Novelou občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 1992, byla problematika nabytí věcných práv vydržením postavena opět na tradiční základy. Občanský zákoník z roku 1964 v původním znění nabytí práva vydržením vůbec neupravoval. Tento stav se v praxi ukázal neudržitelným, a proto bylo vydržení opětovně zavedeno novelou občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., účinnou od 1. 4. 1983. Tato novela však přinesla jen částečné řešení problému, neboť omezila rozsah subjektů vydržení, které bylo omezeno na občany (byly z něj tedy vyloučeny právnické osoby), i předmět vydržení, když nebylo možno vydržet zejména vlastnické právo k pozemkům. Podle § 135a ObčZ ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., platilo, že vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stal občan, který měl nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud nebylo stanoveno jinak, nabyl občan i právo odpovídající věcnému břemeni (§ 132a odst. 2). Šlo-li o pozemek nebo jeho část, který měl občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabýval vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabýval právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Byla-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná výměra podle § 200 a bylo-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí možné přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku, měl občan právo vybrat si jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou zřídilo právo osobního užívání. Takto však nebylo možné nabýt věc z majetku v tzv. socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nebylo možno nabýt ani právo k pozemku, který byl v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.
     
Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „novela“) naprostou většinu omezení odstranila; nyní není z vydržení vyloučen žádný subjekt a předmět vydržení omezuje jen § 134 odst. 2 ObčZ, podle kterého vydržením nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (toto ustanovení je z normativního hlediska nadbytečné, neboť deklaruje samozřejmost). Vyvstává však otázka, jak posoudit případy, ve kterých před 1. 1. 1992 vydržení možné nebylo, k tomuto dni anebo později došlo ke splnění podmínek pro vydržení, stanovených novelou, avšak podmínky pro nabytí vydržení byly naplňovány v době před účinností novely, tedy v době, ve které, přísně vzato, vydržecí doba nemohla běžet. Jde zejména o případy, kdy občan měl v oprávněné držbě věc z majetku v tzv. socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů, případně pozemek, který byl v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Dále je tu problematika vydržení právnickou osobou, která se stala oprávněným držitelem již před novelou, a konečně případy, kdy občan nabyl před účinností novely právo uzavřít ohledně drženého pozemku dohodu o jeho osobním užívání, avšak toto právo neuplatnil proto, že nadále byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem pozemku, a proto o tomto právu ani nevěděl.
   
V soudní praxi se zpočátku prosazoval právní názor, vyslovený rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 1995 sp. zn. 15 Co 284/94, publikovaném v Soudních rozhledech č. 6/1995. V tomto rozhodnutí se uvádí, že z hlediska vydržení vlastnického práva k pozemkům je třeba odlišit dvě kategorie pozemků:
     
1. pozemky, k nimž na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků. U těchto pozemků si může oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě, avšak jen tehdy, pokud k 1. lednu 1992 desetiletá vydržecí doba již neuplynula. V těch případech, kdy vydržecí doba týkající se těchto pozemků podle dosavadních předpisů (§ 135a odst. 1 a § 135a odst. 2 ObčZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb.) již uplynula před 1. lednem 1992, po 1. lednu 1992 již dále neběží. Oprávněnému vzniklo podle § 872 odst. 5 ObčZ právo na uzavření kupní smlouvy k pozemku. Neuplatnil-li toto právo do 4. ledna 1993 (§ 122 odst. 3 ObčZ, § 872 odst. 5 předposlední věta ObčZ), právo zaniklo;
     
2. pozemky ostatní. K nim lze nejdřív nabýt vlastnictví vydržením až uplynutím 10 let od 1. ledna 1992. Před 1. lednem 1992 vydržecí doba vůbec neběžela, a proto není možné započítávat ani držbu právního předchůdce oprávněné osoby před 1. lednem 1992.
     
Toto řešení se může na první pohled zdát správné. Tam, kde vydržení vlastnického práva před 1. 1. 1992 nebylo možné, nemohla ani běžet vydržecí doba; ta začíná běžet až od 1. 1. 1992. Tento přístup je pak uplatňován i ve vztahu k vydržení právnickými osobami a k vydržení věci, které byly až do 1. 1. 1992 z vydržení vyloučeny. Konstantní judikatura specializovaného senátu Nejvyššího soudu a nyní i nález Ústavního soudu však vychází z odlišného pojetí.
     
