Mgr. Monika Bandúrová, Brno^*

I. Úvod

Možnost projednání sporů v rozhodčím řízení je v současné době značně využívána a právní povědomí o této procesní alternativě narůstá v pozitivním slova smyslu, i když s někdy negativním hodnocením. Nově je diskutována akce Dopravního podniku města Liberec, který žaluje pohledávky za cestujícími v rozhodčím řízení. Je nutno říci, že v daném případě žalobci opomněli elementární prvek – sjednanou rozhodčí doložku, která je předpokladem pro vedení rozhodčího řízení. Skutečnost, že se doložka nachází v přepravních podmínkách dopravního podniku, nepostačuje, jelikož dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, musí být rozhodčí smlouva písemná. Cestující se však při koupi cestovního lístku či nástupu do dopravního prostředku nikam nepodepisují. Procesní podmínka k zahájení rozhodčího řízení tak tady zcela absentuje.
V souvislosti se sjednáváním rozhodčích doložek vyvstává další problém, který chci rozebrat v tomto příspěvku. Přes běžné využívání rozhodčích doložek v praxi chybí odborná reakce či jednotný názor na zcela praktický aspekt jejich uzavírání – na problematiku uzavírání smluv s rozhodčími doložkami na základě plné moci. Jedná se však o problém zcela zásadní, jelikož má citelné dopady na samotnou existenci rozhodčí doložky, a tím i na chování smluvních stran smlouvy hlavní.
Otázkou tedy je, zda lze rozhodčí doložku obsaženou ve smlouvě považovat za sjednanou, jestliže smluvní strana, která smlouvu uzavírá, jedná v zastoupení jiného na základě plné moci. Jinými slovy, je plná moc vystavená k uzavření smlouvy platná i pro sjednání procesních ujednání? Lze poskytnutím plné moci k uzavření smlouvy pokrýt i uzavření rozhodčí doložky, která tvoří součást této smlouvy? Odpověď je potřeba najít ve dvou okolnostech – 1. v charakteru rozhodčí doložky a 2. ve formulaci (rozsahu) jednatelského oprávnění.

