Článek vyšel v Právních rozhledech, 2009, č. 16, s. 591–593.

Mgr. Michal Ryška, Brno^*

I. Úvod

V oblasti škod na zdraví lze v soudní praxi zaznamenat existenci systémově nepříliš žádoucího jevu, kdy mnozí žalobci se na základě identického skutku domáhají náhrady nemajetkové újmy nejen z titulu náhrady škody na zdraví (v prvním stupni před soudem okresním), ale i z titulu ochrany osobnostních práv (před soudem krajským).
Obdobné tendence byly posíleny i právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil samostatnost nároků na náhradu škody na zdraví a na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostního práva na zdraví, když uvedl:
„Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože přitom jde o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je mnohdy dotčenou fyzickou osobou pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby (předpokládaných ustanovením § 13 ObčZ) musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu.
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem, přičemž dotčena tak může být jakákoliv z chráněných složek osobnosti fyzické osoby. Právo na ochranu zdraví je pak bez jakékoliv pochybnosti pro každého jedním z nejvýznamnějších, neboť má bezprostřední dopad na kvalitu existence fyzické osoby, resp. na její existenci vůbec.
Lze proto uzavřít, že dovolatelka se mýlí, pokud dovozuje, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje, resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle § 442 a násl. ObčZ (resp. § 420 a násl. ObčZ), neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník.“

II. Non bis in idem

Obdobné právní hodnocení vztahu nároků z titulu náhrady škody na zdraví a z titulu ochrany osobnosti učiněné Nejvyšším soudem však není sdíleno konstantně a bez pochybností.
Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 1 Co 201/2007, konstatoval, že práva z odpovědnosti za způsobenou škodu a z porušení osobnostních práv si zejména v dílčích nárocích na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění oproti právu na náhradu nemajetkové újmy značně konkurují, neboť jsou hodnoceny na základě zčásti totožných a zčásti velmi příbuzných skutkových údajů. Přesto však (bez bližšího odůvodnění) akcentoval, že jde o instituty zcela samostatné, a proto je nezbytné vést v řízení účastníky tak, aby soudu poskytli dostatek důkazního materiálu umožňujícího odlišení těchto institutů.
V příspěvku předneseném na Kongresu medicínského práva 2007 vyjádřil R. Žďárek¹ pochybnost, zda za situace, kdy pro jeden zásah jsou podány dvě žaloby (pro náhradu škody a na ochranu osobnosti), se projednávají skutečně rozdílné nároky. Pokud občanský zákoník umožňuje v rámci řízení o náhradě škody poskytnout odškodnění nemajetkové újmy (odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění), je otázkou i to, zda tato ustanovení nejsou ve vztahu k ustanovením na ochranu osobnosti ustanoveními speciálními. Zdůraznil, že podmínkou pro to, aby mohla obě řízení probíhat (a nebyla zde překážka litispendence či rei iudicatae), je právě rozdílnost obou nároků.
Rovněž na právním blogu Jiné právo byla správnost závěrů citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněna předmětem polemiky,² dle reakcí důvodné.
Podstata celého problému pramení z faktu, že rozlišení náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy je v občanském zákoníku de lege lata značně nedůsledné. V rámci náhrady škody jsou zákonodárcem zakotveny i nároky týkající se újmy ryze nemajetkové, které Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, označil za „náhradu škody za nemateriální újmu“, a to nároky na bolestné (§ 444 odst. 1 ObčZ), na náhradu za ztížení společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 ObčZ) a na jednorázovou náhradu při úmrtí blízké osoby (§ 444 odst. 3 ObčZ). V rámci ochrany osobnosti se řeší náhrada újmy nemajetkové (§ 12 odst. 2, 3 ObčZ) a ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnostních práv je zákonem odkazováno na ustanovení o náhradě škody (§ 16 ObčZ).
V řízení o náhradu škody na zdraví jsou obecné soudy vázány ústavním principem proporcionality a odškodnění přiznávaná přímo z titulu náhrady škody na zdraví by tak měla být dostatečná, důstojná a adekvátní. Jak pravil pro oblast náhrady za ztížení společenského uplatnění při vzniklé škodě na zdraví Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03 (k němuž se přihlásil rovněž v nálezu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/05), moderním ústavním nepsaným pravidlem, které podle dnes již konstantní judikatury Ústavní soud rovněž aplikuje, je totiž právě princip proporcionality. Ten náleží mezi obecné zásady právní, jež sice nejsou v právních předpisech výslovně obsaženy, avšak v evropské právní kultuře se bezezbytku uplatňují. Taková interpretace se pak promítá i do výkladu jednotlivých právních předpisů. Porušením pravidla proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nesystematické navyšování nároků vzniklých z titulu „náhrady škody za nemajetkovou újmu“ v podobě bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění cestou ochrany osobnosti není přípustné ani účelné, neboť by vedlo k porušení ústavního principu proporcionality, nikoli z hlediska podhodnocení vzniklé nemajetkové újmy, ale z pohledu opačného, k němuž by případné duplicitní hodnocení a odškodnění téže nemajetkové újmy přispívalo.
V systému komplementární ochrany osobnosti člověka je ochrana lidské osobnosti (resp. jednotlivých osobnostních statků) zakotvena nejen v obecné rovině v § 11 a násl. ObčZ, ale i v jiných ustanoveních speciální povahy, která tuto obecnou právní ochranu zpřesňují či doplňují. V tomto rámci je pak právní ochrana lidského zdraví zakotvena, jedná-li se o relutární nároky z porušení těchto osobnostních statků vzešlé, právě v režimu „náhrady škody za nemateriální újmu“, tj. v § 444 odst. 1, 2 ObčZ. Dvojím hodnocením na lidském zdraví vzniklé nemajetkové újmy (v řízení o náhradu škody na zdraví i v řízení o ochranu osobnosti) by však docházelo k flagrantnímu porušení obecné právní zásady non bis in idem, neboť soudy by v obou řízeních řešily stále stejný skutek (stejné poškození na zdraví), ať již nároky z něj vzešlé pojmenujeme (při odhlédnutí od nároků z materiální škody typu ztráty na výdělku a nákladů léčení) jakkoli. Pojmenování nároku samo o sobě je nepodstatné. Podstatná je naopak totožnost skutku, osob i vznášených nároků na náhradu, byť jsou pojmy „škody“ a „nemajetkové újmy“ de lege lata zmateny – viz i termín „náhrada škody za nemateriální újmu“ užitý Ústavním soudem ve snaze zcela správně propojit obě oblasti navazující na obdobnou myšlenku obsaženou v čl. 2:101 Principů evropského deliktního práva (PETL). Dle těchto doktrinálních principů je škoda majetkovou nebo nemajetkovou újmou zákonem chráněného zájmu s tím, že osobní újmou ospravedlňující ve smyslu čl. 10:301 odst. 1 náhradu nemajetkové škody je dle čl. 10:202 odst. 1 právě újma fyzickému a duševnímu zdraví dosahující míry uznatelné nemoci. V tomto chápání jsou potom nároky vzniklé v režimu náhrady škody na zdraví speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti.
Není proto v žádném případě možné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela cestou ochrany osobnosti nahrazovat či navyšovat vlastní nároky na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť uplatnění nároků speciálních vylučuje duplicitní uplatnění nároků obecných. To zvláště za situace, kdy dle náhradových předpisů (§ 2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb.) se za bolest považuje i každé duševní strádání. Rovněž tak vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací patří v rámci ztížení společenského uplatnění do náhrady škody na zdraví (příloha 2 k vyhlášce, položka 016).
Ohledně ochrany s právem na zdraví souvisejících osobnostních atributů (zejména práva na důstojnost a práva na soukromí včetně práva vytvářet a rozvíjet vztahy s ostatními lidskými bytostmi a rozvíjet tak svou osobnost) je pak zapotřebí si uvědomit, že situace speciální právní ochrany těchto obecných osobnostních atributů je i zde řešena v rámci náhrady škody na zdraví, a to v rámci odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění se totiž dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. poskytuje za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Takto široce vymezený rámec speciální právní ochrany pak nepochybně zahrnuje i ochranu důstojnosti osoby dotčené neoprávněným zásahem i práva na vytváření a rozvoj vztahů s ostatními bytostmi v rámci společnosti (včetně společenské jednotky nejmenší – rodiny).

III. Přípustnost žaloby na ochranu osobnosti

Otázku existence a rozsahu nemajetkové újmy vzniklé při zásahu do osobnostních práv však nelze v žádném případě zužovat pouze na přítomnost tzv. osobní újmy, tak jak ji chápou principy evropského deliktního práva, tj. na újmu v rovině fyzického a duševního zdraví dosahující míry uznatelné nemoci (čl. 10:202 odst. 1 PETL). Pojem nemajetkové újmy je totiž výrazně širší a zahrnuje i újmu vzniklou na jiných osobnostních statcích, než kterým je právo na zdraví a s ním související osobnostní atributy. Lze se v tomto směru jednoznačně ztotožnit s doktrinální myšlenkou obsaženou v čl. 10:301 odst. 1 PETL, dle které náhrada nemajetkové újmy je ospravedlnitelná nejen v případě, kdy poškozený utrpěl osobní újmu (ve smyslu újmy na zdraví), ale i v případech újmy na svobodě, důstojnosti nebo jiných osobnostních právech.
Nepochybně proto mohou existovat situace, v nichž ochrana osobnosti v určité souvislosti s porušením práva na zdraví své místo bude mít. Ty se ale musí týkat toliko odlišných věcí (v procesním slova smyslu), tj. skutků, nároků (jakkoli pojmenovaných) a osob odlišných od skutků, nároků či osob spadajících do právního režimu náhrady škody na zdraví, resp. dále mohou nastat i tam, kde je právní úprava náhrady škody natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému.
O odlišnosti skutků v obou právních režimech (náhrada škody na zdraví a ochrana osobnosti) lze s úspěchem uvažovat např. v situacích osobnostních žalob podávaných v důsledku absence informovaného souhlasu pacienta (čl. 5 Úmluvy o biomedicíně, § 23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu), kdy předmětem ochrany osobnosti je odlišný osobnostní statek než lidské zdraví (konkrétně právo na informace, na sebeurčení a na svobodné individuální rozhodování pacienta).
O různost nároků se jedná v případech, jsou-li cestou ochrany osobnosti nárokovány morální satisfakce (nejtypičtěji omluva za zásah) dle § 13 odst. 1 ObčZ, kterých se cestou náhrady škody na zdraví domáhat nelze.
O odlišnosti osob lze hovořit tehdy, domáhají-li se příbuzní osoby, jejíž právo na zdraví bylo porušeno, ochrany vlastní osobnosti s poukazem na neoprávněný zásah do svého rodinného života, jehož kvalita neoprávněným zásahem do práva na zdraví osoby blízké utrpěla.
Ochrana osobnosti má své místo i tam, kde „náhrada škody za nemateriální újmu“ je zcela paušální a neumožňuje individuální posouzení případu. Tak je tomu v případě jednorázového odškodnění při úmrtí osoby blízké dle § 444 odst. 3 ObčZ, když však nutno zdůraznit, že předmětem ochrany zde není právo na život a zdraví zemřelého, ale právo pozůstalých na rodinný život, o který byli usmrcením osoby blízké připraveni. Možnost takové právní cesty vedle nároků dle § 444 odst. 3 ObčZ připustil i Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, dle kterého zákonodárce tímto ustanovením upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh „imateriální škody“ s tím však, že tato úprava je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.

IV. Závěr

Duplicitní uplatnění nároků na náhradu újmy na zdraví z titulu náhrady škody i ochrany osobnosti není dle mého názoru možné. Možnost uplatnění nároků speciálních (náhrada škody na zdraví) před okresním soudem vylučuje úspěšné uplatnění nároků obecného charakteru (ochrana nedotknutelnosti lidské osobnosti v její fyzické a morální integritě) z téhož skutku před soudem krajským v řízení na ochranu osobnosti. Podání žaloby na ochranu osobnosti lze ohledně náhrad za nemateriální újmu připustit pouze v případech nespadajících pod speciální režim náhrady škody, resp. tam, kde je tento režim zcela paušální a neumožňuje individuální posouzení případu.

^* Autor je soudcem Krajského soudu v Brně.
¹ Žďárek, R. Civilní odpovědnost při poskytování zdravotní péče. http://www.medicinskepravo.cz/2007/11/civilni-odpovednost-priposkytovani.html
² Ryška, M. Kočka má devět životů, kolik zdraví má člověk? http://jinepravo.blogspot.com/2008/11/michal-ryka-koka-m-devt-ivot-kolik.html