Prof. JUDr. Josef Macur, DrSc., Brno*



I. Úvod
     
Zahájení, průběh a rozvíjení civilního soudního sporu jsou podmíněny procesní aktivitou a iniciativou procesních stran, jejichž úlohou je vnést do řízení skutkový materiál potřebný pro řešení sporu.Tato aktivita je vyvolávána a stimulována kontradiktorní povahou civilního procesu, v němž se každá strana snaží dosáhnout vítězství ve sporu a překazit dosažení procesního cíle jejího odpůrce. Procesní role obou procesních stran musí být proto přesně vymezeny, neboť v jejich rámci každá strana nese procesní odpovědnost za to, že svými tvrzeními a důkazními návrhy vnese do řízení skutkový materiál, který odpovídá jejím procesním zájmům. Není však povinna tvrdit, objasňovat a dokazovat skutečnosti, které nesouvisí s její procesní rolí a slouží pouze procesním zájmům protivníka. Strana, která ohledně určitých skutkových okolností nenese důkazní břemeno, není v zásadě povinna tyto skutečnosti vysvětlovat, objasňovat a blíže určovat. Uplatňování této zásady nemůže však být neomezené, jestliže se dostává do rozporu s potřebou plného a pravdivého objasnění skutkového stavu, důležitého pro rozhodnutí věci, jehož nelze dosáhnout jinak než vysvětlením, podaným procesní stranou, která nenese důkazní břemeno.
     
II. Vysvětlovací povinnost v soudní praxi
   
Problematika vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem není problematikou ryze teoretickou, resp. akademickou, ale naopak nachází naléhavé uplatnění v běžné soudní praxi. Z nespočetného množství praktických případů lze uvést alespoň některé, jež se vyskytly v praxi soudů Spolkové republiky Německo, neboť česká judikatura je v tomto směru málo obsáhlá.
     
Tak např. ve sporu o náhradu škody, vzniklé z dopravní nehody, se v automobilu žalované strany nacházeli dva svědkové havárie. Vznikla otázka, zda žalobce, který jel v jiném automobilu a jména ani adresy uvedených svědků neznal, měl právo žádat, aby žalovaný splnil svoji vysvětlovací povinnost a přesně identifikoval oba svědky, jejichž výpověď by sloužila k objasnění a konkretizování skutkových přednesů žalobce, resp. jeho důkazních návrhů.
     
V jiném případě žalovaný ve sporu ze směnky namítal, že žalobce získal směnku, o níž věděl, že byla vyplněna v rozporu se smluvním ujednáním. Vznikla otázka, zda žalovaný, který své podezření nemohl odůvodnit, měl právo žádat, aby žalobce splnil vysvětlovací povinnost a objasnil okolnosti, spojené se získáním směnky, popřípadě označil svědky, kteří znali podrobnosti ohledně těchto skutkových okolností.
     
Podobně určitá firma získala pro tiskovou službu velké množství odborně zdatných spolupracovníků. Její konkurent namítal protiprávnost takového postupu a žalobou se domáhal soudního výroku, podle něhož by žalovaná strana byla zavázána počet spolupracovníků omezit. Vznikla otázka, zda žalovaná firma byla povinna sdělit žalobci bližší údaje a přesný počet získaných spolupracovníků, jestliže žalobce v tomto směru postrádal bližší informace.
   
 Anebo společník firmy se hodlal v souladu s obsahem platné smlouvy podílet na vedení obchodu. Ve sporu, který v této souvislosti vznikl, žalovaní společníci žalobce uváděli závažné pochybnosti o odborné a osobní způsobilosti žalobce k vedoucí činnosti. Vznikla otázka, zda žalobce je povinen podrobit se v rámci znaleckého dokazování odborným testům, neboť žalovaná strana nemohla jiným způsobem získat přesvědčivé poznatky na podporu své procesní obrany, v níž namítala nezpůsobilost žalobce k řídící práci v podniku.
     
