Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č. R 2/2008 uveřejněno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 s následující právní větou:
Předpokladem vykonatelnosti rozhodčího nálezu je doručení jeho písemného vyhotovení stranám; při doručení se vždy postupuje podle § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb.m.s. o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů.
V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabývá tím, zda doručení rozhodčího nálezu (RN) způsobem, který vychází ze sjednané dohody o způsobu doručování písem ností, je možné považovat za platné za předpokladu, že tento sjednaný způsob je v rozporu s § 45 a násl. OSŘ.
Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí dovozuje, s ohledem na zákonnou úpravu uvedenou v zákoně č. 216/1994 Sb.m.s., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, že mají-li u RN nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení.1
Uvedený názor, obsažený ve zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu, je značně problematický a je pravděpodobně ovlivněn nepochopením podstaty a účelu rozhodčího řízení.
Exekučním titulem ve smyslu § 274 písm. h) OSŘ jsou i jiná vykonatelná rozhodnutí než specifikovaná v předchozí části tohoto zákonného ustanovení za předpokladu, že soudní výkon takovýchto rozhodnutí připouští zákon.
Zákon č. 216/1994 Sb.m.s. v § 28 odst. 2 stanoví, že RN, který nelze přezkoumat podle § 27 nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá účinku pravomocného soudního rozhodnutí dnem doručení a je soudně vykonatelný. Podle § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb.m.s., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), je vykonatelný RN samostatným exekučním titulem.
Pro pravomoc k rozhodování sporu se vyžaduje, aby strany uzavřely dohodu (rozhodčí smlouvu) o tom, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.2 Rozhodčí smlouva má nepochybně materiálněprávní i procesněprávní dopady na právní povahu vztahu mezi stranami a způsob uplatňovaní nároků z takto založeného právního vztahu.3
Povaha rozhodčího řízení je tedy dána projevem smluvní vůle stran, která by měla být v průběhu celého rozhodčího řízení respektována a která by se také měla dotýkat i případných předvídaných otázek vážících se k doručování RN.
Rozhodčí řízení není jen jiným druhem či obdobou řízení soudního. V soudním řízení se uplatňuje státní moc a rozhodčí řízení je založeno na projevu smluvní volnosti stran. Tyto základní odlišnosti vylučují, aby byla na rozhodčí řízení bezezbytku aplikována procesní pravidla obecného soudního řízení.4
Lze tedy konstatovat, že procesní pravidla pro občanské soudní řízení, která jsou obsažena zejména v občanském soudním řádu, by neměla být aplikována tehdy, pokud speciální předpisy, vztahující se k rozhodčímu řízení, tj. zejména zákon č. 216/1994 Sb.m.s., obsahují právní úpravu odlišnou. Stejně tak by však neměly být aplikovány speciální předpisy vztahující se k rozhodčímu řízení za předpokladu, že si smluvní strany upravily smlouvou některé procesní otázky vztahující se ke způsobu vedení rozhodčího řízení včetně doručování RN odlišně od zákonné úpravy v občanském soudním řádu či v jiných předpisech vztahujících se k doručování (např. § 9 Řádů vydávaných Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR na základě § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.m.s.).5
Analogické použití občanského soudního řádu bude tedy přicházet v úvahu pro doručování RN pouze tehdy, pokud strany v rozhodčí smlouvě neurčí odchylný režim doručování. To znamená, že pouze v případě nedostatku této dohody stran o způsobu doručení RN bude nutné doručovat postupem podle § 45 a násl. OSŘ.6
V § 30 zákona č. 216/1994 Sb.m.s. je uvedeno, že ustanovení občanského soudního řádu se užijí na řízení před rozhodci, tj. v rozhodčím řízení, přiměřeně. Nejedná se tedy o přímé použití občanského soudního řádu.
Z obecně teoretického hlediska je základem pro sjednávání rozhodčí smlouvy možnost svobody smluvních stran chovat se podle své vůle. Na obsah rozhodčí smlouvy je tak nutné aplikovat první část zásady uvedené v čl. 2 odst. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Tato zásada je jedním ze základních pilířů právního státu7 a stanoví, že každý může činit to, co není zákonem zakázáno. Z toho lze dovodit závěr, že pokud zákon ne omezuje svobodu vůle jednotlivce při sjednávání obsahu rozhodčí doložky, potom nelze dovozovat, že by RN musel být doručován podle § 45 a násl. OSŘ i v případě, že rozhodčí smlouva obsahuje ujednání o doručování odchylným způsobem.
Rozhodčí řízení je založeno na neformálnosti a pružnosti a nepochybně si lze představit rozhodčí smlouvu, která upravuje např. doručení RN pouze v elektronické podobě nebo na předem definovanou adresu či osobě, ke které nemá smluvní strana, které je RN doručován, žádný právní vztah. Odchylný způsob doručování oproti občanskému soudnímu řádu však nesmí narušit stěžejní zásady a postupy, na kterých je založeno rozhodčí řízení.
RN je tedy exekučním titulem, a proto práva, která jsou jím přiznána, lze uspokojit i proti vůli povinné osoby v řízení o výkonu rozhodnutí tak, jak je upraveno mj. i v občanském soudním řádu. Při nařizování výkonu RN vzniká otázka, v jakých mezích je soud oprávněn přezkoumat takovýto exekuční titul. Podle § 275 odst. 2 OSŘ je soud oprávněn před nařízením výkonu rozhodnutí přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti všech titulů pro výkon rozhodnutí, tj. i RN. Právem soudu je tedy mj. přezkoumat, zda takovýto RN byl řádně doručen, neboť vyřešení této otázky je podstatné pro závěr, zda je na RN správně vyznačeno potvrzení o vykonatelnosti.8 Z toho plyne závěr, že potvrzením o vykonatelnosti RN není soud vázán.9 Soud však není v exekučním řízení oprávněn přezkoumávat věcnou správnost RN, jehož výkon se navrhuje, neboť jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet. To, že soud před nařízením exekuce posuzu je, zda je RN vykonatelný, nepředstavuje přezkum RN vydaného v rozhodčím řízení, a to ani pokud jde o vyznačení právní moci a vykonatelnosti, jímž je opatřen.10 Je však třeba uvést, že při posuzování obsahové správnosti potvrzení o vykonatelnosti neprovádí soud dokazování, ale provádí pouze šetření o rozhodných skutkových okolnostech zpravidla z příslušného spisu.11
Na závěr lze konstatovat, že RN má na rozdíl od jiných exekučních titulů značnou výhodu spočívající v tom, že RN vydaný v ČR lze za určitých podmínek vykonat v zahraničí a stejně tak i RN vydaný v zahraničí lze vykonat v ČR. Výkon rozhodnutí takovýchto RN se pak posuzuje především podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích RN, která byla ratifikována většinou států světa a která bývá jednoduše označována pouze jako „Newyorská úmlu va“.12 Tato úmluva byla uzavřena dne 10. 6. 1958 a byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 74/1979 Sb.m.s. V řízení o nařízení exekuce podle této Úmluvy se rovněž nelze zabývat věcnou správností RN.13
3) Srov. Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v ČR a SR a zahraničí. Praha : C.H. Beck, 2004, s. 50–58; Růžička, K. Rozhodčí řízení před RS při HK ČR a AK ČR. Plzeň Aleš Čeněk, 2003, s. 36–41.
6) Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2004, s. 218–219.
9) Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1319, 1394; usnesení NS ČR ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 825/2003; ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1957/2003.
11) Usnesení NS ČR ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2460/2002; ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1957/2003; ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 825/2003.
Článek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 15/2008.