II. Rozhodčí doložka ve smlouvě

Rozhodčí smlouva je pojmově procesním ujednáním, jejím cílem je založení pravomoci rozhodce či stálého rozhodčího soudu, a to namísto nebo vedle pravomoci soudu obecného. Děje se tak s vědomím všech výhod a nevýhod, které takové ujednání s sebou nese. Výhodou rozhodčího řízení je jeho hospodárnost a rychlost, která je však dvousečnou zbraní projevující se v (ne)výhodě, že rozhodčí nález nelze bez dalšího znovu meritorně přezkoumat a zhojit případné nesprávné hmotněprávní posouzení nároku rozhodcem (laicky řečeno, „odvolat“ se proti němu). Tento režim nejcitelněji zasahuje spotřebitele, jelikož sám spotřebitel o existenci rozhodčí doložky ve smlouvě leckdy ani neví a nedokáže posoudit následky jejího uzavření. V případě sporu je pak svázán pravomocí sjednaného rozhodce a rozhodnutí je pro něj konečné. V této souvislosti je proto velice diskutovanou otázkou samotná platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách (viz níže). Uvedená jednoinstančnost rozhodčího řízení však může být obchodníky naopak brána jako výhoda.
Přestože je rozhodčí doložka zahrnuta do textu hlavní smlouvy, zůstává její režim zcela samostatný a na hlavní smlouvě nezávislý. Rozhodčí doložka je procesní ujednání, což je dáno jejím účelem (úprava procesních vztahů) a povahou práv a povinností, které jsou jejím uzavřením založeny (procesní právo a/nebo povinnost podat žalobu k rozhodci). „Pro koncepci rozhodčí smlouvy jako institutu procesního uvádí jak její předmět (přenos pravomoci), tak její účinky (přenesení pravomoci). Pro koncepci rozhodčí smlouvy jako institutu závazkového práva upravuje její smluvní povaha a způsob jejího vzniku. Přikláníme se k těm názorům, které hodnotí smlouvu jako institut se smluvním základem pohybující se v prostředí procesního práva. Lze potom hovořit o smíšené povaze institutu.“¹ Rozhodčí doložka je uzavírána dle procesního předpisu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, který stanoví pouze některá pravidla uzavírání (především požadavky na obsah a formu). V ostatním, zejména ohledně náležitostí právních úkonů a kontraktačního procesu, je tak nutno doložku podřídit režimu hmotného práva, jelikož komplexní úprava sjednávání procesních smluv v zákoně o rozhodčím řízení či občanském soudním řádu chybí. „Vzhledem k tomu, že procesní právo neupravuje podmínky účinnosti procesních smluv, je rozhodčí smlouva analogicky uzavírána podle ustanovení občanského zákoníku o smlouvách, jako nejbližšího právního odvětví.“² Rozhodčí doložka tak levituje mezi hmotněprávní a procesněprávní úpravou. „Termín ‚procesní smlouva‘ tedy smlou¬va s procesními účinky, podle našeho názoru výstižně vystihuje smíšenou povahu institutu.“³
Vzhledem ke své odlišné povaze nelze rozhodčí doložku považovat za koherentní součást smlouvy, ve které je obsažena. V této souvislosti platí tzv. doktrína separace rozhodčí smlouvy a smlouvy hlavní, podle které jsou obě smlouvy na sobě zcela nezávislé. „V dosahu českého práva neexistují pochybnosti o autonomní povaze rozhodčí smlouvy.“⁴ Vlastní režim doložky podpůrně potvrzuje i pravidlo o oddělitelnosti neplatných součástí smlouvy od ostatního obsahu smlouvy ve smyslu § 41 ObčZ, podle kterého – vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Z toho plyne, že je-li hmotněprávní smlouva shledána neplatnou, pak rozhodčí doložka v ní obsažená platnou zůstane (samozřejmě za předpokladu splnění náležitostí na její platnost).
Doktrínu separace ilustruje i skutečnost, že rozhodčí ujednání se vyskytuje ve třech formách – rozhodčí doložka, rozhodčí smlouva nebo univerzální kompromis. Ve dvou posledně jmenovaných případech nemusí být rozhodčí ujednání přímo obsaženo ve smluvním textu, ale může tvořit zcela samostatnou listinu. Jestliže je rozhodčí ujednání schopno obstát v těchto formách samostatně, pak zcela jednoznačně nese vlastní režim, který, jak bylo řečeno, je smíšený režim zákona o rozhodčím řízení a vedle něj (ohledně náležitostí právních úkonů) režim občanského zákoníku. Mělo-li by dojít ke sjednání rozhodčí smlouvy jako samostatného dokumentu na základě plné moci, muselo by být oprávnění k jejímu uzavření v této plné moci výslovně uvedeno.
Existence samostatných forem rozhodčích smluv a doktrína separace rozhodčí doložky jsou dva důvody, proč plnou moc poskytnutou k uzavření hmotněprávní smlouvy a priori nepostačuje ke sjednání i procesního ujednání obsaženého v ní. Rozhodčí ujednání (ve formě smluv nebo doložek) jsou nezávislá na sjednávané smlouvě a řídí se zcela odlišným právním režimem. Vzhledem k doktríně separace rozhodčí doložky od ostatního textu smlouvy je nutno považovat ji za zcela samostatný předmět případného jednatelského oprávnění a zkoumat dostatečnost formulace plné moci v každém jednotlivém případě.

