JUDr. Milan Vašíček, Dan Dvořáček, Brno, Praha*

I. K nutné změně výkladu právních předpisů

Úvodem možná trochu zamyšlení nad některými práv­ ně filozofickými otázkami. Je všeobecně známou skutečností, že po roce 1989 dochází se změnou poměrů ke změně hodnotové orientace práva. Tato změna se projevuje nejen v oblasti právních předpisů, kde dochází k jejich formálním změnám, ale měla by se projevovat i v odlišném nazírání a přístupu k výkladu předpisů, a to včetně předpisů vzniklých před mnoha lety, u kterých existuje často rozsáhlá a zavedená rozhodovací praxe. Že výrazem této změny musí být někdy i odklon od ustálené judikatury, dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 42/02: „Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci ‚starého práva‘ na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“

V rámci této změny paradigmatu se klade opět větší důraz na ochranu vlastnického práva a práva jednotlivce. To se v praxi projevuje zejména v rozhodovací praxi Ústavního soudu a s větším či menším zpožděním v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Klíčovým rozhodnutím v této oblasti bylo rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 102/94, podle kterého při vypořádání vlastnického práva k nemovitosti je třeba vycházet z tržní ceny. Tím byly vyřešeny tyto právní otázky pro věci největší hodnoty. V otázce hodnoty podílu v bytovém družstvu existovala rozporná judikatura Nejvyššího soudu (např. účetní hodnota v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 726/2001 versus tržní cena v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1523/2000), která byla sjednocena ve prospěch ceny tržní sjednocujícím stanoviskem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2428/2000.[1]

Dosud nedotčeno změnou poměrů zůstává rozhodování při posuzování škody na věci použité a opotřebené. Typickým a nejfrekventovanějším příkladem v této oblasti jsou dopravní nehody a hrazení náhrady škody na použitém osobním automobilu. Problém tkví v tom, že rozhodovací praxe většinou při přiznání náhrady škody zejména v souvislosti s náhradními díly uvažuje s amortizací, což často vede k absurdním důsledkům, že poškozený za účelem uvedení do původního stavu musí ­ doplácet na jednání škůdce. Domníváme se, že tato extrémně restriktivní aplikace příslušných právních předpisů neodpovídá požadavku na ústavně konformní ­ interpretaci zákona, jak byla vyjádřena např. v rozhodnutích sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS 21/96.

II. K náhradě škody

 Při stanovování výše náhrady škody na věci, která byla v době poškození či zničení již do jisté míry opotřebovaná, se tradičně vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která stanoví, že vynaloží-li poškozený určitou částku na opravu této věci, je od této částky třeba odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením. Pokud by soud takto nepostupoval, přiznával by, prý, poškozenému bezdůvodné obohacení, protože poškozený by po vyřízení celého případu měl věc „lepší“ než před poškozením, a to „zdarma“ a bez právního důvodu. Toto své stanovisko v jednom z posledních případů zopakoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1629/2000.[2]

Poměrně standardním případem sporu o náhradu škody je situace, kdy škůdce zničí věc poškozeného. Tato věc byla v době poškození již opotřebená, nicméně byla funkční a poškozený ji používal. Z hlediska oceňování však již věc má nižší hodnotu než věc nová. Poškozený pak zpravidla zakoupí věc novou, načež mu soud přiřkne právo na náhradu škody ve výši hodnoty zničené věci a rozdíl do kupní ceny věci nové nese poškozený sám. Může snadno dojít k situaci, kdy zničená věc v době zničení měla cenu relativně zanedbatelnou, takže výsledkem řízení o náhradu škody je, že si musí poškozený zakoupit věc novou a ze svého, tedy jako kdyby žádnou náhradu škody neobdržel.

Že tato výkladová pozice v některých situacích vede k naprosto absurdním závěrům, a že je tedy použitelná jen v omezeném okruhu případů, je poměrně zjevné. Méně zjevný je výkladový postup, kterým by bylo lze se dopracovat ke spravedlivějšímu určení výše skutečné škody.

