JUDr. Adam Rakovský, Praha*
I. Aplikace § 107a OSŘ v nalézacích řízeních
V české procesualistické literatuře zuřila od přijetí současného kodexu dlouhou dobu diskuse o tom, jak dochází k procesní reflexi hmotněprávních změn v osobách závazkového vztahu. Až do roku 2001 se hledala různá řešení, počínaje záměnou účastníků (§ 92 OSŘ) až po neformální přibrání účastníků do řízení či jejich záměnu. Přitom exekuční řízení v důsledku historických reminiscencí znalo možnost singulárního procesního nástupnictví, a to prostřednictvím § 256 OSŘ, byť se tato možnost připouštěla pouze do okamžiku nařízení exekuce.
Doktrinální spory ukončila novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb.,1 která zakotvila v § 107a OSŘ institut procesního nástupnictví, resp. záměny účastníků v důsledku hmotněprávní změny.2
Soudy si chvíli nevěděly s aplikací tohoto ustanovení rady, nicméně nakonec Nejvyšší soud vnesl do judikatury jasno a ta se ustálila na několika závěrech:
a) Předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a OSŘ není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí.3
b) Otázkou, zda zástavní věřitel je skutečně nositelem jím (v žalobě) tvrzeného zástavního práva, popř. zda podle označené právní skutečnosti zástavní právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu § 107a OSŘ, ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby na soudní prodej zástavy), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (v usnesení, kterým rozhodne o žalobě na soudní prodej zástavy).4
c) Právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 OSŘ), je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu § 524 a násl. ObčZ.5
d) Navrhne-li zástavní věřitel, aby nabyvatel zástavního práva ve smyslu § 107a OSŘ vstoupil do řízení o soudním prodeji zástavy na jeho místo, soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda s ní právní předpisy obecně vzato spojují přechod zástavního práva, zda opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod zástavního práva.6
e) I pro konkursní řízení platí přiměřeně (§ 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) § 107 OSŘ.7
f) Spor o určení pravosti nevykonatelné pohledávky je sporem vyvolaným konkursem, v jehož rámci soud usnesení podle § 107a OSŘ nevydává. S osobou, které žalující konkursní věřitel v průběhu takového sporu postoupil pohledávku, o jejíž pravost jde, soud bez dalšího jedná jako s novým žalobcem ode dne, kdy nabude právní moci usnesení, jímž soud v konkursním řízení ve smyslu § 107a OSŘ připustil, aby se tato osoba stala účastníkem konkursního řízení namísto žalujícího konkursního věřitele.8
g) V řízení o vzájemném návrhu (§ 97, 98 OSŘ) je legitimován k podání návrhu dle § 107a OSŘ pouze žalovaný.9
h) Návrhu na vstup procesního nástupce účastníka do řízení podle § 107a odst. 1 OSŘ nelze vyhovět po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí.10
II. (Ne)možnost aplikace § 107a OSŘ v nalézacích řízeních
Vedle problémů v nalézacím řízení přineslo toto ustanovení ovšem ještě potíže v řízeních, kde vstupuje na místo žalobce do řízení někdo, s nímž žalobce není srozuměn. Typicky jsou takovými případy 1. správce konkursní podstaty, 2. vymáhající věřitel v případě přikázání pohledávky a 3. zástavní věřitel zastavené pohledávky.
Ustanovení § 107a OSŘ totiž počítá pouze s „dobrovolným“ procesním nástupnictvím, kdy původní žalobce sám podá návrh k tomu, aby nový žalobce vstoupil do řízení, a nový žalobce s tím souhlasí. Otázkou zákonem neřešenou tedy zůstává, jak docílit vstupu do řízení v případě nesoučinícího žalobce (neboť nový účastník – věřitel přikázané či zastavené pohledávky nebo pohledávky zapsané do soupisu konkursní podstaty – v drtivé většině případů do řízení vstoupit hodlá a činí k tomu příslušné kroky). Soudní praxe tyto obtíže poměrně záhy identifikovala a přijala několik řešení, která bohužel nevykazují vysokou konzistenci a těžko se hledá jejich jednotící element.
