Lze jistě uvítat, že potřebám praxe vychází vstříc i osnova návrhu nového občanského zákoníku („návrh“), která s institutem cese smlouvy (označované jako „postoupení smlouvy“) počítá v § 1620 až 1625.⁷ Podívejme se nyní na návrh právní úpravy postoupení smlouvy. Podle základního ustanovení § 1620 odst. 1 návrhu může každá ze smluvních stran – souhlasí-li s tím druhá strana a nebylo-li dosud splněno – smlouvu postoupit. Dále pak má platit, že „postoupením smlouvy postupitel převádí třetí osobě svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části, ledaže to povaha smlouvy vylučuje“. Je zřejmé, že souhlas postoupené strany je pro posouzení jak platnosti, tak i účinků postoupení mimořádně důležitým momentem, a proto by mělo být zváženo, zda by zákon neměl pro tento druh právního úkonu, resp. právního jednání (dle terminologie návrhu) stanovovat kogentně písemnou formu. Návrh občanského zákoníku však nepočítá s písemnou formou ani u postoupení samotného, takže smlouva o postoupení smlouvy by zřejmě mohla být uzavřena také ústně.⁸ Postoupení smlouvy je poměrně zásadním zásahem do závazkového vztahu a jako takové si v zájmu právní jistoty všech zúčastněných zasluhuje povinnou písemnou formu, a to i v případech, kdy postupovaná smlouva nebyla uzavřena písemně.

V této souvislosti ostatně vyvstává ještě jedna důležitá otázka. První věta § 1620 odst. 1 návrhu je koncipována tak, že souhlas postoupené strany je podmínkou platnosti postoupení (srov. spojení „... souhlasí-li s tím postoupená strana“, přičemž právní jednání odporující zákonu by mělo být ve smyslu § 476 návrhu neplatné), ale např. z § 1622⁹ vyplývá, že souhlas s postoupením smlouvy lze udělit i dodatečně, tj. až po uzavření smlouvy o postoupení. Je tedy zjevné, že souhlas postoupené strany není vnímán jako podmínka platnosti právního úkonu směřujícího k postoupení smlouvy, nýbrž pouze jako podmínka účinnosti takového úkonu. Protože souhlas postoupené strany může být udělen i předem, musí být samozřejmě současně řešena i otázka účinnosti postoupení smlouvy vůči postoupené straně v takovém případě. Určitého zjednodušení řešení otázky účinnosti postoupení by však mohlo být dosaženo i tím, že by byla stanovena povinná účast postoupené strany v procesu postoupení, jinak řečeno, podmínkou platnosti smlouvy o postoupení smlouvy by byla účast postoupené strany na této smlouvě spočívající v projevu souhlasu s uzavíranou smlouvou o postoupení. Smlouva o postoupení smlouvy by tak byla právním úkonem se třemi účastníky, což je sice řešení možná poněkud netradiční, ovšem totéž lze ostatně říci i o samotném institutu postoupení smlouvy. Výhodou by bylo značné zjednodušení procesu postoupení smlouvy a odstranění jakýchkoliv pochybností ohledně platnosti či účinnosti postoupení, neboť postoupená strana by jako účastník smlouvy o postoupení byla tímto bezprostředním způsobem informována o faktu postoupení a současně s tím by v rámci smlouvy mohla vyjádřit své případné námitky, s nimiž navrhovaná právní úprava počítá.¹⁰ Případné omezení možnosti vznesení těchto námitek na dobu pouze do uzavření smlouvy o postoupení, resp. pouze na smlouvu o postoupení by mimo jiného zvýšilo právní jistotu postupitele a postupníka, kteří by tak měli postaveno najisto, jaká nadále budou jejich práva a povinnosti z postupované smlouvy. Proti myšlence navrhované „třístrannosti“ smlouvy o postoupení smlouvy lze jistě namítnout, že se primárně má jednat o dispozici mezi postupitelem a postupníkem, v níž pro postoupenou osobu jaksi není místa. I z důvodové zprávy k návrhu¹¹ ostatně vyplývá, že určitým inspiračním zdrojem mohla být také stávající úprava postoupení pohledávky dle § 524 a násl. ObčZ. Domnívám se však, že mezi oběma instituty je zásadní odlišnost spočívající v tom, že na rozdíl od postoupení pohledávky je, resp. bude k postoupení smlouvy nezbytný souhlas postoupené strany, což je jistě účelné a správné. Snaha o určité vyloučení postoupené strany se tak jeví jako zbytečná, neboť postoupená strana bude v celé operaci klíčovým subjektem, bez jehož souhlasu k postoupení smlouvy jednoduše nedojde. Bude-li proto chtít být seznámena s obsahem smlouvy o postoupení, pak postupiteli a postupníkovi stejně nebude zbývat nic jiného, než ji s obsahem jejich vzájemného ujednání seznámit.

