Lukáš Svoboda

12. prosince 2007

Mgr. Ing. Petr Baudyš, Praha*

I. Úvodem

Ani v dobách, kdy jsem ještě nebyl právníkem, jsem nepodléhal mezi laiky rozšířené iluzi, že soud každý spor rozhodne vždy správně a spravedlivě, a proto je-li pravda na určité straně, má tato strana jistotu, že u soudu spor vyhraje. Měl jsem však vždy za to, že soud je tu od toho, aby každý spor odklidil tak, aby byl do budoucna dán pevný základ právním vztahům a aby strany sporu dosáhly v krátkém čase jistoty, na čem vlastně jsou. V tomto přesvědčení mě utvrzovaly i příklady způsobů rozhodování sporů ve středověku, kdy v případě nedostatku jasných důkazů dal soud za pravdu např. té straně, která před ním přednesla složitou říkanku bez jediného přeřeknutí. Nebo se vhodil do vody věneček, a pokud plaval, vyhrála jedna strana, pokud se potopil, dal soud za pravdu straně opačné. Tímto způsobem sice zřejmě nebylo dosahováno vždy spravedlivých rozsudků, přesto však tato rozhodnutí plnila svůj společenský účel. Tedy rychle odklidit spor tak, aby se strany dále mohly věnovat normálnímu životu. Ostatně i dnes podle mého názoru platí, že jen Bůh ví, která formálně deklaratorní rozhodnutí soudů mají skutečně pouze deklaratorní povahu a která jsou ve skutečnosti rozhodnutími konstitutivními. A mnozí z těch, kdo vedli mnohaletý soudní spor, než se dočkali jeho konečného rozhodnutí, jistě potvrdí, že by se jim žilo lépe, i kdyby rozhodnutí soudu bylo pro ně méně příznivé, avšak přišlo v krátké době tak, aby se v dalším životě mohli věnovat něčemu jinému než nekonečnému vedení sporu. Proto i dnes trvá mé přesvědčení, že by soudy měly spory odklízet, a nikoli je vytvářet.


II. Nahlédnutí do judikatury

Ovšem při nahlédnutí do některých judikátů nabývám dojmu, že soudy se této zásady důsledně nedrží. Místo aby po jejich rozhodnutí došlo k ukončení sporu, občas vytvářejí svými rozhodnutími pevný základ pro jeho neodvratné pokračování před dalšími soudními instancemi. Typický je případ, který byl řešen mnohokrát soudy nižších stupňů a nejméně dvakrát byl projednán Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval nejprve rozhodnutím z 8.4.2003, sp. zn. 22 Cdo 1997/2001, a posléze rozhodnutím ze 13. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004. V dané věci šlo o to, že jistí manželé dostali v minulosti přídělem do vlastnictví určité nemovitosti. Zřejmě v roce 1960 se však manželé přídělu vzdali a na základě listiny o vzdání se přídělu provedl knihovní soud vklad vlastnického práva do pozemkové knihy pro stát. Usnesení o povolení vkladu doručil oběma manželům. Žádný z manželů proti povolenému vkladu nevznesl knihovní stížnost. Z rozsudku se dále podává, že ve skutečnosti listinu o vzdání se přídělu podepsal pouze manžel, který podepsal také manželku, jejíž podpis na listině napodobil. Zřejmě se tak nestalo poprvé, neboť pravděpodobně manželčin podpis napodobil již na listině o získání přídělu. Po roce 1989 převedl stát dotčené nemovitosti na žalovaného. Koncem 90. let byla na žalovaného podána žaloba o určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, ale nikoli podle současného stavu, ale podle stavu ke dni smrti manželů. Po určitých peripetiích bylo rozhodnuto o tom, že manželka měla ke dni své smrti, tj. ke dni 1. 7. 1972, ve vlastnictví 1/2 podílu na dotčených nemovitostech, protože listinu o vzdání se přídělu nepodepsala. Ve vztahu k podílu zemřelého manžela byla žaloba zamítnuta, protože on listinu o vzdání se přídělu podepsal.

Žalovaný se proti vydání takového rozhodnutí bránil mj. tím, že je dnes skutečným vlastníkem dotčených nemovitostí přinejmenším z toho důvodu, že došlo k vydržení jeho vlastnického práva. Soudy se však touto námitkou vůbec nezabývaly s poukazem na to, že otázku dnešního vlastnického práva vůbec v daném sporu neřeší. Nejvyšší soud k tomu uvedl: „Ve věci jde o určení, zda právní předchůdci dovolatelů byli ke dni smrti vlastníky předmětných nemovitostí. Podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech, 2001, č. 6). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. I když je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou však tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné.“

Z uvedeného je především zřejmé, že rozhodnutí soudu o tom, že zemřelá manželka byla ke dni 1. 7. 1972 vlastnicí 1/2 podílu na dotčených nemovitostech, nemá žádný význam pro zápisy vedené v katastru. Při zápisech do katastru se totiž zapisuje jako vlastník ten, kdo jím je dnes, a nikoli ten, kdo jím byl ke dni 1. 7. 1972.