1. Správce konkursní podstaty
Ohledně správců konkursních podstat dospěla judikatura k tomu, že soud žádné usnesení podle § 107a OSŘ nevydává a namísto s dosavadním žalobcem pokračuje se správcem konkursní podstaty, který zašle soudu oznámení o soupisu žalované pohledávky do konkursní podstaty. „Byl-li prohlášen konkurs na majetek konkursního věřitele, stává se správce konkursní podstaty dnem prohlášení konkursu bez dalšího namísto konkursního věřitele účastníkem konkursního řízení vedeného na majetek jeho dlužníka (úpadce).“11 Dojde-li ke změně správce konkursní podstaty, pak bude „soud automaticky pokračovat v řízení s novým správcem.“12
Zdá se tedy, že namísto rozhodnutí podle § 107a OSŘ a jemu předcházejících procesních úkonů účastníků postačuje správci konkursní podstaty jakožto vymáhajícímu věřiteli ke vstupu do právního postavení dlužníka doložení usnesení o prohlášení konkursu, usnesení o jmenování správcem konkursní podstaty a průkaz soupisu příslušné pohledávky do konkursní podstaty. Učiní-li pak správce konkursní podstaty, vybaven těmito listinami, podání do nalézacího sporu, pak by měl být „automaticky“/„bez dalšího“ připuštěn na místo předchozího žalobce a soud by s ním měl jednat jako s účastníkem.
Právní podklad pro toto rozhodnutí je přitom spatřován v § 14 odst. 1 písm. c) a d) KV, neboť právě na základě usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce nastupuje správce konkursní podstaty ex lege do všech řízení (ať již běžících či nově zahajovaných), které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty.
Pro tuto práci je úvaha o vstupu správce konkursní podstaty na místo žalobce „bez dalšího“, resp. o procesní záměně účastníků v incidenčních sporech „bez dalšího“ zajímavá i proto, že potvrzuje omezenost aplikace § 107a OSŘ. Jinými slovy, singulárního procesního nástupnictví není třeba dosahovat vždy a bezvýhradně postupem podle § 107a OSŘ, ale v některých případech (jimž bohužel zatím chybí společný jmenovatel) se lze i bez tohoto rozhodnutí obejít a neformálně pokračovat v řízení.
2. Zástavní věřitel
Ohledně zástavních věřitelů, kteří by snad hodlali využít benefice § 167 odst. 1 ObčZ, podle něhož „Je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli.“ a dovozovali by z tohoto ustanovení svou aktivní legitimaci k podání žaloby, pokud je mi známo, soudní praxe nic neuvádí.
Pouze v jednom případě, a to šlo-li o zástavu pohledávek, které zajišťovaly pohledávku přihlášenou do konkursu, Nejvyšší soud dospěl k následujícím zajímavým závěrům. Z citovaného ustanovení (ovšem před novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. ve znění § 151h a 151i ObčZ) podle Nejvyššího soudu vyplývá toto: „Ukládá-li totiž posledně označené ustanovení (nyní § 167 odst. 1 ObčZ) poddlužníku povinnost, aby poté, co mu byl vznik zástavního práva oznámen nebo prokázán, plnil svůj závazek zástavnímu věřiteli, pak této povinnosti odpovídá též oprávnění zástavního věřitele splnění této povinnosti na poddlužníku vymoci (vynutit je cestou soudního či jiného řízení). Přitom je dobře možné, aby zástavní věřitel úhradu zajištěné pohledávky uplatnil jednou žalobou podanou současně proti osobnímu dlužníku a poddlužníku. Podstatné je, že jde o jedinou pohledávku a že plněním jednoho z žalovaných subjektů zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit ostatním.“13
Z výše uvedeného by proto mohlo vyplývat, že a) zástavní věřitel splatné pohledávky má aktivní legitimaci k žalobě proti poddlužníkovi, b) zástavní věřitel je hmotněprávním věřitelem poddlužníka (byť jen do výše své pohledávky za dlužníkem) a c) průkazem aktivní legitimace zástavního věřitele je oznámení o zástavě pohledávky poddlužníkovi, resp. její prokázání smlouvou o zastavení pohledávky.
