Mgr. Bc. Adam Ptašnik, Brno*
I. Úvodem
Subjekty práva se zásadně musí řídit právem, které je platné a zároveň účinné. V některých případech se má však postupovat podle ustanovení, které již platnosti pozbylo,1 přitom jiné, platné i účinné, vztahující se na obdobnou situaci, se nepoužije. Nepříliš známý a ne úplně zřejmý pojem použitelnosti je zaveden do právního řádu přechodnými ustanoveními. Vtahují do práva (za určitých okolností a dočasně) již neplatná ustanovení, která tak přesto zůstávají být nadále účinná, vedle jiných, která jsou nejen účinná, ale i platná. Přechodná ustanovení pak určují, která pravidla se na který vztah aplikují – která jsou použitelná. Použitelnost je takto zdánlivě důležitější než platnost. Zatímco o platnosti a účinnosti se toho z učebnic teorie práva dozvíme mnoho, o použitelnosti se příliš nemluví. To je možná jedna z příčin, proč se právotvůrci dopouštějí právě v přechodných ustanoveních množství legislativně technických chyb a aplikující právníci chyb interpretačních.
Zvláště přechodnými ustanoveními novel předpisů upravujících přiznávání nároku na částku odpovídající DPH k náhradám nákladů civilního řízení se budeme v tomto článku zabývat. Postupně rozebereme situaci po každé novele (zákona i vyhlášky). Pro jednoduchost jsou číslovány dle chronologie bez ohledu na novelizovaný předpis.
Je třeba si na úvod připomenout, jaké právní vztahy přichází v souvislosti s náhradou nákladů řízení v úvahu. Náklady vznikají jednak přímo účastníkovi, a jednak jeho právnímu zástupci (advokátovi). Ten je však dostane nahrazeny od účastníka – svého klienta – spolu s odměnou, která je tak dalším nákladem řízení účastníka. Náklady a odměnu hradí účastník advokátovi dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to ve výši, kterou si stanoví ve smlouvě, nebo subsidiárně podle ustanovení o mimosmluvní odměně (§ 6–12). Prvním vztahem je tedy vztah mezi advokátem a jeho klientem.
Druhý vztah je vztahem založeným soudním rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Je to vztah mezi stranami navzájem. Obsahem je povinnost jedné strany (ve sporu neúspěšné) uhradit straně druhé (úspěšné) její náklady řízení. Tyto náklady se většinou hradí k rukám advokáta, který však není stranou tohoto druhého vztahu. Je pouze tzv. „platebním místem“.
II. Situace před novelami
Před březnem roku 2004 nebyla v předpisech o náhradách nákladů řízení o DPH žádná zmínka. Náhradu nákladů obdržel úspěšný účastník řízení ve výši podle § 142 a násl. ve spojení s § 137 OSŘ, který stanovil (a nadále stanoví), že náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, a odměna advokáta, je-li zástupcem advokát, a další. Přitom výše hotových výdajů advokáta se stanovuje dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a paušalizovaná náhrada odměny advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška o paušální odměně“), která nebyla závislá na tom, jestli je, či není účastník (nebo advokát) plátcem DPH.
Z hlediska DPH mohou nastat 4 různé situace:
a) účastník ani advokát nejsou plátci DPH;
b) účastník je plátcem DPH, ale advokát není;
c) účastník není plátcem DPH, ale advokát ano;
d) účastník i advokát jsou oba plátci DPH.
V případě a) si účastník ponechal celou částku náhrady nákladů, advokátovi zaplatil (nebo zaplatí) odměnu a jeho náklady dle advokátního tarifu, a tu si též advokát v plné výši ponechá.
Situace b) je naprosto stejná jako a), protože zde není zdanitelné plnění (§ 2 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb.) protihodnotou platby, kterou plátce DPH obdrží. Někteří plátci v tomto případě z náhrady nákladů DPH odváděli, a zbylo jim tedy z náhrady pouze 95 % (při tehdy platné sazbě DPH 5 %), přitom advokátovi museli zaplatit dle advokátního tarifu částku celou.
