Neplatnost postupní smlouvy a námitky dlužníka

Článek byl publikován v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 6.

Mgr. Ondřej Hruda, Brno*


V soudní praxi dlouho nebylo zřejmé, zda dlužník může v soudním řízení vedeném k návrhu postupníka namítat, že postupní smlouva je neplatná. V rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007,1 velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dovodil, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v § 525 ObčZ, eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení] vůči poplatníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Rozhodnutí nebylo přijímáno snadno a jeho aplikace v praxi se ne vždy obejde bez potíží. Zvolenou variantu nicméně pokládám za vhodnější a nastolený stav je rozhodně lepší než dosavadní nejistota.2
V optimálním případě je pohledávka postoupena, postupitel tuto skutečnost oznámí dlužníkovi (z opatrnosti písemně) a ten splní dluh postupníkovi (novému věřiteli). Postupitel ani postupník nejsou povini informovat dlužníka o důvodech postoupení a podle doslovného znění § 526 odst. 2 ObčZ3 není dlužník oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení. Na povinnostech dlužníka se nic nemění a vzhledem k § 525 odst. 1 ObčZ ani měnit nemůže.
Opačné řešení přiznávající dlužníkovi námitku neplatnosti postupní smlouvy by zvýhodňovalo dlužníky, kteří by se s odkazem na neplatnost cese mohli vyhýbat splnění své povinnosti. Vzhledem k tomu, že dlužníkovi není znám obsah smlouvy o postoupení pohledávky (tato smlouva ostatně může podléhat obchodnímu tajemství), dlužník by mohl „naslepo“ namítat neplatnost postupní smlouvy. Takto neurčitou námitkou by se soud sice vůbec neměl zabývat,4 pokud by však z jakéhokoliv důvodu dal dlužníkovi za pravdu, ocitl by se dlužník v pozici „výherce v loterii“ – zcela bez své zásluhy a ze svého pohledu náhodně by se vyhnul odpovědnosti (nárok původního věřitele by již zpravidla byl promlčen). Domnívám se, že právo a jeho výklad by mělo sloužit k uplatňování zásady pacta sunt servanda, a není správné navádět účastníky k hledání různých obezliček, za pomoci kterých by se vyhnuli plnění svých povinností. Opačné než zvolené řešení by vedlo k tomu, že by z opatrnosti museli dlužníka žalovat postupitel i postupník, popř. by docházelo k dodatečnému sepisování a antidatování (nových a již bezvadných) postupních smluv.
Pokud se dlužník nemůže domáhat předložení postupní smlouvy, bylo by dle mého názoru nelogické, kdyby ji soud mohl z podnětu dlužníka přezkoumávat. Nelze přece činit rozdíl mezi situací, kdy dlužník splní dluh dobrovolně, a situací, kdy jeho povinnost je předmětem sporu vedeného u soudu. Pokud by soudu tato pravomoc příslušela, stát by v podstatě z podnětu třetí osoby (dlužníka) násilně zasahoval do fungujícího vztahu dvou stran (postupitele a postupníka), z nichž žádná o ingerenci státu nežádá, nepřeje si ji a nemá na ní žádný právní zájem, ba naopak.
Aby soud mohl posoudit, zda pohledávka vůbec mohla být postoupena (srov. § 525 odst. 1 ObčZ), není nutné, aby zkoumal platnost samotné postupní smlouvy. Pro posouzení postupitelnosti pohledávky ve smyslu § 525 ObčZ je totiž rozhodná výhradně povaha vztahu mezi dlužníkem a postupitelem (původním věřitelem). Pokud by soud došel k názoru, že se jedná o pohledávku nepostupitelnou, samozřejmě může žalobu postupníka na plnění zamítnout. Řešení zvolené Nejvyšším soudem tak neumožňuje ignorovat věřiteli ujednání o zákazu postoupení pohledávky a nijak by nemělo zhoršit postavení (poctivého) dlužníka.
