Mgr. Miluše Gonsorčíková

I. Úvod
Globalizace v hospodářském životě dnes představuje osvobozování jednotlivých států od hranic a sdružování zemí z hlediska hospodářské závislosti, což má za následek vytváření jednoho velkého globálního trhu zboží, služeb, ale i práce. Zatímco však ekonomická integrace ve světě nesmírně vzrostla, mechanismy stabilního, udržitelného řízení systému zaostávají. Tohoto problému si je vědoma i, v posledních letech perspektivně se rozvíjející, Evropská unie, z jejíchž kroků lze vysledovat, že nejen sbližování a unifikace hmotného práva, ale i podobné postupy při jeho aplikaci a vymáhání jsou pro rozvoj vnitřního trhu nepostradatelné. Ačkoliv však došlo Amsterdamskou smlouvou k přenesení agendy civilního soudnictví z třetího pilíře do pilíře prvního, tedy zařazení do komunitárního práva, lze očekávat jakoukoliv harmonizaci či unifikaci v civilním řízení jen v rámci hypotetických úvah. Naopak budoucnost lze vidět v pokračujícím trendu spolupráce a uznávání právních řádů členských států, jenž byl nastolen především Bruselskou úmluvou o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech obchodních a občanských (dnes má podobu nařízení č. 44/2001 EC) a obdobně Bruselskou úmluvou o pravomoci a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských (dnes nařízení č. 1347/2000 EC).

Z výše uvedeného lze tedy očekávat, že řešení sporů, vznikajících především z mezinárodních obchodněprávních vztahů, bude probíhat cestou ADR (alternative dispute resolutions) či arbitráže, které dokáží rozdíly mezi právními řády do jisté míry eliminovat. Jedním z právních institutů, který se snaží naznačené komplikace v rámci arbitráže překlenout, je procesní smlouva[1] rozhodčího řízení. Přestože tato smlouva představuje pouze jeden právní úkon stran, který mohou v rozhodčím řízení, resp. před jeho zahájením učinit, jsou s ním spojeny důsledky, jenž z ní činí rozhodující faktor utváření podoby rozhodčího řízení. To je také důvodem, proč je nutné se tímto institutem zabývat a podrobně ho zkoumat.

II. Procesní smlouva
Nejprve je nutné procesní smlouvu vymezit ve vztahu ke smlouvě rozhodčí, která představuje základní podmínku legitimity rozhodčího řízení. Rozhodčí smlouva je právní úkon, v jehož obsahu můžeme nalézt složky podstatné (essentialia negotii), pravidelné (naturalia negotii) a nahodilé (accidentalia negotii). Za podstatné jsou považována taková ustanovení, která mají vliv na platnost celé smlouvy. Na základě interpretace jsou jimi ustanovení, jež vymezují okruh právních vztahů, na které se řízení má vztahovat a která upravují delegaci pravomoci ze státních soudu na soudy rozhodčí, popř. konkrétní rozhodce. Podle těchto podstatných složek je možné u rozhodčí smlouvy rozlišit její jednotlivé typy. Jednak je to smlouva, která se týká individuálně určeného, již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci neboli kompromis). Dále smlouva, jež se vztahuje na řešení sporů, které v budoucnu teprve z určitého majetkoprávního vztahu nebo vztahů vzniknou (rozhodčí doložka), nebo smlouva, v níž smluvní strany podrobí rozhodování rozhodců veškeré spory, které mohou v budoucnu vzniknout z předem zvoleného okruhu majetkoprávních vztahů (neomezený kompromis).[2]

Vedle podstatných složek můžeme v rozhodčí smlouvě nalézt i ustanovení, která sice nemají přímo vliv na její platnost, ale pravidelně se v ní z praktických důvodů jako rychlost, jasnost, předvídatelnost řízení, vyskytují. K takovým pravidelným složkám náleží zejména určení počtu a způsobu volby rozhodců, místa konání rozhodčího řízení nebo možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci atd. Tato ustanovení se mohou vyskytovat i jako nahodilá. Děje se tak především v případě, že se jedná o řízení před stálými rozhodčími soudy.

Uvedené pravidelné a nahodilé složky rozhodčí smlouvy se mohou vyskytovat jako její součást, jedná se pak o jakousi procesní doložku rozhodčí smlouvy. Mohou být také obsaženy ve smlouvě procesní, která upravuje průběh jednoho nebo více řízení před rozhodci, jejichž pravomoc byla založena spornými stranami v jednotlivých rozhodčích smlouvách. Takto uzavřená procesní smlouva je především závazná pro rozhodce, kteří podle ní musí postupovat. Pokud by se jí neřídili, mohou obě strany proti vydanému rozhodčímu nálezu podat opravný prostředek a požadovat odmítnutí jeho uznání a výkon, jak to stanoví např. čl. V. odst. 1 písm. d) Newyorské úmluvy.[3] Při zkoumání vztahu rozhodčí smlouvy a procesní smlouvy (procesní doložky) je nutné mít na zřeteli, že se jedná o dva samostatné právní úkony, tedy i jejich náležitosti se budou posuzovat odděleně. Nicméně při bližším pohledu mezi nimi jakýsi vztah existuje. Bez platně uzavřené rozhodčí smlouvy, by totiž procesní smlouva nikdy nenabyla účinnosti.

Z hlediska časového může být procesní smlouva uzavřena před smlouvou rozhodčí. Bývá to většinou v případech, kdy strany předpokládají, že určité spory budou řešeny v rozhodčím řízení, ale jejich přesné vymezení se bude odvíjet až podle v budoucnu vzniklých hmotněprávních vztahů. Zde pak bude mít rozhodčí smlouva většinou podobu rozhodčí doložky, která bude součástí hmotněprávní smlouvy. Procesní smlouvu je též možno uzavřít souběžně se smlouvou rozhodčí, pak bude mít téměř vždy podobu její procesní doložky. Nebo lze procesní smlouvu uzavřít až po vzniku smlouvy rozhodčí, ve které strany pouze stanoví, že spory budou řešeny před rozhodčími orgány a přesně tyto spory vymezí. Teprve po vzniku konkrétního sporu pak určí postup rozhodčího řízení, který bude nejvíce předmětu sporu vyhovovat. Někteří autoři také připouští, že rozhodčí smlouva může být uzavřena i během již zahájeného rozhodčího řízení.[4] Zde je však nutno brát ohled na již dřívější ujednání, především pokud bylo řízení svěřeno stálému rozhodčím soudu, a tudíž by se pravděpodobně postupovalo podle zvoleného řádu, pak je tedy nutno zkoumat, zda takové ujednání zvolený řád připouští, resp. nevylučuje.

III. Procesní (rozhodčí) smlouva z hlediska teorie právních úkonů
Z uvedeného vymezení rozhodčí a procesní smlouvy je jasné, že oba instituty mají k sobě velice blízko, a tak následující rozbor procesní smlouvy z hlediska teorie právních úkonů je identický i pro rozhodčí smlouvu. Ještě nutno podotknout, že smlouvě upravující průběh rozhodčího řízení je v literatuře věnována jen značně malá pozornost, a proto pro uvedené závěry bylo nutno vycházet z tvrzení týkajících se rozhodčí smlouvy.  

1. Obecně k teorii právního úkonu
 V systému práva se setkáváme s teorií právních úkonů jak v právu hmotném, tak procesním, avšak v každém odvětví je založena na jiném principu. Nicméně základ u obou zůstává stejný. Právní úkon je skutečnost, která zakládá, mění nebo ruší právní vztah, pokud s tímto úkonem právní předpis tyto účinky spojuje. Předpokladem pro to, aby právní úkon tyto účinky mohl vyvolat, je splnění předepsaných náležitostí (materiálních i formálních). A právě při stanovení těchto náležitostí se procení a hmotněprávní teorie rozchází. Teorie hmotněprávní při určování materiálních náležitostí vychází ze zkoumání vůle a teorie procesněprávní ze zkoumání projevu, tzn. že hmotněprávní úkon musí splňovat náležitosti předepsané pro subjekt, objekt, obsah, vůli, projev vůle a shody vůle a projevu; naproti tomu procesní úkon náležitosti vůle a tedy i shody vůle a projevu splňovat nemusí. Teorie vůle je zakotvena v § 35 odst. 2 ObčZ, kde je uvedeno, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Dále ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ prohlašuje, že procesní úkon musí být učiněn svobodně a vážně... jinak je neplatný. Naopak obecná úprava právního úkonu v OSŘ, je značně kusá a převládají v ní ustanovení zaměřená spíše na konkrétní procesní úkony. Se sledovanou problematikou pak souvisí jen § 41 odst. 2 OSŘ, který říká, že každý úkon posuzuje soud podle obsahu, i když je nesprávně označen. Mohlo by se tedy zdát, že úprava je neúplná, a tudíž by se mělo na základě analogie využít ustanovení ObčZ. Tato myšlenka je však neopodstatnělá. S touto teorií se ztotožňuje i Nejvyšší soud ČR, který konstatuje, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný soulad. Dále uvádí, že ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv.[5] Toto stanovisko bývá odůvodňováno tím, že zatímco hmotněprávní úkon samostatně vyvolává právní účinky zamýšlené jednajícím, procesní úkon je pouze jedním z mnoha úkonů, které ovlivňují proces, ale samy nemají přímý vliv na subjektivní hmotná práva. Procesní úkony na sebe navazují, vzájemně je doplňují, a tím tvoří proces. Vzhledem k tomu, že samy nemají konečný účinek, ale pouze ovlivňují proces, procesní právo připouští možnost jejich změn, zpětvzetí i možnost dosažení nápravy prostřednictvím opravných prostředků. Tato teorie je přijímána všemi procesněprávními teoretiky.[6]