Jelikož je české právo právem psaným a tzv. „spravedlnost“ není pramenem práva v ČR, je nejdříve zapotřebí zjistit, zda platná právní úprava vůbec dává prostor pro kreativní aplikaci výkladových metod. Občanský zákoník předně (§ 442 odst. 2) dává přednost náhradě relutární před náhradou restituční. To nicméně nelze vykládat tak, že primárním účelem práva na náhradu škody není restituce předešlého stavu. Uvedené ustanovení pouze přenáší organizačně-technické provedení nápravy na poškozeného. To je zjevným projevem racionalizace, protože se jeví snazší vymoci na škůdci peníze, které následně poškozený použije na nápravu stavu, než ukládat škůdci povinnosti zajišťovat opravu poškozených věcí. Smyslem a účelem úpravy odpovědnosti za škodu však je především ochrana majetkové sféry vlastníků, a to v jejím rozsahu a struktuře. Občanský zákoník tak pouze stanoví podrobnější podmínky realizace ochrany vlastnictví, jejímž základem je čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Je tedy zapotřebí vycházet ze stanoviska, že kromě odůvodněných výjimek je účelem této právní úpravy umožnit bezproblémové obnovení původního nebo obdobného stavu. Opačné stanovisko by nutně vedlo k absurdnímu závěru, že smyslem této právní úpravy je umožnit směnu rozbitých předmětů za peníze.

Z hlediska rozsahu náhrady škody je klíčovým ustanovením § 443 ObčZ „Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.“ V rozhodovací praxi soudů je toto ustanovení tradičně chápáno velmi úzce, tedy tak, že rozsah náhrady škody je roven snížení ceny v době poškození. Z dikce tohoto paragrafu je ale naopak zřej­ mé, že zákon dává soudu možnost (povinnost) manévrovat ve velmi širokém prostoru, kde cena věci v době poškození je jen jakýmsi odrazovým můstkem pro další úvahy (arg. „vychází se“).

S ohledem na výše uvedené můžeme konstatovat, že zákon pro kreativitu při výkladu dává dostatečný prostor. Ukázali jsme, že ustanovení stanovící výši náhrady škody je velmi pružné, a že se tedy jeví správným požadovat, aby je soudy vykládaly zejména s ohledem na účel právní úpravy, kterým podle nás je umožnit poškozenému, aby zhojil zásah škůdce do své majetkové sféry.

Čl. 11 Listiny stanoví základní rámec pro ochranu vlastnictví v České republice. Soudy jsou pak podle čl. 36 odst. 1 jedním z orgánů státu, které poskytují v souladu s platnými právními předpisy ochranu vlastnickému právu. Jelikož právo na náhradu škody je jedním ze základů ochrany vlastnického práva, je nepochybné, že při výkladu příslušných ustanovení zákona je soud povinen (mimo jiné) zajistit ústavní konformitu své interpretace. Zásadně je pak nepřípustná interpretace, která by ve svém důsledku vedla k neústavnímu omezení práva na ochranu vlastnictví.[3]

Pokud soudy rozhodují o výši náhrady škody, zpravidla argumentují tak, že celkový majetek poškozeného se způsobením škody zmenšil, a pokud se opravou (zakoupením nové věci) zvýší nad původní hranici, toto zvýšení nese poškozený sám. Tato úvaha je sice účetně logická, ale ne dostatečně konformní s ústavními požadavky na ochranu vlastnictví. Úvaha soudu v tomto případě vychází z přesvědčení, že je zapotřebí chránit celkovou výši majetku poškozeného. Autoři tohoto příspěvku jsou však přesvědčeni, že Listina nemá na mysli pouze ochranu majetku co do jeho výše, ale též co do jeho struktury. Jsme přesvědčeni, že ústavou je garantováno nejen právo vlastnit majetek v určité agregované výši, ale rovněž i právo rozhodovat o tom, jaké bude strukturální složení tohoto majetku. Pokud problém převedeme do praktické roviny a zjednodušíme majetek jen na dvě hodnoty, zjistíme, že tradiční výklad českých soudů vede k závěru, že má-li vlastník ojetý automobil a hodně peněz (před poškozením) nebo nový automobil a málo peněz (po tzv. náhradě škody), je to totéž, je-li součet těchto hodnot stejný.

S tímto názorem se pro jeho zjevnou nesprávnost nelze ztotožnit. Sice lze určit jakousi, zpravidla hypotetickou, úhrnnou hodnotu majetku, nicméně ekonomickou kauzou vlastnictví je uspokojování životních potřeb vlastníka a úhrnná hodnota jeho majetku je vlastníkovi pramálo platná, není-li majetek správně strukturován. Promítnuto na příklad uvedený v předchozím odstavci: Poškozenému není nijak k užitku, že se jeho celkový majetek koupí nového automobilu nezmenšil, jestliže měl původně v plánu užívat nadále svou „ojetinu“ a disponibilní zdroje alokovat na zahraniční dovolenou.

