JUDr. Adam Rakovský, Praha*
 
I. Úvodem
 
V důsledku přijetí zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech (exekuční řád), došlo k faktické renesanci exekučního práva. Po počáteční euforii z rychle nařizovaných a prováděných exekucí, kdy se otevřel publikační prostor zejména pro otázky související s nařízením exekuce, exekučními tituly a náklady exekuce, nastává nyní čas na hlubší úvahy o samotném provádění exekuce a především o možnostech obrany povinného (dlužníka).

Jednou z klasických možností obrany je odklad exekuce. Na první pohled by se mohlo zdát, že všechny související otázky s tímto institutem již byly právní doktrínou i soudní praxí vyčerpány a vyřešeny a další článek na toto téma je nošením dříví do lesa. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že většina1 závěrů soudní praxe a právní doktríny se datuje před rok 1989 a všechny bezvýjimečně předcházejí zavedení institutu soudních exekutorů do našeho právního řádu v roce 2001.

Právě nové hospodářské podmínky po roce 1989 a nový institut soudních exekutorů s sebou přinesly nové otázky, resp. nová skutková východiska, která předcházející doktrína a judikatura nezohledňují. Tento příspěvek si klade za cíl poukázat na nově vznikající problémy a jejich řešení. Inspirace pro řešení nových problémů se proto nabízí buď v prvorepublikové judikatuře či zákonné úpravě, nebo v nalezení nových přístupů, tak jak se o ně „praeter legem“ pokouší soudobá exekutorská a prvostupňová soudní praxe.

Důvody pro povolení (nařízení) odkladu provedení exekuce jsou v zásadě dvojí. Dle § 266 odst. 1 OSŘ lze odložit provedení exekuce, „jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen“. Dle § 266 odst. 2 OSŘ pak lze odložit provedení exekuce, jestliže lze očekávat, že „výkon rozhodnutí bude zastaven“. Tyto důvody judikatura i doktrína pečlivě rozlišují. Na tomto místě se budeme zabývat pouze prvním důvodem pro odklad exekuce, a to přechodným zhoršením postavení povinného.
 
II. Podmínky odkladu exekuce pro tzv. sociální poměry povinného
 
Na první pohled by se mohlo zdát, že § 266 odst. 1 OSŘ zohledňuje při provádění exekuce pouze sociální poměry povinného (dlužníka). Takový závěr je ovšem povrchní. Již starší doktrína2 dovozovala, že sociální poměry povinného se mohou stát důvodem odkladu pouze za předpokladu, že
a) pokračováním v provádění exekuce by byl povinný (dlužník) se svou rodinou značně ohrožen a zároveň
b) povinný se dostal do nepříznivého sociálního postavení nikoliv vlastní vinou a zároveň
c) tento stav bude trvat pouze přechodně a navíc
d) odklad lze pokládat za spravedlivý i vůči oprávněnému.

Ad a) Pokud jde o podmínku značného ohrožení dlužníka (resp. pro něj nepříznivých následků), panuje shoda v tom, že ona nepříznivost následků musí být vždy posuzována v poměru k „situaci, kdyby se dlužník v přechodně nepříznivém postavení neocitl“.3 Eliáš demonstruje tuto nepříznivost následků exekuce pro dlužníka na příkladu nemožnosti zaplatit v důsledku exekuce zvýšené náklady na léčení.4 Prvorepubliková judikatura například došla k závěru, že značným ohrožením dlužníka není, jestliže v případě vyklizení z jednopokojového bytu může dlužník získat byt obdobný, avšak za vyšší nájemné.5 Obdobně není dlužník zvlášť ohrožen, jedná-li se o advokáta, jehož pohledávky za bonitními klienty byly přikázány oprávněnému (věřiteli) na úhradu judikovaných závazků advokáta. V tomto případě pak bylo dokonce judikováno, že ono značné ohrožení dlužníka ¬ spočívá v újmě majetkové, nikoliv v újmě výlučně nemajetkové.6