Ve sporu o náhradu škody pacient zubního lékaře tvrdil, že lékař mu nesprávným postupem při zubolékařském zákroku zlomil čelistní kost. Tvrzení žalobce by bylo možno prokázat rentgenovými snímky, které však byly v souvislosti s přestavbou ordinačních místností odstraněny a zničeny. Vznikla otázka, zda lékař má vysvětlovací povinnost ohledně svého odborného zásahu, který se podle tvrzení žalobce neuskutečnil „lege artis“.
     
V jiném případě firma, jež se zabývala výrobou jízdních kol, používala svůj patent, umožňující účelnější konstrukci určitých částí jízdního kola. Stejnou technickou úpravu začala užívat při výrobě jízdních kol konkurenční firma, která porušovala patentní právo prvně uvedené firmy. Ta žalovala svého konkurenta a domáhala se od něho jednak upuštění od používání patentu, jednak náhrady škody. Vznikla otázka, zda žalovaná firma měla vysvětlovací povinnost ohledně podrobného vysvětlení technického postupu při výrobě určitých součástí jízdních kol a zda v rámci této povinnosti byla povinna jednak umožnit znalecké dokazování z oboru příslušné výrobní techniky, jednak zbavit mlčenlivosti svého bývalého zaměstnance, aby mohl být ve věci vyslechnut jako svědek.
     
Odpověď na otázky uvedeného druhu podává jak teorie civilního práva procesního, tak judikatura soudů celého kontinentálního právního systému. Závěry, ke kterým docházejí představitelé teorie i praxe civilního procesu, jsou však velmi rozdílné. Setkáváme se s celou stupnicí názorů od uznání vysvětlovací povinnosti v nejširším rozsahu, až k naprostému popření jejího významu a k odmítnutí jejího zařazení do systému procesněprávních povinností. K této situaci lze zaujmout stanovisko teprve po objasnění určujících znaků vysvětlovací povinnosti.
     
III. Právní povaha vysvětlovací povinnosti procesních stran
     
Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem je zvláštním specifickým případem tzv. vyšetřovacího důkazu v civilním soudním řízení. O vysvětlovací důkaz se jedná tehdy, když důkazní prostředek nebo důkazní návrh procesní strany neumožňuje podat důkaz o pravdivosti konkrétních skutkových tvrzení, ale má poskytnout této straně možnost, aby poznala skutečnosti, důležité pro posouzení sporné věci a teprve na základě těchto nových poznatků mohla přednést s potřebnou určitostí svá skutková tvrzení a dokázat jejich pravdivost.
   
Vysvětlovací povinnost jako jedna z možných forem vyšetřovacího důkazu vzniká procesní straně, která není zatížena důkazním břemenem, avšak má dostatek informací k tomu, aby podrobně objasnila, vysvětlila a doplnila skutková tvrzení odpůrce, který nese důkazní břemeno, ale v důsledku svého informačního deficitu nemá možnost své skutkové přednesy, na nichž zakládá svoji žalobu (popřípadě námitky nebo obranu ve sporu), v potřebné míře konkretizovat, resp. substancovat. Vysvětlovací povinnost je zvláštním případem obecných předpokladů vysvětlování skutkových okolností v civilním procesu.
     
Chování procesních stran v civilním soudním řízení je v drtivé většině procesních situací stimulováno a regulováno procesními břemeny. V případě procesních břemen váže právní norma nepříznivé následky pro jednu ze sporných stran na její nečinnost v řízení. Těmto důsledkům se může procesní strana vyhnout jen tím, že se určitým procesním jednáním břemena zprostí (např. strana zatížená břemenem důkazním podá přesvědčivý důkaz pravdivosti určitého skutkového tvrzení). Pokud strana nerespektuje procesní břemeno, nejedná protiprávně, neboť neporušuje žádnou svoji povinnost, ale nanejvýš jedná v rozporu se svými vlastními zájmy. Zákon v případě procesních břemen ponechává chování procesní strany výlučně na její svobodné vůli a nedonucuje ji k určitému procesnímu jednání. Neukládá jí, jak má v řízení postupovat a ponechává na její volné úvaze, jaké procesní úkony učiní nebo neučiní. Její procesní nečinnost má však za následek vznik nepříznivých procesních následků (neúspěch ve sporu), které procesní strana nerespektováním procesního břemene riskuje.
     
Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem je procesní povinností v plném slova smyslu, není pouhým procesním břemenem. Strana, která má podat určitá skutková vysvětlení ve prospěch svého odpůrce, nemůže být zatížena a stimulována pouhým procesním břemenem, neboť by nebylo v jejím zájmu takové vysvětlení podat, a nepříznivé následky odmítnutí vysvětlení by naopak zatížily jejího odpůrce. Proto musí být k podání vysvětlení stimulována uložením zvláštní sankcionované procesní povinnosti.
     
IV. Koncepce obecné vysvětlovací povinnosti
     
V oblasti kontinentálního právního systému dospěl po druhé světové válce vývoj procesní teorie v některých zemích postupně až ke konstrukci obecné vysvětlovací povinnosti, kterou přijímali mnozí, zejména němečtí přední procesualisté, ač soudní praxe k ní zaujímala vždy spíše kritické stanovisko. V oblasti anglosaského právního systému některé země přijímají v teorii i praxi koncepci obecné vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem zcela bez výhrad, jako je tomu zejména v civilním procesu Spojených států amerických.
     
Ve Spolkové republice Německo již v sedmdesátých letech např. Peters1 zdůrazňoval, že obecná vysvětlovací povinnost by neměla být odmítána s poukazem na její rozpor se zásadou projednací, neboť podle něj tato zásada nemá v civilním procesu žádný hlubší význam a je pouze záležitostí účelové úvahy zákonodárce, v jakých procesních situacích dá přednost zásadě projednací nebo naopak zásadě vyšetřovací. Rozhodující je dosažení spravedlivého soudního rozhodnutí na základě pravdivě zjištěného skutkového stavu. Za druhořadou považuje Peters otázku, zda ochrana subjektivních práv občanů v civilním řízení je svěřována jejich iniciativě, anebo zda především stát tu vystupuje jako odpovědný ochránce práv jemu podřízených subjektů. V zájmu splnění cíle každého civilního procesu lze proto podle Peterse bez jakéhokoliv omezení žádat vysvětlení skutkového stavu také od procesní strany nezatížené důkazním břemenem, je-li to v zájmu řádného zjištění a pravdivého objasnění rozhodných skutkových okolností.
     
Uvedené pojetí vysvětlovací povinnosti zvlášť důsledně rozvinul Stürner,2 podle něhož účel civilního procesu, vyplývající z ústavy a z celé konstrukce civilního soudního řádu, umožňuje dostatečně zdůvodnit konstrukci obecné vysvětlovací povinnosti. Podle něj musí být v civilním soudním řízení vyčerpány všechny prostředky zjištění pravdy a žádná z možností objasnění skutkového stavu nemůže být předem vyloučena, neboť by to bylo v rozporu s principy právního státu a s požadavkem spravedlivého soudního procesu. Pokud by nebyla v plném rozsahu připuštěna možnost použití poznatků a důkazních prostředků, jimiž disponuje druhá procesní strana, nezatížená důkazním břemenem, mohlo by být podle Stürnera dosažení cíle civilního procesu velmi nesnadné, ba i nemožné. Otázku, zda individuální procesní zájmy strany v daném řízení jsou v rozporu s obecnou vysvětlovací povinností, a zda lze procesní stranu nutit k tomu, aby k objasňování skutkového stavu přispěla vysvětlením, jež je jí nepříznivé a jímž zhorší své procesní postavení, Stürner považuje za bezvýznamnou ve srovnání s potřebou dosažení cíle občanského soudního řízení, jímž je pravdivé zjištění skutkového stavu a vynesení spravedlivého rozhodnutí.
     
