií, který ze své podstaty slouží jinému účelu než realizaci reprodukčních potřeb. Věková hranice pro dárcovství spermií byla stanovena na čtyřicet let. Proto, že za dárce byl považován každý muž podstupující asistovanou reprodukci, platila věková hranice čtyřiceti let pro všechny takové muže. To zcela pochopitelně vyvolalo vlnu nevole, která sice neměla za následek úplné odstranění věkového omezení, ale toto se nadále vztahuje pouze na dárce spermií. Z odborného hlediska je diskutabilní, zda je stanovení akceptovatelného věku pro dárce spermií opodstatněné a zda se užití jejich biologického materiálu stává v tomto věku rizikovějším.

V § 27e odst. 8 novelizovaného zákona o péči o zdraví lidu je výslovně řečeno, že dárci/dárkyni nenáleží za poskytnutí zárodečných buněk žádná finanční ani jiná náhrada. Dárce/dárkyně může požadovat pouze náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu/jí vznikly v souvislosti s odběrem. Vzhledem k tomu, že reprodukční medicína je do značné míry poplatná tržním mechanismům, je existence takového ustanovení více než oprávněná.¹² Užijeme-li ekonomickou terminologii, pak je zřejmý převis poptávky po oocytech nad jejich nabídkou. Zdravotnická zařízení disponující touto nabídkou pak mají zajištěno výhodnější postavení v konkurenčním prostředí oproti ostatním takovým zařízením. Právě ono konkurenční prostředí se projevuje v nabídce poměrně vysokých finančních částek (např. 15 000 Kč) za darování oocytů. V tomto jednání by se dalo de lege lata spatřovat obcházení zákona, neboť náklady spojené s odběrem evidentně nekorespondují s nabízeným finančním obnosem. Hormonální stimulace a punkce vaječníků (ovum pick up) jsou procedury, které představují pro ženu nezanedbatelné zdravotní riziko. Je tedy otázkou, jestli si toto riziko dárkyně oocytů, ovlivněné vidinou nemalé finanční odměny, dostatečně uvědomují.

Široce uznávané a použitelné etické principy týkající se gynekologie a porodnictví vytvořila a publikovala mezinárodní organizace FIGO (International Federation of Gynecology and Obstetrics) prostřednictvím Výboru pro výzkum etických aspektů reprodukce člověka. Jedná se o „Doporučení k etickým otázkám gynekologie a porodnictví“.¹³ Princip týkající se dárcovství gamet zní: Dárcovství genetického materiálu (tedy oocytů, spermií a embryí) by mělo být motivováno lidskou solidaritou a nikoliv finančním ziskem (nebo jinými ekvivalentními výhodami); kompenzace účelně vynaložených nákladů není s výše uvedeným doporučením v rozporu.


V. Novela zákona o rodině

1. Obecně

Hlavním cílem páru, který podstoupí asistovanou reprodukci, je narození potomka, k jehož zplození nebylo možné dospět přirozenou cestou. Je třeba si uvědomit, že asistovaná reprodukce není jen řadou lékařských zákroků, která vede k početí. Je to především touha po realizaci elementárních lidských potřeb, ze které vzejde jedinečná lidská bytost. Této bytosti by měl být od počátku jejího života poskytnut pevný komplex vazeb k nejbližšímu okolí. Právě existence takové sítě vazeb, kterou nazýváme osobním statusem, by měla být zajištěna právními prostředky.

2. Nová domněnka otcovství?

Otázka, kdo jsou naši rodiče, má nejen rozměr emocionální, ale také další nezanedbatelné konsekvence. Tím je míněno např. materiální zázemí, které by mělo být zajišťováno společnými silami rodičů. Konstrukcí nevyvratitelné domněnky § 50a zákona o rodině (ZOR)¹⁴ v aktuálním znění je takřka vyloučena pochybnost o mateřství k dítěti, což již v žádném případě neplatí o otcovství. Určování otcovství je de lege lata řešeno pomocí logického systému vyvratitelných právních domněnek. Jednotlivé domněnky na sebe navazují, vždy musí být vyvrácena nejprve jedna, aby mohla nastoupit domněnka druhá. Tento systém právních domněnek však vznikal v době, kdy byly možnosti přírodních věd přesně určit otcovství konkrétního muže oproti současnosti mnohem omezenější. Dnes již můžeme pomocí DNA diagnostiky určit či popřít otcovství téměř se 100% jistotou. Při konstrukci nových právních domněnek otcovství je proto třeba brát tento fakt v úvahu.

Jak již bylo řečeno, zákon o rodině novelizuje část sedmá zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách. Vzhledem k tomu, že se tato novela týká určování otcovství za podmínek provedení asistované reprodukce, jedná se o otázku značného významu. Takový postoj však zákonodárce zřejmě nesdílel, o čemž svědčí mimo jiné i její zařazení do poslední části zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách.

