JUDr. Pavel Vrcha, Ústí nad Labem

Ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Občanský soudní řád přitom v § 137 odst. 1 obsahuje demonstrativní výčet druhů nákladů řízení. Náklady řízení tak zejména tvoří hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné a odměna za zastupování. Odstavec druhý cit. ustanovení pak dodává, že odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.

Do nákladů řízení nelze podřadit náklady, které vznikly (posléze v procesu úspěšnému) účastníku v souvislosti s předsoudní korespondencí s (budoucí) protistranou, ať již jde o jím vynaloženou odměnu za advokáta, který v předsoudním stadiu jednal za tohoto účastníka nebo jiné výdaje (např. poštovné, cestovné atd.). Do těchto nákladů nelze ani zařadit výdaje účastníka za vypracování znaleckého posudku, jehož byl tento později v řízení úspěšný účastník objednatelem. Bude-li totiž záviset rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, § 127 odst. 1 OSŘ pro takový případ stanoví, že soud po slyšení účastníků ustanoví znalce. Účastníkem předložený znalecký posudek tedy soud nebude hodnotit jako posudek podle § 127 OSŘ, nýbrž jako důkaz (soukromou) listinou podle § 129 OSŘ. Z pohledu § 137 odst. 1 OSŘ tedy výdaje účastníka za vypracování takového posudku zpravidla nebude možné při rozhodování o nákladech řízení zohlednit.

Pokud jde o hotové výdaje spojené s dopravou k procesnímu soudu, soudní praxe se sjednotila v tom směru, že použije-li advokát osobní automobil ze sídla své kanceláře do místa procesního soudu k nařízenému jednání nebo do místa, kde má být proveden příslušný procesní úkon, jde o účelně vynaložené cestovní výdaje. Jsou snad pryč ty časy, kdy v odůvodnění rozhodnutí se (tu a tam) objevovalo, že by se advokát k jednání mohl dopravit kupř. vlakem nebo autobusem. Nutno si uvědomit, že se advokát v mnoha případech musí přepravovat na jednání k různým procesním soudům, kromě toho se nezbytně potřebuje ze soudního jednání co nejrychleji dopravit zpět do své kanceláře, protože musí také někdy sepisovat podání (žaloby) či jiné písemné úkony právní služby (smlouvy různého druhu) atp., zajišťovat organizačně-technický chod kanceláře, přijímat klienty, poskytovat tzv. „drobné“ právní služby, kdy věc je vyřízena při jednání poskytnutím právní rady. Lze rovněž souhlasit s publikovaným usnesením Krajského soudu v Praze, který (sice) v trestní věci (obdobně lze však rozhodnout i v občanském soudním řízení) dospěl k závěru, že: „Uskuteční-li ustanovený obhájce jednu cestu ve prospěch dvou obviněných, které zastupuje v různých trestních věcech, nemohou být přiznány cestovní náklady v úhrnné výši pouze při vyúčtování v jedné z těchto věcí. Účelně vynaložené cestovní výdaje je tu třeba chápat jako poměrnou část nákladů připadající na podíl zastupovaných osob“.[1]

1. K účelnosti dopravy účastníka k soudnímu jednání osobním automobilem při komplikovanosti dopravního spojení prostředky veřejné hromadné dopravy

V případě účastníka se především zohledňuje cestovné k procesnímu soudu (místa procesního úkonu) prostředky veřejné hromadné dopravy. Nelze však vyloučit, že ve výjimečném případě (např. z důvodu komplikovanosti dopravního spojení prostředky veřejné hromadné dopravy) může soud účastníku přiznat hotové výdaje (cestovné) za použití osobního automobilu.

Tak kupř. ve věci sp. zn. 9 Co 578/2000 Krajský soud v Ústí nad Labem k otázce účelnosti a hospodárnosti použití (nejen) osobního automobilu jako dopravního prostředku k nařízenému soudnímu jednání mj. uvedl: „V § 137 OSŘ jsou vyjmenovány příkladmo druhy nákladů. Ačkoli zde nejsou uvedeny náklady na přepravu, patří nepochybně k takovým nákladům i jízdné vynaložené na přepravu do místa, kde se koná soudní řízení. Zásadně výše těchto nákladů je dána účelnými a hospodárnými výdaji na přepravu veřejným hromadným dopravním prostředkem. Není ovšem vyloučeno, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu byla cesta k soudu konána jiným způsobem – např. osobním automobilem (srov. § 30 a násl. vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy). Okresní soud rozhodl o nákladech řízení tak, že přiznal navrhovateli náklady vynaložené na zaplacení soudního poplatku… a náklady na jízdné autobusem z K. L. do D. a zpět ve dvou případech. K požadavku navrhovatele na náhradu dalších nákladů na přepravu nepřihlédl a ani se s ním v napadeném rozhodnutí nevypořádal. V souzené věci bude nutné, aby okresní soud v dalším řízení se námitkami navrhovatele zabýval a posoudil, zda v dané věci byly podmínky pro přiznání nákladů na dopravu osobním automobilem, zejména s ohledem na ust. § 30 a násl. jednacího řádu, a to např. vzhledem ke komplikovanosti dopravního spojení veřejné hromadné dopravy, jakož i k okolnostem souvisejícím s dopravou na straně navrhovatele.“[2]

