JUDr. Ladislav Derka


V časopise „Soudní judikatura“ č. 2/2002 na s. 133 a č. 3/2002 na s. 218 byla pod čísly 32. a 53. publikována rozhodnutí odvolacích soudů s právní větou: „Jde-li o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 OSŘ), není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení.“ Uvedený závěr byl odůvodněn tím, že neumožňuje-li zákon podat odvolání proti rozsudku ve věci samé, nelze podat odvolání ani do ostatních výroků, tedy např. i do výroku o nákladech řízení, který je závislý na výroku ve věci samé.

Považuji uvedený názor za dosti sporný – poukazuji v této souvislosti na obdobnou procesní situaci u právní úpravy rozsudku pro zmeškání a rozsudku pro uznání v OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2000, a to v § 202 odst. 1 OSŘ: „Odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.“ Toto ustanovení bylo v praxi vždy vykládáno tak, že odvolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přípustné bylo.

Srovnáme-li text tohoto ustanovení s novým zněním § 202 odst. 2 OSŘ („Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.“), nedomnívám se, že by se konstrukce nepřípustnosti odvolání v tzv. bagatelních věcech lišila od nepřípustnosti odvolání proti rozsudku pro zmeškání a pro uznání ve staré právní úpravě (opomíjím výjimku z této nepřípustnosti, uvedenou ve starém znění § 202 odst. 2 OSŘ, která není pro tuto úvahu významná). Z toho důvodu není podle mého názoru dán žádný důvod, který by opravňoval jinou interpretaci možnosti podat odvolání do výroku o nákladech, než tomu bylo u rozsudků pro zmeškání a pro uznání ve staré právní úpravě.

Též systematické zařazení odst. 2 v § 202 vede spíše k závěru, že v tomto ustanovení je vyslovena nepřípustnost odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, vyjádřené v rozsudku. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, byť vyjádřené v rozsudku, je svou povahou usnesením, procesním rozhodnutím, které sice je závislé na rozhodnutí ve věci samé (na rozsudku), ale nelze je zaměňovat s rozsudkem. Proto pokud by zákonodárce chtěl vztáhnout princip nepřípustnosti odvolání proti rozsudkům v bagatelních věcech i na závislý procesní výrok, muselo by to být podle mého názoru výslovně stanoveno v uvedeném odst. 2 nebo ještě spíše v odst. 1, který stanoví nepřípustnost odvolání proti určitým typům usnesení.

Důvody, proč by mělo být odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení přípustné i v bagatelních věcech, lze nacházet i v jiných směrech – nepochybně je odvolání jak proti výroku o náhradě nákladů, tak i proti výroku ve věci přípustné u procesních rozhodnutí, např. ve sporu o zaplacení částky do 2 000 Kč, ve kterém bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Z hlediska systémového či logického nenacházím žádný důvod, proč by měl být činěn rozdíl z hlediska přípustnosti odvolání mezi rozhodnutími o nákladech řízení obsaženými v „bagatelních“ rozsudcích a obsaženými v procesních rozhodnutích. Okolnost, že v jednom případě je o náhradě nákladů rozhodováno podle § 142 a v druhém případě podle § 146 OSŘ nezakládá mezi těmito rozhodnutími takový rozdíl, kterým by bylo možné zdůvodnit odlišnou přípustnost odvolání. Naopak tento věcný rozdíl spatřuji ve výroku rozsudku, kterým je rozhodnuto o peněžitém plnění do výše 2 000 Kč, tedy rozhodnutím ve věci samé, a výrokem usnesení, jímž bylo řízení zastaveno, tedy procesním rozhodnutím nikoliv ve věci samé. I z možnosti odvolat se proti procesnímu rozhodnutí o zastavení řízení ve věci o zaplacení bagatelní částky lze dovodit, že z povahy věci nutně musí být přípustné i odvolání proti jinému druhu procesního rozhodnutí (rozhodnutí o náhradě nákladů v rozsudku o zaplacení bagatelní částky), když to zákon nevylučuje.

Zákaz možnosti účastníků odvolat se proti rozsudkům v bagatelních věcech je věc naprosto nová, zavedená do OSŘ novelou účinnou od 1. 1. 2001 a je nutno podle mého názoru na ni nahlížet dosti opatrně. I z toho důvodu bych spíše byl pro výklad restriktivní než výklad rozšiřující nepřípustnost odvolání i na jiné kategorie věcí, než které jsou výslovně stanoveny v § 202 OSŘ.

Je-li správný názor, že odvolání do nákladů je přípustné i v bagatelních sporech, pak se domnívám, že nehraje roli výše nákladů řízení, do které je odvolání podáváno – hranice 2 000 Kč je stanovena pouze pro rozhodnutí ve věci samé. Nebylo by tedy podle mého názoru důležité, jestli by náklady převyšovaly uvedenou částku či nikoliv.

Autor je soudcem Vrchního soudu v Praze.