Rubopis a exekuce

Autor příspěvku se vyjadřuje k otázce, zda k nařízení exekuce na základě směnečného platebního rozkazu ve prospěch jiné osoby, než která je ve směnečném platebním rozkazu označena jako osoba oprávněná, postačuje osobě, jež se nařízení exekuce domáhá, prokázat přechod práva z předmětné směnky rubopisem na tuto osobu.

JUDr. Jiří Kučera, Náchod, Brno*

I. Podstata problému a platná právní úprava

V současné době se v rozhodovací praxi soudů opakovaně objevila otázka, jež není řešena jednotně, a sice zda k nařízení exekuce na základě směnečného platebního rozkazu ve prospěch jiné osoby, než která je ve směnečném platebním rozkazu označena jako osoba oprávněná, postačuje osobě, jež se nařízení exekuce domáhá, prokázat přechod práva z předmětné směnky rubopisem na tuto osobu.

Pokusíme se tedy vyřešit, co potřebuje stávající majitel směnky k tomu, aby docílil nařízení exekuce na základě směnečného platebního rozkazu, dle kterého je oprávněnou osobou některý z předchozích majitelů směnky. Jedna linie právních názorů, kterou budeme sledovat, praví, že postačuje právě jen průkaz toho, že osoba vystupující v exekučním řízení jako oprávněný je novým majitelem směnky, tj. typicky prokázat přechod směnky dle předpisů směnečného práva; druhá linie (k níž se přikláním) tvrdí, že pro účely exekučního řízení toto není dostatečné a otázku náležitého průkazu přechodu práva přiznaného exekučním titulem je třeba řešit nikoliv na základě hmotněprávních předpisů směnečného práva, ale výkladem příslušných ustanovení procesních předpisů.

Při řešení uvedeného problému se tedy budeme zaobírat na jedné straně ustanoveními zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně § 11 odst. 1, § 14 odst. 1 a § 16 odst. 1 věta prvá [„Každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem). Indosamentem se převádějí všechna práva ze směnky. O tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.“]. Na straně druhé pak výkladem procesních předpisů, a to § 36 odst. 3, 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů (EŘ), dle kterého proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. Toto ustanovení exekučního řádu je obsahově prakticky shodné s ustanovením § 256 odst. 1, 2 OSŘ, takže ačkoliv dále hovořím o řízení exekučním, platí závěry stejnou měrou i pro řízení o výkon rozhodnutí.

II. Důvody ve prospěch průkazní dostatečnosti rubopisu

V této části se mj. opírám o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 56 Co 261/2004, a Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. 19 Co 423/203, která obě argumentují ve prospěch průkazní dostatečnosti rubopisu. Podstatou této argumentace je tvrzení, že v případě, kdy je vydán směnečný platební rozkaz a následně je směnka převedena rubopisem na nového majitele, postačuje v exekučním řízení originálem směnky a potažmo originálem rubopisu prokázat, že osoba v návrhu na nařízení exekuce označená jako oprávněný je stávajícím majitelem směnky. Pokud je toto prokázáno, je uvedená osoba zákonitě též oprávněným z exekučního titulu, který byl na podkladě směnky vydán.

Tento přechod není třeba v exekučním řízení prokazovat žádným jiným způsobem z toho důvodu, že podřadíme-li danou situaci pod shora citované ustanovení exekučního řádu, pak se jedná o případ, kdy přechod práva vyplývá přímo z právního předpisu, a sice z citovaných ustanovení zákona směnečného a šekového.

Městský soud v Praze toto shrnul do právní věty, která říká: „Po předložení originálu směnky není třeba přechod práva na oprávněného dále prokazovat listinami podle § 36 odst. 4 EŘ, neboť vyplývá přímo ze zákona, z § 11 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona č. 191/1951 Sb. Platí, že ten, kdo má směnku v rukou a současně prokáže své právo nepřetržitou řadou indosamentů, je řádným majitelem směnky, je tak nutně i oprávněným podle směnečného platebního rozkazu, který byl na základě této konkrétní směnky vydán.“

Mimo jiné i s ohledem na tento právní názor rozhodl Krajský soud v Ostravě k odvolání oprávněného o zrušení a vrácení věci Okresnímu soudu v Ostravě, který původně zastavil řízení dle § 39 EŘ. Městský soud v Praze rozhodující o odvolání povinného s tímto odůvodněním nařízení exekuce potvrdil.

