I. Tři pilíře zákona č. 135/2006 Sb.
Dne 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím.1
Cílem přijatého zákona bylo řešit jev, který je obecně znám pod pojmem domácí násilí a kterým je zjednodušeně řečeno opakované, eskalující násilné jednání jednoho člena společného obydlí vůči druhému. Zákon upravuje způsob poskytnutí ochrany ohrožené osobě a zamezení dalšímu jednání násilné osoby prostřednictvím krátkodobého vykázání násilné osoby z místa, v němž spolu žijí.
Zákon č. 135/2006 Sb. je postaven na třech vzájemně provázaných pilířích. Prvním z nich je policejní zásah, jehož cílem je zastavení aktuálního násilí, formou vykázání násilné osoby. Druhý pilíř představuje kontrolu dodržování povinností uložených násilné osobě při vykázání a v následné péči o ohroženou osobu ze strany intervenčního centra. Třetí pilíř spočívá v občanskoprávním řešení situace ohroženou osobou, která může na soud podat návrh na vydání předběžného opatření (srov. důvodovou zprávu k zákonu).
Právní úprava tzv. prvního pilíře byla vtělena do zákona o policii ČR (PolČR), který byl doplněn o § 21a až 21d, jež upravují oprávnění policie rozhodnout o vykázání ze společného obydlí a zákazu vstupu do něj v případě, kdy lze na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že dojde k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo zvlášť závažnému útoku proti lidské důstojnosti.
K zajištění jednotného postupu příslušníků policie při užití oprávnění dle § 21a až 21d PolČR byl dne 27. 11. 2006 vydán pokyn policejního prezidenta č. 179/2006 (dále jen pokyn policejního prezidenta).
Občanský soudní řád (třetí pilíř) pak od 1. 1. 2007 nově upravuje v § 76b předběžné opatření, které je možné nařídit, je-li jednáním účastníka, proti kterému návrh směřuje, vážným způsobem ohrožen život, zdraví, svoboda nebo lidská důstojnost. Tímto předběžným opatřením může předseda senátu uložit účastníku, proti kterému návrh směřuje, zejména, aby dočasně opustil společné obydlí i jeho bezprostřední okolí, nebo do něj nevstupoval, případně zdržel se setkávání s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním.
V rámci provázanosti prvního a třetího pilíře právní úpravy je podstatná časová souslednost lhůt trvání jednotlivých opatření.
Vykázání, o kterém bylo policií rozhodnuto dle § 21a odst. 1, 2 PolČR trvá po dobu 10 dnů ode dne vydání rozhodnutí, přičemž tuto dobu nelze zkrátit ani se souhlasem ohrožené osoby (§ 21d odst. 1 PolČR). Podle čl. 8 odst. 5 pokynu policejního prezidenta začíná tato lhůta běžet den následující po dni, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí o vykázání, a končí ve 24.00 hodin desátého dne. Rozhodnutí o vykázání přitom policista vydává na místě samém poté, co došlo ke zjištění stavu věci (čl. 8 odst. 4 pokynu policejního prezidenta). Písemné rozhodnutí má policista vyhotovit do 24 hodin od vstupu do společného obydlí (čl. 11 odst. 1 pokynu policejního prezidenta), ale desetidenní lhůta se počítá již od vydání rozhodnutí na místě.
Počítání základní desetidenní lhůty je dle citované právní úpravy následující: Dne 2. 6. 2008 policie vykáže podezřelou osobu ze společného obydlí. Dne 3. 6. 2008 (den následující) začíná běžet desetidenní lhůta trvání vykázání (přestože rozhodnutí je vyhotoveno téhož dne). Posledním dnem desetidenní lhůty je den 12. 6. 2008.
Pokud je v průběhu vykázání podán návrh na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu, pak se 10denní lhůta trvání vykázání prodlužuje do dne, kdy rozhodnutí soudu o tomto návrhu nabylo právní moci (§ 21d odst. 2 PolČR).
Pokud je tedy návrh na nařízení předběžného opatření podán např. dne 12. 6. 2008 (může být podán i dříve), pak desetidenní lhůta neskončí uplynutím tohoto dne, ale vykázání trvá až do doby, kdy rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření nabude právní moci.
Občanský soudní řád stanoví lhůtu trvání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření v § 76b odst. 1. Dle tohoto ustanovení předběžné opatření trvá jeden měsíc od vykonatelnosti – tj. od vyhlášení rozhodnutí, případně, nebylo-li vyhlášeno, od jeho vydání (§ 76d OSŘ). Pokud ale návrhu na nařízení předběžného opatření předcházelo rozhodnutí policie o vykázání, počíná tato lhůta dnem následujícím po dni, v němž uplynula lhůta stanovená v tomto zvláštním právním předpise.
K provázanosti prvního a třetího pilíře slouží především druhá věta § 76b odst. 3 OSŘ, která váže počátek lhůty trvání předběžného opatření na uplynutí lhůty stanovené v zákoně o policii. Lhůta trvání předběžného opatření počíná v den následující po dni, v němž uplynula lhůta stanovená v zákoně o policii.