Jednou z podmínek platnosti postoupení smlouvy je skutečnost, že z postupované smlouvy nebylo „dosud splněno“ (§ 1620 odst. 1 návrhu). Je otázkou, jaké nároky na postupovanou smlouvu z toho vyplývají, tedy musí-li se jednat o smlouvu, z níž si účastníci dosud neposkytli žádné plnění, anebo musí-li smlouva být přinejmenším částečně nesplněná, tak aby alespoň některá práva a závazky ze smlouvy v době postoupení trvaly. Výklad uvedený na prvním místě jednak není v souladu s požadavky hospodářské praxe a ostatně ani s celkovou koncepcí postoupení smlouvy,¹² takže jej můžeme vyloučit. Na druhé straně výklad uvedený jako druhý v pořadí se jeví jako sice správný, avšak za tohoto předpokladu je nesplnění smlouvy jako podmínka postoupení uváděno v podstatě nadbytečně. Je zřejmé, že disponovat lze pouze s takovou smlouvou, která dosud nebyla splněna. Jestliže dojde k zániku veškerých práv a závazků vyplývajících ze smlouvy v důsledku jejich splnění, resp. uspokojení, pak samozřejmě není nic, co by mohlo být převedeno, a slovní spojení „a nebylo-li dosud splněno“ v § 1620 odst. 1 návrhu je tedy v podstatě nadbytečné.

Momentem, který by v připravované právní úpravě postoupení smlouvy jistě zasloužil alespoň letmou zmínku, je otázka dalšího trvání, resp. přechodu zajištění, je-li závazek vyplývající z postupované smlouvy zajištěn třetími osobami a je-li postoupenou osobou věřitel z takto zajištěného závazku (z tohoto pohledu tedy k dispozici se smlouvou dochází mezi dlužníky zajištěného závazku). Třetí osoby poskytují zajištění závazků za určitých podmínek a předpokladů, mezi něž samozřejmě patří i jejich vazba na osobu konkrétního dlužníka, jehož závazek zajišťují. Myslím, že po osobách poskytujících zajištění cizího závazku obecně nelze spravedlivě požadovat, aby byly povinny strpět případnou záměnu dlužnického subjektu bez ohledu na jejich případný nesouhlas s takovou záměnou. Pokud by tato úvaha byla přijata jako správná, pak se domnívám, že inspirací pro stručné doplnění připravované právní úpravy postoupení smlouvy se může stát např. § 532 stávajícího ObčZ.