Ad b) Naproti tomu kritéria pro posouzení, zda se ¬ dostal povinný do nepříznivého sociálního postavení „nikoliv vlastní vinou“, již jak judikatura, tak doktrína poměrně jasně specifikovaly. Dle nejcitovanějšího komentáře současné doby se povinný ocitl v nepříznivém postavení „bez své viny“ tehdy, „jestliže mu nelze vytknout zavinění na tom, v jakém postavení se po vydání exekučního titulu ocitl, tedy, jestliže se povinný v tomto postavení ocitl, ačkoliv zachoval potřebnou míru pečlivosti, kterou lze po něm požadovat“.7 Obdobně uvažoval i Eliáš, když vyložil tento pojem tak, že bez viny je v nepříznivém sociálním postavení ten povinný, který se „snažil podle svých sil dostát povinnosti uložené mu exekučním titulem“ a choval se tak pečlivě a obezřetně, jak to lze žádat na každém, kdo má k takovému plnění povinnost.8 Příkladmo se pak uvádí, že povinný má v důsledku onemocnění či nezaměstnanosti nižší měsíční mzdu nebo byl v důsledku neúrody či záplav připraven o výdělek. Naopak bylo poukazováno na důvody povinným „zaviněné“ jako např., že svou mzdu propíjí nebo ji utrácí jiným společensky nepřijatelným způsobem (např. tzv. gambleři).9 Prvorepubliková judikatura pak označila za hospodářskou tísní „vinného povinného“ i toho, kdo svůj život vedl lehkomyslně a svůj podnik neodborně, byť by k jeho úpadku přispěly i další okolnosti objektivní povahy.10

Ad c) Přechodnost nepříznivého postavení povinného či členů jeho rodiny (doktrína se poněkud pikantně nemůže shodnout, zda se podpůrně za členy budou počítat pouze příbuzní – § 115 ObčZ11 nebo i osoby blízké – § 116 ObčZ12) je významná zejména proto, že pokud se dostal do nepříznivého postavení povinný již před vydáním exekučního titulu, pak není důvodu k tomu, aby k němu soud přihlížel,13 neboť se jedná o skutečnost, která mohla být zohledněna již v nalézacím řízení (např. rozhodnutím o povinnosti plnit ve splátkách). Přechodnost nepříznivého postavení, jež nastalo po vydání exekučního titulu, pak musí být zjevná, protože pokud by měla „víceméně trvalý ráz“, pak by nebylo možné odklad povolit. Příkladmo se proto opět nabízí úvaha o dočasné nemoci, nezaměstnanosti, záplavách či neúrodě.

Ad d) Spravedlnost povolení odkladu vůči oprávněnému je poslední významnou podmínkou povolení odkladu právě z důvodu sociálního postavení dlužníka. Je nutné si uvědomit, že to byl právě věřitel (oprávněný), který byl nucen většinou v nikoliv krátkém nalézacím řízení získat exekuční titul, zaplatil soudní poplatek a až do nařízení exekuce na přislíbené plnění čekal.

Jak judikatura, tak právní doktrína proto apelují na to, aby soud pečlivě zvažoval okolnosti navrženého odkladu a hodnotil vedle významného zájmu na ochraně povinného i vlastní účel exekuce, totiž zajistit rychlou a účinnou ochranu práv oprávněného.14 Eliáš pléduje pro to, aby soud podle celého stavu věci spravedlivě uvážil, zda je povinný v postavení, kdy mu hrozí nebezpečí zvlášť nepříznivých následků,15 a navíc upozorňuje na nutnost srovnání újmy, vznikající exekucí povinnému, s újmou, která odkladem vznikne oprávněnému.16 Drápal připouští odklad exekuce dokonce jen tehdy, pokud je možné s ohledem na všechny okolnosti případu po oprávněném požadovat, aby se splněním povinnosti bylo ještě vyčkáno.17

Rakousko-uherský exekuční řád ovšem znal v těchto případech možnost povolení odkladu exekuce oproti složení jistoty, čímž mělo být předejito nenávratné újmě na straně oprávněného a zároveň bylo vyhověno návrhu povinného. Z § 44 vyplývalo: „Jestliže by odklad exekuce mohl ohroziti uspokojení vymáhajícího věřitele, soud může takové povolení odkladu na tom učiniti závislým, aby dlužník zřídil jistotu.“ Stejné opatření mohl soud učinit kdykoliv po povolení odkladu exekuce, jestliže vyšly najevo okolnosti, které takový závěr odůvodňovaly.

Domnívám se, že i dnešní dikce zákona (§ 266 OSŘa § 56 EŘ) umožňuje soudu, aby spojil povolení odkladu exekuce dle § 266 odst. 1 OSŘ s podmínkou zřízení dostatečné jistoty. Pojem jistoty přitom upravuje § 555 ObčZ a příkladmo vypočítává zřízení zástavního práva nebo poskytnutí ručení. Soudu přitom nic nebrání v tom, aby dlužníka k poskytnutí dodatečné jistoty vyzval, a teprve poté, co dlužník navrhne v úvahu připadající formu jistoty a věřitel se k jeho návrhu vyjádří, soud odklad exekuce povolí.

Stejně tak dlužník může už v návrhu na povolení odkladu uvést v úvahu přicházející jistotu, která by měla kompenzovat oddálení uspokojení věřitele. V neposlední řadě lze uvažovat o tom, že by sám věřitel ve vyjádření k návrhu na odklad exekuce vznesl svůj vzájemný návrh (§ 97 odst. 1 OSŘ) ve formě požadavku na poskytnutí dostatečné jistoty od dlužníka, a pro případ, že by dlužník jistotu poskytl, by věřitel vyslovil souhlas s odkladem exekuce. S ohledem na § 97 odst. 3 OSŘ však je třeba nejprve přiznat věřiteli právo navrhnout odklad exekuce (více viz část IV. níže).

Výsledkem úvahy soudu při rozhodování o povolení odkladu exekuce je jednak samotné rozhodnutí, jehož součástí musí být i určení doby, na kterou se odklad povoluje, a jednak velmi často i výrok o tom, že odklad je povolen za splnění určitých podmínek, zejména platby ve splátkách. Málokdy jsou totiž sociální poměry povinného tak zoufalé, aby exekuce neprobíhala vůbec. Platí ovšem, že i při povolení odkladu provedení exekuce s podmínkou plnění ve splátkách je třeba brát v úvahu hlediska rozhodná pro povolení odkladu jako takového.18

Právě úvaha o spravedlnosti a rovnoměrném vyvažování újmy mezi stranami exekučního řízení vedla judikaturu k závěru o nutnosti doručovat rozhodnutí o odkladu provedení exekuce třetím osobám (např. plátci mzdy) až po nabytí právní moci, aby např. nedošlo k předčasnému ukončení provádění srážek ze mzdy, které by oprávněného neodčinitelně poškodilo.19 Shodná úvaha vedla k závěru, že „při exekuci k vydobytí výživného převažuje zájem vymáhajícího věřitele zájem dlužníkův na tom, aby exekuce byla odložena“.20
 
III. Odklad exekuce pro zhoršené sociální podmínky při vyklizení
 
Fakticky jedinými dvěma způsoby exekuce, kdy přichází v úvahu odklad exekuce pro poměry povinného, jsou srážky ze mzdy a vyklizení nemovitosti (povětšinou bytu). O tom, že při srážkách ze mzdy se odklad provedení exekuce doručuje třetím osobám teprve tehdy, až nabude právní moci, zde již byla zmínka, stejně jako o tom, že při vymáhání výživného odklad provedení exekuce v úvahu vůbec nepřipadá. Je tedy zjevné, že judikatura i právní doktrína jsou u srážek ze mzdy velmi restriktivní k možnostem dlužníka. Jinak je tomu ovšem u vyklizení nemovitosti.

V případě vyklizení nemovitosti bylo ohledně újmy oprávněného (věřitele) prvorepublikovým Nejvyšším soudem konstatováno, že „musí být konkrétně vyšetřeno nejen to, jaká újma hrozí osobě, která se domáhá odkladu, ale i to, jaká újma hrozí odkladem oprávněnému, a to nejen z toho hlediska, že by snad později bylo ohroženo vyklizení vůbec, nýbrž také tím, že vyklizení nebylo provedeno včas“.21 Na druhou stranu ovšem soudní praxe opakovaně připustila odložení v případě, že povinný prokázal reálnou možnost, že v dohledné době získá nájem bytu anebo osvědčí možnost získání vlastního bytu, např. dostavbou rodinného domku.22 Pouhé tvrzení, že povinný nemůže nalézt odpovídající jednopokojový byt za stejný (nikoliv vyšší) nájem, však k odkladu exekuce vyklizením nestačilo.23
 
IV. Věřitel jako navrhovatel odkladu exekuce
 
Významné z pohledu spravedlnosti vůči oprávněnému je již to, že první procesní podmínkou pro povolení (nařízení) odkladu provedení exekuce z důvodu sociálních poměrů dlužníka je podání návrhu, neboť rozhodné skutečnosti soud nemůže posoudit z úřední povinnosti, protože o nich zpravidla neví. Již za první republiky totiž platilo, že domáhá-li se povinný odkladu exekuce proto, že nemůže najít byt, není tato okolnost notorietou (okolností obecně známou ve smyslu § 121 OSŘ).24

Doktrína i judikatura (R 14/87) navíc k současnému občanskému soudnímu řádu dovozují, že návrh na odklad provedení exekuce z tohoto důvodu je oprávněn podat pouze povinný, „nikoliv snad i oprávněný“.25 Důvody pro tento závěr spočívají především v úvaze o tom, že jde o dispoziční oprávnění povinného, který sám musí posoudit, zda své zvláštní poměry chce uplatnit jako důvod k odkladu. Za něj je nikdo jiný uplatnit nemůže, bez ohledu na to, že i oprávněnému by se jevilo, že jsou zde důvody pro takový odklad. Oprávněnému totiž prý chybí právní zájem na takovém návrhu a navíc i v tomto případě platí princip osobní odpovědnosti účastníků za výsledek sporu v procesu ovládaném dispoziční zásadou.26

Proti tomu však podle našeho názoru stojí významné argumenty předestřené již v dávném rozhodnutí Rc 95/51.27 Již sám zákon ve své slovní dikci možnosti věřitele (oprávněného) nijak neomezuje. Původ návrhu je podle našeho názoru lhostejný. Navíc, jestliže oprávněný může bez dalšího upustit od exekuce [vzít návrh na provedení exekuce zpět – § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ], může tím spíše navrhnout jen její odklad, když má pro to důvod. Nelze proto odpírat odklad exekuce jen z toho důvodu, že to navrhuje oprávněný (věřitel), a nutit tak dlužníka, aby navrhoval částečné zastavení exekuce, když stejnému účelu postačí i odklad exekuce.

V praxi je poměrně typický případ dlužníků – fyzických osob, které své judikované závazky plní ve splátkách právě z důvodů, pro které by bylo možno povolit odklad exekuce (zejména sociální poměry povinného v době vymáhání dluhu). Je přitom nepochybné, že toto kvazidobrovolné plnění ve splátkách je pro všechny zúčastněné, včetně soudního exekutora, jednodušší, rychlejší a levnější než nucená dražba movitých věcí, nemovitostí či vymáhání přikázané pohledávky.

Praxe si pomáhá tím, že soudní exekutoři si sice nechávají exekuci proti takovému dlužníkovi nařídit, ale v jejím faktickém provádění nepokračují. Pokud dlužník splátkový kalendář nedodrží, začnou exekuci provádět, avšak do doby, kdy dlužník svůj závazek rozložený do splátek plní, exekuce je via facti „odložena“. S ohledem na shora uvedené se proto domníváme, že je na čase přehodnotit dosavadní postoj soudů a v případech, jako je tento, povolit možnost návrhu na odklad exekuce ve splátkách ze strany věřitele, který již samotným podáním návrhu prokazuje, že případné rozhodnutí o odkladu by považoval za spravedlivé i pro sebe.
 
V. Právnická osoba jako navrhovatel odkladu exekuce
 
U sociálních poměrů dlužníka jako důvodu pro odklad provedení exekuce lze uvažovat o tom, zda svědčí pouze fyzickým osobám nebo i osobám právnickým. Je totiž faktem, že judikatura a právní doktrína v posledních letech zacházejí s právnickými osobami čím dál více jako s osobami fyzickými a např. koncept osob blízkých v dědickém právu stejně jako u odpůrčích žalob již byl aplikován i na osoby blízké právnickým osobám.28 Obdobné závěry byly učiněny ve vztahu k osvobození od soudních poplatků, když byl „vytunelovaný“ investiční fond osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky ve sporu o navrácení zcizeného majetku zpět do tohoto investičního fondu.

Je proto otázkou, zda by nebylo možné aplikovat ustanovení § 266 odst. 1 OSŘ i na právnické osoby, které se nikoliv vlastní vinou (např. v důsledku konkursu na majetek úvěrující banky) ocitly přechodně v tíživé finanční situaci a provedením exekuce jim hrozí ochromení platebních zdrojů a v konečném důsledku i insolvence. Domníváme se, že v takových případech je i v zájmu věřitele (oprávněného), aby exekuce neproběhla okamžitě, ale aby dlužník dostal čas ke konsolidaci. Věřitel totiž v takovém případě bude uspokojen v plné výši, zatímco insolvence způsobená probíhající exekucí by vedla jen k poměrnému uspokojení věřitele v konkursu.
 
VI. Současná praxe a úvahy de lege ferenda
 
Oproti dosud traktovaným závěrům judikatury a doktríny lze argumentovat v tom směru, že
a) při návrhu povinného (dlužníka) může exekuční soud i podle stávajícího textu občanského soudního řádu vyzvat povinného (dlužníka), aby navrhl přiměřenou jistotu, která by eliminovala nepříznivé důsledky odkladu exekuce pro oprávněného (věřitele); tutéž možnost má sám dlužník v návrhu při samotném návrhu na odklad exekuce; lze dokonce uvažovat o tom, že věřitel by mohl uplatnit svůj požadavek na přiměřenou jistotu formou vzájemného návrhu (§ 97 odst. 1 OSŘ per analogiam při připuštění práva věřitele podat samotný návrh na odklad exekuce);
b) v případě déle trvajících exekucí by měl exekuční soud častěji legalizovat faktický stav, kdy dlužník platí ve splátkách a exekutor exekuci neprovádí;
c) návrh na odklad exekuce podle § 266 odst. 1 OSŘ může podat i oprávněný (věřitel), a to na základě argumentu a maiori ad minus, neboť může-li věřitel podat návrh na úplné zastavení exekuce, tím spíše může podat návrh na její odklad;
d) důvody odkladu za podmínek § 266 odst. 1 OSŘ by se mohly aplikovat ve výjimečných případech i na právnickou osobu.
V případě, že by došlo k rekodifikaci civilního procesu či pouze exekuční části (např. ve formě samostatného exekučního řádu), se pak nabízí řešení těchto problémů ve formě zahrnutí navrhovaných změn do zákonného textu.
 
Příspevěk byl též publikován v Právních rozhledech 20/2004.

________________________________________
* Autor je advokátem v AK RAKOVSKÝ & PARTNEŘI, v.o.s., Praha.
1 Eliášův článek Odklad provedení exekuce z Právních rozhledů, 1998, č. 4, je v tomto ohledu čestnou výjimkou.
2 Steiner, V. Občanské právo procesní v teorii a praxi. Praha : Orbis, 1976, s. 446.
3 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 1236. Shodně Eliáš, K., op. cit. sub 1, s. 159.
4 Eliáš, K. op. cit. sub 1, s. 159
5 Publikováno in Vážný pod č. 5426 z roku 1926.
6 Publikováno in Vážný pod č. 13353 z roku 1934.
7 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., op. cit. sub 3, s. 1235–1236.
8 Eliáš, K., op. cit sub 1, s. 158.
9 Tamtéž.
10 Publikováno in Vážný pod č. 13805 z roku 1934.
11 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., op. cit. sub 3, s. 1236.
12 Eliáš, K., op. cit. sub 1, s. 159.
13 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., op. cit. sub 3, s. 1236.
14 Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 104.
15 Publikováno in Vážný pod č. 9027 z roku 1929.
16 Eliáš, K., op. cit. sub 1, s. 159.
17 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., op. cit. sub 3, s. 1236.
18 Tamtéž.
19 Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 159/79, publikováno pod R 21/1981 in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1981, č. 9–10, s. 515.
20 Publikováno in Vážný pod č. 8071 z roku 1928.
21 Tamtéž.
22 Zpráva Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 40/83, publikováno pod R 27/1984 in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1984, č. 6, s. 150; shodně stanovisko Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 159/79, publikováno pod R 21/1981 in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1981, č. 9–10, s. 512.
23 Publikováno in Vážný pod č. 5426 z roku 1926.
24 Publikováno in Vážný pod č. 5920 z roku 1926.
25 Tripes, A., op. cit sub 14, s. 104.
26 Zejména Eliáš, K., op. cit sub 1, s. 159; z jiného pohledu Tripes, A., op. cit. sub 14, s. 104.
27 Rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 29 Ok 49/51, publikováno pod Rc 95/51 in Sbírka soudních rozhodnutí, 1951, č. 7, s. 143.
28 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, publikováno in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu. Svazek 19. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 60.