V. Pojem opětujících se dávek
V domácích poměrech se pojem „opětujících se dávek splatných teprve v budoucnu“ tradičně vykládá tak, že jde o plnění, která se pravidelně opakují, aniž musí přistoupit další skutečnosti, a o nichž to přímo stanoví hmotné právo.15 Nejčastěji je jako příklad takové opakující se dávky uváděno výživné16 (srov. § 97 odst. 1, § 98 odst. 2 ZOR). Pojem „opětujících se dávek splatných teprve v budoucnu“ přitom nelze bez dalšího ztotožňovat s jiným pojmem, a sice kategorií závazků k opětujícímu se plnění. Na rozdíl od opětujících se dávek splatných teprve v budoucnu, jsou závazky k opětujícímu se plnění charakteristické tím, že vedle faktoru plynutí času musí u nich nastoupit ještě další skutečnost, kterou je poskytnutí protiplnění druhou stranou.17 Proto např. pohledávky (měsíčně splatného) nájemného či pracovní odměny18 nelze pod § 154 odst. 2 OSŘ podřadit.
Již z uvedené charakteristiky opětujících se dávek a závazků k opětujícím se plněním se podává, že rozdíl mezi oběma kategoriemi spočívá v kritériu mimoprocesním, resp. hmotněprávním, kterým je poskytnutí protiplnění druhou stranou. Lze říci, že opětující se dávky ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ jsou zvláštním druhem (podmnožinou) závazků spočívajících v opětujícím se plnění19 s tím, že se u nich ke vzniku nároku nevyžaduje poskytnutí protiplnění druhou stranou.20 Mám tedy za to, že pojem opětující se dávky je – stejně jako pojem opětujícího se plnění – pojmem práva hmotného. Tím však není vyloučeno, aby procesní právo pro takový druh hmotněprávních nároků upravilo odchylně tzv. rozhodný okamžik, jestliže je to vzhledem k povaze takového nároku vhodné (účelné). Nelze ovšem ztrácet ze zřetele skutečnost, že uvedený procesní následek (tj. odchylné stanovení okamžiku rozhodného pro odsouzení žalovaného) je závislý na uplatnění hmotněprávní podmínky (tj. na uplatnění nároku majícího povahu opětující se dávky).
Ukazuje se tedy, že pro posouzení právní povahy úroků z prodlení nebudou rozhodné normy práva procesního (ty pouze stanoví procesní následek), nýbrž ustanovení práva hmotného (jež nastoupení tohoto procesního následku podmiňují). Otázka po procesní povaze úroků z prodlení je proto zbytečná a ve své podstatě zavádějící. Z hlediska našeho zkoumání proto náleží výsadní postavení § 110 odst. 3 větě před středníkem ObčZ, podle kterého úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech. Jde tedy v případě úroků a opětujících se plnění podle platné právní úpravy o jiné hmotněprávní kategorie. Nebude přitom bez významu, že v případě opětujících se plnění, resp. opětujících se dávek se jedná vždy o plnění hlavního závazku, tj. o povinnost splatit jistinu, kdežto v případě úroků, resp. úroků z prodlení jde o pouze o závazek akcesorický (příslušenství pohledávky, srov. § 121 odst. 3 ObčZ), závislý na existenci závazku hlavního.21 Mám tedy za to, že je třeba rozlišovat pojmy opětujících se plnění, jejichž zvláštním druhem jsou opětující se dávky, na jedné straně a – jak vyplývá z citovaného § 110 odst. 3 ObčZ – pojem úroků22 na straně druhé. Pro předmět našeho zkoumání z uvedených dílčích závěrů plyne především, že pojmy úroků (úroků z prodlení) a opětujících, se plnění (opětujících se dávek) jsou pojmy odlišnými, a nelze je proto zaměňovat. To se musí odrazit i při výkladu § 154 odst. 2 OSŘ. Právě tuto skutečnost ovšem kritizované stanovisko Nejvyššího soudu přehlíží.
VI. Proč lze rozhodnutím přiznat úroky i do budoucna?
Na shora uvedenou otázku podal přesvědčivou odpověď Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí publikovaném ve Vážného sbírce pod č. 18626,23 jehož (první) právní větou podřadil rozhodnutí o přisouzených úrocích pod režim zásady vyjádřené v § 406 větě první CŘS24 (dnes § 154 odst. 1 OSŘ). Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí okolnost, že (dovoláním napadené) „rozsudky – v souladu s všeobecnou praxí – neomezily časově povinnost k placení úroků, nýbrž udaly jen její počáteční den, lze vysvětliti předpisy exekučního řádu. Ten totiž z důvodů účelnosti připouští, aby v exekuci byly zaplaceny i úroky dospělé po vydání rozsudku až do dne příklepu (§ 216 odst. 2, § 283 odst. 2, § 285 odst. 3, § 286 odst. 4 EŘ), neboť úroky jsou jen civilními plody přisouzené pohledávky. Lze proto povoliti exekuci i pro úroky v této době dospívající, je-li z exekučního titulu vidno, zda a jaké úroky jest platiti z pohledávky, o níž bylo rozhodnuto.“ Působí poněkud nešťastně, jestliže současný Nejvyšší soud ve svém stanovisku opačně (sic!) řeší právní otázku již několik desítek let vyřešenou a závěr svého předchůdce ani nezmíní.25
Mám za to, že vývojem právní úpravy ani procesní teorie nebyl shora zmíněný dřívější závěr Nejvyššího soudu překonán. Výše jsme si ukázali, že současná úprava tzv. rozhodného okamžiku má svůj historický základ v § 406 CŘS, z něhož vycházel ve svém rozhodnutí i býv. Nejvyšší soud. Rovněž normy současného exekučního práva [srov. § 306 odst. 1, § 307 odst. 1, § 320b OSŘ, arg. slova „vymáhaná pohledávka a její příslušenství“ (zvýraznil B. D.)], jakož i soudní praxe26 vycházejí z toho, že výkonem rozhodnutí (exekucí) je vymáhána pohledávka včetně jejího příslušenství dospělého až do dne provedení výkonu (roz. dražebního jednání, resp. do dne odepsání z účtu). Právě v předpisech exekučního práva tkví skutečný právní důvod, proč lze meritorním soudním rozhodnutím přiznávat příslušenství pohledávky (mj. úroky a úroky z prodlení) dospívající teprve po jeho vyhlášení (vydání). Výjimečné ustanovení § 154 odst. 2 OSŘ s touto „všeobecnou“ a účelnou praxí nemá nic společného, jak jsem se shora pokusil ukázat.
