JUDr. Petr Čech, LL.M., Praha*
I. Úvodem
V Právních rozhledech č. 1 bylo publikováno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které vymezuje okamžik zániku výkonu funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, jenž z funkce odstoupí, má-li společnost jediného společníka. Před aplikací závěrů tohoto rozhodnutí je ale nutno varovat. Týž senát Vrchního soudu v Praze, zejména ale Nejvyšší soud ČR zaujal (v jiném případě) stanovisko přesně opačné.
Jak dokládají případy, jež byly předmětem řízení, praxe se dodnes potýká s nejasností, kterým okamžikem zaniká výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, jestliže jednatel z funkce odstoupí a oznámení o tom doručí jedinému společníkovi.
II. K problematice odstoupení jednatele společnosti s ručením omezeným
Odstoupení z funkce jednatele upravuje § 66 odst. 1 ObchZ. Stanoví, že jednatel musí odstoupení oznámit orgánu, který jej zvolil či jmenoval. Ve společnosti s ručením omezeným je tímto orgánem valná hromada. Výkon funkce skončí dnem, kdy valná hromada odstoupení projedná, popř. měla projednat, přičemž zákon zakotvuje povinnost projednat odstoupení na nejbližším jednání poté, co se valná hromada o odstoupení dozví. Odstoupí-li jednatel přímo na jednání valné hromady, skončí výkon funkce podle poslední věty ustanovení uplynutím dvou měsíců, ledaže valná hromada schválí na žádost odstupujícího jednatele jiný okamžik zániku funkce.
Situace ve společnosti o jediném společníku je specifická tím, že valná hromada se podle § 132 odst. 1 ObchZ nekoná – její působnost vykonává jediný společník. Ten může přijímat rozhodnutí prakticky kdykoliv a kdekoliv, zachová-li požadovanou formu. Jestliže ale zákon (či společenská smlouva) nestanoví, že rozhodnutí musí být přijato ve formě notářského zápisu, prakticky nelze rozlišit, kdy jediný společník při výkonu působnosti valné hromady „zasedá“. K projednání odstoupení jednatele z funkce zákon zvláštní formu nepředepisuje. Jediný společník tak může odstoupení projednat v podstatě okamžitě, jakmile mu je odstupující jednatel notifikuje.
Soudy se za této situace musely vypořádat s problémem, jaký právní režim vztáhnout na doručení oznámení o odstoupení z funkce jednatele jedinému společníkovi. Na jedné straně se nabízel postup (příznivější pro odstupujícího jednatele), jako by jednatel doručil oznámení „mimo zasedání“ orgánu, který jej do funkce jmenoval. Jelikož ale jediný společník má možnost (a tím i povinnost) odstoupení ihned projednat, výkon funkce by při tomto výkladu také okamžitě skončil. Proti tomu bylo možné postavit interpretaci (příznivější pro společnost a jediného společníka) založenou na aplikaci poslední věty § 66 odst. 1 ObchZ, tj. nahlížející na oznámení, jako by je jednatel učinil na „zasedání“orgánu, který jej do funkce jmenoval. Výkon funkce by v takovém případě zanikl až uplynutím dvou měsíců od doručení, ledaže jediný společník by (na žádost jednatele) schválil jiný okamžik.
III. Rozdílná stanoviska Vrchního soudu v Praze
Vrchní soud v Praze nezaujal k nastíněnému problému jednotné stanovisko.
V usnesení ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 438/2005, publikovaném ve shora citovaném vydání Právních rozhledů, Vrchní soud v Praze judikoval, že výkon funkce jednatele zaniká již v okamžiku, kdy se jediný společník o odstoupení dozvěděl, tedy kdy mu odstoupení bylo doručeno či se dostalo do jeho dispoziční sféry. Soud tento závěr odůvodnil tak, že účelem § 66 odst. 1 ObchZ není svěřit jedinému společníkovi působnost „rozhodovat“ o odstoupení jednatele, nýbrž umožnit mu, aby tuto skutečnost „vzal na vědomí“. Jediný společník dle názoru soudu odstoupení projedná tím, „že se o tomto odstoupení hodnověrným způsobem dozví“. Soud doslova uvedl: „Účel projednání ... není ten, aby příslušný orgán, resp. jediný společník mohl samotné odstoupení zvrátit, nepřipustit, tedy rozhodovat o tom, zda funkce zanikne či nikoli, ale ten, aby o něm byl kvalifikovaným způsobem zpraven a mohl na něj reagovat (vyhledat a případně zvolit či jmenovat nový orgán namísto orgánu odstupujícího).“
Vrchní soud v Praze tedy na jedné straně rozpoznal objektivní potřebu umožnit jedinému společníkovi, aby na odstoupení reagoval, zejména tak, že vyhledá a jmenuje nového jednatele. Potom ale není jasné, jak mohl uzavřít, že k naplnění tohoto účelu postačí, jestliže se jediný společník o odstoupení dozví, ba dokonce jestliže oznámení vstoupí do jeho dispoziční sféry. Tím spíše, pokud jediný společník v daném případě byl právnickou osobou a oznámení o odstoupení jednatele z funkce mu nebylo doručeno předáním jeho statutárnímu orgánu, nýbrž poštou na adresu sídla. V situaci, kdy jediný společník odstoupení neočekává, může v okamžiku jeho oznámení nanejvýš zahájit proces hledání nového jednatele. Nelze rozumně předpokládat, že okamžitě vygeneruje vhodného kandidáta a ve stejný okamžik jím odstupujícího jednatele nahradí. Vnitřní nesourodost argumentace soudu je tedy zjevná.
Přitom o tři roky dříve, v usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 364/2002, týž senát Vrchního soudu v Praze rozhodl přesně opačně. Dovodil, že na oznámení jednatele o odstoupení z funkce doručené jedinému společníkovi je třeba přiměřeně aplikovat poslední větu § 66 odst. 1 ObchZ, tj. posuzovat je jako učiněné na zasedání tohoto „orgánu“. Výkon funkce jednatele potom skončí uplynutím dvou měsíců po doručení, pokud jediný společník na žádost odstupujícího jednatele neschválí jiný okamžik zániku funkce. V daném případě jednatelka doručila oznámení zaměstnanci jediného společníka, který byl zmocněn přijímat poštu, nikoli bezprostředně statutárnímu orgánu jediného společníka. Vrchní soud v Praze si tedy uvědomil (aniž to v odůvodnění uvedl), že v takovém případě nelze po jediném společníkovi spravedlivě požadovat, aby na doručení okamžitě reagoval. Aplikoval proto stejný postup, jako kdyby jednatelka odstoupila z funkce na valné hromadě, která také zásadně nemá možnost bezprostředně odstupujícího jednatele nahradit třetí osobou.
IV. Sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR
Právě proti posledně uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala jednatelka, nespokojená se závěry, k nimž soud dospěl, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten tak měl možnost sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi soudu odvolacího. V rozhodnutí ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1549/2005, se Nejvyšší soud plně ztotožnil s těmi závěry Vrchního soudu v Praze, proti kterým dovolání směřovalo.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na své starší rozhodnutí ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2003, ve kterém vyložil, že účelem § 66 odst. 1
ObchZ je umožnit orgánům či členům orgánů společnosti, aby mohli odstoupit z funkce bez toho, aby jim v tom společnost bránila, ať již aktivně či svou nečinností. Současně ale Nejvyšší soud připomněl odvrácenou složku ochranného účelu ustanovení, totiž čelit tomu, aby statutární orgán nebo jeho člen ukončil funkci ze dne na den, a tím vystavil společnost riziku, že se ne očekávaně a bez vlastní viny ocitne bez statutárního orgánu. Oba tyto cíle Nejvyšší soud zhodnotil jako rovnocenné. Ve světle tohoto názoru formuloval zásadu, podle níž není povinností jediného společníka projednat odstoupení jednatele v okamžiku, kdy obdrží takové oznámení. Jediný společník ovšem projednání nemůže ani odkládat po nepřiměřeně dlouhou dobu. Neschválí-li na žádost odstupujícího jednatele jiný okamžik zániku funkce, je třeba analogicky použít poslední větu § 66 odst. 1 ObchZ.
Tím Nejvyšší soud vyjasnil, že odstoupí-li z funkce jednatel společnosti s ručením omezeným o jediném společníkovi, výkon jeho funkce zaniká nikoliv doručením oznámení jedinému společníkovi, nýbrž teprve uplynutím dvou měsíců od tohoto okamžiku, ledaže jediný společník na žádost odstupujícího jednatele schválí jiný okamžik zániku funkce.
V. Některé praktické implikace
Důsledná aplikace poslední věty § 66 odst. 1 ObchZ umožňuje učinit několik dalších dílčích závěrů, vyvolává ale také výkladové nesnáze.
Předně je třeba uvést, že k zániku funkce odstupujícího jednatele v jednočlenné společnosti s ručením omezeným nestačí, aby jediný společník v reakci na obdržené oznámení takové odstoupení jednostranně „projednal“, tj. např. rozhodl o tom, že odstoupení „bere na vědomí“, „akceptuje“ nebo přijal jiné rozhodnutí obdobného znění či významu. Jak totiž plyne z dikce poslední věty § 66 odst. 1 ObchZ, o jiném okamžiku zániku funkce lze v režimu této věty rozhodnout pouze na žádost odstupujícího jednatele. Odstupující jednatel by tak musel jediného společníka o takové rozhodnutí požádat (např. v oznámení o odstoupení). V opačném případě nebude mít projednání odstoupení právní význam.
Zde ale může vzniknout otázka, zda by za této situace mohl jediný společník v průběhu dvouměsíční lhůty podle § 66 odst. 1 ObchZ odstoupivšího jednatele odvolat z funkce a tím fakticky docílit téhož důsledku, a to i bez žádosti jednatele. Stejný problém nastane, pokud jediný společník rovnou zvolí nového jednatele, dříve, než uvedená lhůta uplyne.
Takový postup by mohl vyvolat dojem obcházení zákona. To by však platilo pouze za předpokladu, že zákon by uvedenou lhůtu stanovil k ochraně odstupujícího jednatele. Tak tomu ale, zdá se, není, resp. Nejvyšší soud takto neargumentoval. Z odůvodnění jeho rozhodnutí lze naopak dovodit, že účel lhůty spatřuje Nejvyšší soud v ochraně společnosti před neočekávaným odstoupením jednatele. Ve světle této argumentace se nejeví jako důvodné vyloučit právo jediného společníka, jež mu jinak obchodní zákoník přiznává, aby při výkonu působnosti valné hromady i za těchto okolností kdykoliv (a s okamžitou účinností) odvolal jednatele z funkce.
Snad by dokonce bylo možné konstatovat, že bude-li vůle jediného společníka od počátku směřovat k přijetí rozhodnutí, v jehož důsledku by měla funkce odstupujícího jednatele zaniknout dříve než uplynutím lhůty dvou měsíců po doručení oznámení podle poslední věty § 66 odst. 1 ObchZ, bude třeba tuto vůli respektovat, ať bude rozhodnutí jakkoliv formulováno. Rozhodnutí jediného společníka by potom mělo být interpretováno jako odvolání odstupujícího jednatele k dřívějšímu okamžiku, i kdyby tak výslovně nebylo označeno. To je důsledek závěru, k němuž Nejvyšší soud dospěl v rozhodnutí ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 258/2005, kde doslova uvedl: „...Stejně jako u každého jiného projevu vůle, je i u projevu vůle společnosti vyjádřeného v usnesení valné hromady třeba vycházet nikoli z označení takového projevu, ale z jeho obsahu.“.
VI. Závěrem
Posuzovaná problematika a její judikatorní řešení dokládá, v jak proměnlivém právním prostředí se pohybují uživatelé práva obchodních společností. Nestabilita nepostihuje pouze právní úpravu, ale také rozhodovací praxi soudů. Ani rozhodnutí vrchních soudů coby odvolacích instancí ve věcech obchodních společností, byť publikovaná v odborném tisku, nemusejí být spolehlivým vodítkem při výkonu právnické profese de lege artis, dokud je nepotvrdí Nejvyšší soud (nehledě na případné odlišné postoje Ústavního soudu ČR).
Současně se ale ukazuje, že přibývá otázek, jež Nejvyšší soud vyjasnil, a tím odstranil právní nejistotu, která zde panovala od přijetí obchodního zákoníku. Řada průlomových rozhodnutí Nejvyššího soudu nicméně nebyla publikována v tištěných periodicích. Je potom na uživatelích, aby se s nimi včas aktivně seznamovali např. prostřednictvím sítě internet.2
Příspěvek byl publikován v časopise .
Poznámky:
* Autor je odborným asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty UK v Praze.
1) Vrchní soud v Praze Odstoupení jednatele z funkce v jednoosobní společnosti s ručením omezeným. , s. 462 a 463.
2) Webové stránky Nejvyššího soudu ČR na adrese www.nsoud.cz např. obsahují databázi veškerých rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR od roku 2000.