Možnou komplikaci by mohlo tvořit rozlišování procesních úkonů podle jejich předmětu, kdy při bližším zkoumání zjistíme, že u řady procesních úkonů je jejich předmět hmotněprávní. Tato problematika je podrobně rozebrána dále, zde je na ni poukázáno z hlediska procesních norem. V souboru procesních norem se vedle norem upravujících postup subjektů v řízení (tzv. procesní normy formální povahy) objevují i takové, které upravují práva a povinnosti subjektů mající hmotnou povahu (tzv. procesní normy hmotné povahy). Mezi procesní normy s hmotnou povahou, jsou podle některých autorů zařazovány i ty normy dispozitivního charakteru, které upravují procesní, resp. rozhodčí, smlouvu. Pro určení, jaké náležitosti musí taková smlouva splňovat, je nutno podle Fialy a Švestky použít, pokud procesní právo nestanoví něco jiného, normy soukromého práva hmotného.[7]

Přesto se jednotliví autoři neshodují na tom, kam rozhodčí smlouvu zařadit, a tak se v literatuře nesetkáváme s jednoznačnou odpovědí, ba naopak, často jsou vytvářeny různé nové teorie, které působí ještě větší roztříštěnost.

2. Jednotlivé přístupy k pojetí rozhodčí (procesní) smlouvy


Právní úkony můžeme podle počtu subjektů dělit na právní úkony jednostranné, dvoustranné, mnohostranné či vícestranné. Při posuzování právních úkonů jednostranných se nevyskytují téměř žádné komplikace. Naopak je tomu u právních úkonů dvoustranných. Zde je totiž jediným právním institutem smlouva, a ačkoliv je v odvětvích občanského práva hmotného a procesního jiná metoda právní regulace, setkáváme se s ním v obou. Je to způsobeno zvláštností procesněprávního vztahu, který je založen na trojúhelníkové koncepci. Nerovné postavení je totiž pouze mezi procesní stranou a soudem, kdežto mezi procesními stranami navzájem je zachována rovnost. Právě toto vzájemné postavení stran, umožňuje uzavírání smluv. Tento názor je v současné době přijímán většinou odborníků, např. Bülowem, Wachem, Jauernigem, Stavinohovou, Mucurem,[8] ale jsou vůči němu činěny i výhrady, např. Hellwigem, Štajgrem či Molčanem.[9]

V procesním právu se však můžeme setkat se dvěma typy smluv. Prvním typem smluv jsou smlouvy, jejichž obsahem jsou hmotná subjektivní práva stran (typicky soudní smír). Jedná se o procesní úkony s hmotněprávním obsahem, jejichž platnost je posuzována podle hmotného práva. Tento typ smluv sice může vzniknout pouze v procesu a mají procesněprávní účinky, ale jejich základ je hmotněprávní. Potvrzuje to i soudní judikatura, která uvádí, že usnesení o schválení smíru soud zruší jen tehdy, je-li smír neplatný podle přepisů hmotného práva, ne však podle předpisů práva procesního.[10] Přes svůj hmotněprávní základ je však soudní smír nadále zařazován mezi procesní úkony, jelikož je zdůrazňován jeho procesněprávní účinek.[11] Musí být tedy posuzován podle procesního práva. Avšak důležitým faktorem je i objekt právního úkonu, kterým je úprava hmotných práv, a tak celý právní úkon musí být v souladu též s hmotným právem. Proto aby tento procesní úkon byl schopný vyvolat hmotněprávní účinky, musí být platný i podle hmotného práva.

V rámci řízení však účastník může učinit i ryze hmotněprávní úkon (např. prominutí dluhu podle nebo neuznání pohledávky apod.). Tyto úkony je však třeba pečlivě odlišovat od úkonů procesních s hmotněprávním objektem.[12]

V procesu se setkáváme i s dalším typem smluv, jejichž objektem jsou však procesní práva a povinnosti a jejichž účinky jsou ryze procesní. Sem je typicky řazena smlouva derogační či smlouva rozhodčí.[13] Opět se tu objevuje otázka, zda se jedná o úkon hmotněprávní či procesněprávní, popř. jakým právem se budou posuzovat jeho náležitosti. V literatuře se objevují rozdílné názory a dosud nebyla podána jednoznačná odpověď. Tak Steiner tvrdí, že „jestliže předmětem rozhodčí smlouvy je vynětí určité věci z kompetence státních soudů, je zřejmé, že omezit takto jurisdikci soudní a formulovat jiný způsobem proces vedoucí k zajištění života sporných vztahů materiálních může toliko právo svou povahou procesní, které je jedině povoláno stanovit rozsah takové jurisdikce, a to bez ohledu na to, v kterém souboru norem, v jakém zákoně a pod jakým označením bude příslušná k tomu směřující regulace právní v jednotlivých právních řádech nebo systémech zmíněna.“ Dále uvádí, že „mýlit nás nesmí ani okolnost, že se tu o výkonu státní soudní moci rozhoduje toliko na základě smluvního projevu sporných stran.“[14] Procesněprávní charakter podle Hanáka zastává i americká judikatura, taktéž ve Francii jsou jejími zastánci např. Pillet, Bertin, Niboyet.[15] K tomuto názoru se přiklání i Mothejzíková, když tvrdí, že „předmětem je přenesení jurisdikce ze státních soudů na soudy nestátní, je zřejmé, že tu nejde o žádný z možných předmětů hmotněprávních smluv, nýbrž že jde o smlouvu svou povahou procesní, která se proto musí řídit právem procesním.“[16] Stejný názor zastává i Macur, který sice připouští polemiku o této otázce, ale obratem souhlasí s názorem o procesní povaze této smlouvy, „neboť se uskutečňuje na základě právní povahy, jejímž předmětem je lidské chování, resp. činnost spojená s projednáváním a rozhodováním právních sporů, jehož účelem je poskytnutí ochrany subjektivním soukromým právům.“[17] Podobné stanovisko lze vydedukovat i u Schotteliuse.[18]

Naproti tomu Štajgr v publikaci Československé mezinárodní civilní právo procesní o rozhodčí smlouvě tvrdí, že „jde o úmluvu uzavíranou k docílení určitého procesněprávního účinku, ale to ji nezbavuje hmotněprávní povahy, a proto by byla též procesně právně neúčinná, kdyby trpěla takovými nedostatky projevu vůle, které by ji činily hmotněprávně neplatnou.“[19] K tomuto názoru se přiklání i Fiala, když ve své recenzi na výše zmíněnou publikaci Steinera a Štajgra Československé mezinárodní civilní právo procesní konstatuje, že „velmi správně se akcentuje, že jde o úmluvu hmotněprávní povahy, i když jde o úmluvu uzavíranou k docílení určitého procesněprávního účinku.“[20] Podle Ledrera pak zastává hmotněprávní stanovisko ve Francii Batiffol a Klein a ve Velké Británii např. Woff.[21]

Dalším možným přístupem je stanovisko, že rozhodčí smlouva má povahu smíšenou, tedy obsahuje aspekty jak procesní tak hmotněprávní. Tento názor zastává např. Rozehnalová,[22] Kučera či Eller.[23]

Eller však ve své publikaci připouští, že „o rozhodčí smlouvě by se dalo také hovořit jako o smlouvě sui generis.“[24]

IV. Závěrečné stanovisko
 Z uvedených stanovisek je jasné, že jakékoliv vyhraněné tvrzení není nevyvratitelné, ale naopak vzbuzuje značnou polemiku. S tímto vědomím je však nutné se k určité hypotéze přiklonit, jelikož to má rozhodující vliv na zkoumání jednotlivých prvků procesní smlouvy.

Podle autorčina názoru je nutno vycházet z toho, že procesní smlouva je úkon procesněprávní, jehož předmět je opět procesní povahy, a tak i jeho jednotlivé prvky musí být posuzovány podle procesních norem na základě teorie projevu. V důsledku toho není možno u procesní smlouvy zkoumat její platnost, tak jak je chápána v hmotném právu, ale pouze její případnou vadnost či přípustnost. Za vadnou procesní smlouvu bude považována taková smlouva, která nebude dostatečně srozumitelná či určitá. Nepřípustnou pak bude procesní smlouva v případě, že její strany nesplní předpoklady pro její uzavření (subjektivní předpoklady), tzn. nemají způsobilost k procesním právním úkonům. Dále bude považována za nepřípustnou také tehdy, když její obsah či předmět (objektivní předpoklady) budou v rozporu s platným právem, podle něhož se bude přípustnost procesní smlouvy posuzovat. Nicméně procesní teorie stanoví, že i o nepřípustném či vadném procesní úkonu musí být, v tomto případě rozhodcem, rozhodnuto. V případě vadné procesní smlouvy to bude většinou rozhodnutí smlouvu opravit, popř. doplnit, a v případě nepřípustné procesní smlouvy bude rozhodce nucen takovou procesní smlouvu odmítnout. Z výše uvedeného je tedy neplatnost procesní smlouvy nutno vykládat jako neplatnost ve smyslu procesním nikoliv ve smyslu hmotněprávním.


Poznámky pod čarou:
[1] V české literatuře bývá tato smlouva označována jako dohoda o procesních otázkách nebo podle dikce ZRŘ jako dohoda o postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Pojem procesní smlouvu pak bývá spíše používán pro dvoustranný právní úkon, jenž je uzavírán v rámci občanskoprávního procesu, např. pro smlouvu rozhodčí či smlouvu derogační (pojetí procesní smlouvy lato sensu). Nicméně v anglické literatuře se pro smlouvy upravující postup v rozhodčím řízení setkáváme s výrazem procedural agreement. Davison, F., Stone, A. Arbitration. 1st edition. Edinburgh : W. Green & son Ltd., 2000, s. 252. Jeho překladem do češtiny docházíme opět k pojmu procesní smlouva, popř. dohoda, (pojetí procesní smlouvy stricto sensu). Nadále bude pojem procesní smlouva vykládán v tomto zúženém významu. Srov. Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vydání. Praha : ASPI Publishing, 2002, s. 117.
[2] Mothejzíková, J., Steiner, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení. Komentář. Praha : C.H. Beck, 1996, s. 23. Rozehnalová, N. Mezinárodní právo obchodní. II. část. Řešení sporů. Brno : MU, 2000, s. 45.
[3] Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů byla přijata 10. 6. 1958 na konferenci OSN o mezinárodní obchodní arbitráži, která se konala v New Yorku a nahradila Ženevské protokoly z roku 1923 a 1927. Jedná se o jednu z nejdůležitějších mezinárodních smluv, které se zabývají mezinárodní arbitráží. V současné době má kolem 140 smluvních stran. V Československé republice byla vyhlášena vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb.
[4] A suggestion that the agreement would have to be reached before the first arbitrator was appointed, in order that „any arbitrator should know the beginning under what rules he is expected to perform his function“, was not taken up, and it would appear that the parties may reach agreement on procedural matters at any stage during the arbitration. Davison, F., Stone, A. cit. dílo 9, s. 252.
[5] Soudní judikatura, č. 9, 1997, s. 196-200.
[6] Např. Češka, Z. Občanské právo procesní. Praha : Panorama, 1989, s. 27. Nebo Štajgr, V. Učebnice občanského práva procesního. 1. vydání. Praha : Orbis, 1955, s. 100.
[7] Fiala, J., Švestka, J. Několik úvah nad pojetím právního vztahu. Právník, č. 8, 1968, s. 665-682.
[8] Viz Macur, J., Stavinohová, J. Úvod do teorie občanského práva procesního. 1. vydání. Brno : MU, 1990, s. 26-30.
[9] Molčan ve svém díle Občansko právne procesné vzťahy, tvrdí:„…nemožno súhlasiť s tým, že procesnoprávne vzťahy vznikajú aj medzi jednotlivými účastníkmi kanania navzájom. Všetky tieto oprávnenia možno totiž adresovať druhému účastníkovi iaba prostrednictvom súdu.“ Molčan, T. Občansko právne procesné vzťahy. 1. vydání. Bratislava : Vydavateľstvo slovenskej akadémie vied, 1971, s. 154.
[10] Rozhodnutí krajského soudu v Praze. Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, Nejvyšší soud Praha, ročník 1964, s. 179-180.
[11] K tomuto názoru se přiklání řada odborníků. Např. Z. Češka ve své publikaci uvádí, že „zvláště významné postavení mezi procesními úkony účastníků mají dispoziční úkony. Dispozičními úkony se nazývají ty úkony, kterými účastníci nakládají řízením nebo jeho předmětem (např. podání žaloby, změna či zpětvzetí žaloby, vzájemná žaloby, soudní smír apod.).“ Češka, Z. cit. dílo 12, s. 122. Stejně tak Bureš, Drápal a Mazanec ve svém společném komentáři uvádí, že „smír je dvoustranný dispozitivní úkon účastníků, který má základ v hmotném právu…“ Bureš, J., Drápal,L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2000, s. 249. Stejný výklad podává i Vilém Steiner, který tvrdí, že „procesní vztahy s hmotněprávním obsahem, které vyjadřují vzájemnou rovnost stran i v občanském soudním řízení, připouští pak procesní právo mezi účastníky občanského řízení procesního především při dispozici nárokem občanskoprávním ( např. mezi účastníky, kteří uzavírají ve sporné věci soudní smír, jenž je v podstatě občanskoprávním narovnání). Od občanskoprávních úkonů, byť i se stejným obsahem, liší se ovšem tyto procesní úkony, k nimž došlo v procesu a na úrovni procesních vztahů tím, že je procesní právo může upravit i odlišně od jejich úpravy hmotněprávní, jakož i právě tím, že s nimi spojuje vždy také účinky procesní.“ Steiner, V. K teoretické koncepci rozhodčí smlouvy v mezinárodní arbitráži. Právník, č. 11, 1971, s. 904-923.
[12]Srov. Macur, J. Lze posuzovat procesní jednání stran podle ustanovení hmotného práva o vadách právních úkonů? Právní rozhledy, č. 11, 1995, s. 440-442.
[13] Stejný názor má i Steiner, když uvádí, že „k těmto smlouvám dochází např. tehdy, jedná-li se o dispozici nárokem ryze procesněprávním (např. při smlouvě o prorogaci nebo při smlouvě rozhodčí), anebo procesními prostředky (tak např. při přerušení řízení z důvodu vzájemné dohody účastníků řízení).“ Steiner, V. cit. dílo 17, s. 904-923.
[14] Steiner, V. cit. dílo 17, str. ibid.
[15] Eller, O. Mezinárodní právo procesní. 1. vydání. Brno : Univerzita J. E. Purkyně, 1987, s. 83.
[16] Mothejzíková, J., Steiner, V. a kol.cit. dílo 5, s. 20.
[17] Macur, J. Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů. Právo a podnikání, č. 4, 1995, s. 2-7.
[18] „Podstatné části pravomoci rozhodců, jako je rozhodčí smlouva, smlouva mezi stranami a rozhodci i obsah rozhodčího nálezu patří do hmotného práva. Procesním právem se řídí v podstatě vlastní rozhodčí řízení a forma rozhodčího nálezu.“ Steiner, V. cit. dílo. 17, s. 919.
[19] Steiner, V., Štajgr, F. Československé mezinárodní civilní právo procesní. 1. vydání. Praha : Academia, 1967, s. 168.
[20] Fiala, J. Recenze a anotace. Právník, 1968, s. 645-646.
[21] Eller, O. cit. dílo. 21, s. 83.
[22] „Dle našeho názoru jde v případě rozhodčí smlouvy o institut se smluvním základem ( tudíž je nutné se vypořádat s kolizní problematikou) pohybující se v prostředí procesního práva ( tudíž odpovídající na nároky práva procesního). Přikláníme se tedy ke smíšené povaze tohoto institutu. Termín „procesní smlouva“, který užíváme i na jiných místech, dle našeho názoru výstižně vystihuje smíšenou povahu tohoto institutu.“ Rozehnalová, N. cit. dílo 5, s. 48.
[23] „Domnívám se, že je nutné připustit, že rozhodčí smlouva, která má povahu spíše procesní, má také rysy hmnotněprávní.“ Eller, O. cit. dílo. 21, s. 84.
[24] Eller, O. cit. dílo. 21, s. 84.