Ve prospěch uvedeného právního názoru lze argumentovat též zásadou abstraktnosti platnou ve směnečném právu, kdy požadavek dalšího průkazu přechodu práva přiznaného směnečným platebním rozkazem veřejnou listinou či listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem nutí účastníky fakticky nepřímo k vyjádření kauzy převodu, což jde nad rámec požadavků zákona směnečného a šekového na náležitosti rubopisu.


III. Důvody pro opačný postoj

Jak jsem již předeslal, s tímto právním názorem nesouhlasím a pokusím se přednést argumenty pro postoj opačný, jehož jádrem je právní věta vyjádřená např. v rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. Nc 4262/2005, která říká, že rubopis není listinou samostatně způsobilou prokázat přechod práva svědčícího osobě v exekučním titulu uvedené na jinou osobu označenou v návrhu na nařízení exekuce jako oprávněný, neboť nesplňuje náležitosti ustanovení § 36 odst. 4 EŘ.

Pro tento závěr dle mého názoru svědčí již výklad citovaných ustanovení z hlediska systematického v širším smyslu, tj. z pohledu toho, jaké místo v právním řádu tato ustanovení zaujímají, resp. v předpisech jaké povahy se nacházejí. Touto cestou se také dá zjistit, na jaké otázky nám mohou tato ustanovení poskytnout odpovědi. Základ vidím v rozlišení mezi hmotným a proces-ním právem, na které opačný právní názor bezdůvodně rezignuje. Zákon směnečný a šekový je totiž předpis hmotněprávní, a jeho ustanovení proto poskytují odpovědi na otázky z oblasti práva hmotného, např. kdo je majitelem směnky, jakým způsobem lze směnku převést na jiného majitele, co je to rubopis, jaké má náležitosti, jaké vyvolává účinky apod. V exekučním řízení však řešíme (na základě exekučního řádu coby předpisu práva procesního) otázku jinou, a sice co je zapotřebí k tomu, aby bylo možné nařídit exekuci na návrh osoby označené jako oprávněný, která se liší od osoby označené jako oprávněný v exekučním titulu. Toto je otázka procesní, a její řešení je proto na místě hledat v procesních předpisech. Exekuční řád dává jednoznačnou odpověď, že k tomuto je třeba prokázat přechod práva z exekučního titulu na tuto „třetí osobu“. A coby průnik legální teorie důkazní v zápětí poskytuje taxativní výčet způsobů, kterými se uvedená skutečnost v exekučním řízení prokázat dá, a sice a) listinou vydanou státním orgánem, b) listinou vydanou notářem, c) listinou ověřenou státním orgánem, d) listinou ověřenou notářem. Krom toho pak uvádí jeden případ, kdy není přechod práva potřeba prokazovat, a to pokud vyplývá přímo z právního předpisu.

A zde jsme u jádra věci. Pro zodpovězení uvedené procesní otázky musíme coby předběžnou řešit otázku hmotněprávní, a sice kdy vyplývá přechod práva z právního předpisu. Zprvu citovaný právní názor je možný jen proto, že došlo – dle mého názoru – k chybnému řešení této předběžné otázky. Tradiční odpověď, od níž se netřeba odchylovat, by šlo formulovat asi tak, že přechod práva vyplývá z právního předpisu tehdy, je-li právním důvodem (kauzou) přechodu práva ustanovení právního předpisu samo o sobě, řečeno z druhé strany, přechod práva nevyplývá z právního předpisu typicky tehdy, pokud k přechodu práva dojde na základě právního úkonu subjektů práva, byť by náležitosti a účinky tohoto právního úkonu byly právním předpisem upraveny.

Převod práv ze směnky rubopisem je dle mého názoru typickým příkladem, kdy právní předpis sice upravuje způsob převodu práv, ale tento převod nevyplývá z právního předpisu, neboť zákon směnečný a šekový neurčuje, na koho právo přechází, toto určuje právě rubopis. V zásadě se jedná o obdobnou situaci, jako když občanský zákoník v § 524 a násl. upravuje smlouvu o postoupení pohledávky a její náležitosti. Také zde zákon spojuje se smlouvou o postoupení pohledávky účinek přechodu práva, ale není pochyb, že tento přechod neplyne z občanského zákoníku, ale ze smlouvy o postoupení pohledávky. S vědomím určité nepřesnosti můžeme pro ¬ názornost říci, že rubopis je vlastně zvláštní – zjednodušenou – formou smlouvy o postoupení pohledávky, využitelnou pouze na poli práva směnečného.