S bezvýhradnou koncepcí obecné vysvětlovací povinnosti se setkáváme v teorii i praxi anglosaského civilního procesu, zejména amerického. Již v rámci předběžného řízení (tzv. „pretrial discovery“), které je nedílnou, ač relativně samostatnou součástí amerického civilního procesu, musí každá strana aktivně a bez vyzvání poskytnut druhé straně všechny relevantní informace důležité pro posuzování daného sporu, včetně informací, které druhá strana ani rámcově, resp. povšechně nevnesla do řízení a které jsou výlučně k jejímu prospěchu ve sporu a v neprospěch strany, která tyto informace podává.
     
V rámci kontinentálního právního systému koncepce obecné vysvětlovací povinnosti procesní strany nepronikla v podstatnější míře z oblasti procesní teorie do oblasti soudní praxe. Naproti tomu v anglosaském právním systému a zejména v civilním procesu americkém se obecná vysvětlovací povinnost v soudní praxi běžně uplatňuje.3
     
Názor, podle něhož má zásada projednací v civilním procesu pouze okrajový význam a je pouze výrazem uplatňování určité procesní „techniky“, kterou lze volně přizpůsobovat pragmaticky chápaným potřebám řízení, je zcela mylný. Základem civilního soudního sporu je systém dvou stran, které mají protikladné procesní zájmy a navzájem spolu soupeří při respektování „pravidel hry“ civilního procesu. Procesní zájem vede každou stranu k plnému objasnění a prosazení skutečností, na jejichž základě může dosáhnout vítězství ve sporu, anebo alespoň zlepšení svého procesního postavení.Takto je v civilním sporu získáván dostačující, byť vnitřně rozporný skutkový materiál, jehož objektivním hodnocením může soud dospět k pravdivému zjištění rozhodných skutkových okolností. Strany v kontradiktorním sporu neuskutečňují společnou pozitivní součinnost či spolupráci při zjišťování skutkového stavu, ale naopak jedna strana se snaží v rámci tzv. „negativní spolupráce“ překazit dosažení procesních cílů svého protivníka a přesvědčivě zdůvodnit i dokázat nesprávnost jeho skutkových tvrzení a nevěrohodnost důkazů provedených v jeho prospěch. Bez takto organizovaného civilního soudního řízení a bez přesného vymezení protikladných procesních rolí obou stran nelze zajistit plné uplatňování procesních zájmů stran.Bez jejich plného rozvinutí by byla deformována celá základní struktura civilního procesu.
     
Zásada projednací má pro civilní sporné řízení základní význam a spolu se zásadou dispoziční určuje jeho charakter. Dispoziční autonomie subjektů soukromého práva, jimž je v civilním procesu poskytována ochrana, má svůj korelát v zásadě dispoziční a projednací. Široké možnosti svobodné dispozice nejen předmětem řízení a různými prostředky soudní ochrany, ale také volné nakládání procesními prostředky zjišťování skutkového stavu musí zůstat procesním stranám zachovány, nemá-li civilní proces nabýt charakter autoritativní instituce, jež není podstatně ovlivňována svobodnou vůlí stran.Tak jako je procesní strana oprávněna volně rozhodnout, zda podá či nepodá žalobu, vezme ji zpět, uzavře soudní smír, uzná nárok žalobce atd. (zásada dispoziční), stejně má právo rozhodovat o tom, jaký skutkový materiál vnese do řízení, jaká budou její skutková tvrzení, důkazní návrhy, vyjádření k provedeným důkazům atd. (zásada projednací).
     
V civilním řízení nejde pouze o nalézání pravdy, ale také o to, jak jsou respektována základní práva a svobody procesních stran při poskytování ochrany jejich subjektivním soukromým právům. Pravdivé poznatky o skutečnostech musí být získány takovým způsobem, který je v souladu se zásadou dispoziční a projednací, jež vyplývají ze samotné povahy předmětu ochrany (subjektivních soukromých práv).Jen tak lze respektovat a chránit svobodnou iniciativu stran, která je hybnou silou celého civilního procesu. Proto nelze přijmout jako obecný princip požadavek, aby procesní strana vysvětlovala a objasňovala skutečnosti, jež slouží pouze procesním cílům druhé strany, aniž by tato vůbec na dané skutečnosti poukázala a sama je alespoň rámcově vnesla do řízení jako své skutkové domněnky či svá skutková podezření.Koncepce obecné vysvětlovací povinnosti odporuje právní povaze civilního procesu, a proto ji nelze přijmout.
     
