1.5.1. Právo na odměnu

S odhledem na to, že charakter rozhodcovské smlouvy je nepojmenovaný, je obtížné nalézt odpověď na otázku, zda má být rozhodce za svou službu odměněn, a pakliže ano, v jaké výši.

Přestože je všeobecně uznáváno, že rozhodce má právo na odměnu,není tato otázka explicitně v našich zákonech o rozhodčím řízení upravována. Náš právní řád stanoví, že s ohledem na tento charakter vztahu mezi rozhodcem a stranami je třeba použít analogie legis (§ 491, popř. § 853 ObčZ). Dle práva předválečného a dnešního práva rakouského se nachází odpověď na tuto otázku v ustanovení § 1152 ABGB, jenž praví „není-li smlouvou (rozuměj smlouvou, jíž se zavázal někdo konat někomu jinému služby nebo provedení díla – vložil autor) určen plat ani ujednána bezplatnost, platí, že byl smluven plat přiměřený“. Znamenalo to, že měla-li být rozhodčí činnost provedena bezplatně, muselo to být výslovně smluveno 321. Na rozdíl od naší dřívější úpravy dopřála si naše současná úprava „pohodlí“ smlouvu služební v našem řádu neupravit. Ustanovení obdobné bývalému ABGB bychom tedy v našem právním řádu nenalezli. Přiklonili-li bychom se k analogii se smlouvou příkazní, pak bychom ve vztazích mezi rozhodcem a stranami museli posuzovat úplatnost podle § 730 ObčZ, z něhož vyplývá, že příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, jestliže byla dohodnuta, nebo je obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka. Zdá se, že obvyklost odměny by byla dostatečně prokázána úplatností činnosti v případě institucionálního poskytování rozhodcovské činnosti. 322 Zde by patrně byla vhodnější analogie ke smlouvě mandátní podle § 566 ObchZ, nebo (činilo-li by nám potíže určit, zda se jedná o relativní obchodní vztah s ohledem na přítomnost podnikatelského charakteru na obou stranách, zejména pak i na straně rozhodčího soudu) analogie se smlouvou o kontrolní činnosti (absolutní obchod), jež jsou obě úplatné, přičemž v případě kontrolní činnosti je ustanovení § 591 ObchZ dokonce kogentní. Hledali-li bychom analogii ve smlouvě o dílo, pak by byla v obou případech (jak v případě vztahů podnikatelských či nepodnikatelských) úplatná podle § 631 ObčZ i § 536 ObchZ. Analogii je však možno použít jen v takovém případě, kdy sama nepojmenovaná smlouva příslušný aspekt zakládaného vztahu neupravuje jinak (§ 491 odst. 2 ObčZ).

Znamená to tedy, že přednost je dána úpravě smluvní. Tato může být zapracována buď do smlouvy rozhodčí, a to buď absolutně, ale vhodnější je stanovení algoritmu, podle kterého bude odměna rozhodce vypočítána, protože rozhodčí smlouva bývá většinou uzavírána ještě v době, kdy výše a obtížnost sporu není známa. Takové stanovení by se stalo pravděpodobně závazné pro uzavření smlouvy rozhodcovské (akceptoval-li by rozhodce takovou odměnu či způsob jejího stanovení). Povinnost uhradit odměnu může také být stanovena výslovně v rozhodcovské smlouvě. Teprve chybí-li jeden či druhý způsob stanovení, pak je nutno hledat odpověď v zákoně.

Též německé právo předpokládá prioritu smluvního ujednání. Není-li tomu tak, pak přichází v úvahu analogie či přímá aplikace smlouvy služební (Dienstvertrag). 323 Ustanovení § 612 odst. 1 a 2 BGB stanoví, že „Odměna platí za mlčky dojednanou, pokud plnění služby lze podle okolností očekávat jen za odměnu“.

Též dle švýcarské literatury není sporu o tom, zda má být arbitr za svou službu odměněn. Pouze se vede spor, zda to vyplývá přímo 324 z ustanovení o smlouvě příkazní (čl. 394 odst. 3 OR), podle kterého se odměna předpokládá, když je smluvena nebo je obvyklá, nebo zda se má toto ustanovení požít pouze analogicky. 325

Jiné země mají upraveny právo na odměnu již přímo v zákonech o rozhodčím řízení. Tak např. nový švédský zákon obsahuje v § 40 pravidlo, že „není-li jiné dohody, jsou obě strany společně odpovědné za rozhodcovu odměnu“. Dle anglického práva se v čl. 28 zákona z roku 1996 stanoví, že „strany jsou společně a nerozdílně odpovědny zaplatit rozhodcům takové rozumné odměny a náklady, které jsou přiměřené okolnostem“. Odstavec 5 pak hovoří konkrétně o „smluvních právech rozhodce na zaplacení odměny a nákladů“. Zpráva DAC pak vysvětluje základní myšlenku těchto ustanovení: „vyplývá z obecného smluvního práva, že rozhodcům, expertům, institucím a ostatním příjemcům vůbec je zaručeno, že bude zaplaceno to, co bylo dojednáno s nimi kteroukoliv stranou. Tedy např. jestliže některá strana jmenuje rozhodce za sjednanou odměnu, je rozhodce oprávněn k této odměně“.326 Tedy strany jsou zavázány společně a nerozlučně na základě úkonu jedné ze stran.

Poznámky pod čarou:
321 Fasching, H. W. Schiedsgericht und Schiedsverfahren im österreichischen und internationalen Recht. Wien : Manz, 1973, s. 74.
322 Byl by ovšem možný i takový výklad, že jen právě v tomto případě se jedná o obvyklost,  zatímco řešení sporu mezi nepodnikateli by mohlo být považováno za činnost přátelskou – neúplatnou.
323 Schwab, K., Walter, G. Schiedsgerichtsbarkeit. Kommentar. 6. vydání. München : C. H. Beck, 2000, s. 107 an; Schütze, Tschernig, Wais Handbuch des Schiedsverfahrens. Berlin, New York : 1990, marg. č. 234 a další.
324 Např. Vogt, S. Der Schiedsrichtervertrag nach schweizerischem Recht. Diss Zürich,
1989, s. 145.
325 Inderkum, H. Der Schiedsrichtervertrag. Diss. Freiiburg 1989, s. 148.
326 AEC Report, 1996, čl. 120.