III. Sjednávání plných mocí

V praxi se lze setkat s několika formulacemi plných mocí. Jedna z obecných je např.:
„Uděluji plnou moc k tomu, aby mne zastupoval a uzavíral smlouvy v rozsahu práv a povinností podle občanského zákoníku, obchodního zákoníku, občanského soudního řádu a v řízení před státními orgány a soudy.“
Uvedená plná moc se snaží být co nejobecnější tím, že široce vyjmenovává oblasti, ve kterých má zástupce jednat. Vyjmenováním, byť v co nejširším slova smyslu, však plná moc sama sebe omezuje a výsledkem je vlastně speciální plná moc. Je proto, dle mého názoru, nejlepší ponechat úkony v plné moci nevymezené a neoznačené, tak aby bylo možné pravomoc ke sjednání rozhodčí doložky pod ně subsumovat. V této formulaci je nutno věnovat pozornost právním předpisům, v jejichž rozmezí může zástupce jednat. Vedle občanského zákoníku nechybí občanský soudní řád, který umožňuje sjednat v zastoupení prorogaci soudu v obchodních věcech, avšak chybí zde výslovně zákon o rozhodčím řízení, který je předpisem upravujícím režimy rozhodčích doložek. Chybí-li ve výčtu tento předpis, nelze nedostatek zhojit odkazem na občanský soudní řád, byť se u rozhodčí doložky jedná o procesní ujednání, ani občanským zákoníkem, byť jsou její náležitosti posuzovány podle něho. Uvedená plná moc pro výslovné neuvedení zákona o rozhodčím řízení není dostatečná a neopravňuje zástupce sjednat rozhodčí doložku. Rozhodčí doložka uzavřená na základě takové plné moci by de facto nebyla sjednána a zastoupenou smluvní stranu by nezavazovala (platila by za nenapsanou).
Odlišné jsou plné moci zmocňující k podpisu konkrétních smluv. Zní-li plná moc: „Uděluji plnou moc k podpisu Zprostředkovatelské smlouvy č. 1234“, jde o plnou moc poskytnutou ke sjednání konkrétního dokumentu. Listina je v době poskytnutí plné moci pravděpodobně již zhmotněna v písemné podobě a stranám známa, což lze usuzovat z toho, že znají její přesný název. Jestliže smlouva obsahuje i rozhodčí doložku, vztahuje se vědomost o obsahu dokumentu i na ni. V takovém případě je dána pravomoc ke sjednání konkrétní smlouvy jako známého celku se všemi jejími prvky, včetně rozhodčí doložky v ní obsažené.
Jiným případem je zmocnění: „Uděluji plnou moc k podpisu zprostředkovatelské smlouvy.“
Tato druhová formulace indikuje, že úkon, který bude v budoucnu projeven, bude souhlasem s jakoukoli zprostředkovatelskou smlouvou, na které se strany dohodnou. Smlouva nemusí být daným názvem označena, avšak bude splňovat náležitosti typové zprostředkovatelské smlouvy. V době poskytnutí plné moci pravděpodobně nebylo známo či patrno, že by daná smlouva měla zahrnovat i procesní ujednání, či jiné další prvky zprostředkovatelské smlouvě běžně ne vlastní. Lze mít důvodně za to, že takto formulovaná plná moc nezahrnuje výslovné oprávnění sjednat rozhodčí doložku a rozhodčí doložka nebude smluvní strany zavazovat a platí za nenapsanou. Výjimku může představovat pouze případ, že by se rozhodčí doložka v daném typu smluv běžně objevovala (viz níže).
Dílčím závěrem lze shrnout, že valná většina plných mocí v dnešní (po)době neopravňuje zástupce ke sjednání rozhodčích doložek, nejsou-li formulovány výslovně k podpisu konkrétní hmotněprávní smlouvy jako listiny nebo nejsou-li formulovány výslovně k uzavření rozhodčích smlouvy.
Stávající právní stav lze hodnotit kladně. Mluví ve prospěch zastoupené osoby, která je tak chráněna před nežádoucím sjednáním procesní dohody, o které nemusela v době poskytování plné moci vědět. Rozhodčí doložka je výhodným nástrojem, avšak pouze tam, kde jsou strany plně srozuměny s jejími okolnostmi a dopadem. Znění a podmínky doložky nemusí zastoupené osobě vyhovovat, zejména s ohledem na osobu či charakter stálého rozhodčího soudu, jeho reputaci, rozhodovací praxi, obavu z podjatosti nebo jednoinstančnosti a konečnosti rozhodčího rozhodnutí, a proto je spravedlivější ponechat rozhodnutí o sjednání doložky na samotné zastoupené osobě. Nic netušící zastoupená strana tak může přes jednání svého zástupce zůstat svázána nezměnitelným procesním řešením sporu. Uvedené dopady jsou citelné zejména v případech, je-li zastoupená osoba spotřebitelem. Vzhledem k uvedenému nelze očekávat ani změny v právním režimu plných mocí de lege ferenda, nakolik je stávající stav pro spotřebitele plně vyhovující.
Smlouva obsahující rozhodčí doložku, byť platně sjednaná o svém hmotněprávním obsahu, není sjednána v části rozhodčí doložky, jedná-li jedna ze stran na základě plné moci bez výslovného zmocnění k uzavření rozhodčí doložky. Pro případ vzniku sporu je pak nutno považovat rozhodčí doložku za nenapsanou a žalobu podat k obecnému soudu. Případné rozhodčí řízení je nutno procesně zastavit z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce.