VII. Závěr s poznámkou na úplný konec
Na otázku vytyčenou v nadpisu tohoto příspěvku odpovídám proto jednoznačně: Úroky z prodlení nejsou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ. Zároveň je však třeba dodat, že z důvodů stanovených exekučními předpisy (srov. § 306 odst. 1, § 307 odst. 1, § 320b OSŘ) lze meritorním rozhodnutím přiznat i příslušenství pohledávky dospělé po jeho vyhlášení (vydání). Tento závěr nachází rovněž oporu nejen v domácí a zahraniční procesní teorii, ale i ve „všeobecné“ (byť spíše automaticky přijímané) soudní praxi. Pouze poslední pokus Nejvyššího soudu o zdůvodnění této praxe byl nesprávný, neboť nerespektoval vývojové tendence této problematiky a především její souvislost s navazujícími ustanoveními práva procesního (vztah § 154 odst. 2 OSŘ k § 160 odst. 2, § 163 odst. 1 a k § 269 odst. 3 OSŘ), jakož i hmotného (§ 110 odst. 3 ObčZ).
Právě tato skutečnost však poukazuje na jiný problém činnosti Nejvyššího soudu. Naše nejvyšší soudní instance je totiž dosud, zřejmě po vzoru socialistických nejvyšších soudních stolic, povolána nikoliv pouze k rozhodovací činnosti, ale rovněž k zaujímání stanovisek k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu (§ 14 odst. 3 SSZ). Nejvyšší soud tak má stále prostor ke sjednocování (roz. ovlivňování) soudní praxe nikoliv pouze prostřednictvím své rozhodovací praxe vyvolané návrhy účastníků v duchu dispoziční zásady, nýbrž ex offo i stanovisky na základě vlastního uvážení (srov. čl. 33 Jednacího řádu Nejvyššího soudu). Nezakrývejme, že se v podstatě jedná o otázky akademické, neboť na nich není dán právní zájem27 procesních stran (zaujímání stanoviska není soudním řízením, účastníci proto chybí). Od řešení akademických otázek ale v demokratickém světě vždy existovala svobodná odborná diskuse. V ní nehraje rozhodující roli autorita jejího účastníka, nýbrž přesvědčivost jeho argumentů. Zároveň ovšem platí, že nedostatečně argumentovaný závěr dokáže autoritu jeho nositele zpochybnit. Úvodní právní věta kritizovaného stanoviska bohužel naznačuje, že si v daném případě nebyl Nejvyšší soud tohoto rizika vědom.
15) Tak Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád – komentář. I. díl. Praha : Orbis, 1970, s. 568 a Rubeš, J., Handl, V. Občanský soudní řád – komentář. I. díl. Praha : Panorama, 1985, s. 682.
16) To ostatně odpovídá i genezi § 154 odst. 2 OSŘ – srov. § 406 větu druhou CŘS, o němž jsme se zmínili výše.
17) Srov. k tomu rozhodnutí publikované pod R 7/1977. Ustanovení § 131 odst. 1 uherského CŘS hovořilo o „vzájemném plnění“, podobně také § 411 Osnovy 1937.
19) Za jeden z druhů závazků spočívajících v opakujícím se plnění (vedle splátek) považuje opakující se dávky též Knappová, M., Švestka, J. Občanské právo hmotné. Svazek II. Praha : CODEX Bohemia, 1998, s. 83.
21) Toho si v kritizovaném stanovisku všímá i Nejvyšší soud, když hovoří o „obsahové spjatosti úroků z prodlení s hlavní pohledávkou (závazkem, nárokem)“.
22) Že zvláštním druhem úroků jsou právě úroky z prodlení, není snad třeba blíže osvětlovat. Srov. i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a spol. Občanský zákoník – komentář. I. díl. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 563.
24) Právní věta zní: „Rozsudkem vyneseným o hlavní pohledávce lze s účinkem právní moci rozhodnout jen o úrocích dospělých do dne vydání rozsudku, nikoliv též o úrocích dospívajících po této době.“
25) Opět se mi nechce věřit, že by autoři stanoviska – soudci Nejvyššího soudu – zmíněné rozhodnutí publikované ve Vážného sbírce neznali.
26) Ve prospěch tohoto závěru svědčí i další normy, které upravují průběh vykonávacího řízení (srov. § 105 odst. 5 Kancelářského řádu a čl. 19 odst. 2 Řádu pro soudní vykonavatele).
27) Srov. k tomu Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha : Linde, 2008, s. 150, kde autorka v souvislosti s právním zájmem správně poukazuje na to, že soud „rozhoduje v konkrétních případech porušení nebo ohrožení práva, jestliže požadované rozhodnutí má pro právní sféru (právní postavení ) účastníka konkrétní právní význam“.
Článek byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 9/2009.