Ustanovení § 1622 odst. 2 návrhu¹³ obsahuje podle mého názoru krajně problematické řešení spočívající v možnosti převádět smlouvu rubopisem.¹⁴ Povaha cenného papíru (např. v § 1622 zmiňované směnky) je samozřejmě odlišná od smlouvy a zjednodušené pojetí smlouvy coby směnky může podle mého soudu přinést spíše komplikace. Bude-li smlouva obsahovat ujednání, že je uzavřena na řad, pak bude zřejmě nutné takové ujednání chápat jako předběžný souhlas postoupené osoby s možným budoucím postoupením smlouvy. V případě, že k „postoupení rubopisem“ v budoucnu vskutku dojde, je otázkou, bude-li postupitel povinen oznámit postoupené straně tuto skutečnost (§ 1622 odst. 1 návrhu). Jsem přesvědčen, že i v případě převodu smlouvy rubopisem bude splnění notifikační povinnosti nezbytné (jak jinak by se postoupená strana dozvěděla, kdo je jejím aktuálním smluvním partnerem?), navzdory tomu, že zmínka o indosaci smlouvy a směnečněprávních předpisech obsažená v § 1622 odst. 2 návrhu by mohla evokovat představy poněkud jiné.¹⁵ Pak ovšem ujednání účastníků smlouvy o tom, že smlouva je uzavřena na řad některého z nich, není ničím jiným než předběžným přivolením k postoupení smlouvy ve smyslu § 1622 odst. 1 návrhu, a je tedy otázkou, zda je vůbec vhodné pouštět se do úpravy možnosti převodu smlouvy rubopisem, když tento krok slibuje v aplikační praxi vznik nemalých výkladových problémů.

Faktorem, který bude po mém soudu nemálo limitovat praktické využívání institutu postoupení smlouvy, je existence § 1624 návrhu.¹⁶ Podle tohoto ustanovení může postoupená strana – navzdory tomu, že s postoupením smlouvy vyslovila svůj souhlas – zabránit osvobození postupitele od jeho povinností z postupované smlouvy. V této souvislosti je zapotřebí uvědomit si, že je to právě vyvázání postupitele ze všech práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, které účastníky nejčastěji motivuje k úsilí o cesi smlouvy (příkladem mohou být časté snahy o změnu v osobách leasingových nájemců či shora zmiňované změny v osobách zhotovitelů ze smluv o dílo). Zejména pro postupitele nebude mít postoupení smlouvy smysl, když bude na jedné straně vyžadován souhlas postoupené strany s postoupením, ale postoupená strana bude navíc ještě mít možnost zabránit osvobození postupitele od jeho povinností, tj. účel postoupení v podstatě zmařit a učinit z postupitele jakéhosi zákonného ručitele za závazky převzaté postupníkem. Právě uvedené argumenty jsou o to závažnější, že podle § 1624 odst. 2 návrhu má postoupená strana zachováno právo odmítnout osvobození postupitele prakticky po celou dobu plnění smlouvy.

 

Vzhledem k absenci výslovné právní úpravy a s přihlédnutím k dalším výše naznačeným pochybnostem o přípustnosti cese smlouvy de lege lata si dovoluji vyslovit určitou skepsi ohledně možnosti použití tohoto institutu. Na druhé straně jsem si vědom toho, že stanovisko prezentované v tomto příspěvku je diskusní a že praktické snahy o dosažení záměny účastníků smluvního vztahu rozhodně nejsou výjimečné. I když možnost cese smlouvy připustíme, bude pak v praxi vždy existovat celá řada důvodů, které budou cesi smlouvy prakticky vylučovat a jež budou vycházet z okolností konkrétního případu. Nastíněné výhrady by měly vést účastníky smluvních vztahů spíše k tomu, aby se pokud možno cese smlouvy vyvarovali a snažili se promyšleně postupovat spíše takovým způsobem, aby dodatečné změny v subjektech závazků již nebyly nutné. Pokud nelze jinak, pak situaci doporučuji řešit spíše rozvázáním původního závazku a uzavřením nové smlouvy mezi změněnými subjekty. Jestliže však přesto účastníci přistoupí k uzavření trojstranné dohody o cesi smlouvy, měli by skutečně zodpovědně zvážit veškeré aspekty stávající smlouvy (a to i s výhledem do budoucna), a pokud možno co nejúplněji smluvně upravit všechny eventuality, k nimž může v důsledku záměny subjektů závazkového vztahu dojít. Požadavky hospodářského života však samozřejmě nelze přehlížet a záměr týkající se zakotvení institutu postoupení smlouvy v novém občanském zákoníku proto lze jen přivítat. Právní úprava této problematiky by měla být důkladná a dobře promyšlená, neboť lze již od počátku očekávat poměrně hojné využívání tohoto institutu a odstranění zbytečných interpretačních obtíží je v této souvislosti jistě žádoucí.