IV. Pohled obchodněprávní a občanskoprávní

Odlišné nazírání na danou problematiku lze však zaznamenat v obchodních věcech, o čemž svědčí poslední judikatura soudů. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 27 Co 222/2007-79 (nezveřejněno), řešil otázku obsahu oprávnění obchodního zástupce společnosti s ohledem na rozhodčí doložku. V daném případě se jednalo o obchodního zástupce, který za společnost jednal na základě smlouvy o obchodním zastoupení a speciální plné moci k (doslovně) uzavírání smluv kupních, smluv o dílo nebo nepojmenovaných smluv se třetími osobami bez stanovení horní hranice kupní ceny, resp. ceny za dílo či jiné úplaty. Závěrem soudu bylo, že obchodní zástupce byl na základě uvedených skutečností zmocněn k uzavírání smluv jménem a na účet obchodní společnosti, přičemž zákon nevylučuje a je rovněž zcela běžnou obchodní praxí, že součástí těchto smluv je i rozhodčí doložka (smlouva). Soud tak považuje obecné oprávnění ke sjednání smlouvy za platné i pro sjednání rozhodčí doložky, a to i tehdy, není-li toto v plné moci výslovně stanoveno(!). Otázkou je, zda soud měl na mysli obchodní smlouvy obecně, nebo pouze ty, které daná společnost běžně uzavírala. Dalším pokračováním případu pak bylo to, že obchodní zástupce udělil písemné zmocnění další osobě k podpisu smluv namísto něj v době jeho nepřítomnosti, kdy soud rozhodl, že tato osoba byla zmocněna k právním úkonům ve stejném rozsahu jako obchodní zástupce, a tedy i ke sjednání rozhodčí doložky.
Uvedené soudní rozhodnutí tedy tlumočí zcela jiný závěr, než k jakému lze dospět prostřednictvím shora uvedeného formalistického výkladu a teorie separace. Je však další otázkou, zda hodnotící kritérium „běžná obchodní praxe“ lze vztáhnout i na smlouvy spotřebitelské.
Rozhodčí doložky se ve smlouvách spotřebitelských dnes sice zcela běžně objevují, avšak rozhodčí doložka sjednaná zmocněncem má, jak bylo uvedeno výše, citelnější dopady na spotřebitele než na podnikatele, jelikož spotřebitel je v nerovném postavení vůči soupeři a nedokáže se leckdy kvalifikovaně bránit. Mimoto je velice diskutovanou otázkou, zda jsou vůbec rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách přípustné, když evropská směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách považuje rozhodčí doložku ve svém čl. 3 odst. 3 písm. q) za nekalé ujednání (unfair term). Dle mého názoru tak tomu v podmínkách českého práva není. Zaprvé proto, že znění daného článku se dle slovního výkladu nevztahuje na obecnou rozhodčí doložku, nýbrž na doložku sjednávající výlučnou pravomoc ve prospěch „rozhodčího soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů“, což dává prostor k výkladu, že se jedná pouze o nezákonné rozhodčí soudy; a také proto, že české právo uvedenou směrnici jakožto pouhý nástroj harmonizace a nikoli nařizující pravidlo (na rozdíl od nařízení) již implementovalo (viz implementace směrnice do ustanovení o spotřebitelských smlouvách v občanském zákoníku – § 51a ObčZ, bez výslovného zakotvení ve výčtu § 56 ObčZ). Zcela jinak se k otázce implementace směrnice postavil slovenský zákonodárce, který obdobu ustanovení směrnice do občanského zákoníku zařadil.
Z uvedených důvodů ochrany slabší strany a opatrnosti nelze bez dalšího uzavřít, že výše citované rozhodnutí soudu lze vztáhnout i na spotřebitelské smlouvy. Rozdílnost mezi obchodními a spotřebitelskými spory a obavou Evropské unie ohledně zneužívání rozhodčích smluv ve spotřebitelských sporech je ilustrováno i tím, že arbitráž měla původně sloužit obchodníkům jakožto rovnocenně silným stranám, pro jejichž spory primárně vznikla (historicky mezi prvními: Rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži, Rozhodčí soud při hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR), resp. měla sloužit jiným rovnocenným subjektům (historicky: dvěma občanům vesnice, kteří zašli za rychtářem, aby jim jejich spor rozhodl). Další odlišnost lze spatřit i v tom, že v obchodních věcech je dána zákonná možnost prorogovat místní příslušnost soudu, kdežto v občanskoprávních ne, a dále v rozdílu mezi prorogací a rozhodčí doložkou.
Podle § 89a OSŘ lze sjednat alternativní místní příslušnost soudu pro řešení sporů z obchodněprávních vztahů, kdy namísto obecně příslušného soudu podle místa sídla žalovaného bude sjednána (prorogována) místní příslušnost soudu jiného, zpravidla geograficky výhodnějšího. Taková možnost platí pouze pro obchodní věci a možnost prorogace je dána občanským soudním řádem, kdežto možnost prorogovat pravomoc rozhodce (a zároveň derogovat pravomoc soudní) je dána předpisem jiným – zákonem o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Mám za to, že všechny shora analyzované plné moci opravňují zástupce sjednat prorogaci v obchodních věcech, a to i bez výslovného uvedení v plné moci.
Jde totiž o pouhý přesun místní příslušnosti v rámci již obecně dané pravomoci soudní. Každé sjednání hmotněprávního úkonu s sebou nese i možnost vzniku případného sporu z něj, čili je činěno na pozadí vědomosti obecných procesních pravidel občanského soudního řádu, a v rámci něj je dána možnost měnit místní příslušnost soudů pro obchodněprávní spory. Změnit však pravomoc úplně, ze soudní na rozhodčí, nikoli jenom měnit příslušnost soudu, je zásahem značným, a navíc učiněným na základě speciálního zákona – zákona o rozhodčím řízení. Možnost řešení sporů v rozhodčím řízení je třeba chápat jako nadstandard proti základní platformě rozhodování před soudy. V případě nastalého sporu se strany de facto nemohou vyhnout soudnímu řešení (jestliže samozřejmě spor neurovnají jinak), proto existenci pravidel občanského soudní řádu není potřeba zvlášť aktivovat a ani zdůrazňovat či uvádět v plné moci. O možnosti vzniku sporu a způsobu jeho projednání jsou a mají být zástupce i zastupovaná osoba obeznámeni již v době udělení plné moci k hmotněprávnímu úkonu, a to způsobem tzv. implied by law, tj. implied by existence of law – již tím, že tento předpis existuje a působí v právních vztazích. V tomto případě platí zásada – neznalost zákona neomlouvá.
Domnívám se však, že tento závěr lze vztáhnout pouze na ty obecně závazné předpisy, jejichž účinky není potřeba aktivovat vznikem občanskoprávní skutečnosti (sjednání procesní smlouvy), např. na občanský soudní řád. Zákon o rozhodčím řízení však takovým a priori obecně závazným předpisem není, jelikož jeho účinky nastávají až poté, co smluvní strany sjednaly rozhodčí doložku a dobrovolně se tak podřídily režimu zákona o rozhodčím řízení. Do té doby se ustanovení zákona o rozhodčím řízení na smluvní strany nevztahují. Neznalost zákona o rozhodčím řízení tedy neomlouvá pouze v případě, že jeho účinky strany již vědomě „spustily“. Může-li tedy zástupce na základě obecné plné moci k uzavření smluv sjednat místní příslušnost jiného soudu, nemůže sjednat rozhodčí doložku jako způsob řešení sporů, jelikož pravomoc soudní a pravomoc rozhodce se řídí odlišnými zákony.