Pro upřesnění je třeba ještě dodat, proč bylo třeba novelizovat zákon o rodině. Až do přijetí zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách mohla být asistovaná reprodukce provedena pouze u manželského páru. Dle novelizovaného zákona o péči o zdraví lidu je možné, jak je uvedeno výše, asistovanou reprodukci provést na základě písemné žádosti muže a ženy, kteří ji chtějí podstoupit. V souladu s aktuálním právním stavem je tedy možné provést asistovanou reprodukci i u páru, který neuzavřel manželství.

Do § 54 ZOR, který upravuje určení otcovství soudem, byl na základě novely přidán nový odst. 3, který říká: „Je-li dítě počato umělým oplodněním ženy z asistované reprodukce podle zvláštního předpisu, považuje se za otce muž, který dal k umělému oplodnění ženy podle tohoto zvláštního předpisu souhlas, pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak.“ Umístění tohoto ustanovení z hlediska systematiky domněnek otcovství se zdá poněkud nevhodné. Otcovství je zde totiž založeno na základě projevu vůle, nikoliv na základě rozhodnutí soudu, proto by bylo praktičtější umístit uvedené ustanovení do § 52 ZOR, který obsahuje úpravu souhlasného prohlášení rodičů učiněného před matričním úřadem nebo soudem.


3. Praktické důsledky novely zákona o rodině

Jedním aspektem působení práva ve společnosti je formulace práv a povinností účastníků právních vztahů pomocí právních předpisů, druhým pak jeho aplikace v praktickém životě.

Zkusme si představit praktickou realizaci § 54 odst. 3 ZOR v aktuálním znění. Nesezdaný pár se rozhodne podstoupit asistovanou reprodukci. Ve zdravotnickém zařízení podepíšou oba žádost o její provedení. Následně podepíše muž souhlas s umělým oplodněním ženy s použitím buď svých spermií nebo spermií dárce. Zdravotnickým personálem by měla být ověřena totožnost tohoto muže.

Na základě jakého právního titulu však bude tento muž zapsán do matriky jako otec dítěte? Podle § 16 odst. 3 zákona o matrikách¹⁵ může být tímto titulem, pokud se dítě narodilo mimo manželství, pouze souhlasné prohlášení rodičů nebo rozhodnutí soudu. V zákoně neexistuje opora pro to, aby byl do matriky zapsán jako otec dítěte muž, který dal souhlas s provedením umělého oplodnění. Praxe se však bude muset s tímto problémem nějak vypořádat. Nejvíce pravděpodobné se jeví to, že muž a žena, kteří společně podstoupili asistovanou reprodukci, budou muset bez ohledu na tento fakt učinit ještě souhlasné prohlášení o určení otcovství k dítěti před matričním úřadem nebo soudem. Pokud tedy nebude zákon o matrikách novelizován, nejspíše pozbude nové ustanovení § 54 odst. 3 ZOR zamýšleného významu. Jak by však taková novela měla vypadat? Bezesporu by měl být mezi právní tituly, na jejichž základě se provede matriční zápis, zařazen písemný souhlas muže s umělým oplodněním. Vzniká však otázka, zda by takový souhlas neměl být udělován v kvalifikované formě. Protože se jedná o problematiku značné závažnosti, měla by být zachována co nejpevnější právní jistota účastníků právních vztahů. V současné době je souhlas s umělým oplodněním podepisován ve zdravotnickém zařízení a k jeho platnosti je vyžadována pouze písemná forma. Vzhledem k častému podceňování významu právních předpisů zdravotnickými pracovníky by bylo pravděpodobně vhodnější zakotvit kvalifikovanou formu souhlasu muže s umělým oplodněním ženy. Mohlo by se jednat kupř. o notářský zápis či o prohlášení před soudem. To by pak sloužilo jako podklad pro matriční zápis. Zamysleme se nad tím, jakým způsobem jsou konstruovány všechny tři dosavadní domněnky otcovství. První z nich se uplatní přímo ze zákona, druhá předpokládá projev vůle muže a ženy před matričním úřadem nebo před soudem a třetí je založena rozhodnutím soudu. Domněnka předpokládající prostý písemný souhlas toho, jenž má být dle zákona považován za otce, se z tohoto pohledu jeví jako nedostačující.

Ve francouzském právním řádu je otázka souhlasu muže s umělým oplodněním řešena podobným způsobem. V případě, že se neplodný pár rozhodne pro podstoupení asistované reprodukce s užitím darovaných spermií, je zde stanovena povinnost učinit o tom prohlášení před soudem. Soudce musí muže i ženu poučit o důsledcích jejich rozhodnutí a o tom, že všechna rodičovská práva a rodičovské povinnosti budou spočívat na nich, bez možnosti určit otcovství k dárci.

V novém § 54 odst. 3 ZOR není řešena otázka popření otcovství muže, který dal souhlas s provedením umělého oplodnění. Dikce zákona zní: „...považuje se za otce muž, který dal k umělému oplodnění ženy podle tohoto zvláštního předpisu souhlas, pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak“. Není zde určena žádná lhůta k popření ani jiné podmínky. Vycházíme-li však z předpokladu, že otcovství bude z výše popsaných důvodů zapsáno do matriky na základě souhlasného prohlášení rodičů, budou se rovněž podmínky pro jeho popření řídit ustanoveními upravujícími popírání otcovství určeného na základě tohoto prohlášení. Tyto podmínky jsou stanoveny v § 61 ZOR. Lhůta k popření otcovství činí 6 měsíců, přičemž musí být vyloučeno, aby byl muž, který založil své otcovství souhlasným prohlášením, otcem dítěte. Taková situace může reálně nastat, pokud je k oplodnění ženy užito spermií dárce. Zákon o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách v § 27e odst. 9 stanoví striktní povinnost zachovat anonymitu dárce. Z této povinnosti neexistuje výjimka, která by dovolovala za určitých okolností totožnost odhalit. Pokud by soud přistoupil k provedení znaleckého posudku pomocí DNA diagnostiky, dospěl by nevyhnutelně k závěru, že je vyloučeno, aby byl muž, který určil souhlasně rodičovství, otcem dítěte. Vznikla by tak situace, kdy by nebylo možné žádným způsobem určit otcovství k dítěti. Právě souhlasem s umělým oplodněním ženy se muž, který jej uděluje, dobrovolně staví do role budoucího rodiče se všemi důsledky, které s tím souvisí. Není proto žádoucí dát mu prostor dodatečně se zbavit odpovědnosti za své jednání. Nehledě na to, v jakém postavení by se ocitlo dítě, o jehož osobní status se jedná. O jeho zájmy by totiž mělo v takové situaci jít především.

Do budoucna by bylo pravděpodobně vhodné doplnit stávající ustanovení § 54 odst. 3 ZOR o podmínky popření otcovství založeného na základě souhlasu s umělým oplodněním a novelizovat zákon o matrikách.


VI. Závěr

Ačkoliv zde bylo vyřčeno mnoho kritického, v přijetí zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách je třeba vidět také pozitivní legislativní počin. Oproti právnímu vakuu, které tu v otázkách reprodukční medicíny po dlouhou dobu panovalo, se jedná o jednoznačný posun k lepšímu.  A to směrem k větší stabilitě v právních vztazích a počínajícímu konstituování silnější ochrany práv pacientů v našem právním řádu. Pokud by tato legislativní aktivita měla být předzvěstí dlouhodobější tendence zákonodárce v oblasti medicínského práva, bezesporu by to plně korespondovalo s celosvětovým trendem i s mnoha ryze praktickými potřebami. Propříště lze vyslovit jen doporučení, aby se takové legislativní aktivity prováděly s větší důsledností a při vědomí širšího právního kontextu.


Příspěvek byl publikován v časopise .


Poznámky:
* Autorka je doktorandkou na katedře občanského práva Právnické fakulty MU v Brně a působí v organizaci Liga lidských práv.
1) ETS 164 – Convention on Human Rights and Biomedicine, 4. 4. 1997, Oviedo. Text v originálním znění dostupný na http://conventions.coe.int. V ČR byla Úmluva o biomedicíně vyhlášena pod č. 96/2001 Sb.m.s.
2) Součástí Úmluvy jsou tři Dodatkové protokoly. Prvním z nich je Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí, ke kterému ČR přistoupila a byl publikován ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 97/2001. Dalším je Dodatkový protokol o transplantaci orgánů a tkání lidského původu, k němuž ČR zatím nepřistoupila. Třetím je Dodatkový protokol o biomedicínském výzkumu, který byl Radou Evropy přijat 25. 1. 2005, nicméně ještě nevstoupil v účinnost a ČR k němu doposud nepřistoupila.
3) Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.
4) Zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů.
5) Zákon č. 285/2002 Sb., o odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
6) Recommendations on Ethical Issues In Obstetrics and Gynecology by the FIGO Committee for the Ethical Aspects of Human Reproduction and Women’s Health (citováno 15. 3. 2006). Dostupný na http://www.figo.org.
7) Čl. 2 odst. 4 Ústavy: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
8) Čl. 5 Úmluvy o biomedicíně.
9) § 23 zákona o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.
10) Např. § 27, 27a zákona o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.
11) Mach, J. in Mach, J. a kol. Zdravotnictví a právo – komentované předpisy. Praha : Nakladatelství Orac, 2003, s. 122. Jedná se o komentář k § 27a zákona o péči o zdraví lidu, jenž byl v nedávné době novelizován, je zde však vysvětlena podstata tzv. pozitivního reversu.
12) Op. cit. sub 6.
14) Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů.
15) Zákon č. 201/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.