Teleologicky je možné ve prospěch uvedeného výkladu pojmu vyplývání z právního předpisu argumentovat i tak, že pokud bychom zaujali výklad jiný, totiž že postačuje, pokud je způsob přechodu právním předpisem upraven, a již tímtéž z něj i vyplývá, pak se celé ustanovení o nezbytnosti prokazovat přechod práva v exekučním řízení kvalifikovanými listinnými důkazy stává obsoletním, neboť libovolný navrhovatelem tvrzený právní úkon bude velmi pravděpodobně podřaditelný pod nějaké ustanovení právního předpisu.

Výrazně nám uvedený rozdíl vyplyne na typových příkladech, pokud porovnáme ustanovení právních předpisů, kdy přechod práva plyne z těchto předpisů samotných – dle mého názoru zde připadají do úvahy situace, kdy zákon v případě konkrétní právnické osoby upravuje přechod práv a povinností na jiný subjekt (v poslední době srov. např. zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy). Ale i jinde v  našem právu se můžeme s jednotlivými případy přechodu práva ze zákona setkat (např. § 45d odst. 1 věta prvá ZOR – „Nárok na výživné určené rozhodnutím soudu na dítě, jemuž náleží příspěvek na úhradu potřeb podle zvláštního právního předpisu, přechází na stát.“; dále § 102 ZOR – „Jestliže orgán stanovený zvláštním předpisem poskytl příspěvek na výživu a výživné bylo určeno soudním rozhodnutím, přechází na něj nárok toho, jenž je z rozhodnutí oprávněn, a to až do výše poskytnutého příspěvku.“; nebo § 813 odst. 1 ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 2004 – „Jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele, a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl.“).
Tyto případy, kdy přechod či převod práva plyne přímo z právního předpisu, mají společné to, že jasně vymezují nárok, o jehož přechod se jedná, a subjekty, mezi kterými k tomuto dochází. Od uvedených případů lze zcela bez problémů odlišovat případy, kdy k přechodu nebo převodu práva dochází na základě jiné právní skutečnosti, než je právní předpis, a to jak v případě univerzální sukcese (např. dědění dle § 460 ObčZ – „Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.“), tak singulární sukcese na podkladě právního úkonu (např. § 524 odst. 1 ObčZ – „Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.“), byť v obou těchto případech se rovněž jedná o přechod zákonem upravený.

Pokud bychom na toto rozlišení rezignovali, stačilo by k návrhu na exekuci a exekučnímu titulu připojit např. úmrtní list osoby oprávněné dle exekučního titulu a rodný list navrhovatele, ze kterého by plynulo, že spadá do okruhu dědiců, neboť přechod práv na dědice plyne také z právního předpisu a dochází k němu již smrtí zůstavitele. Stačilo by rovněž přiložit smlouvu o postoupení pohledávky bez ověřených podpisů, neboť i zde z právního předpisu plyne, že k přechodu práva na základě takové řádně uzavřené smlouvy došlo. Toto zajisté nejsou důsledky, ke kterým by bylo záhodno dospět.

Podpůrně lze ve prospěch právního názoru shrnutého v úvodu této části argumentovat i účelem citovaných ustanovení procesních předpisů. Zeptáme-li se, proč zákonodárce vyžaduje k tomu, aby se třetí osoba mohla domoci exekuce na základě exekučního titulu vydaného v řízení, ve kterém vystupoval její právní předchůdce, kvalifikované prokázání přechodu práva z exekučního titulu a nespokojuje se s důkazem, že právo, jež je obsahem exekučního titulu, na třetí osobu podle hmotného práva přešlo, můžeme poměrně snadno dovodit, že důvodem je rychlost a důkazní zjednodušení řízení o nařízení exekuce. Uvědomme si, že soud v tomto řízení zásadně rozhoduje do 15 dnů bez provádění dokazování a že okruh otázek, které před nařízením exekuce řeší, je výrazně omezen.