V. Závěr

Závěrem lze tedy shrnout, že pravomoc zástupce k uzavření rozhodčí doložky obsažené ve sjednávané smlouvě není automaticky dána, jestliže plná moc neobsahuje výslovné zmocnění k uzavření rozhodčí doložky, avšak vyjma případů, kdy je běžnou praxí, že daný typ uzavírané smlouvy běžně v praxi rozhodčí doložku obsahuje. Co se týče běžné praxe, je však nutno odlišit obchodní a spotřebitelské vztahy, kdy u prvních z nich lze presumovat praxi zahrnování rozhodčích doložek do smluv, avšak u druhých ze smluv je z důvodu ochrany slabší strany nutno zastávat opatrnější názor, že plná moc ke sjednání spotřebitelské smlouvy musí oprávnění k uzavření rozhodčí doložky výslovně obsahovat. To je dáno doktrínou separace rozhodčích smluv, jejich vlastním režimem, povahou forem rozhodčích ujednání a pravidlem oddělitelnosti neplatné části smlouvy od platného zbytku. Jestliže plná moc či běžná praxe neopravňuje zástupce k uzavření rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě, není rozhodčí doložka sjednána, a spor ze smlouvy, ve které byla obsažena, je potřeba rozhodnout u soudu.

^* Autorka je advokátní koncipientkou v Brně, rozhodcem v Brně a Bratislavě.
¹ Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Praha : ASPI, 2002, s. 64.
² Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Doplněk, 2003, s. 626.
³ Boeckstiegel, K. H. Einführung in Recht und Praxis der Schiedsgerichtsbarkeit. In Nationale und internationales Schiedsverfahren. München : Reithmann/Martiny-Hausmann.
⁴ Rozehnalová, N., op. cit. sub 1, s. 68.