Na základě rozhodnutí soudu ovšem dojde k dodatečnému projednání dědictví po zemřelé manželce a může dojít k vydání dědického rozhodnutí o tom, že její spoluvlastnický podíl na dotčených nemovitostech dědí žalobce. Žalobce následně ze zděděných nemovitostí zaplatí dědickou daň. Dědictví sice na žalobce přejde s účinky ke dni 1. 7. 1972, ovšem dědické rozhodnutí bude pocházet ze současnosti a jeho výrokem již katastrální úřad bude vázán. Proto bude povinen na jeho základě zapsat žalobce jako podílového spoluvlastníka dotčených nemovitostí. Protože toto dědické rozhodnutí koliduje s listinami, na jejichž základě byl jako vlastník dotčených nemovitostí do katastru nemovitostí zapsán žalovaný, a v žádném ohledu se s těmito listinami nevypořádává, bude v katastru nemovitostí založen list vlastnictví pro duplicitní zápis vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Žalobce bude zapsán jako spoluvlastník 1/2 a vedle něj žalovaný jako vlastník celku.

Zde máme základ pro další spor mezi žalobcem a žalovaným, a sice pro spor o to, kdo je dnes vlastníkem dotčených nemovitostí. V daném sporu bude s ohledem na to, že žalovaný sám nedržel nemovitosti v dobré víře po celou vydržecí dobu, řešena otázka, zda si může žalovaný započíst i dobu, po kterou držel dotčené nemovitosti stát. Nevím, jak soud uvedenou otázku rozhodne, ale jsou-li skutkové okolnosti v rozsudcích popsány věrně, já bych státu vzhledem ke všem okolnostem dobrou víru přiznal. Tím by se ukázalo, že vlastníkem je i dnes žalovaný, a to z titulu vydržení vlastnického práva. Pokud takto soud rozhodne, stane se tak po mnohaletém soudním martyriu pro žalovaného.

Takovému zbytečnému martyriu by ovšem bylo možné předejít, kdyby si již na počátku soudy položily otázku, zda jejich rozhodování má nějaký vztah k dnešnímu právnímu stavu, a zda je tedy na požadovaném určení právní zájem. Pokud si totiž otázku vztahu řešeného sporu k dnešnímu právnímu stavu soudy pokládat nebudou, otevře se prostor i pro žaloby, řešící nápravu vlastnických vztahů nastalých po třicetileté válce, a budou určovat, že ten a ten český pán byl ke dni své smrti, ke které došlo v roce 1650, vlastníkem určitých nemovitostí. Teprve v následných soudních řízeních vyjde najevo, že takové soudní rozhodnutí je z hlediska dnešních právních vztahů k nemovitostem naprosto bez významu, a že proto soudní řízení bylo zcela zbytečné.

Když však soud pojal řízení jako spor o to, zda k 1. 7. 1972 byla vlastníkem dotčených nemovitostí zemřelá manželka nebo stát, a dále rozhodl, že není dovoleno zabývat se tím, co se stalo po 1. 7. 1972, je zvláštní, že připustil, aby v tomto sporu byl žalován právě žalovaný. Ten neměl s událostmi té doby naprosto nic společného. Bylo-li totiž sporné tehdejší vlastnictví státu, měl být zřejmě žalovaným právě stát, zatímco skutečnému žalovanému mělo být přiznáno postavení vedlejšího účastníka sporu na straně státu.

Rozsudkem Nejvyššího soudu, který zřejmě povede k zápisu duplicitního vlastnictví a k zakládání dalších sporů, je i rozsudek z 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005.¹ Zde se plně stavím za argumenty, které v poznámce k tomuto rozsudku uvedl F. Balák, a čtenáře na ně plně odkazuji. Nad jejich rámec bych chtěl upozornit na dvě další okolnosti případu. Jednou z nich je, že žalobce, který celý problém způsobil tím, že uzavřel dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ač musel vědět, že je od počátku neplatná, celý spor zřejmě vyhraje, a bude tak mít ze svého protiprávního jednání prospěch. To se vymyká laické představě o spravedlnosti.

Druhým problémem je potom otázka, podle čeho soud usoudil, že když dárkyně darovala dvěma osobám každé ideální 1/2 nemovitostí, že v případě, kdyby věděla, že vlastní pouze ideální 1/2 a nikoli celek, darovala by každému místo 1/2 právě ideální 1/4 vzhledem k celku. Jen když si odpoví na tuto otázku, může rozhodnout, že darovací smlouva je ve vztahu ke každému z obdarovaných neplatná právě v rozsahu 1/4 vzhledem k celku. Jak soud zjistil, že dárkyně by nedala např. jednomu obdarovanému opět ideální 1/2 a druhému obdarovanému nic?
Souhlasím s F. Balákem i v tom, že jsou-li pochybnosti o velikosti spoluvlastnických podílů jednotlivých spoluvlastníků, je třeba je všechny v soudním řízení v této věci odstranit tak, aby bylo bez pochybností již z výroku rozhodnutí zřejmé, jak velký podíl kterému spoluvlastníkovi náleží. Přitom součet všech podílů se musí rovnat právě jednomu celku. Pokud toto soudní rozhodnutí nevyřeší, stane se jen podkladem pro vedení dalších sporů v téže věci.
O tom, že je nutné řešit všechny sporné podíly, a nikoli pouze spoluvlastnický podíl žalobce, mě přesvědčil další případ duplicitního zápisu vlastnictví, se kterým jsem se setkal a který nebyl dosud soudem nijak rozhodnut. Daná záležitost začala tím, že manželé A dlužili manželům B určitou částku, a to podle soudem schváleného smíru. Manželé A přitom v té době vlastnili na dotčené nemovitosti spoluvlastnický podíl ve výši 10/20 a manželé B spoluvlastnický podíl ve výši 9/20. Manželé B podali soudu návrh na výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu manželů A a zároveň uplatnili v řízení o výkon rozhodnutí předkupní právo, které pro ně vyplývalo z titulu podílového spoluvlastnictví. Složili u soudu odhadní cenu exekuovaného podílu a soud jim tento podíl přikázal do vlastnictví, aniž by o tom manželé A byli informováni a aniž by jim vůbec byla doručena dražební vyhláška. V roce 1998 Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 508/96-156, rozhodnutí o přikázání spoluvlastnického podílu manželům B zrušil a věc vrátil soudu nižší instance k dalšímu řízení. Mezitím manželé A dobrovolně splnili to, co jim ukládalo vykonatelné rozhodnutí, a proto soudy nižších instancí další řízení o výkon rozhodnutí v roce 2000 zastavily. Z uvedeného je zcela zřejmé, že i nadále vlastnili manželé A 10/20 a manželé B 9/20. V katastru nemovitostí byl však proveden zápis 19/20 ve prospěch manželů B, jenž byl záznamem napraven na základě zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu a následného zastavení řízení až v roce 2001.

Mezitím koncem roku 2000 manžel B zemřel. Tím zaniklo jeho společné jmění manželů s paní B, které bylo nutné v dědickém řízení vypořádat. Soud, resp. notář jako soudní komisař, vycházel ohledně rozsahu zaniklého společného jmění manželů z výpisu z katastru nemovitostí a z tvrzení dědiců, tj. manželky B a jejího syna. Soud tak měl za to, že je třeba vypořádat podíl ve výši 19/20 na dotčené nemovitosti, ač ve skutečnosti se mělo vypořádat pouhých 9/20. To mu však dědicové zatajili. Soud proto určil, že vypořádává 19/20, z toho do aktiv dědictví určil 4/20. Následně potom schválil dědickou dohodu, podle kterétyto 4/200 připadly synovi pozůstalé manželky. V důsledku citovaného dědického rozhodnutí, kterým je katastrální úřad vázán, došlo k duplicitnímu zápisu vlastnictví. Přitom pro paní B je zapsáno 15/20, pro jejíhosyna 4/200, pro manžele A 10/20 a pro další osobu 1/20. Celkem je tedy v katastru nemovitostí zapsáno 30/20 vzhledem k celku, což je samozřejmě nemožné.

Aby došlo k urovnání poměrů ve spoluvlastnictví, je třeba duplicitní zápis odstranit tak, aby součet všech podílů činil 20/20. Pokud bychom akceptovali názor Nejvyššího soudu vyslovený ve dříve zmiňovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 238/2005, byli by manželé A oprávněni podat pouze žalobu, aby soud určil, že oni jsou vlastníky 10/20. O tom však není nejmenší pochyby, a kdyby soud takové žalobě vyhověl, žádaného odstranění duplicity se tím nedosáhne. Dědice přebývajících podílů přitom nikdo k podání žaloby nedonutí. Ti se totiž nechtějí svých přebývajících podílů vzdát. Manželům A tedy podle mne nezbývá i přes názor Nejvyššího soudu nic jiného, než podat též žalobu o určení, jaký je podíl paní B a jaký je podíl jejího syna. I tak budou stát před těžkým úkolem. Musí totiž uhodnout, jak by soud vypořádal zaniklé společné jmění manželů B, kdyby věděl, že má místo 19/20 vypořádat pouhých 9/20 vzhledem k celku.


Přispěvek byl publkován v časopise .


Poznámky:
* Autor pracuje v Českém úřadu zeměměřickém a katastrálním v Praze.
1) Právní rozhledy, 2006, č. 20.