S rozhodováním o nákladech řízení souvisí také otázka zhodnocení účelnosti fakticky provedených úkonů advokátů (notářů), kteří v řízení zastupují účastníky. Problémy nevznikají při úkonech právní služby jako je převzetí a příprava, sepis žaloby, (důvodné) zpětvzetí žaloby, podání (úspěšného) opravného prostředku atp. Jiná situace však v mnoha případech nastává při vykazovaných úkonech právní služby jako je např. vyjádření k podané žalobě, nebo k podanému opravnému prostředku (odvolání). Dochází totiž k situacím, kdy se k podané (později zamítnuté) žalobě vyjádří advokát žalovaného a i když kupř. ve vyjádření argumentuje zcela nedůvodně (např. navrhuje změnu napadeného rozsudku s tím, aby žaloba byla zamítnuta, když nakonec soud o podané žalobě rozhodne tak, že řízení zastaví a věc postoupí příslušnému státnímu orgánu, nebo navrhuje potvrzení rozsudku podle § 219 OSŘ, ačkoli o odvolání je nakonec rozhodnuto tak, že je odvolacím soudem odmítnuto, případně rozsudek soudu prvního stupně je zrušen, řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému státnímu orgánu, nebo po obsahové stránce je odvolání nesrozumitelné či neurčité), povětšinou je jinak tomuto v procesu úspěšnému účastníku přiznána náhrada nákladů řízení i v části týkající se odměny jím zvoleného advokáta. O tom, že je nutno pečlivě zkoumat účelnost fakticky provedených úkonů právní služby nás přesvědčuje nejen judikatura Nejvyššího soudu, ale třeba i níže citované  rozhodnutí Ústavního soudu.
 
2. Vyjádření právního zástupce účastníka, které nelze považovat za účelně vynaložené náklady zastoupení advokátem
 
Tak kupř. ve věci vedené pod sp. zn. 26 Cdo 632/2001 Nejvyšší soud usnesením rozhodl, že se dovolání žalobce odmítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nákladový výrok dovolací soud mj. odůvodnil tím, že: „Žalobce sice neměl se svým dovoláním úspěch, a žalovaným v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem v dovolacím řízení, avšak dovolací soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na jejich náhradu žalovaným [pozn.: v tomto rozhodnutí je nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení odvozováno na základě aplikace § 150 OSŘ, když v jiných (skutkově obdobných) rozhodnutích tomu tak povětšinou není]. Příčinou je, že obsah vyjádření žalovaných není v zásadě srozumitelný – zejména v případě úvah týkajících se stavu příslušné právní úpravy (pozn.: žalovaní v písemném vyjádření k podanému dovolání vyslovili přesvědčení, že v daném případě je toto dovolání nepřípustné, a proto navrhli jeho odmítnutí). Dovolací soud má proto zato, že v tomto případě se nejednalo o účelně vynaložené náklady za zastoupení advokátem.“[3]

Ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1674/2001 Nejvyšší soud usnesením rovněž odmítl dovolání a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to s následujícím odůvodněním nákladového výroku: „Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, neboť i když žalobkyně s dovoláním nebyla úspěšná, náklady vzniklé žalovanému nebylo rovněž možno považovat za účelně vynaložené náklady, jestliže vyjádření k dovolání směřovalo k věci samé, přestože šlo zjevně o dovolání opožděně podané a odmítnutí dovolání pro opožděnost nebylo žalobkyní navrhováno.“[4]

Obdobně rozhodl Nejvyšší soud i ve věci sp. zn. 25 Cdo 2911/2000, když obdobný nákladový výrok odůvodnil tím, že: „…vyjádření žalobce k meritu věci nelze za stavu, kdy dovolání není přípustné, považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 OSŘ).“[5]

Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 20/99 rozhodoval o ústavní stížnosti, jíž stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 10 Ca 306/98 ve výroku o nákladech řízení s argumentací, že uvedeným výrokem došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva podle čl. 90 Úst a čl. 36 odst. 2 a 3 LPS. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhoval zrušení citovaného výroku. Šlo o případ, kdy krajský soud přezkoumával v rámci správního soudnictví rozhodnutí finančního orgánu, návrhu nevyhověl a napadený akt zrušil. Ve výroku o nákladech řízení dospěl podle § 250k odst. 1 OSŘ k závěru, že stěžovatel byl úspěšný jen částečně, neboť krajský soud shledal opodstatněným jen jeden z důvodů, pro které bylo rozhodnutí napadáno, a proto na náhradě nákladů řízení přiznal pouze polovinu. Stěžovatel vyslovil názor, že měl úspěch plný, protože rozhodnutí správního řádu bylo zrušeno a „úspěch je nutno posuzovat ve vztahu k žalobnímu petitu, nikoliv k žalobním důvodům“. Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl: „Je totiž věcí obecného soudu samostatně posoudit – neboť mu to občanský soudní řád výslovně dovoluje – zda v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního úřadu přizná či nepřizná náhradu nákladů zcela nebo zčásti, jsou-li proto důvody hodné zvláštního zřetele (§ 250k odst. 1 věta druhá OSŘ). Může tedy i zčásti nepřiznat náhradu nákladů řízení tehdy, když měl – z hlediska petitu – žalobce úspěch „zcela“, avšak ve vztahu k žalobním důvodům nikoliv, resp. jen zčásti. Krajský soud v Českých Budějovicích aplikoval uvedené ustanovení, což také ve svém rozsudku odůvodnil: Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 250k odst. 1 OSŘ a vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v řízení částečně úspěšný, když z uplatněných žalobních důvodů byl opodstatněným shledán jediný. Proto mu na náhradě řízení byla přiznána polovina vynaložených nákladů…“[6]
 
3. Nadbytečně vynaložené náklady řízení vzniklé protistraně v souvislosti s nařízeným jednáním, o jehož odročení z objektivních důvodů požádal ve sporu posléze neúspěšný účastník

K výčtu rozhodnutí zaobírajících se účelností vynaložených nákladů řízení lze nepochybně zařadit i nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 619/2000. V této věci Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé F. B. a A. B. brojili proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2000, č. j. 20 Co 88/2000-102, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 12. 1999, č. j. 11 C 81/98--86, ve výroku o náhradě nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelů zasaženo do jejich ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LPS. V posuzované věci Ústavní soud ze spisového materiálu mj. zjistil, že navrhovatel F. B. se z jednání dne 20. 1. 1999 řádně omluvil ze zdravotních důvodů s doložením rozhodnutí o pracovní neschopnosti ze dne 5. 1. 1999, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 11. 1. 1999, a následným přípisem, doručeným dne 12. 1. 1999, požádal o odročení jednání s tím, že mu na něm záleží. Přípisem ze dne 14. 1. 1999 sdělil soudu prvního stupně tomuto navrhovateli, že jednání proběhne, ale nebude skončeno, protože s ohledem na předmět sporu bude nutno ve věci vypracovat znalecký posudek a navrhovatel bude mít příležitost se k věci vyjádřit, a proto soud jednání neodročuje. Dne 20. 1. 1999 však jednání ve věci proběhlo, a to v nepřítomnosti účastníka. Ústavní soud tento postup soudu neshledal správným, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a k věci vyložil tento právní názor: „Ustanovení § 101 odst. 2, věta druhá OSŘ, ve znění platném v době rozhodování, stanoví, že nedostaví-li se účastník řádně předvolaný, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka. V předmětné věci však… se navrhovatel řádně omluvil a navíc požádal o odročení s tím, že chce být řízení přítomen, což lze vyvodit z jeho sdělení, že na věci má mimořádný zájem. V takovém případě… neměl soud I. stupně ve věci jednat a měl nařízené jednání přeložit, když omluva a žádost o odročení byly soudu I. stupně doručeny včas. Náklady, které  v souvislosti s tímto jednáním vznikly protistraně a byly zahrnuty do nákladů, které je navrhovatel povinen uhradit, byly tak vynaloženy neprávem (nadbytečně). Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy svým postupem porušily právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. LPS, když nepochybně součástí obsahu tohoto práva je i právo hradit jen ty náklady, které byly důvodné. Náklady vynaložené protistranou na jednání dne 20. 1. 1999 byly z pochybení soudu I. stupně nadbytečné a k jejich úhradě neměl být navrhovatel zavázán. Uvedené pochybení potom nenapravil ani soud odvolací.“[7]
 

Tento příspěvek byl vybrán z rozsáhlé práce věnované rozhodování o nákladech řízení, která byla publikována v Soudních rozhledech, 2002, č. 7 a 8.
 

Poznámky pod čarou:
* Autor je soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem.
[1] Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1995, sp. zn. 12 To 113/95, in Soudní rozhledy, 1996, č. 1.
[2] Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 9 Co 578/2000.
[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 632/2001.
[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1674/2001.
[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2911/2000.
[6] Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 20/99.
[7] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 619/2000.