1.6. Režim rozhodčí smlouvy v mezinárodních sporech
V prostředí mezinárodního práva je nutné rozhodnout, kterým z právních národních režimů se bude řídit rozhodčí smlouva. Při bližším zkoumání problému však zjistíme, že ani tato smlouva se vždy nebude jednotně řídit jedním právním řádem, avšak rozpadá se na dvě oblasti, které je nutno posuzovat samostatně. Je tedy možné, že se bude rozhodčí smlouva řídit v jednotlivých aspektech různými národními řády.
Nejvýznamnější otázkou bude arbitrabilita sporu. Ne v každém státě je možno uzavřít rozhodčí smlouvu ve stejném okruhu (potencionálních) sporů, což ovšem může mít rozhodující vliv na platnost smlouvy popřípadě vymahatelnost nálezu vzešlého z procesu na základě takové smlouvy provedeného.
Český zákon o rozhodčím řízení řeší tuto otázku kogentním ustanovením § 36 odst. 1, které stanoví, že „přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle tohoto zákona“. Čeští autoři se vesměs shodují v názoru, že toto ustanovení nelze obejít volbou práva. Znamená to tedy, že pokud by o přípustnosti smlouvy rozhodoval český soud (eventuelně pokud by o ní mělo být rozhodováno podle českého práva před nějakým jiným institutem), pak by se posuzovala podle § 2 a 3 tohoto zákona. Stejnou zásadu zastává i slovenský zákon o rozhodcovskom konaní v § 5 odst. 1. Takovou „konzervativní“ úpravu obsahuje většina právních řádů.
Ovšem je nutno upozornit na skutečnost, že naše republiky jsou vázány EÚ119, která má přednost před vnitrostátní úpravou (§ 47 RozŘ, § 53 ZRK). Tato úmluva ovšem vychází ze zásady přednosti volby práva rozhodčí smlouvou samotnou. Tato smlouva nás zavazuje jenom vůči jejím signatářům a jen ve sporech z mezinárodního obchodu mezi fyzickými nebo právnickými osobami z různých smluvních států. Pro případ spadající pod EÚ a v případě, že by volba nebyla provedena, se rozhoduje podle práva místa, kde má být rozhodnuto rozhodčím nálezem, a jen v případě, kdy by nemohlo být určeno toto místo, by pak mohlo být použito právo soudu, jenž o této otázce rozhoduje (čl. VI odst. 2).
Otázka arbitrability je často rozhodující i pro stadium výkonu rozhodčího nálezu, kde může být projednávána. Z toho důvodu má pro určení práva, dle něhož se arbitrabilita posuzuje, význam i NY úmluva120 (která má též přednost před vnitrostátním právem a jejíž předmět není omezen). Tato konvence podobně upřednostňuje [čl. V odst. 1 písm. a)] pro posouzení platnosti smlouvy právo, jež si pro režim rozhodčí smlouvy strany dojednaly, a není-li tomu tak, pak právo země, kde byl nález vydán. Ovšem výkon nálezu může být též odmítnut (i v případě platnosti smlouvy), jestliže příslušný předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva země, kde se žádá o výkon nálezu [čl. V odst. 2 písm. a)].
Od otázky právního režimu přípustnosti rozhodčí smlouvy odlišuje zákon právní režimy, podle nichž se řídí posuzování jejích ostatních náležitostí a formy. Český zákon o rozhodčím řízení výslovně nestanoví, podle kterého právního řádu se řídí ostatní náležitosti smlouvy, stanoví jen „jednostranné pravidlo“, že se řídí podle tohoto zákona (lépe by bylo podle českého práva), pokud má být rozhodčí nález vydán v tuzemsku (36 odst. 1 RozŘ). Čeští autoři pak z toho dedukují obecnou zásadu, že se ostatní náležitosti smlouvy posuzují podle práva státu, v němž má být vydán rozhodčí nález.121 Slovenský ZRK též zaujímá stanovisko jen vůči slovenskému právu, avšak moderněji, tím, že stanoví, že „nezpůsobuje neplatnost rozhodcovské smlouvy, jestliže se strany dohodly na jejím uzavření podle práva jiného státu“. Slovenský zákonodárce zde akcentuje volbu práva, resp. ji výslovně připouští. Vychází zde zřejmě z § 4 MPSaP, jenž stanoví, že „pokud není stanoveno nebo k rozumnému uspořádání vztahů nezbytno něco jiného, řídí se platnost právního vztahu, jakož i následky jeho neplatnosti týmž právním řádem jako účinky právního úkonu.“ Je-li účinkem rozhodčí smlouvy založení vztahů, jež fungují při řešení sporů, pak tedy by měly ostatní náležitosti této smlouvy následovat režim rozhodčího řízení (procesního práva), jenž si strany zvolily. Dle slovenského práva je tedy na prvním místě volba práva, jež má být režimem platnosti rozhodčí smlouvy, není-li tomu tak, pak zřejmě nastupuje obecné ustanovení MPSaP. Je otázkou, zdali by neměl být v tomto smyslu modifikován i výklad českého práva tak, že český zákon mínil, že se ostatní náležitosti řídí českým právem, pokud byl rozhodčí nález vydán podle českého práva (podle RozŘ), a tedy, že obecné pravidlo je, že se ostatní náležitosti smlouvy řídí podle práva, dle něhož byl rozhodčí nález vydán, nikoliv státu, v němž byl vydán. Tato zásada by též odpovídala rozumnému uspořádání vztahu. Slovenský zákon tuto zásadu formuluje jasně slovy „… sa posuzuje platnosť rozhodcovskej zmluvy podľa právneho poriadku, podľa ktorého sa uzavrela“.
Jedná se o ostatní náležitosti, jež jsou významné pro nulitnost a platnost rozhodčí smlouvy, resp. pro to, aby rozhodčí smlouvou byly způsobeny zamýšlené účinky. Může se jednat o kvalifikaci rozhodců, relevance projevů vůle a okolnosti uzavření smlouvy vůbec, výklad právních úkonů apod. Může to být mimo jiné i posouzení otázek, zda je zmíněná smlouva nezpůsobilá k užití „incapable of being performed“ ( čl. II odst. 3 NY úmluvy), např. pro nedostatečné nebo nejasné vymezení rozhodující instituce apod.
Mezi tyto náležitosti nezařazuje český zákon otázku režimu formy. Zákon zde opakuje obecnou zásadu § 4 MPSaP, že posouzení formy je třeba učinit podle práva, jímž se řídí úkon samotný (v našem případě ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy), postačí však je-li zachováno právo místa, kde byl úkon učiněn (lex loci actus), přesněji, kde došlo k projevu vůle. Vzhledem k tomu, že se uzavření smlouvy skládá ze dvou úkonů oferty a akceptace, může se tedy každý z úkonů posuzovat podle jiného právního řádu.
Poznámky pod čarou:
119 Evropská úmluva o mezinárodní arbitráži publikovaná pod č. 176/1964 Sb. (viz příloha).
120 Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10. 6. 1958 v New Yorku, publikovaná pod. č. 74/1959 Sb.
121 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 5. vydání. Brno : 2001, s. 394; Kalenský in Mothejzíková, J., Steiner, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1996, s. 119; Pauknerová, M. Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí-otázky rozhodného práva. Právní rozhledy, 2003, č. 12, s. 528 an.