Pokud by i zde bylo třeba k procesnímu nástupnictví učinit návrh podle § 107a OSŘ, pak by pravděpodobně onou právní skutečností, s níž právní předpisy spojují změnu v osobě účastníka, bylo oznámení o zástavě pohledávky či smlouva o zástavě pohledávky. Potíž je ovšem v tom, kdo je aktivně legitimován k podání návrhu podle § 107a OSŘ, neboť v zákoně nenalézáme oporu pro závěr, že by jím byl někdo jiný než zástavní dlužník, který samozřejmě nemá žádnou motivaci k tomu, aby podání podle § 107a OSŘ učinil.
Troufalým řešením by pravděpodobně byl druhý závěr, že i zástavní věřitel nastupuje na místo zástavního dlužníka „bez dalšího“ či snad „automaticky“.
Ať už by se rozhodl zástavní věřitel pro tu či onu variantu, hrozí, že bez dostatečné zákonné opory se nestane účastníkem řízení o zastavené pohledávce. Na druhou stranu je ovšem otázkou, zda mu tato zákonná nemožnost musí vadit, neboť v obou případech je vázán stavem řízení, jaký tu v době jeho vstupu do řízení je (§ 107a odst. 3 OSŘ).
Při hlubším zamyšlení se pak s ohledem na rizika spojená s povinností přijmout stav řízení, jaký tu v době vstupu je, nabízí třetí možnost, a to připuštění zcela nové žaloby zástavního věřitele na poddlužníka. S ohledem na to, že zástavní věřitel a poddlužník jsou jinými účastníky než zástavní dlužník a poddlužník, pak by odpadala i možnost námitky litispendence. Poddlužník by navíc byl chráněn proti dvojímu plnění tím, že podáním žaloby zástavního věřitele (resp. prokázáním vzniku zástavního práva k pohledávce) by zástavní dlužník ztratil aktivní legitimaci k dalšímu vedení „svého“ sporu, kde odmítl podat návrh na § 107a OSŘ.
3. Vymáhající věřitel v exekuci
Pokud se týká vymáhajícího věřitele v exekuci, pak i zde Nejvyšší soud vydal jedno rozhodnutí, kde pravděpodobně nedomyslel všechny důsledky případného zobecnění. Jde o rozhodnutí z 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 176/2005, v němž dovodil, že vymáhajícímu věřiteli v podání poddlužnické žaloby nebrání překážka věci rozsouzené, neboť zde není „ani skutkové ani subjektivní totožnosti předmětů řízení – skutkovou vylučuje konstrukce skutkové podstaty § 315 OSŘ, a to bez ohledu na skutkový a právní základ takové pohledávky samé. Subjektivní totožnosti řízení pak překáží okolnost, že oprávněný není pro ryze procesněprávní zmocnění pro vymáhání nároku z hlediska hmotného práva nástupcem věřitele poddlužníka dlužníka.“14
Odůvodnění tohoto rozsudku podle mého názoru neobstojí. Právě ryze procesněprávní zmocnění věřitele pro vymáhání nároku je důvodem totožnosti subjektů předchozího nalézacího řízení a řízení o poddlužnické žalobě, tak jak jej anticipoval ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Jinými slovy, jestliže je věřitelem i po přikázání pohledávky vymáhajícímu věřiteli dlužník (neboť vymáhající věřitel je pouze procesně zmocněn k vybrání pohledávky dlužníka za poddlužníkem – viz výše), pak je zde v rámci řízení o poddlužnické žalobě totožnost účastníků. Návrat do nalézacího řízení v případě, kdy je přikázána judikovaná pohledávka, je proto nemožný právě pro překážku litispendence.
S úvahou, že nepřetržitý řetěz veřejných listin (rozsudek věřitele proti dlužníkovi, nařízení exekuce proti dlužníkovi přikázáním pohledávky proti poddlužníkovi, rozsudek dlužníka proti poddlužníkovi a vyrozumění poddlužníka o nabytí právní moci exekuce proti dlužníkovi) legitimuje vymáhajícího věřitele přímo k nařízení exekuce proti poddlužníkovi, aniž by postupoval martyrium dalšího nalézacího řízení proti poddlužníkovi, se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí nijak nevypořádal. Jediným pozitivněprávním argumentem byla existence „zvláštní úpravy poddlužnické žaloby dle § 315 odst.1 OSŘ, která vylučuje správnost těch právních úvah oprávněného, které uvedl již ve svém odvolání a na nichž navzdory jejich přesvědčivému odmítnutí trvá i v dovolání.“15
Koneckonců i jiná část soudců Nejvyššího soudu, reprezentující právní doktrínu (JUDr. Ljubomír Drápal), zaujala stanovisko, že „Procesní legitimace oprávněného má za následek i jeho procesní nástupnictví (§107a) za povinného v probíhajícím řízení, ve kterém jde o přikázanou pohledávku. Ze stejných důvodů může přímo oprávněný, jemuž byla přikázána judikátní pohledávka povinného, podat návrh na nařízení exekuce vůči poddlužníku; jde o situaci předvídanou v § 256 OSŘ, přičemž přechod práva vymáhat pohledávku v exekuci oprávněný doloží exekučním titulem ve prospěch povinného, usnesením o nařízení exekuce proti povinnému a vyrozuměním poddlužníka o nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“16
Domnívám se, že posléze uvedený názor je správný. Pro tento závěr existují přinejmenším tyto argumenty:
a) zákonné zakotvení takového postupu (§ 315 OSŘ dává zmocnění vymáhajícímu věřiteli, § 256 OSŘ stanoví podmínky pro procesní nástupnictví);
b) zákonná překážka litispendence (§ 83 OSŘ, neboť jde o tentýž nárok mezi týmiž účastníky);
c) praktičnost takového postupu (a v konečném důsledku – z pohledu ústavních záruk spravedlivého a tedy i rychlého procesu – i jeho spravedlnost), neboť potřeba zahájení nového řízení za účelem vymožení již jednou judikovaného nároku (přičemž hmotněprávně se situace nezměnila – přikázáním pohledávky žádné nové argumenty pro dobytnost pohledávky za poddlužníkem nevznikly).
Vzhledem k tomu, že autor je praktikující advokát nejen v oboru procesního práva, existují v jeho archivu i různá zajímavá rozhodnutí soudů prvního stupně, která se shora popsanými nuancemi vůbec nezabývají a hledají jiné cesty k řešení.
Tak např. Okresní soud v Jihlavě ve věci sp. zn. 25 Ro 154/2005 vydal k návrhu povinného na vstup vymáhajícího věřitele podle § 107a OSŘ nejprve rozhodnutí, že exekuční příkaz k přikázání pohledávky za poddlužníkem není skutečností zakládající procesní nástupnictví, a k odvolání vymáhajícího věřitele toto rozhodnutí změnil tak, že se vstup vymáhajícího věřitele připouští, a v odůvodnění konstatoval, že pravomocný exekuční příkaz je skutečností, s níž zákon spojuje převod nebo přechod práva.
Jak by se ovšem soud postavil k řešení případu, kdy by se vymáhající věřitel domáhal vstupu do řízení bez dalšího (tj. bez návrhu povinného, vůči němuž směřuje exekuce), z odůvodnění není zřejmé.