Zvolená varianta se jeví jako správná i ve srovnání s německým právem, konkrétně pak s § 409 BGB,5 v němž český zákonodárce při tvorbě § 526 ObčZ patrně našel inspiraci. Podle § 409 odst. 1 BGB6 oznámí-li věřitel dlužníkovi, že postoupil pohledávku, je vůči dlužníkovi toto postoupení účinné, i pokud k postoupení nedošlo nebo k němu došlo neplatně. To platí i pro případ, kdy věřitel vyhotoví listinu o postoupení pohledávky novému věřiteli, který je v listině označen a který ji předloží dlužníkovi. Podle odst. 2 může být oznámení vzato zpět pouze se souhlasem toho, kdo je označen jako nový věřitel. Citované ustanovení předpokládá postupitelnou pohledávku. Slouží k ochraně dlužníka v případě, že dlužník považoval postoupení pohledávky za platné, ve skutečnosti se však o platné postoupení nejednalo nebo k postoupení vůbec nedošlo. Oznámení je neformální úkon a může být učiněno i ústně. K oznámení postoupení pravidelně dochází předložením smlouvy o postoupení pohledávky.
Podle většinového názoru7 se § 409 BGB aplikuje i v situaci, kdy dlužník o neplatnosti postupní smlouvy ví (nejde-li ovšem o neplatnost mající původ v zákazu postoupení pohledávky). Samotným oznámením pohledávka nepřechází z postupitele na postupníka, nejedná se ani o podmínku pro platné postoupení pohledávky. Dlužník, kterému bylo oznámeno (ve skutečnosti neplatné) postoupení pohledávky, se tedy může zprostit svého závazku plněním zdánlivému postupníkovi označenému v oznámení (resp. v předložené smlouvě o postoupení). Pokud je dlužník přesvědčen o tom, že pohledávka byla postoupena neplatně (resp. k postoupení vůbec nedošlo), může plnit i původnímu věřiteli. Není to však příliš rozumné, pokud by se následně ukázalo, že došlo k platnému postoupení, musel by plnit znova. Jelikož tedy dlužník může plnit zdánlivému postupníkovi i v případě, když ví, že k platné cesi ve skutečnosti nedošlo, nemá žádný legitimní důvod domáhat se neplatnosti smlouvy o postoupení. Dlužník, který by před německým soudem zpochybňoval smlouvu o postoupení pohledávky, by jistě nejednal nach Treu und Glauben.8 Ačkoliv se komentáře k německému BGB k otázce, zda dlužník může namítat neplatnost smlouvy o postoupení, přímo nevyjadřují,9 domnívám se, že vzhledem k výše zmíněnému jim toto právo nepřísluší.
V souvislosti s komentovaným rozhodnutím patrně bude znova poukázáno na problémy spojené s aplikací § 107a OSŘ.10 Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a OSŘ není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, neboť takové posouzení se již týká věci samé, o níž se při zkoumání procesního nástupnictví nerozhoduje, nýbrž k tomuto se soud vyjadřuje až v rozhodnutí o věci samé.11 Dojde-li tedy během soudního sporu k fiktivnímu postoupení pohledávky, dlužník prakticky nemá možnost, jak úspěšně napadnout usnesení o procesním nástupnictví. V praxi dochází k situacím, že žalobce po dlouholetém sporu zjistí, že jeho nárok nebude uspokojen (typicky zruší-li Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a vrátí-li věc se závazným právním názorem, např. o promlčení). Žalobce, který se chce vyhnout povinnosti platit náklady řízení, postoupí žalovanou pohledávku (jejíž hodnota je nulová, resp. záporná) na třetí spřátelenou (a předluženou, prakticky fiktivní) osobu. Soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nezkoumají, zda k postoupení skutečně došlo, popř. jaký byl jeho účel, ale spokojí se s formálním předložením postupní smlouvy. Dlužník se tak ocitne v paradoxním a především zcela nezáviděníhodném postavení, formálně sice po mnoha letech vyhraje spor, úhrady nákladů se však nedomůže. I kdyby však velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia dal přednost opačné variantě, k odstranění popsaného problému by nedošlo a jeho řešení musí být hledáno jinde.
Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud musel volit ze dvou, dle mého názoru ne vysloveně špatných, ale jistě ne dokonalých variant. Domnívám se, že rozhodl správně a zdá se, že v budoucnu bude rozhodovat v souladu se zaujatým právním názorem.12

