Lukáš Svoboda

30. ledna 2008

JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D., České Budějovice*

I. Úvodem

Při psaní druhého doplněného vydání publikace o vydržení¹ jsem se záměrně vyhnul dvěma poměrně zásadním problémům, neboť jsem doufal, že budou aktuálně řešeny judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Tento postup mi přišel taktický a seriózní. Pokud jde o oba problémy, pak mi není známo, že by je k dnešnímu dni judikatura Nejvyššího soudu ČR nějakým jednoznačným způsobem řešila. Nejenom výčitky svědomí, ale i skutečnost, že oba problémy se v praxi stále častěji objevují, mne pak vedou k tomu, že se pokusím v tomto příspěvku oba problémy definovat a nastínit jejich řešení.

Prvním problémem je otázka možnosti zápočtu doby posesorního či vlastnického sporu do běhu vydržecí lhůty, druhým je otázka vydržení obecního majetku státem.


II. Běh vydržecí doby

Běh vydržecí doby (lhůty) je otázkou poměrně jednoduchou tam, kde je držba nepřetržitá a bez jakékoliv ztráty či přerušení držby vydržecí doba uplyne. V takovém případě je vcelku jedno, zda jde o vydržení věci movité, kde vydržecí doba činí tři roky, anebo vydržení věci nemovité, kde činí deset let. Tradičně však činí problém, jak se postavit k situaci, kdy v průběhu vydržecí doby dojde ke ztrátě držby v důsledku vnějšího zásahu třetí osoby. Dochází ztrátou držby k přerušení vydržecí doby s důsledkem, že případným obnovením držby ze strany původního držitele začíná vydržecí doba běžet znovu, anebo se neoprávněný zásah do pokojné držby „nepočítá“ a vydržecí doba běží dál? Odpověď není úplně jednoznačná, neboť i důvody ztráty držby mohou být různé.

Předně je si třeba uvědomit, že držbu k téže věci nemůže současně vykonávat více subjektů s výjimkou podílového spoluvlastnictví. Přitom pluralita subjektů držby v námi naznačeném případě na první pohled nastává, neboť oprávněný držitel držbu ztrácí a fakticky věc ovládá, tedy drží, někdo jiný. Podstatné je uvědomit si, jak je definována oprávněná držba z hlediska vydržení, a pak nelze učinit jiný závěr, než že onen druhý „držitel“ držitelem být nemůže, natož držitelem oprávněným. V tomto bodě spatřuji zásadní moment argumentace ve prospěch zápočtu doby úspěšného sporu do běhu vydržecí doby. Faktickým ovládnutím věci, zpravidla protiprávním, nemůže nastat pluralita oprávněné držby, což je pojmově vyloučeno, ale v zásadě ani zánik oprávněné držby na straně oprávněného držitele a vznik oprávněné držby na straně fyzického uchvatitele věci (např. neoprávněný držitel, detentor).

U pozbytí držby se obecně rozlišuje, zda jde o pozbytí držby „animo“ (projevem vůle směřujícím ke vzdání se držby) či „corpore“ (faktická ztráta dispozice s věcí). V našem případě řešíme otázku pozbytí držby „corpore“, tedy pozbytí možnosti nakládat s věcí jako s vlastní. Oprávněnému držiteli je věc odňata a je v „držbě“ jiného subjektu. Pokud se oprávněný držitel cítí být stále oprávněným držitelem, nepozbyde držby „animo“, pak přistoupí k podání posesorní žaloby vůči „faktickému držiteli“. Zdánlivě, jak již bylo řečeno, nastává pluralita držby, neboť dva subjekty se subjektivně za oprávněné držitele považují.

Výjimku snad tvoří pouze případ zloděje, který pokud netrpí duševní poruchou, nemůže se za oprávněného držitele nikdy považovat. Objektivně však existuje pouze jedna oprávněná držba, která může být také relevantní z hlediska vydržení. Historicky se názory na tento problém různě vyvíjely.

Např. Krčmář² k pozbytí držby věci „corpore“ s odkazem na § 349 OZO uvádí: „... držení zaniká, jestliže držitel věci pozbude nemaje naděje, že by ji mohl nalézti ... a § 352 vytýká, že lze zachovati držení solo animo, pokud je naděje obdržeti ztracenou věc. Stylizace tato se vysvětluje doktrínou obecného práva, která možností věcí nakládati rozuměla možnost přítomnou. Poněvadž pak se setkávala v pramenech římských s rozhodnutími, podle kterých držení nezanikalo, ač takové přítomné možnosti věcí nakládati nebylo, vykládala, že v případnostech, kterými se zabývají ona rozhodnutí, držení se zachovává solo animo, a mluvila tu o držení mentálním (terminologie té užívají také starší vykladatelé občanského zákoníku). Než rozhodnutí pramenů se nedotýkají případností, ve kterých zanikla možnost věcí nakládati, nýbrž jedná se tam o případnostech, ve kterých možnost taková tu je, avšak nemůže přijíti k místu z důvodů přechodně působících. Se zřetelem k této historické souvislosti dlužno přijímati i podle našeho práva, jednak že držení zaniká jen tenkráte, je-li tu skutečná nemožnost věcí nakládati, jednak že přesvědčení (naděje) držitelovo, že držení zase nabude, držení mu nezachová.“

Komentář k obecnému zákoníku občanskému (OZO) u § 352 mimo jiné uvádí, že „corpore držba zaniká, když držitel pozbude nadobro možnosti, vykonati obsah práva, nebo když z držby bude vypuzen, ledaže v tomto posledním případě vypuzený se tím nespokojí a sporem svou držbu uchová“.³ Jinak stojí na tom, že ke ztrátě držby dochází v důsledku podání žaloby proti držiteli a že v jejím důsledku se vydržecí doba přetrhuje. To však přesně neřeší náš problém, neboť jde o situaci jinou. Jde o vliv podání žaloby na dobrou víru, kde je obecně přijímán tento závěr.

Sedláček⁴ uvádí, že vydržení předpokládá držbu, a při ztrátě držby se tedy přetrhuje, nicméně držbu chápe jako aktivní legitimaci k posesorní žalobě, čímž se přibližuje názoru uvedenému úvodem, jakož i komentáři k § 352 OZO.

Spáčil⁵ k tomu dodává, že i když převládal dříve názor o přetržení vydržení přerušením držby, pak on zastává názor, „že když oprávněný držitel úspěšně u soudu uplatní žalobu na vydání věci, dává se mu za pravdu, že je oprávněným držitelem, i když věc má žalovaný“. Spáčil dále uvádí, že jde o „spravedlivé a rozumné řešení“, pokud se dá přednost tomuto výkladu před tradičním pojetím přetržení držby a běhu nové vydržecí lhůty.

Osobně si myslím, že Spáčilův názor je správný, neboť reflektuje společenský vývoj a potřeby praxe. I Knappová⁶ obecně připouští držbu „solo animo“, takže není-li podmínkou držby to, aby ji držitel vždy fyzicky osobně realizoval, pak nic nebrání zápočtu doby, kdy držba je představována pouze kvalifikovaně manifestovanou vůlí, do běhu vydržecí doby, pochopitelně na pozadí úspěšného sporu.

Praxe však přináší i další případy, které jsou ještě více sporné. Vlastníkem movité věci se stane fyzická osoba na základě smlouvy, avšak druhý kontrahent (právnická osoba) smlouvu nerespektuje a movitou věc nevydá. Nabyvatel věci ze smlouvy okamžitě podá vindikační žalobu a soud pravomocně rozhodne o vydání věci v jeho prospěch. Vzápětí je věc dobrovolně předána žalovaným do fyzické dispozice úspěšného žalobce, nicméně v krátké době je v důsledku konkursu žalovaného správcem konkursní podstaty věc zahrnuta do konkursní podstaty. Protože podle ustálené judikatury zde není dána překážka věci rozsouzené, původní žalobce musí podat vylučovací žalobu. Přitom od okamžiku, kdy podal původní žalobu a kdy mu měla být věc vydána dle smlouvy, uplynulo cca šest let. Pokud by bylo možno započíst do běhu vydržecí doby i dobu trvání soudního řízení o vydání věci, pak by ke dni prohlášení konkursu vlastnické právo k movité věci mohlo být dávno vydrženo. Při opačném názoru by tříletá vydržecí doba neuplynula.

Na první pohled se zdá, že situace je zcela obdobná té předcházející a můžeme dát opětovně kladnou odpověď. Bohužel, situace je jiná v tom, že žalobce se fyzicky nikdy věci neuchopil, neboť nedošlo k tradici. Při respektování tradičního chápání dogmatu o titulu a modu nebudeme moci dospět k závěru, že se žalobce stal vlastníkem věci již v momentě, kdy mu podle smlouvy měla být věc vydána. Na druhou stranu praxe již léta připouští, že např. při prodeji osobního automobilu jsou předávány jen klíče od něho anebo se předání věci děje symbolicky. Koneckonců vtip je v tom, že neřešíme moment vzniku držby či vlastnictví, ale pouze to, zda tuto „zvláštní dobu“ můžeme započítat do běhu vydržecí doby analogicky době fyzické držby. Úspěšným uplatněním vindikační žaloby se nám totiž nedostává konstitutivního rozhodnutí o vlastnictví s účinky „ex nunc“, ale pouze rozhodnutí deklaratorního a vlastnictví se nabývá dle původní smlouvy. I kdybychom respektovali, že vlastníkem se stává žalobce až v okamžiku předání věci, pak je spravedlivé uvažovat o zápočtu doby úspěšně vedeného sporu do běhu vydržecí doby, podobně jako v případě, kdy na počátku držba byla dána, avšak následně došlo k jejímu neoprávněnému odnětí. Domnívám se, že § 853 ObčZ připouštějící „analogii legis“ v občanskoprávních vztazích je klíčem k řešení v obou možných situacích, neboť umožňuje dobu úspěšně vedeného sporu o posesorní či vindikační žalobě započítat do doby nepřetržité držby ve smyslu § 134 odst. 1 ObčZ „per analogiam“.


III. Vydržení obecního majetku státem

Není mi známo žádné zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které by se zabývalo otázkou vydržení obecního majetku státem. Přesto literatura7 i praxe nižších soudů tento problém řeší. Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, dnem své účinnosti 24. 5. 1991 některý nemovitý majetek státu převedl do vlastnictví obcí. Stalo se tak trochu způsobem podobným tzv. Benešovým dekretům, ale v opačném gardu. „Ex lege“ se obce staly vlastníkem majetku, aniž někdy tušily jakého, a obdobně stát ztratil majetek, aniž mu bylo známo který. Přitom je třeba zdůraznit, že stát zůstal dále zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník. Podobně jako tzv. Benešovy dekrety předpokládaly vydání individuálního správního aktu pro specifikaci postižené osoby a jejího majetku, tak zákon č. 172/1991 Sb. předpokládal specifikaci dotčeného majetku ze strany obcí. Ty měly do jednoho roku po nabytí vlastnictví „ex lege“ učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis dotčených nemovitostí do jejich vlastnictví. Jednoroční lhůta byla jednoznačně pořádková a uplynula dnem 24. 5. 1992, aniž obce provedly nějakou zásadní inventuru svých požadavků. Podobně stát, který však žádnou zákonnou povinnost neměl, zůstal většinou nečinný.

Přechod na katastr nemovitostí dnem 1. 1. 1993 (viz zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí), znamenal pouze to, že právo vzniklé „ex lege“ se zapisovalo záznamem na základě listiny vyhotovené státním orgánem nebo jiné listiny, která podle zvláštního předpisu osvědčuje nebo potvrzuje právní vztahy (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Prakticky to většinou představovalo možnost učinit souhlasné prohlášení státu a obce ve smyslu § 36 odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb., dále osvědčení o prohlášení obce sepsané ve formě notářského zápisu (§ 36 odst. 8 cit. vyhlášky v návaznosti na § 5 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb.) či konečně rozhodnutí soudu v případě sporu mezi státem a obcí [většinou rozhodnutí o určovací žalobě dle § 80 písm. c) OSŘ s deklaratorními účinky].

Z uvedených důvodů dnem 24. 1. 2001 uplynula desetiletá vydržecí doba (§ 134 odst. 1 ObčZ), aniž oprávněná držba nemovitostí státem byla v řadě případů, kdy nemovitosti ze zákona přešly na stát, jakkoli zpochybněna. Pokud státu žádná povinnost zjišťovat, o který majetek přišel dle zákona č. 172/1991 Sb., nebyla stanovena, pak nelze činit závěr, že dobrá víra státu byla přerušena okamžikem účinnosti tohoto zákona. Obecně se za způsobilé narušit dobrou víru oprávněného držitele považují takové právně relevantní skutečnosti, jako jsou podání žaloby (viz analogie běhu promlčecí a vydržecí doby v § 135a odst. 5 ObčZ⁸ či jinak kvalifikované informace (zpochybnění vlastnického práva do protokolu,⁹ údaje z odůvodnění rozsudku o vindikační žalobě či jiné procesní informace).¹⁰ Dobrá víra jako předpoklad oprávněné držby se musí vztahovat ke konkrétní nemovitosti, neboť jde o vnitřní vztah subjektu držby k jeho objektu. Bez individualizace předmětu držby si nelze představit vznik dobré víry a opačně ani její ztrátu. Právě v individualizaci nemovitostí je klíč k řešení problému. Pokud zákon tuto individualizaci či jinými slovy specifikaci provést nemohl, pak nemohlo dojít ke ztrátě dobré víry státu, neboť dobrou víru nelze pozbýt jinak než ve vztahu ke konkrétnímu předmětu. Ostatně tomu nasvědčuje i dikce § 11 a 16 zákona č. 265/1992 Sb., kde se pro zápisy učiněné do katastru po 1. 1. 1993 zavádí fikce dobré víry v pravdivost zápisu a pro zápisy učiněné před tímto datem platí, že jsou pravdivé, není-li prokázán opak. Proti nabytí vlastnického práva obcemi bez konkrétního uplatnění nároku na individuální nemovitost svědčí i to, že atributem vlastnictví je držba věci. Držba věci pojmově vylučuje takový stav, aby tatáž věc byla držena dvěma subjekty současně, vyjma případu podílového spoluvlastnictví. Držby věci se lze uchopit obecně „animo“ či „corpore“, v případě nemovitosti judikatura v souladu se zněním § 312 OZO připouští i pouhé označení nemovitosti, vstoupení na ni či ohrazení apod. Tam, kde k takovému jednání ze strany obcí nedošlo, nemohla být oprávněná držba státu přerušena tím, že zákon obecně převedl některý nemovitý majetek státu na obce bez bližší specifikace. Stát tedy dle mého názoru zůstal oprávněným držitelem ve všech případech, kdy obce nevznesly konkrétní nároky na individuálně určené nemovitosti, jejichž přechod umožňoval zákon. Proto také uplynutím vydržecí doby, i když na obce „ex lege“ vlastnictví přešlo, se stát opětovně originárním způsobem stal vlastníkem. S ohledem na novelizace zákona č. 172/1991 Sb. vydržecí doba uplynula různě, neboť tento zákon postupně rozšiřoval kategorie dotčených nemovitostí (viz např. novela provedená zákonem č. 10/1993 Sb., kde lhůta uplynula k 1. 1. 2003 apod.). Tento výklad je nepochybně jediný možný, jinak bychom stáli před problémem obrovské právní nejistoty, pokud jde o jakýkoliv převod státního majetku.

Ostatně praxe dokazuje, že obce, zejména při povolebních změnách v jejich vedení, často zpochybňují nejenom vlastní právní úkony, ale revidují svůj vztah i ke státnímu majetku, který se nachází v jejich katastrálním území.

Jako příklad toho, že soudy nižších stupňů opravdu otázku vydržení obecního majetku státem musí řešit a řeší ji v intencích shora uvedených závěrů, může posloužit rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 6 Co 2709/2006, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. 8 C 214/2004. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že státem prodaný majetek, na který dodatečně vznesla nárok obec K. jako na historický majetek obce, byl státem, resp. jeho právními nástupci, úspěšně vydržen. Samotný fakt účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., jeho obecné dopady na státní majetek bez konkrétní individualizace, neshledaly soudy obou stupňů za moment způsobilý narušit dobrou víru oprávněných držitelů, vlastníků nemovitostí odkoupených od státu po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Otázku přerušení dobré víry na straně státu, resp. jeho právních nástupců, řešily soudy v souladu s ustálenou judikaturou.


IV. Závěrem

Odpovědi na otázky nastolené úvodem lze shrnout tak, že pro zápočet doby úspěšně vedeného sporu o ochranu vlastnictví či držby do běhu vydržecí doby lze najít argument v aplikaci § 134 odst. 1 za použití § 853 ObčZ, a to bez rozdílu, zda jde skutečně o případ přerušení stávající držby či případ, kdy je zde obligační nárok a k převzetí věci ještě nedošlo. V obou případech potřebám praxe a společenskému vývoji, jakož i tradiční snaze eliminovat právní nejistotu v otázkách vlastnického práva, takový výklad lépe vyhovuje. Tím, že se jedná o analogické použití zákona, vyhýbáme se teoretickým úskalím spojeným s tím, že držba je skutečně přerušena či dokonce ještě nevznikla. Jde o pouhý zápočet doby úspěšného sporu do běhu vydržecí doby analogický zápočtu doby oprávněné držby.

Pokud jde o vydržení majetku obcí státem, lze učinit závěr, že samotnou účinností zákona č. 172/1991 Sb. nemohl stát ztratit dobrou víru jako předpoklad oprávněné držby toho majetku, ke kterému obce nevznesly konkrétní a individualizovaný nárok, a to způsobem, který je standardně považován za způsobilý přerušit dobrou víru oprávněného držitele (např. podání žaloby, vědomost o duplicitním zápisu, informace získané v soudním sporu; viz konstantní judikatura). Obce se sice staly „ex lege“ vlastníkem státního majetku v rozsahu předpokládaném zákonem č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nicméně bez kvalifikovaného uplatnění individuálního nároku mohlo dojít k tomu, že stát po uplynutí desetileté vydržecí doby majetek zpětně nabyl originárním způsobem (vydržením).


Příspěvek byl publikován v časopise .



Poznámky:
* Autor je předsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích.
1) Petr, B. Vydržení v českém právu. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006.
2) Krčmář, J. Právo občanské. 2. díl. Praha, 1946, s 77.
3) Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl II. Praha : V. Linhart, 1935, s. 189.
4) Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha, 1935, s. 372.
5) Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 241.
6) Knappová, M. Držba. Právo a zákonnost, 1992, č. 10, s. 589.
7) Baudyš, P. K vydržení obecního majetku státem. Právní rozhledy, 2003, č. 1, s. 27.
8) Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 296/98, Soudní rozhledy, 2000, č. 6, poř. č. 61.
9) Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1043/99, Soubor rozhodnutí NS, sv. 2, C 130.
10) Viz blíže Petr, B., op. cit. sub 1, s. 69.