Podle platné úpravy se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 ObčZ). Hypotéza normy vyžaduje pouze splnění podmínky oprávněné držby po dobu tří, resp. deseti let, žádné další podmínky pro důsledek stanovený v dispozici (nabytí vlastnictví) nestanoví. Proto lze dojít k závěru, že k nabytí práva vydržením dojde, pokud jsou v době po nabytí účinnosti novely splněny předpoklady, stanovené v hypotéze. Pokud jde o běh vydržecí doby, lze poznamenat, že na něj lze pohlížet dvěma způsoby. Účelem vzniku institutu vydržení bylo uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním; splnění podmínek pro vydržení se tedy zkoumalo spíše od doby, kdy bylo uplatněno, tedy zpětně do minulosti. Předklasické římskoprávní vydržení (usucapio), opírající se o zákon XII desek, nevyžadovalo splnění jiných podmínek, než držby, a to dvouleté, šlo-li o pozemky, a jednoleté, šlo-li o jiné věci (s výjimkou věcí kradených a získaných násilím, které byly z vydržení vyňaty). Pak stačilo prokázat, že držitel má věc v držbě stanovenou dobu zpětně; okolnost, kdy a jak (kromě uvedených výjimek) ji získal, byla nerozhodná. Pak ovšem nemělo smysl o vydržecích lhůtách mluvit; teprve pozdější jurisprudence připojila požadavek titulu nabytí držby, od kterého běží vydržecí lhůta, na jejíž běh se mohlo pohlížet od nabytí držby. Právní věda nevěnovala pozornost otázce, zda uplynutí běhu této lhůty posuzovat od doby nabytí držby anebo zpětně od doby, kdy je vydržení uplatňováno, neboť ve stabilních poměrech tato otázka nebyla významná. V historii patrně nevídané proměny úpravy vydržení v nedávné době však učinily tuto otázku vysoce aktuální. Lze přinést argumenty pro obě řešení, nicméně zpětné posuzování je odůvodněno nutností nastolit pokud možno co nejrychleji normální právní poměry a prosadit novou právní úpravu v co nejširší míře.
     
Je tedy třeba vycházet ze „zpětného“ posuzování splnění podmínek pro vydržení, tedy zkoumat, zda v době, kdy nabyla účinnosti novela, případně kdykoliv později, byly splněny podmínky pro vydržení. Základní východiska byla vyslovena v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 506/98, publikovaném v časopise Ad notam č. 3/1999. V tomto rozhodnutí se uvádí, že „... v dané věci žalobkyně požadovala určení vlastnického práva, které mělo vzniknout až po 1. lednu 1992; proto bylo jeho vznik třeba posoudit podle občanského zákoníku ve znění zák. č. 509/1991 Sb. Vznik právního vztahu, v daném případě absolutního právního vztahu vlastnického, totiž spadá jednoznačně do doby po 1. lednu 1992; do dřívější doby spadá jen naplňování právní skutečnosti (oprávněné držby), na kterou hypotéza § 134 odst. 1 obč. zák. váže vznik vlastnického práva a která zde ovšem musela být ke dni nabytí účinnosti zák. č. 509/1991 Sb. Je tedy třeba zabývat se otázkou, zda v době, kdy žalobkyně pozbyla dobré víry, že jí pozemek patří ... splňovala podmínky vydržení, uvedené v § 134 obč. zák. Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení omezuje předmět vydržení jen tak, že takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob, lze konstatovat, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, která byla doposud ve státním vlastnictví (nejde-li o věc uvedenou v § 134 odst. 2 obč. zák.), má-li ji po 1. lednu 1992 nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu, vykonávanou před 1. lednem 1992. Opačný názor nelze ze zákona dovodit... Pozemek ve státním vlastnictví byl tedy před nabytím účinnosti novely obč. zák., provedené zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení § 135a odst. 3 obč. zák., které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval.
     
Pro úplnost je třeba uvést, že nejde o pravou zpětnou působnost zákona, která je v zásadě nepřípustná. O takový případ by totiž šlo jen tehdy, pokud by zákon stanovil, že vlastníkem se stal oprávněný držitel pozemku ke dni, ke kterému splnil náležitosti vydržení i v případě, že by tento den předcházel dni nabytí účinnosti zákona (v daném případě by šlo o den předcházející 1. lednu 1992). Pouze takový výklad zákona by znamenal uplatnění pravé zpětné působnosti; vyplývá-li však ze zákona, že po nabytí jeho účinnosti se stane vlastníkem věci i osoba, která byla oprávněným držitelem této věci po stanovenou dobu i před nabytím účinnosti zákona, nejde o zpětnou působnost zákona, ale pouze o skutečnost, že zákon váže na uplynutí stanovené doby, po kterou oprávněný držitel věc držel, byť i jen zčásti, před nabytím účinnosti zákona, právní důsledky, jež se mohly uplatnit jen v případě, že podmínky pro vydržení tu byly v den nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. Nový vlastnický právní vztah zde zcela jednoznačně vzniká až nabytím účinnosti zákona, nikoliv dříve.“ Podobně rozhodl Nejvyšší soud i v rozhodnutí, které bylo přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2000, s právní větou: „Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.“
     
Další rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházejí z uvedených úvah, byla vesměs publikována v Právních rozhledech anebo v Soudních rozhledech, a proto lze uvést jen jejich právní věty: „Vlastnické právo k pozemku vydržením nabude osoba, která kdykoliv po 1. lednu l992 (včetně) splní podmínky, stanovené § 134 ObčZ; ze znění zákona nelze dovodit, že by nebylo možno takto přihlížet k době, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v držbě před 1. lednem 1992.“ (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1edna 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1999). Podle publikované judikatury Nejvyššího soudu v případě, že držitel vydržel pozemek pro stát před 1. 1. 1992 a oprávněná držba pokračovala do tohoto dne, nabývá držitel vlastnictví vydržením: „Skutečnost, že stát nabyl v důsledku oprávněné držby někoho jiného vlastnické právo k pozemku, neměla vliv na pozdější vydržení tohoto pozemku oprávněným držitelem.“ (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1134/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/1999. Je třeba upozornit na skutečnost, že existuje i nepublikovaný rozsudek jiného senátu Nejvyššího soudu, který řeší věc podobně jako shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, avšak s ohledem na níže citovaný nález Ústavního soudu jej lze považovat za překonaný). V rozsudku ze dne 26. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2570/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 8/2000 se uvádí, že „vlastníkem nemovitosti se počínaje dnem 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. Do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před tímto dnem.“
     
Nejnověji se otázkou intertemporálních ustanovení novely občanského zákoníku o vydržení zabýval Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 23. 8. 2000 sp. zn. II. ÚS 196/2000, publikováním v příloze Soudních rozhledů č. 10/2000 (Z aktuálních nálezů Ústavního soudu č. 5/2000). V tomto instruktivním rozhodnutí Ústavní soud podává nejprve stručný přehled úpravy vydržení na území našeho státu v posledních desetiletích. Poznamenává, že „současná úprava vydržení ... znamená obnovení tradičních důsledků spojených s vydržením, zrušila nedůstojná omezení jeho užití (tj. zejména omezení předmětů způsobilých k vydržení fyzickou osobou, vyloučení nabytí právnickou osobou) ... Při hodnocení významu držby podle minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zák. č. 131/1981 Sb. byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zák. č. 509/1991 Sb.) držbu uskutečňovanou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti (tj. právní skutečnosti, která vedla k vydržení - pozn. J. S.) mohly nastat nejdříve 1. 1. 1992. V obecné rovině lze považovat za nejvhodnější takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty až na uplynutí stanovené doby po účinnosti nového zákona (srov. zmíněnou vydržecí lhůtu v zák. č. 131/1982 Sb.). Jestliže tak zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti (v posuzovaném případě to platí jak pro vydržení věci ve státním vlastnictví, tak pro vydržení právnickou osobou).“ Ústavní soud se též zabývá shora uvedenými rozsudky Nejvyššího soudu, které byly publikovány v odborných časopisech, a uvádí, že se „ztotožňuje s myšlenkovými závěry Nejvyššího soudu ČR obsaženými v rozhodnutích zabývajících se vydržením vlastnického práva k pozemku ve vlastnictví státu (rozsudek ze dne 7. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98, rozsudek ze dne 25. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 506/98, rozsudek ze dne 27. 4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1134/96) a podotýká, že jsou výrazem ústavně konformní interpretace příslušných ustanovení obč. zákoníku včetně úvah o intertemporálních důsledcích nového předpisu.“
   
Soudní praxe by proto při posuzování intertemporálních ustanovení občanského zákoníku měla vycházet ze zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která představují zákonné řešení shora nastíněných problémů a přispívají k urychlenému odstranění deformací právního řádu z předchozího období.


Článek byl publikován v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 11


* Autor je soudcem Nejvyššího soudu České republiky.