2. Arbitrabilita
2.1. Arbitrabilita
Arbitrabilita je okruh právních vztahů, ve kterém si státní moc nevyhradila právo rozhodovat výlučně státními soudy (popřípadě jinými svými orgány) a připustila tedy, aby spory byly rozhodovány i rozhodci, pokud si tak strany ujednají. Je to oblast, kde se státní moc zavázala uznávat a vykonávat nálezy v řešení sporů, pokud byly dosaženy zvláštním postupem, jenž probíhá z iniciativy stran a za jejich participace, způsobem, jenž stát svým zákonodárstvím připouští – rozhodčím řízením.
Je to výsledek vývoje historie způsobu rozhodování sporů, kdy si strany hledaly přirozenou autoritu k rozhodnutí a posléze ji nalezly logicky v autoritě, jež řídila společnost. Spojení moci výkonné a soudní však zaneslo do rozhodovací činnosti i prvky řízení, takže při jejím následném rozdělení, zůstalo v oblasti činnosti soudů mnoho z oblasti úpravy vztahů, jež mají intenzivní veřejnoprávní, celospolečenský dopad. Čisté řešení vztahů, jež mají čistě soukromý charakter, tedy jsou věcí jen oněch dvou spořících se stran, původně do mocenské sféry nepatřilo, neboť nebylo záležitostí, jež by měla zajímat výkonnou moc. Stát si je atrahoval z části tím, že chtěl zajistit jednotnost řešení, a zčásti tím, že subjekty měly důvěru v jeho nestrannost, a konečně proto, že výkon, tedy prosazení nálezu, byl již věcí veřejnou (protože u něho bylo třeba použít donucení – dovoleného násilí) a ta výkonné moci příslušela od dob, kdy byla zavržena v této sféře svépomoc.
Do sféry státních soudů patří i rozhodování ve věcech, kde je zájem na jejich úpravě intenzivnější z důvodů dodržení veřejného pořádku než z důvodů nalezení spravedlnosti v pocitech pouze dvou stran. Jinými slovy v působnosti arbitráže zůstávají otázky, jež jsou soukromou věcí obou stran a jejichž úpravu stát ponechává na dispozici stran. Hranice mezi „převažujícím veřejným zájmem“ a „zájmy, jež jsou čistě v dispozici stran,“ je však velice nezřetelná. Je například určité silné postavení podnikatele na trhu více problémem, který by měl zajímat společnost a stát, který ji hájí, nebo záležitostí, která by měla víc zajímat jeho konkurenty apod. Ještě markantněji tato otázka vystupuje ve sporech mezinárodních, neboť veřejný zájem se zde může stát na jedné straně zájmem národním (např. při obraně před nadnárodními monopoly), na straně druhé zájmem nadnárodním (např. vycházejícím ze všeobecné ochrany práv osoby, spotřebitele, podnikatele atd.). Určení hranice mezi oblastí, jež je vyhrazena pouze státu, a oblastí, jež je ponechána k rozhodování stranám, jsou v různých státech různé, většinou je však v národních zákonodárstvích nepřesné a její přesné vymezení je ponecháno teprve soudní jurisdikci, která se ovšem vyvíjí spolu s vývojem společenských názorů a potřeb.
V posledních desetiletích byl zaznamenán pohyb zahájený v USA směřující k přenechání větší důvěry v jednání stran s tím, že stát si může ponechat teprve až následnou kontrolu (v mezinárodních věcech), kterou by zasáhl ve prospěch celospolečenských zájmů až v případě výkonu eventuelně společensky nebezpečného rozhodčího nálezu. K tomu v mezinárodních sporech slouží čl. V, odst. 2 písm. b) NY úmluvy, podle něhož může i bez návrhu státní orgán, u něhož se žádá o výkon rozhodčího nálezu, jeho výkon odepřít, pokud by to bylo v rozporu s veřejným pořádkem této země.
2.1.1. Širší a užší pojetí arbitrability
Boj širšího a užšího pojetí arbitrability, z nichž prvé pojetí spočívá v tom, že arbitrabilní spory jsou pouze ty, které se odehrávají v oblasti vztahů, jejichž formulace je ponechána zcela na vůli stran, aniž by byl dotčen jakýkoliv celospolečenský zájem, a druhé v tom, že výhradnímu rozhodování státu jsou vyčleněny jen čistě vertikální zásahy řízení společnosti, zatímco smíšené, tj. ty, které sice dispozicí stran učinit jdou, avšak zasahují i do zájmů ostatních, jsou ponechány arbitrovatelnosti, se projevuje i ve dvojím způsobu zákonného vymezení arbitrovatelných sporů.
2.1.2. Objektivní a subjektivní arbitrabilita
Řada autorů rozlišuje arbitrabilitu objektivní a subjektivní. Přičemž v objektivní spatřují množinu vztahů, v nichž je obecně možno výběrem stran pověřit rozhodce k nalézání práva; v subjektivní pak již jen ten okruh, který si strany v rozhodčí smlouvě vybraly. Objektivní arbitrabilita je dána právem státu, zatímco subjektivní je dána výběrem stran, který samozřejmě nemůže překročit hranice státem vymezené.183 V mezinárodních sporech je ovšem možné, že subjektivní arbitrabilita, neboli okruh sporů, který chtěly strany svěřit rozhodcům, může odpovídat právu jednoho státu, zatímco bude překračovat hranice dané právem jiného státu. Při takovém konfliktu arbitrabilit objektivních je nutno vycházet z pravidel, jež pro určení práva rozhodného stanoví mezinárodní právo.
Poznámky pod čarou:
183 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. 1. vydání. Praha : ASPI, 2002, s. 70; jiní však za subjektivní arbitrabilitu považují „osobní způsobilost smlouvu uzavírajících osob k uzavření rozhodčí smlouvy“ srov. Fasching H. W. Lehrbuch des Österreichischen Zivilprozessrechts. 2. vydání. Wien : 1990, marg. č. 2171 a po něm řada dalších rakouských autorů. Držíce se pak zásady „procesního charakteru“ rozhodčí smlouvy kombinují její vymezení z procesní způsobilosti poměřované ovšem hmotným právem.