V. Koncepce odmítající vysvětlovací povinnost stran
     
Protikladem koncepce obecné vysvětlovací povinnosti procesních stran jsou názory autorů, kteří považují takovou povinnost za zcela neslučitelnou s právní povahou civilního procesu i s platnou právní úpravou. Podle těchto názorů zákonodárce předvídá případy, kdy všechno úsilí o pravdivé zjištění skutkového stavu bude v civilním sporu neúspěšné a skutečnosti rozhodné pro posouzení věci zůstanou neobjasněny.Řešení takové situace pak vyplývá z institutu důkazního břemene, neboť pravidla o důkazním břemenu stanoví, jak má soud rozhodnout v případě nejistoty o skutkovém stavu (nastane-li stav „non liquet“) a jaké důsledky z toho vyplývají pro stranu, která neunesla nové důkazní břemeno. Zákon tedy počítá s možností důkazní nouze procesní strany, nestanoví však žádné právní možnosti vyrovnání jejího informačního deficitu, pouze upravuje jeho právní následky. Zavedením institutu důkazního břemene se zákonodárce podle uvedených názorů rozhodl pro respektování svobody procesní strany nezatížené důkazním břemenem, a proto jakékoliv omezování procesní volnosti této procesní strany je v rozporu s platným právem. Připuštění vysvětlovací povinnosti může pak vést jen k nadměrnému posílení soudcovské moci. Vysvětlovací povinnost nelze natolik přesně legislativně vymezit, aby její uplatnění nebylo posléze spíše záležitostí volného soudcovského uvážení.Tím se podle zmíněných názorů neúměrně zvyšuje vliv soudce na průběh procesu, kdežto možnost strany, aby sama ovlivňovala průběh řízení, je podstatně omezována. Takovým důsledkům chtějí zastánci zmíněných názorů předejít, neboť oprávnění strany působit vlastní iniciativou na průběh řízení se nezakládá jen na procesně technických důvodech, ale je také výrazem garancí osobní svobody a odpovědností strany k sobě samé.Vysvětlovací povinnost nemusí být stanovena procesním právem také z toho důvodu, že většinu případů lze řešit na základě vysvětlovací povinnosti stanovené podle předpisů práva hmotného, což také umožňuje lépe vzít v úvahu zvláštnosti vztahu mezi stranami. Způsobí-li jedna procesní strana důkazní nouzi druhé procesní strany, nemůže se pak na její důkazní nouzi odvolávat.4
     
S uvedenými názory nelze souhlasit, neboť není správné především tvrzení, že vysvětlovací povinnost, byť v omezeném rozsahu, nikoliv tedy obecná vysvětlovací povinnost procesních stran, nemá oporu v zákoně. Tak jako ústavy jiných zemí, také Ústava České republiky stanoví v čl. 96 odst. 1 zásadu rovnosti stran před soudem. Tuto zásadu je nutno aplikovat na všechny právní vztahy, do nichž strany v průběhu civilního soudního řízení vstupují. Zásada rovnosti stran před soudem předpokládá také „rovnost zbraní“, tedy rovnost v oblasti všech prostředků procesní obrany a útoku, jež strany v řízení používají. Požadavek „rovnosti zbraní“ v civilním soudním řízení uplatňuje i Evropský soudní dvůr pro lidská práva, podle něhož zásada „rovnosti zbraní“ spočívá v tom, že každá strana prezentuje svůj případ před soudem za podmínek, které pro tento případ neznamenají žádnou podstatnou nevýhodu pro jejího odpůrce. Z požadavku „rovnosti zbraní“ nelze vyloučit jeho obsahovou stránku, která nepochybně zahrnuje také rovný přístup stran k informacím, důležitým pro rozhodnutí daného sporu. Vpřípadě podstatného informačního deficitu procesní strany, který nemůže být vyrovnán jinak než vysvětlením rozhodných skutečností druhou stranou, která není zatížena důkazním břemenem, avšak je monopolní držitelkou informací, důležitých pro posouzení věci, je procesní strana, která se takto dostala do nevýhodného postavení, oprávněna žádat vysvětlení od svého odpůrce.
     
Pokud je jakákoliv vysvětlovací povinnost procesní strany odmítána s poukazem na speciální hmotněprávní nárok na informaci, je nutno zdůraznit, že obecný nárok tohoto druhu hmotné právo nezná. Speciální materiální nárok na informaci vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, kdy jedna z nich nemůže bez určité informace uplatnit své soukromé právo, popřípadě z něho odvoditelný vedlejší nárok. Příkladem lze uvést různé povinnosti k poskytnutí plánů, schémat, dokumentace, návodů k použití nebo jiných vysvětlení, která jsou předpokladem řádného využívání např. zakoupené nemovitosti, výrobního zařízení, dopravního prostředku, přístroje apod. Strana zatížená důkazním břemenem, která nemá potřebné poznatky o skutečnostech, jež má dokazovat, může žádat vysvětlení od strany, která sice důkazní břemeno nenese, avšak má vysvětlovací povinnost vyplývající z určitého hmotněprávního vztahu mezi oběma stranami.Judikatura některých zemí (např. SRN) má tendenci k extenzivnímu výkladu hmotněprávních vysvětlovacích povinností (založených např. na zásadách dobré víry), odmítá však uznat procesněprávní vysvětlovací povinnost.
     
Subjektivní práva na poskytnutí informace, jež vyplývají pro soukromoprávní subjekty z materiálních vztahů, ovšem předpokládají existenci hmotněprávního vztahu mezi stranami a nikdy nemohou pokrýt všechny rozličné procesní situace, které vyžadují existenci procesněprávní vysvětlovací povinnosti. K tomu přistupuje okolnost, že zastánci názoru o dostačující funkci hmotněprávních vysvětlovacích povinností pro účely civilního procesu nedovedou vysvětlit, jak je možno vycházet v civilním řízení z existence povinnosti, která je součástí sporného práva, popřípadě vedlejším nárokem, jenž z tohoto práva bezprostředně vyplývá, když samotná existence tohoto hmotného práva je v civilním řízení sporná a má být v procesu teprve zjištěna. Pokud není stanovena pravomocným soudním rozhodnutím, nemůže být právně relevantním východiskem procesněprávních opatření a procesněprávního postupu.
     
VI. Speciální vysvětlovací povinnost procesních stran
     
Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem nemůže mít obecnou povahu. Je nutně vázána na předpoklad, že strana, která má být vysvětlovací povinností zatížena, může bez obtíží tyto informace podat, kdežto oprávněná strana objektivně nemá žádnou reálnou možnost, aby potřebné informace získala jiným způsobem. Straně nezatížené důkazním břemenem by vysvětlovací povinnost nemohla vzniknout, pokud potřebnými informacemi nedisponuje, ale musela by po nich pátrat, provádět určitá zkoumání nebo rozbory apod. Právě tak by ke vzniku vysvětlovací povinnosti nemohlo dojít, pokud by pro stranu, která nese důkazní břemeno, bylo získání informace pouze obtížnější, složitější nebo nákladnější, než kdyby jí byly poskytnuty druhou procesní stranou, která může takové informace získat snadněji. Procesní nevýhodu jedné ze stran lze považovat za porušení zásady „rovnosti zbraní“ pouze za předpokladu, že tato strana nemá žádnou reálnou možnost získat potřebné informace jinak, než od druhé procesní strany, která má ohledně těchto informací monopolní postavení.
     
Jak již bylo uvedeno, vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem je povinností v plném slova smyslu.Vznik této povinnosti proto předpokládá prokazatelnou možnost jejího splnění.Soud je povinen v každém konkrétním případě zkoumat, zda strana nezatížená důkazním břemenem je způsobilá podat potřebné vysvětlení (naproti tomu zatěžuje-li procesní stranu pouhé procesní břemeno – např. břemeno důkazní – nemá žádný význam okolnost, zda strana je schopná splnit požadavky, které na ni procesní břemeno klade). Jestliže procesní strana svým zaviněním nesplní vysvětlovací povinnost, jedná protiprávně, se všemi důsledky porušení práva, zejména musí snášet sankce, jež z toho vyplývají.
     
Tyto sankce lze realizovat pouze v rámci volného hodnocení důkazů soudem. Jestliže strana, povinná poskytnout vysvětlení, bez přesvědčivých důvodů svoji výpověď odmítne nebo úmyslně podá výpověď nepravdivou, je to nutno posuzovat jako velmi významný důkaz ve prospěch skutkového tvrzení druhé strany, neboť nelze rozumně předpokládat nic jiného než vážné obavy procesní strany, že by poskytnuté pravdivé vysvětlení výrazně prospělo procesnímu postavení druhé strany. Soud takto na základě volného zhodnocení důkazů může nabýt při současném uvážení všech ostatních okolností případu plné vnitřní přesvědčení o pravdivosti skutkových tvrzení strany zatížené důkazním břemenem.
     
Vznik vysvětlovací povinnosti není však závislý na volné úvaze soudu, který by byl oprávněn volně stanovit, zda a jakým způsobem má procesní strana nezatížená důkazním břemenem přispět k objasnění a vysvětlení skutkového stavu důležitého pro rozhodnutí věci. Vysvětlovací povinnost je v určité procesní situaci vždy předem dána nezávisle na volné úvaze soudu a její vznik, obsah i formu lze odvodit přímo ze zákona, popřípadě jeho výkladem na základě základních zásad a obecných pojmů občanského práva procesního.Vysvětlovací povinnost z hlediska svého vzniku, obsahu i formy není závislá na procesní aktivitě soudce, který má dbát pouze na to, aby od příslušné strany bylo plnění této povinnosti včas v plném rozsahu vyžadováno.
     
V souvislosti s vysvětlovací povinností strany nezatížené důkazním břemenem vzniká otázka, zda a za jakých předpokladů může povinná strana odepřít vysvětlení, ať již by se mělo jednat o vysvětlení poskytnuté v rámci pouhého „slyšení“ strany před soudem, anebo o její výslech jako účastníka řízení ve smyslu zvláštního důkazu upraveného civilním soudním řádem.
     
V procesní teorii vyslovili někteří autoři názor, že povinnost stran k vysvětlení a objasnění rozhodných skutečností je přísnější a závažnější než povinnost svědka k pravdivé výpovědi o skutečnostech, které jsou mu známy. Tento názor však nelze přijmout. Procesním stranám sice vzniká povinnost pravdivosti, avšak tato povinnost neznamená více než zákaz úmyslné (záměrné) lži.Jinak mohou strany volně přednášet a uplatňovat všechny své více nebo méně pravděpodobné, subjektivně motivované domněnky a podezření. Jejich výpovědi nepodléhají trestní sankci, která se vztahuje na svědky. Pro úsudek, že zákon klade podstatně větší nároky na pravdivost, objektivnost, úplnost a určitost výpovědí stran než na obsah výpovědi svědka, neexistují přesvědčivé argumenty. Proto nelze usuzovat, že strany by měly být více než svědkové omezeny v možnosti odvolávat se na své závažné osobní zájmy, jež by jim dovolovaly odepřít výpověď, resp. odepřít určitá skutková vysvětlení. V právních řádech jiných zemí (např. Rakouska nebo Německa) je právo procesní strany na odepření vysvětlení posuzováno obdobně jako právo svědka odepřít výpověď. Soud není oprávněn jakkoliv vynucovat (např. pořádkovou pokutou) splnění vysvětlovací povinnosti procesní stranou, může pouze neodůvodněné odmítnutí vysvětlení podrobit volnému hodnocení důkazů a v tomto směru vyvodit pro tuto stranu nepříznivé důsledky.
     
Strana nezatížená důkazním břemenem je oprávněná odepřít vysvětlení nejen pro nebezpečí trestního stíhání, ale také v zájmu ochrany státního, hospodářského, obchodního nebo služebního tajemství (§ 124 OSŘ).Výslech této strany může soud v uvedených případech provést jen tehdy, jestliže procesní stranu zprostil povinnosti zachovat tajemství nebo mlčenlivost příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu má strana tuto povinnost.
     
V rámci vysvětlovací povinnosti je strana nezatížená důkazním břemenem povinna také zprostit povinnosti mlčenlivosti další osoby, pokud je o tom oprávněna rozhodnout a pokud nehrozí nebezpečí, že by tyto osoby objasnily skutečnosti, které je procesní strana oprávněna utajit.
     
VII. Závěr
     
V teorii i praxi civilního práva procesního lze rozlišovat trojí pojetí vysvětlovací povinnosti procesních stran: koncepci obecnou, koncepci odmítající jakoukoliv konstrukci vysvětlovací povinnosti stran a koncepci speciální.
     
Obecná koncepce vysvětlovací povinnosti je nepřijatelná, neboť odporuje kontradiktorní povaze civilního procesu a nadměrně omezuje volnost a svobodu procesní strany ve sporu o subjektivní soukromé právo. Tato koncepce nerespektuje požadavek přesného a neměnného vymezení procesních rolí sporných stran, které vyplývá z právní povahy civilního procesu a je předpokladem řádného plnění jeho funkce.
     
Koncepci odmítající jakoukoliv vysvětlovací povinnost procesní strany a poukazující na hmotněprávní vysvětlovací povinnost, vznikající mezi stranami v soukromoprávních smluvních vztazích, je nutno rovněž odmítnout, neboť hmotněprávní vysvětlovací povinnost nemůže pokrýt mnohem širší potřebu vysvětlování skutkových okolností v civilním soudním sporu. Neobstojí ani názor zastánců tohoto pojetí, že zákonodárce s možností informačního deficitu procesní strany počítá a nepovažuje za potřebné jej jakýmkoli způsobem kompenzovat, neboť stav nejistoty o rozhodných skutečnostech řeší a berou dostatečně v úvahu pravidla o důkazním břemenu. Institut důkazního břemene nebyl zaveden proto, aby vyloučil a učinil zbytečnými procesními prostředky kompenzace informačního deficitu procesní strany, ale proto, aby v případech, kdy ani za pomoci těchto prostředků nebude odstraněn stav objektivní nejistoty o rozhodných skutečnostech, mohl soud vydat meritorní rozhodnutí.
     
Jedinou přijatelnou koncepcí je speciální vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, která respektuje zásadu rovnosti stran v oblasti získávání potřebných skutkových informací, a přibližuje tak civilní soudní řízení ideálu spravedlivého procesu, avšak vznik této povinnosti, její uplatňování a sakcionování jsou vázány na přísné omezující podmínky a předpoklady.


Článek byl též publikován v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 5
 

Poznámky pod čarou:
* Autor je profesorem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
1 Peters, E:. Ausforschungsbeweis im Zivilprozess. Köln – Berlin 1966, s. 12 a násl.
2 Stürner, R.: Die Aufklärungspflicht der Parteien im Zivilprozess. Tübingen 1976, s. 29 a násl.
3 Srovnej např. Friedenthal, Kane, Miller: Civilprocedure. 2. vydání. West 1993; Wright, C.: The Law of Federal Courts. 5. vydání.West 1994.
4 Srovnej např. Arens, P.: Zur Aufklärungspflicht der nicht beweisbelasteten Partei im Zivilprozess Zeitschrift für Zivilprozesss, svazek 1983, sešit 1, Köln, s. 20–33.