Pokud se podíváme na § 21d odst. 2 PolČR, tak podáním návrhu na nařízení předběžného opatření se desetidenní lhůta prodlužuje do pravomocného rozhodnutí soudu o tomto návrhu. Rozhodnutí soudu o předběžném opatření však nenabývá právní moci okamžikem vydání, popř. vyhotovení (tímto okamžikem se podle § 76d OSŘ stává vykonatelným). V právní moci je podle § 159 OSŘ ve spojení s § 467 odst. 2 OSŘ až rozhodnutí, které již nelze napadnout odvoláním. Usnesení o nařízení předběžného opatření odvoláním napadnout lze, toto odvolání je přípustné (§ 201, 202 OSŘ). Proto podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud (§ 206 odst. 1). Rozhodnutí soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření tak může nabýt právní moci třeba za rok od svého vydání (záleží na tom, jak rychle funguje ten který odvolací soud). Pokud se pak ze zákona (§ 21d odst. 2 PolČR) desetidenní lhůta trvání vyklizení, uloženého rozhodnutím policie, prodlužuje do pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření, pak tato lhůta v případě podání návrhu na předběžné opatření nemůže uplynout, ale trvá (je prodloužena). Otázkou je, jak stanovit počátek lhůty trvání předběžného opatření, když počátek má být vázán na uplynutí lhůty stanovené v zákoně o policii (§ 76b odst. 3 OSŘ).
Při této právní konstrukci soud nemůže stanovit počátek měsíční lhůty trvání předběžného opatření.
II. Řešení v judikatuře
Nastíněný právní problém je soudy překlenován následujícím způsobem.
Okresní soud Brno-venkov ve věci vedené pod sp. zn. Nc 3401/2008 vázal počátek lhůty trvání předběžného opatření na uplynutí desátého dne trvání vykázání. Rozhodnutí policie bylo vydáno 11. 3. 2008 a soud stanovil ve výroku, že „toto předběžné opatření trvá po dobu jednoho měsíce od 22. 3. 2008“. Šlo o případ, kdy návrh na nařízení předběžného opatření byl podán v průběhu desetidenní lhůty trvání vykázání dle rozhodnutí policie. Soud vázal počátek lhůty trvání předběžného opatření na uplynutí desetidenní lhůty stanovené v rozhodnutí policie o vykázání.
Okresní soud v Jihlavě ve věci vedené pod sp. zn. 4 Nc 109/2007 ve výroku předběžného opatření uvedl, že lhůta jednoho měsíce počne běžet následujícím dnem po dni, v němž uplynula lhůta stanovená rozhodnutím Policie České republiky. Ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí soud neuvedl konkrétní data počátku ani konce trvání předběžného opatření.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ve věci vedené pod sp. zn. 9 Nc 7/2007 ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, od kterého konkrétního dne předběžné opatření trvá, případně kdy skončí. V odůvodnění rozhodnutí pouze citoval § 76b odst. 3 OSŘ. Jeho rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Co 9/2008.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ve věci vedené pod sp. zn. 9 Nc 401/2008 naopak ve výroku rozhodnutí uvedl, že „toto předběžné opatření trvá měsíc od jeho vykonatelnosti“. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že návrh na nařízení předběžného opatření byl podán dne 16. 1. 2008 a rozhodnutí Policie České republiky, kterým byl žalovaný vykázán ze společného obydlí, bylo vydáno dne 10. 1. 2008. Soud citoval § 76b odst. 3 OSŘ, ale kdy začíná, případně končí lhůta trvání předběžného opatření, neuvedl.
Okresní soud ve Zlíně ve věci vedené pod sp. zn. 6 Nc 801/2008 ve výroku rozhodnutí uvedl, že „předběžné opatření trvá po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti, a to přesně do 13. 2. 2008“, přičemž rozhodnutí policie o vykázání bylo vydáno 3. 1. 2008. Také zde soud vázal počátek lhůty trvání předběžného opatření na konec desetidenní lhůty stanovené v rozhodnutí policie.
Takováto rozhodnutí nejsou, bráno přísně formálně, v souladu se zákonem, ale na druhé straně v podstatě respektují úmysl zákonodárce, kterým bylo provázat právní úpravu prvního pilíře v zákoně o policii s právní úpravou třetího pilíře v občanském soudním řádu tak, aby ode dne vykázání nemohla násilná osoba vstoupit do společného obydlí ani tehdy, pokud by byl návrh na nařízení předběžného opatření podán desátý den lhůty stanovené policií, a to z toho důvodu, že soud má na vydání rozhodnutí o předběžném opatření dle § 76b OSŘ 48 hodin (§ 75c odst. 2 OSŘ). V oněch čtyřicetiosmi hodinách by v případě absence ustanovení § 21d odst. 2 PolČR mohla násilná osoba do společného obydlí vstoupit a případně pokračovat v domácím násilí.
K citovaným rozhodnutím si neodpustím poznámku, že dle mého názoru jsou pro účastníky řízení srozumitelnější ta rozhodnutí, ze kterých jednoznačně vyplývá, který konkrétní den (konkrétní datum) účinnost předběžného opatření začíná, případně kdy účinnost předběžného opatření končí. Pokud usnesení obsahuje pouze citaci zákonného ustanovení v odůvodnění, nemusí účastníci pochopit, kdy účinnost předběžného opatření začíná a kdy končí, kdy násilná osoba nesmí do společného obydlí vstupovat.
III. De lege ferenda
Na závěr jedno doporučení pro zákonodárce: Pokud by zákonodárce v § 21d odst. 2 PolČR namísto „do pravomocného rozhodnutí soudu“ prodloužil lhůtu uvedenou v § 21d odst. 1 PolČR“ „do vykonatelného rozhodnutí soudu“, byl by problém s počátkem měsíční lhůty trvání předběžného opatření dle § 76b OSŘ odstraněn. Tolik k možnosti právní úpravy de lege ferenda.
1)Citovaným zákonem č. 135/2006 Sb. byl změněn zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, zákon č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení.
Článek byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 22/2008.