Za podmínky c) DPH odvádí advokát, ne však z náhrady nákladů, nýbrž z odměny a náhrad, které mu zaplatil klient dle advokátního tarifu. Klientovi o tuto částku zvýší úhradu za právní služby.
Nakonec ad d) stejně jako v předchozím případě advokát navýší klientovi úhradu o DPH, kterou odvede, přitom účastník si tuto částku může nárokovat na státu jako daň na vstupu, přestože sám ji z náhrad odvádět nemusí [viz b)].
Lze shrnout, že účastník byl znevýhodněn, pouze pokud jeho advokát byl plátcem DPH a on sám plátcem nebyl [případ c)].
III. První novela
Dne 3. 3. 2004 Ministerstvo spravedlnosti vydalo vyhlášku č. 110/2004 Sb.,2 která novelizovala vyhlášku o paušální odměně. Obsahovala pouze 3 články, z nichž poslední stanovil účinnost na den vyhlášení, tedy 10. 3. 2004. Meritorní čl. I. doplnil do novelizované vyhlášky § 19a, podle něhož se částka paušální odměny zvyšuje o částku odpovídající DPH, jestliže je účastník zastupovaný advokátem, který je ke dni rozhodnutí o náhradě nákladů plátcem DPH. Je zde výslovně uvedeno, že částka DPH se počítá z odměny dle této vyhlášky, tedy odměny paušální. Navíc se nejedná o další druh nákladu, nýbrž se pouze mění výše odměny.
Opět si rozebereme 4 situace a) až d) jako v předchozí části. V rozsahu soudního poplatku a jiných náhrad, kromě paušální odměny, se postupuje stejně, jak bylo popsáno v předchozí části. Také pro paušální náhradu odměny v případech a) a b) se postup nijak neliší (advokát není plátcem DPH). Nová úprava se dotýká pouze paušální náhrady odměny v situaci c) a d).
Ad c) Účastníkovi je přiznána paušální náhrada odměny zvýšená o částku odpovídající DPH, tu však není povinen odvést (jelikož není plátcem DPH). Zaplatí však advokátovi odměnu podle advokátního tarifu zvýšenou o DPH, kterou již advokát odvést musí.
Ad d) I v tomto případě je přiznána paušální náhrada odměny zvýšená o částku odpovídající DPH. Účastník – plátce DPH – daň odvádět nemusí (nejde zde o zdanitelné plnění), přitom si ji může uplatnit na vstupu ve výši, kterou zaplatí advokátovi. Ten ji samozřejmě musí odvést. Je samozřejmě možný i výklad, kdy také účastník musí odvést DPH z náhrad nákladů, na což použije uvedenou částku (tento druhý výklad budou nejspíše zastávat úředníci finančních úřadů).
Bylo tedy odstraněno ono znevýhodnění, naopak byl zvýhodněn účastník – plátce, kterého zastupuje advokát, jenž je také plátcem.
Poslední z článků první novely (čl. II) je přechodným ustanovením. Ten si rozebereme podrobněji. Napřed je však třeba upozornit, že § 19 vyhlášky o paušální odměně pro účely určení výše paušální odměny vytváří fikci, kdy je za jedno soudní řízení považováno řízení na jednom stupni. Jde-li věc do odvolání, toto odvolací řízení se považuje za řízení druhé, případné opětovné pokračování na prvním stupni je pro účely vyhlášky řízením třetím. V tomto trochu pozměněném smyslu budeme dále používat pojem „řízení“.
Přechodné ustanovení stanoví, že v řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni účinnosti vyhlášky se použije dosavadní úprava. A contrario – nová úprava ve znění novely se použije pouze u řízení, které ke dni účinnosti bylo ukončeno. Získáváme tedy jednoduchý test spočívající v rozdílu data ukončení řízení a data účinnosti novely (10. 3. 2004), které úpravě má být které řízení podřazeno.
Řízení je možno rozdělit na 3 skupiny podle jejich začátku a konce vzhledem k účinnosti novely. Řízení první skupiny začalo i skončilo před účinností novely. Do druhé skupiny řadíme ta řízení, která započala před účinností novely, ale skončila až po účinnosti. A třetí skupinu tvoří budoucí řízení, tedy ta, která budou po účinnosti této novely teprve zahájena, a tedy i ukončena.
Dle našeho testu zkonstruovaného podle přechodného ustanovení novely se tato bude vztahovat pouze na řízení první skupiny, neboť pouze ta již byla ukončena, zatímco řízení patřící do druhé a třetí skupiny se budou řídit dosavadními předpisy. Novela se tedy vztahuje pouze na minulá, již skončená řízení a jako taková je čistě retroaktivní (nevztahuje se na žádný případ do budoucna). Tento výklad se jeví samozřejmě jako absurdní, přitom si nelze bez složitější konstrukce představit jiný.
Abychom tedy mohli novelu správě používat, je třeba zkonstruovat takovou interpretaci, která by k absurdním výkladům nevedla. Takovýto výklad se však již nebude striktně držet textu čl. III. Vyjdeme z toho, že při neexistenci přechodného ustanovení by bylo zřejmé, že vyhláška v novelizované podobě se použije na řízení třetí skupiny a nepoužije na řízení skupiny první. Z úvah tedy úplně vyloučíme řízení patřící do těchto dvou skupin. Sporná tak zůstává pouze druhá skupina.
Přestože to v přechodných ustanoveních není výslovně uvedeno, můžeme uvažovat o implicitním antecedentu, že přechodné ustanovení se vztahuje pouze na ta řízení, u kterých není zřejmé, která úprava se použije. Tedy na ta, která jsme zařadili do druhé skupiny. Jelikož „v řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni účinnosti vyhlášky, použije se dosavadní úprava“ a řízení patřící do druhé skupiny nebylo ke dni účinnosti skončeno, použije se na ně dosavadní úprava.
Správnost tohoto poněkud krkolomného výkladu, avšak nevedoucího k absurdním závěrům, se potvrzuje mnohými rozsudky. Soudy jej, pokud je mi známo, akceptují, i když se tím takto podrobně v odůvodnění nezabývají.
Celý tento výkladový problém by nenastal, kdyby legislativci Ministerstva spravedlnosti lépe volili test použitelnosti předpisů, např. den zahájení řízení. Přechodné ustanovení novely by tak mohlo např. znít: „Při určení výše paušální odměny ... v jednotlivém stupni občanského soudního řízení nebo soudního řízení správního, které bylo v tomto stupni zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadní právní úpravy.“
IV. Druhá novela
Zákon č. 237/2004 Sb.3 ze dne 1. 4. 2004 novelizoval celkem 29 zákonů v souvislosti s přijetím nového zákona o dani z přidané hodnoty. Mediálně nejvíce zviditelněné (a mezi veřejností nejznámější) jsou jeho části dvacátá osmá a dvacátá devátá (čl. XXVIII a XXIX), které přiznávají dětem a důchodcům jednorázový příspěvek v souvislosti se změnami ve výši sazeb DPH. Nás však bude zajímat pouze část dvacátá druhá (čl. XXII), zejména bod 1. (body 2. a 3. jsou obdobné a netýkají se přímo náhrad nákladů řízení).
Ode dne vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k EU v „platnost“ (tedy od 1. 5. 2004), tedy ode dne nabytí účinnosti této novely, se do § 137 OSŘ, zabývajícího se právě náklady řízení, doplňuje nový odst. 3, který stanoví, že k nákladům řízení (v určitých případech) náleží též částka odpovídající DPH, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést (dále jen „částka odpovídající DPH“).
Je zřejmé, že částka odpovídající DPH je novým, dalším druhem nákladů řízení. Není již však zřejmé, co přesně je ona částka, resp. jak se vypočítá a z jakého základu. Existuje několik možných výkladů. Osobně se přikláním (bez bližší argumentace, neboť to není tématem tohoto příspěvku) k tomu, že základem by měla být částka nákladů advokáta, ze kterých je povinen odvést DPH (tedy ze všech kromě soudního poplatku). A to nikoli ve výši nákladů skutečných, nýbrž suma, která je soudem přiznána jako náhrada těchto nákladů. Výsledná částka odpovídající DPH se pak vypočítá jako součin základu a aktuálně platné sazby DPH.
Novela neobsahuje žádná přechodná ustanovení. Použijeme-li rozdělení řízení z předchozí části článku, je zřejmé, že na řízení patřící do první skupiny byly při rozhodování o náhradách nákladů řízení použity dosavadní předpisy, kdežto na řízení třetí skupiny se použije novelizované znění zákona. Problematickou zůstává opět pouze druhá skupina řízení. Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud ve dvou svých (zcela protichůdných) rozhodnutích. Obě si rozebereme podrobněji.
Nejdříve dne 31. 5. 2004, tedy necelý měsíc po účinnosti diskutované novely, rozhodl senát předsedkyně JUDr. Marie Rezkové4 tak, že částku odpovídající DPH podle § 135 odst. 3 OSŘ nepřiznal, a to s poukazem na čl. II. první novely provedené vyhláškou č. 110/2004 Sb. (viz část III. tohoto příspěvku). Zdálo by se, že soud v tomto případě vůbec nereflektoval druhou novelu.
Avšak není tomu tak. V odůvodnění cituje ustanovení § 137 odst. 3 OSŘ, které se do právního řádu dostalo právě touto novelou. Používá je ale ve spojení s novelizovanou vyhláškou o paušální odměně a jejím ustanovením o přiznávání částky odpovídající DPH a především s ním souvisejícím přechodným ustanovením.
Soud při určení použitelnosti novely zákona vycházel ze znění přechodných ustanovení k (samozřejmě úplně jiné) novele jeho prováděcí vyhlášky a částku odpovídající DPH nepřiznal, neboť novela vyhlášky se použije až na řízení zahájená po její účinnosti, přitom použil datum účinnosti novely zákona: „Jelikož ustanovení § 137 odst. 3 OSŘ coby normy vyšší právní síly zakotvuje možnost přičíst k odměně advokáta, který je plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty až s účinností od 1. 5. 2004, je tento den ve smyslu čl. II. vyhlášky též dnem rozhodným pro závěr, zda při určení rozsahu nákladů občanského soudního řízení se postupuje podle dosavadní právní úpravy či nikoli. Jelikož dovolací řízení bylo – jak řečeno výše – zahájeno před 1. 5. 2004, nelze advokátu žalobce částku odpovídající dani z přidané hodnoty v rámci náhrady nákladů řízení přiznat.“
Podle mého názoru, jestliže novela zákona nemá přechodná ustanovení, přitom není v určitém případě zřejmé, má-li se použít, je třeba hledat zásady používání různých znění předpisů v novelizovaném zákoně, nikoli v jeho prováděcí vyhlášce, natož pak v novele této vyhlášky. Soud měl podle mého názoru zkoumat aplikovatelnost § 137 odst. 3 na tento případ, popř. jej aplikovat samostatně, jestliže ustanovení prováděcí vyhlášky pro tento případ použitelná nejsou.
V tomto případě se novela vyhlášky (první novela) použít měla (nezabýváme-li se otázkou současné aplikace obou novel), jelikož řízení bylo zahájeno 29. 3. 2004, tedy až po účinnosti novely vyhlášky (10. 3. 2004). Soud se aplikovatelností ani hmotnými ustanoveními novely vyhlášky vůbec nezabýval.
Soud však zkoumal aplikovatelnost novely zákona pomocí textu přechodného ustanovení (zcela jiné) novely vyhlášky, do kterého doplnil datum účinnosti opět zákona. Tento zmatek můžeme připisovat relativně krátké době mezi vydáním obou novel a tohoto usnesení, přičemž přechodná ustanovení první novely nejsou nejlépe formulována (viz výše) a druhá novela spolu s novým zákonem o DPH měla velmi krátkou legisvakanční lhůtu.
Druhé ze zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu je také z loňského roku.5 Senát předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala rozhodl, že přestože řízení bylo zahájeno 2. 2. 2004, tedy před účinností diskutované novely občanského soudního řádu, žalovaný má povinnost žalobci zaplatit na náhradách nákladů řízení také částku odpovídající DPH. Své rozhodnutí velmi podrobně odůvodnil (samotné odůvodnění přiznání částky odpovídající DPH tvoří přibližně jednu třetinu rozsahu celého odůvodnění rozsudku).
Především uvádí historii vydávání obou zkoumaných novel, které nejdříve meritorně srovnává a zabývá se vztahem mezi těmito ustanoveními. Dochází přitom k závěru, že nelze aplikovat obě ustanovení najednou (§ 19a odst. 1 vyhlášky o paušální odměně a § 137 odst. 3 OSŘ), „protože není dobře možné, aby částka odpovídající dani z přidané hodnoty byla samostatným druhem nákladů řízení a současně důvodem ke zvýšení odměny za zastupování jako jiného z druhů nákladů řízení.“. Přitom za použití zásady lex posteriori derogat priori a s přihlédnutím k právní síle obou předpisů konstatuje materiální derogaci § 19a odst. 1 vyhlášky.
Dále se zabývá použitelností novelizovaného občanského soudního řádu na tento případ, kdy řízení bylo zahájeno před účinností novely, skončeno bylo však již za její účinnosti. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení v novele vychází soud z obecné zásady vyjádřené v § 355 OSŘ, a to, že „nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti.“.6 I v tomto případě tedy náleží k náhradě nákladů částka odpovídající DPH.
S tímto druhým rozhodnutím nezbývá než plně souhlasit. Snad lze mít jen malou námitku vůči postupu soudu. Jelikož se jedná o druhé rozhodnutí ve stejné věci (přiznávání částky odpovídající DPH v řízeních zahájených před účinností novely občanského soudního řádu a skončených po ní), a přitom o rozhodnutí zcela opačné než předchozí, měl rozhodující senát podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích7 věc postoupit velkému senátu. Je možné, že takto postupováno nebylo z důvodu uvedeného v § 20 odst. 2, tedy že jde o procesní právo. Dle mého názoru se však jedná o výjimku, kdy hmotněprávní normy (povinnost náhrady nákladů řízení a její výše) jsou obsaženy v procesněprávním předpise (občanský soudní řád). Tento názor lze podpořit argumentem, že povinnost k náhradě nákladů řízení trvá i přesto, že řízení bylo pravomocně skončeno (dokonce právě proto, že bylo pravomocně skončeno).
Z praxe známe mnoho rozhodnutí prvoinstančních soudů, kterými nebyla přiznána částka odpovídající DPH, jestliže řízení bylo zahájeno před 1. 5. 2004. V odůvodnění je pak v podstatě pouze uveden odkaz na první z probíraných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takovéto odůvodnění je samozřejmě nedostatečné, neboť obecně závazné jsou v naší zemi pouze normativní právní akty (o jejichž ustanovení musí být odůvodnění opřeno) a nikoli soudní rozhodnutí. Nabízí se otázka, proč soudy z těchto dvou rozhodnutí volí právě ono kritizované. Dovolím si spekulovat (vzhledem ke svému právně informatickému zaměření), že se tak děje proto, že toto rozhodnutí bylo až do poloviny roku 2005 jako jediné týkající se přiznávání částky odpovídající DPH k nákladům řízení zařazeno v literatuře právního informačního systému ASPI.
V. Třetí novela
Ministerstvo spravedlnosti vydalo dne 1. 12. 2004 derogační vyhlášku č. 617/2004 Sb.8 s účinností od jejího vydání, tj. 8. 12. 2004, kterou se pokusilo poněkud komplikovanou situaci vyřešit. Vyhláška má 3 články, přičemž čl. III stanovuje pouze její účinnost.
Meritorní čl. I (formálně) zrušuje § 19a vyhlášky o paušální odměně, který však již byl materiálně zrušen novelou druhou, jak také správně konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí (viz předchozí část příspěvku). Formální právo se tak dostalo do souladu se skutečným (materiálním).
Čl. II deroguje vyhlášku č. 110/2004 Sb., tedy právě tu, která pouze přinesla § 19a do vyhlášky o paušální odměně. Tyto 2 články jsou vzájemně redundantní. Při neexistenci jednoho z nich by byl jeho účinek plně nahrazen druhým. Vyhláška tedy vůbec čl. II nemusela obsahovat. Navíc je z legislativně technického hlediska problematický. V tomto konkrétním případě komplikace při aplikaci nenastává. Znění vyhlášky se od účinnosti derogační novely jednoduše vrátí do podoby, jako by derogovaná novela neexistovala. Pokud by však mezi nimi byla vydána ještě další novela, pak by se aktuální znění muselo rekonstruovat po účinnosti derogační novely znovu, neboť se může stát, že vložená novela novelizovala také ustanovení, která byla přinesena derogovanou novelou. K jejich rušení je třeba přistupovat velmi obezřetně.
VI. Závěrem
Dle dnešního stavu právního řádu se přiznává částka odpovídající DPH jako náhrada nákladů řízení podle § 137 odst. 3 OSŘ, a to ve všech případech řízení skončených v jednom stupni po 30. 4. 2004 bez ohledu na to, kdy byla zahájena. Ačkoli některé soudy mohou rozhodnout jinak, jejich rozhodnutí nebude vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, správné.
Uvedeno zde také bylo jedno nesprávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým se inspirovaly mnohé soudy okresní. Ačkoli má Nejvyšší soud za úkol sjednocovat judikaturu českých soudů, a soudy tedy musí jeho rozhodnutí respektovat, nejsou jím vázány. Mohou tudíž z vážného důvodu rozhodnout i jinak, v rozporu s předchozím judikátem Nejvyššího soudu. Zvláště, není-li tento judikát zjevně v souladu se zákonem (což je právě tento případ).
K nepřehlednému stavu nejvíce přispěla samozřejmě nevhodná legislativa. A to nejen nesystematické a časté novelizace, ale také chybně formulované přechodné ustanovení. Právotvůrci by měli mít vždy na vědomí, že pouze právní jazyk je prostředkem komunikace, že jeho pomocí poznáváme z formálních pramenů právo, a takto tedy k němu přistupovat. Kromě přesnosti se snažit o srozumitelnost a jednoznačnost. Soudy (zvláště Nejvyšší soud) pak drobné nepřesnosti právně nevzdělaných legislativců mohou snadněji překonávat výkladem.
Příspěvek byl též publikován v časopise .
Poznámky:
* Autor je interním doktorandem na katedře teorie práva Právnické fakulty MU v Brně.
1) K platnosti a účinnosti a jejich zániku viz Gerloch, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda u Pelhřimova : A. Čeněk, 2000, s. 94.
2) Vyhláška č. 110/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení.
3) Zákon č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření a mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 479/2003 Sb., a zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
4) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004.
5) Rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 29 Cdo 1556/2004.
6) Doplňuji pouze, že se jedná o nové hmotné právo v procesním předpise, přesto se na ně § 355 vztahuje (vztahuje se na jakékoliv ustanovení občanského soudního řádu).
7) Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
8) Vyhláška č. 617/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zrušuje vyhláška č. 110/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.