III. Aplikace § 107a OSŘ v exekučních řízeních
Aplikace § 107a OSŘ v exekučních řízeních by neměla činit potíže s výjimkou případu, kdy je třeba aplikovat § 256 OSŘ. Jinými slovy, zatímco změna vymáhajícího věřitele či dlužníka se bude dokazovat postupem podle § 256 OSŘ pouze v případě nařízení exekuce (došlo ke změně v osobě závazkového vztahu, který je „kryt“ exekučním titulem, v mezidobí od vydání rozsudku do podání návrhu na nařízení exekuce), pak podle § 107a OSŘ se bude postupovat v okamžiku, kdy je již exekuční řízení „v běhu“ (a to bez ohledu na to, zda je exekuce již nařízena či nikoliv).17
IV. Shrnutí
S ohledem na dosavadní judikaturu ve věci tzv. procesního nástupnictví podle § 107a OSŘ se zdá, že zákonodárce opomněl některé specifické případy, kdy je aplikace § 107a OSŘ „z povahy věci“ vyloučena. O takové případy jde zejména v situaci, kdy a) správce konkursní podstaty zahrne (sepíše) do podstaty pohledávku třetí osoby, která odmítá podat návrh podle § 107a OSŘ, b) zástavní věřitel využije své hmotněprávní legitimace a domáhá se svým jménem na poddlužníkovi zaplacení, přičemž dlužník odmítá podat návrh podle § 107a OSŘ, a v neposlední řadě jde i o případ, kdy c) je vymáhajícímu věřiteli v exekuci (oprávněnému) přikázána pohledávka povinného a ten z logických důvodů odmítá podat návrh podle § 107a OSŘ ve sporu proti poddlužníkovi.
Řešením se zdá být vstup takovýchto osob do příslušných řízení „bez dalšího“, stejně jako je tomu u správců konkursních podstat nebo účastníků incidenčních řízení vyvolaných konkursem. Naopak je zřejmé, že názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 176/2005 je dlouhodobě neudržitelný a nezobecnitelný.
V samotných exekučních řízeních je pak namístě využít speciálního ustanovení § 256 OSŘ (eventuálně § 36 EŘ), které je svou povahou identické. Toto ustanovení je přitom zakotveno v šesté části občanského soudního řádu již od 60. let a jeho aplikace, včetně navazující judikatury o tom, že pro účely tohoto ustanovení se za veřejné listiny považují i listiny s úředně ověřenými podpisy, by neměla činit potíže.
Příspěvek byl publikován v časopise .
Poznámky
* Autor je advokátem v Praze.
1) Důvodová zpráva z roku 2000 k tisku PSP ČR č. 257 k bodu 143 (§ 107a) výslovně konstatuje: „Otázka, zda procesní nástupnictví nastává též při tzv. singulární sukcesi, je diskutována v právní teorii a jednoznačně nebyla vyřešena ani judikaturou soudů. K odstranění výkladových obtíží se navrhuje tuto otázku vyřešit výslovnou zákonnou úpravou.“
2) § 107a OSŘ zní: „(1) Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107. (2) Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.“
3) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, publ. pod R 37/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, publ. pod R 31/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
5) Usnesení Nejvyššího soudu cit. sub 3.
6) Usnesení Nejvyššího soudu cit. sub 4.
7) Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 9 Cmo 568/2003, publ. in Soudní judikatura, 2004, č. 5, s. 346.
8) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003, publ. pod č. 82/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
9) Rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Co 356/2001, publ. pod R 54/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
10) Rozhodnutí Vrchního soudu cit. sub 7, s. 346.
11) Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Ko 397/2002, publ. in Soudní judikatura, 2003, č. 2, s. 123.
12) Krčmář, Z. Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy“ – 2. část. III. Spory vyvolané konkursem. Justiční praxe, 2002, č. 6, s. 330.
13) Rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, publ. pod R 76/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
14) Cit. podle www.nsoud.cz.
15) Tamtéž.
16) Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1342 (bod 7).
17) Podrobně viz tamtéž, s. 1180–1182 nebo Kurka, V., Drápal., L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde, 2004, s. 260–277.