Zjišťuje se v zásadě pouze existence řádného exekučního titulu svědčícího oprávněnému proti povinnému a existence tvrzení oprávněného, že dle exekučního titulu nebylo dobrovolně plněno. V případě, že se nařízení exekuce domáhá osoba odlišná od oprávněného dle exekučního titulu, je cílem právní úpravy stanovit takový způsob prokázání přechodu vymáhaného práva, aby soud bez nutnosti provádění složitého dokazování byl schopen na podkladě doložených listin posoudit zásadní otázku, zda po vydání exekučního titulu přešlo právo exekučním titulem přiznané na osobu v návrhu na exekuci označenou jako oprávněný. Soud tedy v tomto stadiu zkoumá: a) že došlo k přechodu práva, b) že se jedná o právo totožné s právem přiznaným exekučním titulem, c) že k přechodu práva došlo právě na osobu označenou v návrhu na exekuci jako oprávněný a d) že k tomuto přechodu došlo až po vydání exekučního titulu. Posledně uvedená okolnost pak zdaleka není nejméně významná, neboť kdyby se exekuční soud touto otázkou nezabýval, implicitně by tím dával v exekučním řízení prostor pro dodatečné zhojování nedostatku aktivní věcné legitimace v nalézacím řízení.
Proto zákonodárce stanovil pro prokázání přechodu práva v řízení o nařízení exekuce nezbytnost doložení listin, z nichž by odpověď na tuto otázku plynula bez dalšího. Jinak by se totiž otevřela stavidla bezbřehému dokazování, které rozhodně není řízení o nařízení exekuce vlastní. Lze si obtížně představit, že by se soud v tomto stadiu měl zabývat např. znaleckým zkoumáním pravosti podpisů (např. právě v případě rubopisu) nebo výslechy svědků k prokázání toho, že k přechodu práv ze směnky rubopisem došlo až po vydání exekučního titulu, neboť ověřování podpisu, ale ani datování nepatří mezi náležitosti, které by zákon směnečný a šekový pro rubopis vyžadoval.

Námitka abstraktnosti směnečného práva pak v řešené otázce vůbec nemá místa, neboť míří do hmotněprávní oblasti. Není sporu o tom, že osoba, které svědčí nepřetržitá řada rubopisů a má směnku v držení, je z pohledu směnečného práva řádným majitelem směnky; otázka stojí tak, co musí řádný majitel směnky doložit, aby mohl v exekučním řízení uplatnit exekuční titul, jenž svědčí předchozímu majiteli. Tato otázka pak není otázkou práva směnečného, ale občanského práva procesního, a jako s takovou je namístě se s ní vypořádat způsobem shora popsaným. Nezbytnost vyjádřit kauzu přechodu práva, které je obsahem exekučního titulu, pak žádným způsobem nenutí subjekty k vyjádření kauzy směnečného závazku samotného. Vyjádření kauzy přechodu je pouze podmínkou stanovenou procesními předpisy novému majiteli směnky pro to, aby mohl využít exekuční titul vydaný na základě této směnky v řízení, jehož účastníkem byl předchozí majitel. Pokud nový majitel této možnosti využít nechce, nic mu nebrání, aby se sám v nalézacím řízení domohl vydání nového exekučního titulu, ve kterém by sám figuroval coby oprávněný, neboť při definování téže věci shodným okruhem účastníků ruku v ruce se shodným předmětem řízení dle mého názoru předchozí rozhodnutí vydané na základě téže směnky, avšak v řízení s jiným okruhem účastníků, nezakládá překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 2, 5, § 83 odst. 2 „a contrario“ OSŘ).


IV. Závěr

Odpověď na otázku uvedenou na začátku je tedy dle mého názoru namístě hledat primárně nikoliv v hmotném právu, ale v úpravě procesní, a za správnější pokládám výklad svědčící pro právní nedostatečnost průkazu přechodu práv ze směnky rubopisem pro využití exekučního titulu vydaného v řízení, jehož nebyl nový majitel směnky vystupující jako oprávněný účastníkem. V případě, že je soudu podán takovýto návrh na exekuci, měl by být oprávněný usnesením vyzván k doložení přechodu práva přiznaného exekučním titulem na jeho osobu způsobem odpovídajícím § 36 odst. 3, 4 EŘ v přiměřené lhůtě a upozorněn na okolnost, že v případě neuposlechnutí výzvy se vystavuje nebezpečí zamítnutí návrhu na exekuci. Rozhodně není namístě v tomto případě (při absenci jiných nedostatků) řízení zastavovat dle § 39 EŘ, neboť se nejedná o nedostatek náležitostí návrhu dle  § 38 odst. 1 EŘ, ale o nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněného ve smyslu § 37 odst. 1 EŘ, kterýžto může v případě neuposlechnutí výzvy vyústit právě jen v zamítnutí návrhu na exekuci.


Příspěvek byl též publikován v Právních rozhledech č. .


* Autor je soudcem Okresního soudu v Náchodě a externím doktorandem na Právnické fakultě MU v Brně.
Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: