Malé zamyšlení nad § 126 odst. 4 OSŘ aneb jak vyslýchat úpadce

Rozsáhlá novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 30/2000 Sb., doplnila s účinností od 1. 1. 2001 dosavadní znění § 126 OSŘ o odst. 4, který zní: „Fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle § 131.“ Takto byl do zákona přenesen závěr z ustálené soudní judikatury, že s ohledem na vztah statutárního orgánu právnické osoby (člena tohoto orgánu) k právnické osobě samotné nelze jeho výpověď považovat za svědectví.

Mgr. Filip Cileček, Ostrava*

I. Dualistická koncepce výslechu

Rozsáhlá novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 30/2000 Sb., doplnila s účinností od 1. 1. 2001 dosavadní znění § 126 OSŘ o odst. 4, který zní: „Fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle § 131.“ Takto byl do zákona přenesen závěr z ustálené soudní judikatury, že s ohledem na vztah statutárního orgánu právnické osoby (člena tohoto orgánu) k právnické osobě samotné nelze jeho výpověď považovat za svědectví.1 Citované doplnění vychází ze zavedené koncepce dvou typů výslechů jakožto dvou důkazních prostředků s různou důkazní hodnotou. Prvním typem výslechu je výslech svědka, slovy zákona „každé fyzické osoby, která není účastníkem řízení“. Druhým typem výslechu je výslech účastníka, tedy žalobce nebo žalovaného.2 Výslech účastníka byl toutéž novelou výslovně označen jako důkaz podpůrný, mající své místo zásadně jen tam, kde dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinými důkazními prostředky, s odůvodněním, že je pro něj příznačné, že vyslýchaný vypovídá o vlastních záležitostech, a že proto nelze očekávat, že bude vypovídat vždy nezaujatě a pravdivě. Protože možnost zjistit rozhodné skutečnosti vždy závisí také na ochotě vypovídat a protože za případnou nepravdivou výpověď není účastník řízení sankcionován, bylo jen zdůrazněno, že provádět důkaz výslechem účastníka má význam jen tehdy, pokud účastník sám svůj výslech jako důkaz navrhl, popř. s provedením tohoto výslechu souhlasí.3

Výslech statutárního orgánu právnické osoby byl přitom, jak bylo výše uvedeno, jako důkazní prostředek postaven naroveň výslechu účastníka řízení, byť sám statutární orgán (v případě kolektivního statutárního orgánu jeho člen) účastníkem řízení není. Tento koncept má svůj původ v usnesení bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky sp. zn. 5 Cz 12/75,4 jehož často citovaná právní věta zní: „Statutární zástupce organizace (§ 21 odst. 1 OSŘ) má být v občanském soudním řízení, jehož účastníkem je tato organizace, vyslýchán soudem vždy jako účastník řízení, ve smyslu ustanovení § 131 OSŘ a nikoliv jako svědek (§ 126 OSŘ).“ Jinak totiž podle odůvodnění usnesení dochází k určitému porušení zásady rovného postavení účastníků (tehdy § 18 OSŘ, dnes § 18 odst. 1 věta první OSŘ), byli-li žalobce vyslýchán jako účastník řízení, a ředitel žalované organizace, který je jejím statutárním orgánem, byl v občanském soudním řízení, jež se týká organizace, slyšen jako svědek.


II. Prvorepubliková judikatura

Je zajímavé, že uvedená dualistická koncepce výslechu jakožto důkazního prostředku nemá (podle pohříchu omezených informací autora) odpovídající odraz v judikatuře prvorepublikové, ačkoli civilní řád soudní (CŘS)5 důsledně rozlišoval mezi výslechem svědka a výslechem strany sporu. Výslech strany byl v § 371 CŘS vymezen rovněž jako důkaz podpůrný a v § 373 byly blíže označeny osoby, které „jest za stranu považovati“,6 tedy osoby, které co do výslechu sdílejí postavení stran sporu. Možná právě pro toto detailní vymezení nebylo třeba otázku volby typu výslechu zodpovídat až rozhodovací praxí. Podobnou problematikou se ovšem zabývá právní věta rozsudku Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 11. 10. 1921 zn. Rv I 420/21,7 která zní: „Jednal-li soud odděleně o dvou nárocích, uplatňovaných v téže žalobě, nemůže toho, kdo vystupuje ohledně jednoho nároku jako strana, vyslýchati o druhém nároku jako svědka.“

Rozhodnutí zasluhuje podrobnější rozbor: jednalo se totiž o věc, kdy se jedinou žalobou domáhala jednak nemanželská matka na žalovaném náhrady výloh slehnutí, jednak nemanželské dítě uznání otcovství a plnění výživného. Soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl, přičemž k prokázání otcovství matku vyslechl jako svědkyni. Žalovaný uplatnil jako odvolací důvod právě uvedený postup, tj. že matka nemanželského dítěte, ač byla ve sporu žalobkyní, byla slyšena jako svědkyně a nikoliv jako strana. Odvolací soud připustil, že způsob, jímž byl tento důkaz proveden, neodpovídá zplna zákonu. Přesto měl odvolací soud za to, že výslech matky jako svědkyně byl přípustným, avšak soud prvního stupně se dopustil chyby pouze v procesní technice, když před výslechem matky nepoužil předpisu § 188 CŘS o odděleném jednání o každém z nároků. Odvolací soud domnělou procesní chybu soudu prvního stupně napravil a rozhodnutí potvrdil. Následnému dovolání žalovaného, založenému na stejné námitce jako odvolání, tj. na tom, že oba nižší soudy vyslechly nemanželskou matku jako svědkyni, ač je ve sporu stranou, nevyhověl ani Nejvyšší soud. A to přesto, že shledal, že i odvolací soud se dopustil „procesního poklesku“, když se dovolal předpisu § 188 CŘS. Nejvyšší soud dovodil, že „majíce v něm roli sporných stran, musí býti žalobcové při zjišťování skutkových okolností, které se ho týkají, totiž otázky otcovství, slyšeni jako strany a ne jako svědci ... Tuto roli sporných stran podrželi proto oba žalobcové po celé sporné jednání, ve kterém se jednalo o otázce otcovství a nepozbyla žalobkyně matka role té tím, že soud odvolací, jak uvádí, rozloučil spojení obou sporů za účelem výslechu nemanželské matky jako svědkyně pouze ve sporu dítěte proti žalovanému ... Nemanželská matka, žalobkyně, měla proto v otázce otcovství vyslýchána býti jako strana. Poněvadž se to nestalo, trpí řízení odvolací, jak již shora řečeno, procesuální vadou.“ Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud posuzoval, zda v daném případě „tato vada odvolacího řízení byla způsobilá zameziti úplné vysvětlení a důkladné posouzení rozepře“. Na tuto otázku však odpověděl Nejvyšší soud záporně, s tím, že nejde o nic jiného nežli o skutkové zjištění soulože a přitom o posouzení věrohodnosti matky. Jelikož nižší soudy nezaložily své přesvědčení o souloži žalovaného s nemanželskou matkou jenom na výpovědi této matky, Nejvyšší soud dovodil, že nelze usuzovat, že „by vytýkaná vada řízení odvolacího byla způsobilá zameziti úplné vysvětlení a důkladné posouzení rozepře, když celá řada zjištěných a zejména doznaných okolností v tak velké míře nasvědčuje věrohodnosti matky, že zjištění nižších soudů jest zcela správné a pevné a jinak by ani dopadnouti nemohlo, kdyby nemanželská matka byla slyšena jako strana, zároveň se žalovaným jako strana slyšeným“.

Zjednodušeně řečeno, ačkoli Nejvyšší soud Československé republiky posoudil svědecký výslech žalobkyně jakožto nesprávný procesní postup, uzavřel, že tato procesní vada sama o sobě neměla za následek nesprávné zjištění skutkového stavu věci, který byl prokázán jinými důkazy, přičemž zjištěné skutkové okolnosti navíc nasvědčují věrohodnosti výpovědi žalobkyně, byť byla provedena neprocesním způsobem. Nejvyšší soud se tedy přes výhrady ke způsobu provedení důkazu nejenže zabýval otázkou jeho věrohodnosti, ale naopak tuto podtrhl jako základní kritérium hodnocení použitelnosti sporného důkazu. Jen na závěr lze dodat, že Nejvyšší soud takto postupoval přesto, že jako svědek byla vyslechnuta osoba, která pozitivně byla účastníkem řízení, nešlo tedy o osobu na řízení jinak nezúčastněnou, jež pouze co do výpovědi před soudem postavení účastníka sdílí.


III. Současná rozhodovací praxe

Současná (a dnes již můžeme říci ustálená) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je však poněkud odlišná. Prvním rozhodnutím, zaznamenaným autorem těchto řádků, jež pojednávanou problematiku aktuálně řeší, je usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98,8 na které je v dalších rozhodnutích9 odkazováno. Toto rozhodnutí se podrobně vypořádává s otázkou způsobu výslechu statutárního orgánu právnické osoby, podává zevrubný popis procesu, který zákon nazývá „hodnocením důkazů“,10 definuje procesní pojem „skutková zjištění nemající oporu v dokazování“11 a nastoluje jednoznačný závěr formulovaný v právní větě: „Nařídí-li soud v řízení, jehož účastníkem je organizace, jako důkaz výslech jejího pracovníka nebo člena, jenž je jejím statutárním orgánem, musí být tato osoba vyslechnuta jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 131 OSŘ a nikoli jako svědek (§ 126 OSŘ). Vyslechnul-li soud účastníka řízení jako svědka, provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem. Promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi, pak toto skutkové zjištění jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, neboť v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska věrohodnosti je logický rozpor. Rozhodnutí soudu na takovém skutkovém zjištění založené proto nemá oporu v provedeném dokazování.“

Důvodem pro tuto argumentaci je opět názor, že opačný postup by vedl k porušení zásady rovného postavení účastníků v občanském soudním řízení. Je zdůrazněno, že účastník na rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdivě v tom smyslu, že by mohl být za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán (čemuž odpovídá i rozdílný obsah poučení, které účastníku řízení a svědku poskytne soud před započetím jejich výslechu a pod jehož vlivem účastník a svědek vypovídají). Okolnost, že účastník řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán, je tak významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob z hlediska jejich věrohodnosti. Nejvyšší soud ČR dovozuje: „Vyslechnul-li ... soud účastníka řízení jako svědka (poučil-li ho na začátku výslechu nesprávně o tom že musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o trestních následcích křivé výpovědi namísto správného poučení o tom, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčovat), provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem.“ a významně doplňuje, že: „Promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi [z hlediska věrohodnosti jí přisuzuje jiný (větší) význam, než který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít], pak toto skutkové zjištění jako výslech hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, neboť v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska věrohodnosti je logický rozpor. Rozhodnutí soudu na takovém skutkovém zjištění založené proto nemá – jak bylo uvedeno výše – oporu v provedeném dokazování.“

Z právě uvedeného ovšem nevyplývá závěr (který je nicméně jinde v rozhodnutí formulován, viz pozn. č. 10), že důkaz výslechem, který byl proveden v rozporu s procesními pravidly, nelze vůbec hodnotit z hlediska jeho věrohodnosti, neboť porušení procesních pravidel se bez výjimky vždy promítne do zjištěného skutkového stavu a tím i do výsledného rozhodnutí. Právní věta poněkud záhadně stanoví, že rozhodnutí soudu nemá oporu v provedeném dokazování pouze tehdy, pokud soud výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi. Z toho vyplývá, že založí-li soud své rozhodnutí na jiných důkazech, může jeho rozhodnutí z hlediska správnosti skutkových zjištění obstát. Vyvstává další otázka – zda je i jen teoreticky možné, aby soud výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka při hodnocení důkazů dodatečně přisoudil z hlediska věrohodnosti správný – nižší význam a jak se takové „přisouzení“ rozpozná. Anebo vyjádřeno jinak, zda je možné, aby soud nesprávně provedený výslech dodatečně správně vyhodnotil z hlediska věrohodnosti tak, jak to dovodil prvorepublikový Nejvyšší soud.

S ohledem na formulovaný právní názor je pak poněkud překvapivý jednoznačný verdikt probíraného rozhodnutí – po zjištění, že odvolací soud nesprávně výpovědi statutárního orgánu účastníka přikládal váhu svědecké výpovědi, a v hodnocení důkazů odvolacím soudem je tedy z hlediska věrohodnosti logický rozpor, takže skutkové zjištění odvolacího soudu proto nemá oporu v provedeném dokazování – aniž by se zabýval dalšími námitkami dovolatele – Nejvyšší soud ČR rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR tak nezjišťoval, zda vytýkaná vada řízení odvolacího byla způsobilá „zameziti úplné vysvětlení a důkladné posouzení rozepře“. Zřejmě v daném případě chyběla „řada zjištěných a zejména doznaných okolností“ nasvědčující tomu, že „zjištění nižších soudů jest zcela správné a pevné a jinak by ani dopadnouti nemohlo“ (kdyby statutární orgán byl slyšen jako účastník).
Je tedy zřejmé, že současná judikatura pohlíží na chybně zvolený procesní postup při výslechu statutárního orgánu relativně přísně, jako na vadu, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž dovolací soud přihlíží, i když nebyla dovoláním uplatněna.12 Vzhledem k tomu se dovolací soud při zjištění této vady dále nezabývá uplatněnými dovolacími důvody a standardně napadená rozhodnutí ruší a věci vrací nižším soudům k dalšímu řízení.


IV. Incidenční spory

Tato přísnost je naprosto namístě v onom klasickém případě, kdy je jako svědek vyslechnuta osoba, která buď aktuálně je, nebo alespoň v období, o němž vypovídá, byla statutárním orgánem účastníka řízení – právnické osoby, neboť zde je porušení § 126 odst. 4 OSŘ zcela zjevné. V praxi se ovšem vyskytuje specifický typ sporů, v nichž vyvstává podobná otázka v mnohem komplikovanější a nejasnější podobě. Jde o spory vyvolané konkursem a vyrovnáním, jinak řečeno o spory incidenční. V těchto sporech vždy vystupuje správce konkursní podstaty, ať už v postavení žalobce či žalovaného. Již stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98,13 bylo judikováno, že správce konkursní podstaty se nestává prohlášením konkursu účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž úpadce vystupoval (nestává se dlužníkem namísto úpadce, ani vlastníkem úpadcova majetku), že úpadce neztrácí prohlášením konkursu právní subjektivitu ani způsobilost být účastníkem řízení. Prohlášením konkursu se pouze omezuje dispoziční způsobilost úpadce.14 Důsledkem samostatné způsobilosti úpadce být účastníkem řízení je i skutečnost, že o žalobě podané úpadcem nebo proti úpadci po prohlášení konkursu, pro nároky tam uvedené, lze věcně rozhodnout. Takovou žalobu je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace.15

Při projednávání incidenčních sporů nezřídka vyvstává potřeba provést důkaz výslechem úpadce, příp. statutárního orgánu úpadce – právnické osoby a nebo dokonce (a to je zvlášť typické) výslechem likvidátora úpadce. Likvidátor úpadce – právnické osoby je orgánem úpadce, není však jeho orgánem statutárním, byť na něj ve značném rozsahu přešlo právo jednat jménem právnické osoby.16 Jelikož úpadce účastníkem incidenčních sporů není,17 zdá se – ve světle závěru o jeho trvající procesní způsobilosti – že by měl být vyslýchán jako svědek (a stejně tak jeho orgány; nota bene ty nikoli statutární).

Takový postup je však v rozporu s důvody, které vedly k novelizaci § 126 odst. 4 OSŘ a i s argumentací, na které založil svou právní větu Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí rozebíraném výše. Úpadce je typicky osobou, která bude v incidenčním sporu vypovídat o vlastních záležitostech, a proto nelze očekávat, že bude vypovídat vždy nezaujatě a pravdivě. Totéž platí i pro orgány úpadce, a to jak orgány statutární, tak pro likvidátora. Obvykle jsou totiž předmětem výslechu právní úkony, posuzované jako neúčinné či neplatné, začasté pro rozpor s trestním právem. Úpadce je obvykle účastníkem hmotněprávního úkonu, na jehož druhé straně stojí jeden z účastníků incidenčního sporu. Pokud by jej soud vyslechl jako svědka a jeho výpověď vyhodnotil jako svědeckou, musel by jí přikládat větší váhu než výpovědi např. žalujícího konkursního věřitele, jehož pohledávka byla správcem konkursní podstaty popřena. Jak bylo výše vyloženo, tento postup je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení.

Nabízí se tedy možnost vyslýchat úpadce (i jeho orgány) jako účastníky řízení. Důvodem pro volbu tohoto typu výslechu je specifické postavení úpadce v incidenčním sporu. Úpadce sice není přímým účastníkem incidenčního sporu, nicméně tento spor se přímo dotýká majetku úpadce – totiž konkursní podstaty. Jde totiž v zásadě buď o spor o to, zda určité pohledávky mají být z konkursní podstaty uspokojeny či nikoli, nebo o spor o to, zda určitý majetek do konkursní podstaty patří či nikoli. Ve prospěch účastnického výslechu úpadce hovoří i některá soudní rozhodnutí18 a rovněž v § 373 CSŘ je úpadce zařazen mezi osoby, které „jest za stranu považovati“.19

Toto řešení však není o nic méně problémové. Vyvolává především otázku, kam až lze rozšiřovat množinu osob, které, ač se řízení neúčastní, budou vyslýchány jako jeho účastníci, tj. pouze se svým souhlasem, s „právem lhát soudu“ a s toliko podpůrným významem z hlediska důkazní síly jejich výpovědi. Zjednodušeně řečeno, kolik z osob přicházejících v úvahu k výslechu bude pro spor důkazně prakticky nepoužitelných. Neméně palčivá je otázka, jak budou stanoveny přesné hranice této množiny, neboť zahrnutím likvidátora se dále prolamuje ona dosud výlučná kategorie osob tvořících statutární orgány. Je zajisté žádoucí, aby podobných kategorií bylo co nejméně; přinejmenším, aby se tento postup omezil skutečně jen na statutární orgány účastníka řízení. V neposlední řadě z důvodu, že procesní chyba soudu ve volbě typu výslechu znamená prakticky jisté zrušení jeho rozhodnutí.

Autor tohoto příspěvku se přiklání spíše k druhému z uvedených řešení, tj. vyslýchat úpadce a jeho orgány jako účastníky řízení, neboť má za to, že toto řešení lépe vystihuje záměr, který zákonodárce sledoval, když vkladem odst. 4 do § 126 OSŘ prolomil zásadu, že osoby, které nejsou účastníky řízení, mohou být v řízení vyslechnuty toliko jako svědci. S ohledem na výše naznačené potíže, které i toto řešení přináší, se však nemůže ubránit otázce: Nenastal již čas pro přehodnocení dualistické koncepce výslechu ve prospěch koncepce anglosaského typu, kde jsou všechny osoby povinny vypovídat před soudem pravdivě pod trestní sankcí křivé výpovědi, přičemž výpověď mohou odmítnout jedině v případě, že by si jí mohly způsobit soudní stíhání? A kde rozlišování mezi účastníkem řízení a svědkem nehraje žádnou roli?


Příspěvek byl publikován v časopise .


Poznámky:
* Autor je soudcem Krajského soudu v Ostravě.
1) Blíže viz důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., zvláštní část, k bodům 164 a 165 (§ 126).
2) Jedná se toliko o účastníky tzv. řízení sporného, ovládaného zásadou projednací. Tzv. řízení nesporných se pojednávaná problematika nedotýká.
3) Blíže viz důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., zvláštní část, k bodům 166 a 167 (§ 131) a rovněž aktuální znění § 125, který výslech účastníků uvádí jako poslední z vypočtených důkazních prostředků a zejména § 131 odst.1 OSŘ.
4) Publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1978, č. 2–3, s. 170, pod č. R 6/78.
5) Zákon ze dne 1. 8. 1895 č. 113 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve znění pozdějších předpisů.
6) § 371 CŘS: Důkaz o sporných skutečnostech, jež mají pro rozhodnutí význam, může býti veden také výslechem stran. Dokazování toto může býti nařízeno na návrh nebo z úřední moci, avšak toliko tenkráte, nebyl-li podán důkaz ani jinými důkazními prostředky stranami nabídnutými, ani provedením důkazů nařízených snad z úřední moci.
§ 373 CŘS: Vede-li rozepři zákonný zástupce svěřencův, ponechává se uvážení soudu naříditi výslech zákonného zástupce nebo, pokud by to podle § 372 bylo dovoleno, svěřence nebo obou. Je-li stranou procesní konkursní podstata, může soud naříditi výslech správce konkursní podstaty neb úpadce neb obou. Pokud jde o důkaz výslechem stran, jest za stranu považovati: v rozepřích veřejné obchodní společnosti všechny společníky, v rozepřích komanditní společnosti všechny osobně ručící společníky, a vede-li rozepři jiná společnost, společenstvo, obec, spolek neb jiný právní subjekt k fysickým osobám nenáležející, jeho zákonné zástupce. Mohou-li býti následkem toho nebo proto, že na některé straně jsou společníci v rozepři, vyslechnuto několik osob, má soud určiti, zda všechny nebo které z těchto osob mají býti vyslechnuty.
7) Publ. v tzv. Vážného Sbírce soudních rozhodnutí, sv. 21, III, s. 662.
8) Soudní rozhledy, 1999, č. 8, s. 246.
9) Zejména usnesení NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2678/2000 – jedná se o další dovolací rozhodnutí v téže věci, dále např. rozsudek NS ČR sp. zn. 26 Cdo 2848/99.
10) „Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti, eventuálně věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti, eventuálně věrohodnosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli, a získané zprávě o skutečnostech přisuzuje hodnotu věrohodnosti.“
11) „Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu dovolacího.“
12) Viz před 1. 1. 2001 § 241 odst. 3 písm. b) a § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ; po 1. 1. 2001 jde o § 242 odst. 3 OSŘ.
13) Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 1998 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdejších předpisů, sp. zn. Cpjn 19/98, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1998, č. 7, s. 364 a násl., pod č. R 52/98.
14) „Omezení dispoziční způsobilosti úpadce se projevuje v ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona. Toto ustanovení totiž počítá s právními úkony, jimiž úpadce rozmnoží majetek podstaty (přijme dar, neodmítne dědictví) a které jsou právně účinné i vůči konkursním věřitelům. I v poměru ke konkursním věřitelům tedy o právní účinnosti úpadcových úkonů rozhoduje to, jaký hospodářský efekt mají pro konkursní podstatu. Úpadcova dispoziční způsobilost je omezena právě a jen proto, aby mu bylo zabráněno konkursní věřitele poškozovat. Proto prohlášení konkursu nezakládá úpadcovu nezpůsobilost k právním úkonům, která by činila jeho úkony neplatnými bez ohledu na prospěch, jenž by pro konkursní podstatu získal. Je-li úpadce i po prohlášení konkursu způsobilý k právním úkonům, nelze mu upřít ani z této způsobilosti odvozenou způsobilost procesní.“; viz bod XXIII R 52/98.
15) „Uvedené závěry se obdobně uplatní i tehdy, je-li jiné než vykonávací řízení zahájeno pro pohledávky, které je třeba přihlásit do konkursu (§ 20 odst. 1 zákona) mimo podmínek uvedených v § 23 a § 24 zákona.“; viz bod XXIII R 52/98.
16) Viz § 70 odst. 3 a § 72 odst. 1 ObchZ.
17) Pomineme-li netypickou (v praxi však již využívanou) možnost „nabourat“ se do incidenčních sporů z pozice vedlejšího účastníka na straně správce konkursní podstaty.
18) Jedná se o veřejně nepublikovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, která jsou autorovi známa z praxe.
19) Podle prvorepublikové úpravy se totéž týkalo i správce, neboť stranou sporu byla samotná konkursní podstata.
Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář:
Vyhledávání
Novinky