Jestliže tedy soudy stanovením výše náhrady škody poskytují ochranu vlastnictví tak, jak jim ukládá ústavní pořádek České republiky, musejí přihlížet nejen k tomu, aby náhrada poskytnutá škůdcem dostačovala k doplnění agregovaného majetku poškozeného do původní výše, ale aby též umožňovala účelnou a přiměřenou obnovu struktury tohoto majetku tak, aby mohl být nadále užíván nejméně v takové míře a takovým způsobem jako před poškozením. Jen takový výklad je totiž konformní jak s ústavním pořádkem ČR, tak s účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu.[4] Jakýkoli jiný postup naopak vede k tomu, že soud poskytne vlastníkovi ochranu jeho práv jen částečnou, protože ochrání jeho vlastnictví jen objemově a nikoli strukturálně.

Není po právu argument soudů (a škůdců), že při respektování navrhovaného postupu by zpravidla docházelo k tomu, že se celkový majetek poškozeného zvýší nad hodnotu, kterou měl před poškozením. Majetek poškozeného tvoří komplex věcí, práv a jiných majetkových hodnot, jejichž celková hodnota není dána prostým sou­ čtem jejich dílčích hodnot, ale též oceněním jejich vzájemných vazeb a jejich struktury.[5] Dojde-li k poškození věci, není celkový majetek poškozeného snížen pouze o hodnotu této věci, ale rovněž o částku vyjadřující narušení vazeb v majetku poškozeného, protože majetek poškozeného zhoršil svou funkčnost jako celek. K obnovení původní hodnoty majetku poškozeného tak dojde teprve tehdy, až je tento majetek ve svém úhrnu schopen jako celek plnit funkce, které plnil před poškozením. Dokud tomu tak není, je hodnota majetku nižší než před poškozením, a vlastnické právo tedy nebylo dostatečně ochráněno.

Dojde-li ke zničení opotřebené věci a přiznaná náhrada škody nepostačuje k pořízení věci náhradní, je celková hodnota majetku poškozeného nižší než před poškozením, protože zničená věc v majetku funkčně chybí, a narušuje tak jeho funkčnost jako celku. Pokud poškozený peníze získané jako náhradu škody doplní z vlastních zdrojů (je-li to vůbec možné) a pořídí náhradní věc, je jeho majetek naopak strukturálně znehodnocen tím, že v něm ubylo disponibilních zdrojů. Může se tak snadno stát, a to i za předpokladu, že je náhradní věc hodnotnější než věc původní opotřebená a zničená, že majetek je po pořízení náhradní věci méně hodnotný než před jejím pořízením, protože likvidní zdroje v majetku představují hodnotu výrazně vyšší, než jaká je hodnota těchto prostředků alokovaných v nové věci.

Takto komplexně se však soudy hodnocením výše náhrady škody zpravidla nezabývají, když každou složku majetku poškozeného chápou ryze izolovaně a nabytí věci nové oproti věci staré a opotřebované zpravidla chápou jako zvýšení hodnoty majetku poškozeného.

Soudy rovněž často chybují, když nedostatečně zohledňují fakt, že poškozená věc byla příslušenstvím nebo dokonce součástí věci hlavní. Dochází tak až k nepřirozené separaci poškozených věcí na „součástky“, kdy je zvlášť a izolovaně oceněna každá jednotlivá součástka a z oceněných opravených či vyměněných součástek je pak (právně) smontována zpět poškozená věc. To je chybný postup, který není konzistentní s § 120 a § 121 ObčZ, které jasně stanoví, co je součástí a příslušenstvím věci. Zejména v případě škod na automobilech a jiných technologických celcích je třeba důsledně trvat na tom, že dojde-li ke zničení či poškození součásti, je poškozen celek, tedy např. zničení nárazníku automobilu je správné kvalifikovat ne jako zničenou věc – nárazník, ale jako poškozenou věc – automobil. Důsledky pro výši náhrady škody jsou velké. Pokud bychom výše popsaný příklad hodnotili jen jako zničený nárazník (součást věci), náhrada škody může dosáhnout maximálně cenu nového nárazníku. Snížení hodnoty automobilu vlivem toho, že na něm byl z důvodu poškození měněn nárazník či jiné jeho součásti, však může být až řádově vyšší.

Je proto potřeba při hodnocení výše náhrady škody důsledně zkoumat, zda je poškozená věc věcí samostatnou, zda je příslušenstvím věci hlavní nebo zda dokonce je součástí věci, a proto vůbec není věcí samostatně právně uchopitelnou, protože jen tak je možno zhodnotit škůdcův zásah do vlastníkova majetku v dostatečných souvislostech.

Jiným, neméně významným hlediskem, které je potřeba při stanovování výše náhrady škody brát v úvahu, je hledisko zohledňující rovnost účastníků soukromoprávních vztahů a na něj navazující princip autonomie vůle uplatňující se při činění právních úkonů. Je třeba bezvýhradně trvat na tom, že nikdo nemůže v rámci občanskoprávních vztahů vnutit jinému svou vůli a přinutit ho, aby konal něco, co zákon neukládá. Pokud budeme vycházet z požadavku na autonomii vůle, nelze akceptovat názor, že „se nic nestalo“, pokud se změní struktura majetku poškozeného, jestliže celková hodnota jeho majetku zůstane stejná.V situaci před poškozením věci má vlastník určitou vůli svým majetkem určitým způsobem nakládat. Existence této vůle je projevem jeho ústavně chráněného vlastnického práva a je to právě a jenom vlastník, kdo má právo takovouto validní vůli mít a rozhodovat o jejím obsahu. Tímto obsahem je zejména záměr majetek určitým způsobem užívat, požívat, zcizovat apod. Dojde-li k poškození věci patřící do majetku vlastníka, je narušena i jeho „vlastnická vůle“, dojde ke změně jejího obsahu, protože vlastník již nemůže s majetkem provádět to, co původně zamýšlel. Pokud dojde k přiznání náhrady škody pouze ve výši izolovaného znehodnocení poškozené věci, dochází tak k situaci, kdy škůdce nepřímo vnucuje vlastníkovi vůli, kterou si tento svobodně nevytvořil. Kdyby nikdy k poškození jeho věci nedošlo, vlastníka by nikdy ani nenapadlo, aby opotřebenou věc prodal, utržené peníze doplnil vlastními zdroji a pořídil si obdobnou věc, jenže novou. I kdybychom připustili nesmyslný názor, že takovýmto úkonem byla zachována výše majetku poškozeného, je třeba trvat na tom, že bylo dotčeno vlastnické právo, protože vlastník byl nucen udělat změnu ve struktuře svého majetku, kterou nikdy nezamýšlel a kterou provést nechtěl. Jeho vůle při výkonu vlastnického práva tak byla formována jednáním osoby, která k tomu nemá žádného oprávnění (škůdce). Je potřeba zdůraznit, že se nejedná o situaci, kdy si vlastník svobodně vytvoří vůli na základě jednání jiné osoby. V tomto případě chybí předpoklad svobody, protože do práv poškozeného již bylo zasaženo,*


Příspěvek byl též publikován v čaospise Právní rozhledy 11/2003.

Poznámky pod čarou:
JUDr. Milan Vašíček je advokátem v AK VAŠÍČEK, FRIMMEL a HONĚK, Brno-Praha, Dan Dvořáček je studentem IV. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
[1] Srov. Právní rozhledy, 2003, č. 3, s. 145.
[2] Částečně publikován v Právních rozhledech, 2003, č. 7, s. 366.
[3] K tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 86/99 a III. 86/98: "v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplanění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR co nejvíce v souladu."
[4] Zvyšující se význam účelového výkladu při interpretaci právních předpisů akcentuje Ústavní soud např. v rozhodutí sp. zn. II. ÚS 438/01:" Výklad zákona v souladu s Ústavou je třeba provádět i v kontextu různých solečenských zájmů, je nutno při něm hledat cíl a důvod, proč takový zákon a v takovém zění společnost přijala."
[5] Podobně se dnes díváme např. na podnik jako předmět právních vztahů. (K tomu srov. např. Eliáš, K. Kurs obchodního práva. Obecná část. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 123). Běžně se dnes respektuje, že při oceňování podniku je třeba kromě dílčích hodnot věcí brát ohled i na to, jak jsou tyto věci schopny ve vzájemné součinnosti přispívat k chodu podniku. A tak, jak je při oceňování podniku třeba hodnotit, zda výrobní linka A navazuje na linku B, je zapotřebí v občanskoprávních vztazích při hodnocení majetku poškozeného brát v úvahu, zda poměr novosti jeho automobilu a objemu finanční hotovosti je vhodně slučitelný s požadavkem na výživu rodiny.