* Autor je poradcem předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a studentem doktorského studijního programu na katedře obchodního práva Právnické fakulty MU v Brně.
1 Právní rozhledy, 2010, č. 5, s. 180a násl.
2 Komentovaný rozsudek zmiňuje rozhodnutí, která mohou být vnímána jako rozporná. V rozsudku ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002 NS dovodil, že pouze platná smlouva o postoupení pohledávek může mít za následek změnu v osobě věřitele, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Naproti tomu je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění závazků dlužníkem postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, kdy smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (ať již z jakéhokoli důvodu).
Naproti tomu v rozsudku ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 201/2004, od něhož se senát č. 29 chtěl (neúspěšně) odchýlit, bylo dovozeno, že dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení, oznámí-li mu postupitel postoupení pohledávky.
3 § 526 odst. 2 ObčZ: Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.
4 Srov. Macur, J. Substancování skutkových přednesů stran v civilním soudním řízení. Právní rozhledy, 1998, č. 9, s. 433-438. Dle Macura obecný pojem substancování vyjadřuje hodnocení přednesů stran z hlediska jejich určitosti. Podmínka řádného substancování skutkových přednesů není splněna v případě neurčitých, paušálních a příliš obecných tvrzení, která proto soud pomine, neboť neumožňují věcné přezkoumání. Nesubstancovaný přednes nedovoluje posoudit, zda je právně významný, ani nemůže být dokazováním zjištěno, zda odpovídá pravdě. Substancování předpokládá takovou konkretizaci tvrzených skutečností, aby mohly být učiněny konkrétním předmětem dokazování. V případě nesubstancovaného tvrzení soud postupuje tak, jako kdyby nebylo předneseno.
5 Bürgerliches Gesetzbuch z 18. 8. 1896, německý občanský zákoník.
6 § 409 BGB: (1) Zeigt der Gläubiger dem Schuldner an, dass er die Forderung abgetreten habe, so muss er dem Schuldner gegenüber die angezeigte Abtretung gegen sich gelten lassen, auch wenn sie nicht erfolgt oder nicht wirksam ist. Der Anzeige steht es gleich, wenn der Gläubiger eine Urkunde über die Abtretung dem in der Urkunde bezeichneten neuen Gläubiger ausgestellt hat und dieser sie dem Schuldner vorlegt.
(2) Die Anzeige kann nur mit Zustimmung desjenigen zurückgenommen werden, welcher als der neue Gläubiger bezeichnet worden ist.
7 Srov. Krüger, W. Münchener Kommentar Bürgerliches Gesetzbuch. Band 2a. 4. vydání. München : C. H. Beck, 2003, s. 2592-2596.
8 Dle zásad dobré víry.
9 Srov. Krüger, W., op. cit. sub 7, s. 2592–2596; Palandt/Bearbeiter. Bürgeliches Gesetztbuch. 66. vydání. München : C. H. Beck, 2007, s. 598.
10 § 107 OSŘ: (1) Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107.
(2) Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
(3) Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně.
§ 107 odst. 4 OSŘ: Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
11 Srov. např. rozsudek NS ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 767/2009. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením ÚS ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1480/09.
12 Srov. rozsudek NS ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, dle kterého jestliže postupitel oznámil dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení), vůči poplatníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Obdobně to platí ve sporu o určení pravosti nevykonatelné postoupené pohledávky o námitkách, jež náleží popírajícímu správci konkursní podstaty nebo popírajícím konkursním věřitelům. V takovém případě ani případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nevede k závěru, že postupník není ve sporu aktivně věcně legitimován.
Srov. dále rozsudek NS ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 101/2007, dle kterého jestliže postupitel oznámil dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení] vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.

Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: